Ivan Hoffman: Kapitalismus v ohrožení

[hudba] Přátelé rádia Univerzum, vítejte u pořadu Politikos, jehož poslechu váze zve Ivan Hofman. Protesty z divočelé mládeže ve Francii, ale také v Belgii, Itálii, Španělsku, ke kterým se přidávají radikálové všeho druhu, budou mít spíše hlubší než mělké kořeny. Demonstrace zjevně nejsou reakcí pouze na izolované problémy, které by šlo pojmenovat, vyřešit a svět by byl opět v pořádku. Demonstranti se nebouří jen proti stavu společnosti, ale i jeho příčině. tedy vstávajícímu systému. Na dohled je bod zlomu, kdy společnost nebude protestovat proti tomu, jak kapitalismus funguje, ale proti kapitalismu. Řeší se, kdo má na rebeli proti kapitalismu hlavní podíl, zda jsou to radikální levičáci a nebo radikální islamisté, migranti či jejich děti a nebo zda jsou to výtržníci, kriminální gangy. Stejně důležitou otázkou ale je, kdo bude kapitalismus bránit, komu se v něm dobře žije, kdo je v kapitalismu šťastný. Existuje řčení, že každá změna je k horšímu. Stejně se dá ovšem říct, že každá změna k lepšímu z kraje vypadá jako změna k horšímu. Protesty provázejí násilnosti, přičemž objektem rabování nejsou supermarkety a stánky s rychlým občerstvením. Demolují se luxusní obchody pro bohaté. Demonstranti útočí na symboly nerovnosti, ničí to, na co nikdy nebudou mít peníze. Na přítomnosti jim vadí, že negarantuje jejich budoucnost. Za takové situace je jim přítomnost k ničemu. Když se na to podíváme z hlediska stávajícího systému, přítomnost je nabídkou, po které není poptávka, respektive nabídkou, kterou poptává pouze zámožná minorita, mající prospěch z nerovnosti. Demonstranti páčí dveře do neznámá. nemohou vědět, co z jejich vzpoudy vzejde. Protože jsou ale mladí, mohou riskovat chyby. Mají před sebou celý život, aby je případně napravili. Starým se špatně riskuje, proto se přidávají až když je to bezpečné. Kdyby změna závisela na starých, nikdy by k ní nedošlo. Synonymem stáří je skepse. Staří profitují z toho, že mají životní zkušenosti. Výhodou mladých je, že je nemají. Nejsou limitováni konvencemi, nepřemýšlejí v souvislostech, konají instinktivně. Sotva přesně vědí, co chtějí. Stačí jim ale vědět, co určitě nechtějí. Počínající vzpoura proti systému přichází bez toho, že by k ní byl nějaký zjevný konkrétní důvod. Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna teď přeteče pohár občanské trpělivosti. Pokud jde o sociální únosnost reform, různých regulací a omezení, platí, že člověk snes hodně. Rozhodně snese víc, než si myslí a když na to přijde, snese cokoli. Má to ale jednu podmínku. Ve společnosti musí převládat přesvědčení, že obtíže, které přicházejí, jsou pouze přechodné, problémy, že mají řešení a existuje politická vůle je řešit. Lidé musí věřit, že k šikaně všeho druhu, ke které se uchyluje stát, jsou objektivní důvody. Pokus odvést pozornost od domácích potíží bubnováním do války s Ruskem politikům ve Francii zjevně nevyšel. Octly se na prahu války občanské. Bouří se proti nim generace, která už není formována tradičními duchovními, kulturními a národními vzory a idejemi. Je to generace formovaná multikulturním globalismem, agresivními médii. Generace roztekaných progresivců, jejichž pravým domovem jsou sociální sítě. Jde samozřejmě o obecný západní fenomén. Francií to neskončí. Vládám nezbude, než běnící mládeži v ulicích nařezat. Tím ovšem příčiny vzpoudy nezmizí a agresivita demonstrantů bude gradovat. Stále platí, že stát stojí na střední třídě, která pracuje, nakupuje a platí daně. Dnešní střední třídu na západě už tvoří generace, které stát nevybudovaly, nýbrž zdědili a rozprodali. Jde o střední třídu, která má mentalitou blíže k omladině, kterou vychovala, než k rodičům a prarodičům, které duchovně formoval kostel a které živila fyzická třina na poli či ve fabrice. Zásadní otázkou dneška je, zda západní střední třída sekularizovaná, odnárodněná, líná a schudlá má revoltující mláži co nabídnout. A jestli to naopak není ta rebelující omladina, která má co nabídnout střední třídě. třeba poznání, že může ztratit jen své okovy.