J. Bobošíková: Máme vůbec nějakou zahraniční politiku?

Fotografie s Donaldem Trumpem. Podání ruky s nejmocnějším mužem planety. Společný snímek ze summitu NATO. Česká politika z toho dokázala vytvořit událost téměř historického významu. Jenže fotografie není zahraniční politika. Podání ruky není diplomatický úspěch a účast na sumitu ještě neznamená, že tam Česká republika něco prosadila.

Zahraniční politika se neměří tím, vedle koho stojíte při fotografování. Měří se tím, s čím jste přijeli, což jste navrhli, koho jste přesvědčili a co jste pro svou zemi získali. A právě tady začíná problém.

Zatímco česká média řešila, kdo pojede na summit NATO, kdo se setká s Donaldem Trumpem a zda premiérovi americký prezident skutečně podal ruku, svět se dál zásadně měnil. Velmoci přehodnocují své vztahy k mezinárodním institucím, spojeneckým závazkům i pravidlům, která platila desítky let. Spojené státy prosazují vlastní zájmy. Evropská unie hájí vlastní instituce a stále více posiluje jejich moc. Další státy hledají své místo v nově vznikajícím světovém uspořádání.

A co Česká republika? S jakou vlastní iniciativou jsme na summit NATO přijeli? Jaké důležité téma jsme otevřeli? Jaké české zájmy jsme spojencům předložili? S kým jsme vedli zásadní bilaterální jednání a co konkrétního jsme získali? Odpověď je nepříjemná. Téměř nic.

Česká republika se spokojila s rolí přihlížejícího. Byli jsme na fotografii. Byli jsme u společného stolu. Možná jsme si potřásli rukou se správným člověkem, ale nebylo vidět, že bychom přinesli vlastní myšlenku, vlastní strategii nebo vlastní požadavek.

Malá a středně velká země přitom nemůže získat respekt vojenskou silou ani ekonomickou převahou. Může získat tím, že je čitelná, předvídatelná a ví, co chce. Jenže žádný stát nemůže prosazovat své zájmy, pokud je neumí pojmenovat, a nemůže mít vlastní zahraniční politiku, pokud pouze čeká, co řekne Washington, Brusel, Berlín nebo Paříž.

Přátelé, česká zahraniční politika naší země nepotřebuje hlasitější zvuk. Potřebujeme zahraniční politiku sebevědomější, takovou, která dokáže Spojeným státům říci: „Jste náš klíčový spojenec, ale nejsme váš přívěsek." Takovou, která dokáže Evropské unii říci: „Jsme její součástí, ale český národní zájem se nerozpustil v bruselských institucích." A takovou, která na summit nepřijede jen kvůli fotografii, ale s jasnou představou, čeho chce dosáhnout.

Protože skutečnou otázkou není, zda si český premiér podal ruku s Donaldem Trumpem. Skutečnou otázkou je, zda Česká republika ještě vůbec ví, co chce ve světě hájit.