J.BOBOŠÍKOVÁ: Na Hrad Pavla nedosadili Habsburkové a Lichtenštejnové. Ale občané! |Na verox.cz

Výroky prezidenta Petra Pavla o monarchii rozvířily debatu, která rozhodně není jen debatou historickou. Prezident České republiky totiž řekl, že by s konstituční monarchií neměl sebemenší problém a v zápětí připomněl, že máme dokonce přímého následníka, tedy Karla Habsburského. Co přesně tím prezident republiky říká? Je to jen historická úvaha, zdvořilost vůči monarchistům, nebo jsme svědky něčeho mnohem zásadnějšího, tedy postupného rozmělňování principu, na kterém Česká republika stojí?

Poslechněte si nejprve samotného Petra Pavla.

>> Eh, já bych s tím neměl sebemenší problém. E když se podíváme kolem sebe, tak i v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně. E my jsme tu tradici měli na dlouhou dobu přerušenou, ale pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli přímého následníka, jakože jednoho máme a teď nedávno jsem s ním mluvil, e, tak proč ne.

Takže ještě jednou. Prezident republiky říká, že by s konstituční monarchií neměl sebemenší problém a připomíná přímého následníka Karla Habsburského, se kterým se koneckonců nedávno setkal na Pražském hradě. A víte, kde se setkali? Přímo v Masarikově knihovně.

>> Je v tom téměř dokonalá historická ironie. Potomek Habsbursko-lotrinské dynastie, jejíž vláda nad českými zeměmi skončila se vznikem Československa, sedí v knihovně prvního československého prezidenta. A Petr Pavel následně v rozhovoru pro Český královský institut říká, že by s konstituční monarchií neměl sebemenší problém. Náhoda, zdvořilost, historická otevřenost možná. Jenže v politice symboly nejsou dekorací.

Rok 1918 totiž nebyl jen výměnou císaře za prezidenta. Byl odmítnutím dynastického principu státu. Československo vzniklo na občanském principu. Veřejná autorita neměla vycházet z narození, rodu a dědičného postavení, ale z vůle občanů. Proto nový stát zrušil šlechtictví, řády a tituly. Nešlo o mstu aristokratům, šlo o odmítnutí principu, podle kterého narození do určité rodiny zakládá nárok na vyšší postavení. Občan nahradil poddaného. Demokratická legitimita nahradila legitimitu dynastickou.

>> A právě proto Petr Pavel není v této debatě jen další diskutující. Je prezident republiky a prezident nese také odpovědnost za symboly svého úřadu.

>> Prezident samozřejmě může přijmout Karla Habsburského, může mluvit s monarchisty. Ústava mu to nezakazuje. Jenže Pražský hrad není obyčejná budova. Masarik ho proměnil ze sídla panovníků v sídlo demokraticky zvoleného prezidenta. Královský a císařský hrad se stal hradem republikánským. Proto má Habsburg právě v Masarikově knihovně tak silnou symboliku. Nejde o nepřátelství vůči Karlu Habsburskému. Jde o otázku, zda prezident republiky dostatečně důsledně hájí princip, z něhož jeho vlastní úřad vznikl.

>> Nikdo samozřejmě netvrdí, že se zítra na Pražský hrad vrátí císař. Moderní podoba tohoto fenoménu může být ale mnohem nenápadnější. Říká se jí aristokratický restauracionismus – ne návrat krále, ale návrat autority starých elit.

>> Aristokratický restauracionismus nemusí být organizovaný politický program. Může jít o postupnou změnu společenského vnímání. Starým rodům se nevracejí zákonná privilégia. Nikdo neobnovuje šlechtické tituly, ani dědičná politická práva. Vrací se jim však symbolický kapitál – historické jméno, rodokmen, zámek. Společenské vazby, příběh staleté kontinuity. To samo o sobě není politická moc. Vytváří to ale prestiž a prestiž může vytvářet společenskou autoritu.

Po roce 1989 jsme správně odmítli komunistický obraz šlechty jako třídního nepřítele. Jenže opačným extrémem je nekritická romantizace předrepublikové minulosti. Aristokracie jako symbol noblesy, kultivovanosti a odpovědnosti. Habsburská monarchie jako svět stability a evropské kulturní kontinuity. To všechno může patřit k historii. Ale historická prestiž není demokratická legitimita.

>> [hudba]

>> Občan není významný proto, do jaké rodiny se narodil. Je významný proto, že je občanem.

>> A přátelé, tady končí romantika zámků, erbů a modré krve, protože přichází majetek. Například Lichtensteinové.

>> Dlouholetý spor Lichtensteinů s Českou republikou se týká majetkových nároků, poválečného právního uspořádání a aplikace Benešových dekretů. A tady je potřeba být přesný. Sebeslavnější rodokmen nevytváří právní nárok na jediný hektar půdy. Symbolický kapitál ale může ovlivňovat společenské vnímání toho, co považujeme za spravedlivé, legitimní nebo historicky oprávněné.

Nejdřív se mění symboly, potom historický příběh, potom naše představa o spravedlnosti a nakonec se může otevřít otázka majetku. To neznamená, že symbolika vytváří právní nárok. Nevytváří. Znamená to, že spor o historickou symboliku nemusí být pouze sporem o minulost. Může se týkat i toho, jak chápeme kontinuitu státu a jeho poválečné uspořádání.

>> No a teď si ty kamínky položme vedle sebe. Petr Pavel přijme Karla Habsburského na hradě v Masarikově knihovně. Poskytne rozhovor Českému královskému institutu. Na otázku o parlamentní monarchii začne hovořit o konstituční monarchii. Řekne, že by s ní neměl sebemenší problém a připomene přímého následníka. Vedle toho máme Lichtensteiny, sudetoněmecké iniciativy, Benešovy dekrety. Poválečné uspořádání. Je to zatím jeden koordinovaný plán? To nevíme a ani to vědět nemusíme.

>> Každou jednotlivou událost lze vysvětlit samostatně. Setkání s Karlem Habsburským jako zdvořilost. Rozhovor s monarchisty jako otevřenost diskusi. Sudetoněmeckou otázku jako historické smíření. Lichtensteiny jako právní spor. Problém může vzniknout jejich souhrnem, protože jednotlivé události mohou mít každá vlastní vysvětlení a přesto působit stejným směrem. A demokratický stát nestojí pouze na ústavě, zákonech a rozsudcích. Stojí také na symbolech, politické kultuře a představě, kterou mají občané o vlastním státě. První republika to věděla. Proto nevytvářela pouze nové instituce. Vytvářela republikánské vědomí.

>> A právě proto nejde o jednotlivé akty, jde o politický vzorec. A teď si Petra Pavla o konstituční monarchii poslechněme ještě jednou.

>> E, já bych s tím neměl sebemenší problém.

>> Pane prezidente, ale právě tady problém je. Republika totiž není jen technický způsob, jak obsadit Pražský hrad. Je to princip. V demokracii se moc nedědí. Nevychází z rodokmenu, nevychází z historického privilegia, ale vychází z občanů. Rok 1918 v tom měl jasno. Občan nahradil poddaného a demokratická legitimita nahradila legitimitu dynastickou. A prezident republiky, tak ten má tento princip hájit, ne ho relativizovat.

Takže když Petr Pavel říká, že by s konstituční monarchií neměl sebemenší problém, odpověď je skutečně jednoduchá. Pane prezidente, měl byste mít problém! Vy totiž nejste monarcha, jste prezident republiky.