Globální změna klimatu mě děsí víc než supervulkány | Vysoké napětí #122

Já osobně, co by mě jako trápilo nejvíc a sorry, že se k tomu zase vracím, tak je globální změna klimatu, protože před ní nikde na téhle planetě, vlastně před ní neuteče.

Tak vlastně vychází, že v jednom krychlovém metru magmatu máte přibližně stejné množství energie, jako ve 100 l benzínu.

Když poprvé v historii lidstva se navrtalo magma, tak vlastně ta skupina, která vrtala, si toho, řekněme na první dobu, úplně nevšimla.

Ano, magma je pod našima nohama, ale je rozdíl, jestli vy ho najdete v hlubce 2 km, nebo jestli v tom místě zóna bude 10 km a vy jste měl vrtat o 300 m vedle, abyste ho našel v hlubce 2 km.

Energetice zdar a vysokému napětí zvláště.

Přátelé, naše letní série, minisérie o energetice z neenergetiky, má velký ohlas. My jsme za to rádi. Je to pozitivní. Tak v tom budeme pokračovat.

Dneska je mým hostem Petr Broš, ne geolog, ale planetolog, řeknu to správně, specialista na sopky v přísluneční soustavě a velký popularizátor oboru.

Pane Broži, vítejte ve vysokém napětí.

>> Dobrý den, děkuju za pozvání.

>> Vaše knížky jsou známé mezi lidmi. Máme tady ostatně Geostorky od vás. Já znám vaši jinou knížku Vesmírníček. Tu znají i moje děti, takže tento podcast jim pak pustím, ať vědí, kdo je autor.

Eh, my jsme tady zejména kvůli popularizaci vulkánů, sopek, Islandu, možná konce světa bych naznačil tu osnovu. Ale začneme u těch vulkánů.

To nás jako laiky strašně fascinuje, respektive jako lidi, co se věnují energetice — co všechno v tom vulkánu je za obrovskou energii. A my jako energetici se snažíme tu energii furt spoutat po celé planetě, ale u toho vulkánu se nám to nedaří.

U geotermálních vrtů tam je to něco jiného. Tam běžně využíváme v domácnostech, firmách a tak dále. Už i velké geotermální vrty se dělají. Ale kolik energie je třeba jako v kubíku magmatu jenom pro představu?

>> Jasně. Já začnu odpovědět tímhletím číslem, než ho zapomenu, protože je to něco, co jsem si rychle gogglil. Tohle je jedna z mála věcí, na kterou se mě budete ptát. Eh, tak vlastně vychází, že v jednom krychlovém metru magmatu máte přibližně stejné množství energie jako ve 100 l benzínu.

>> Hm.

>> Konkrétní číslo já vám teď neřeknu. Už jsem ho dávno zapomněl, protože si nikdy nepamatuju žádná čísla. Ale k čemu se chci dobrat?

To, co jste vlastně zmiňoval. Spoutat energii sopky a zmiňoval jste geotermální energii. Tak ono, když si to vlastně vezmete, tak obojí je to samé. Obojí je to vnitřní energie Země, která proudí k povrchu. A ten tepelný tok je vlastně veličina, která vám říká, že někde vám prostě uniká nějaké množství tepla. A ta sopka je jenom to místo, kde to máte koncentrované, kde ten tepelný tok je mnohem větší.

Není to tak, že by to byly dvě různé energie. Je to stále ta samá. Je to vnitřní teplo Země, které uniká. To teplo je tam z nějakých důvodů. A sopka je jenom tím jako extrémním případem, kde ten tepelný tok je extrémně velký a to tak velký, že vlastně dokážete tu horninu, která by tam měla být, rozehřát. Vám se dostává na povrch v kapalném skupenství v podobě magmatu, pak láva až je na povrchu.

>> Jsou i konkrétní projekty na Islandu, kdy se snaží opravdu vrtat hodně do hloubky a využít vodu v nějakém superkritickém stavu. Eh, proč se to furt nedaří nějak realizovat, aby z toho byl komerční projekt?

>> Eh, jo. Tohleto má samozřejmě zase ta odpověď několik rovin, protože ta samotná myšlenka stojí na tom, že vy uděláte hluboký vrt, dostanete se do oblasti, kde budete mít vysoký tepelný tok, nebo v ideálním případě se vám podaří navrtat magma. To je právě to, že budete mít ten tepelný tok lokalizovaný, máte tam velké hodnoty, a v ten moment vy, když tam začnete pumpovat vodu, tak ji dokážete vohřát na teplotu vyšší než 370°C.

Ona se stane superkritickou a vlastně ona bude v stavu, kdy není ani vodou, ani plynem. A je to skupenství zajímavé z pohledu, že tahle voda má vyšší hustotu, stále má nízkou viskozitu. A tím pádem je schopné transportovat obrovské množství tepla.

Takže to vypadá, že byste mohl vlastně z toho geotermálního vrtu, který by byl schopen mít v sobě právě superkritickou vodu, získávat až o řád víc energie, než už u těch konvenčních, které nejsou tak hluboké.

A k čemu já se chci dobrat? Chci dobrat, proč se nám to nedaří. Tak první, co na to narážíte, jsou docela technické potíže.

Jakmile samozřejmě navrtáte magma, což je něco, co vždycky lidi si myslí, že když se vám podaří navrtat z podzemí magma, že jste právě způsobili explosivní vulkanickou erupci a začne to dělat obrovskou paseku, tak to nutně není ten případ.

Ukazuje se, že když navrtáte magma — poprvé v historii lidstva se to stalo — ta skupina, která vrtala, si toho, řekněme, na první dobu, úplně nevšimla. Oni si všimli toho, že najednou ten vrták ztratil odpor a že se vrtalo mnohem snáze.

>> To bylo kdy zhruba?

>> Eh, já myslím, že právě se to povedlo v 2009 Islandanům, nebo ještě předtím. Eh, na Havaji se jim to podařilo, ale Islandany jsou ti první, kteří to mají krásně popsáno — k čemu došlo.

Ono se jim pak znelíbilo vytáhnout tu vrtnou hlavu. Eh, došlo tam k tomu, že se jim to zaseklo. Oni pak byli schopní vytáhnout tu horní část a všimli si, že na těch trubkách je prostě najednou čerstvé sklo — jsou tam kousky skla. Což znamená, že navrtali magma. Že to magma spadlo na studený povrch, chladnější povrch, strašně rychle krystalizovalo a vytvořilo se sopečné sklo.

A z toho si oni uvědomili: aha, nám se podařilo navrtat magma. Nedošlo k tomu, že by se to magma tím několik kilometrů hlubokým vrtem dostalo na povrch a začalo by to tam vrhat. Ale došlo k něčemu jinému.

Začaly po chvilce unikat sopečné plyny. Protože vy když navrtáte magma, tak magma jako takové — většina lidí si představuje, že to je kapalina — je to něco podobného, jako když vezmete limonádu. Když ji máte v lahvi, vypadá to, že je čistě kapalina. Ale jakmile otevřete, snížíte tlak, tak začne unikat plyn. Protože je to nasycená voda plus nějaký cukr.

No a magma je něco podobného. Vy máte kapalinu — to jsou rozpuštěné částice hornin — máte v tom ale spoustu krystalů. Ale současně tam máte rozpuštěné sopečné plyny.

A právě když došlo k navrtání zdroje magmatu, tak poměrně záhy na to začalo utíkat z toho vrtu obrovské množství sopečných plynů.

A to je obrovský problém. Protože tyhlety sopečné plyny jsou velice silně korozivní pro zařízení, které se tam používá. Takže najednou vám to začne ničit to vybavení, které tam máte. Začne vám ho to poškozovat.

Současně máte obrovskou teplotu, takže ten materiál, kterej používáte pro vrtání, najednou je mnohem měkčí, než by byl za normálních podmínek na povrchu. Takže dochází k rychlejšímu opotřebení.

Za další, když navrtáte prostě horniny a najednou máte magma, tak ty horniny jsou docela prohřátý, vy to začnete ochlazovat a vám samozřejmě ty horniny, že ochlazujete, protože odebíráte to teplo, tak oni se začnou smršťovat, začne docházet k tomu, že tam začne docházet k prasklinám a vám se začne bortit vlastně hrana nebo strana toho samotného vrtu.

To je ten důvod, proč se ty vrty musí cementovat.

Jenomže současně vy, když chcete cementovat takový vrt, tak máte vysokou teplotu. Takže najednou vaše technologie, kterou používáte pro vrtání, se dostává do podmínek, ve kterých ta technologie nefunguje tak úplně skvěle.

A tohle jsou všechny komplikace, které na to jsou.

Ale tohle je jenom ten inženýrský aspekt, jo? Tohle, ať to zní sebesložitěji, tak je to část inženýrství, ve kterém lidstvo se může snažit prostě to zlepšit a bude vymýšlet nějakou další lepší technologii, která bude odolnější a třeba se mu to podaří.

Ale pak máte ten vědecký aspekt.

Já když vám řeknu, nebo když mi řeknete, pojďte, uděláme si tady geotermální vrt, kterej se pokusí trefit magma. Kde najdeme magma? Jasně, najdeme ho pod našima nohama. Jo, když budete vrtat dostatečně hluboko, tak ho najdete.

Jenomže když se podíváte, kolik stojí vrt, tak vrt do hloubky, já jsem si tady schválně na to připravil čísla. Do hloubky 100 metrů bude stát nějakých 150 až 300 tisíc korun. Když budete chtít vrtat do jednoho kilometru, tak se dostáváte na 15 až 40 milionů, do tří kilometrů 80 až 180 milionů a do pěti kilometrů 250 až 500 milionů korun.

Takže ten nárůst ceny není vlastně lineární, ale fakt dochází k tomu, že vám dramaticky roste.

A pro vás jako investora bude strašně obrovský rozdíl, jestli vám řeknu, magma je pod povrchem 500 metrů, a nebo 5 kilometrů, protože jsou to pro vás obrovské náklady.

Tyto náklady se musí zaplatit předtím, než vlastně vůbec víte, že jste uspěl.

Co se tím snažím říct? Ano, magma je pod našima nohama, ale je rozdíl, jestli vy ho najdete v hloubce dva kilometry a nebo jestli v tom místě zrovna bude deset kilometrů a vy jste měl vrtat o 300 metrů vedle, abyste ho našel v hloubce dva kilometry.

A tohle je mimochodem něco, co právě se stalo Islanďanům, když se snažili v roce 2009 navrtat vlastně magmatický zdroj v oblasti Krafla, což je jedna ze spopků, co tam je.

Tak oni chtěli se dovrtat do hloubky čtyři kilometry, protože si mysleli podle geofyzikálního výzkumu, že tohle je ta oblast, kde by se měl nacházet magmatický rezervoár, kde už by mohli potkat magma.

Oni vrtali, vrtali a přibližně v hloubce 2100 metrů najednou zjistili, že už jsou v magmatu, takže se dostali k magmatu mnohem mělčeji, než vlastně původně chtěli.

Jo.

A tohle hezky ukazuje, že je vlastně docela těžké lokalizovat magma pod povrchem.

No a tohle pro vás má pak jako obrovské dopady, protože samozřejmě vy, když budete chtít udělat takový vrt, tak nemáte deset pokusů. Nikdo vám nedá prostě 10x 500 milionů na to, abyste navrtali magmu, ale dá vám možná jednou těch 500 milionů a tady máte jeden pokus.

A věděli si, že to magma pod povrchem, vždycky, když mluvíme o magmatickém rezervoáru, tak si lidi představují nějakou obrovskou jeskyni vyplněnou magmatem, ale takhle to vůbec v podzemí nevypadá.

Magma je tam vlastně v podobě nějakých malinkatých kapes, které jsou vmístěné mezi horniny. Jo.

Není to tak, že by tam byla velká jeskyně vyplněna, ale máte si představit jako houbu namazanou tabule, kde ty malinké bublinky, co tam jsou, tak by byly vyplněné magmatem, ale mezitím je ta pevná struktura.

No a vy v ten moment potřebujete fakt jako přesně vědět, kam se navrtat.

Současně platí – a omlouvám se předem za strašně dlouhou odpověď, jo – že vy, když navrtáte magma, budete úspěšní a vám se třeba podaří, že budete mít nějaký magmatický zdroj, navrtáte tenhleten jeden prstík, proto magma se nějak snaží dostat k povrchu, tak vy můžete navrtat magma a říct si super, jdeme to rozjet, nahoře postavíme celou tu infrastrukturu, jo, máme ten vrt, máme tu infrastrukturu, jenomže tenhleten zdroj magmatu do budoucna může vychladnout a tady se udělá nový prstík a ten váš vrst ztratí výkonnost.

Takže vy, když budete dělat takhle investici, tak předpokládám, že chcete, aby vám to fungovalo déle než čtrnáct dní. Budete chtít, aby to jelo třeba desetiletí, ale nikdo vám vlastně nemůže zaručit, že to, co jste navrtali, tak je ten hlavní zdroj magmatu, kterej tam bude dlouhodobě.

Takže celý tenhleten, když si to pospouváte, tak je tam vlastně velké množství nejistoty, kde přesně vrtat, jestli to, co navrtáte, jestli je přesně to, co jste chtěli navrtat a jestli to bude dlouhodobě fungovat.

A pak když už to navrtáte, tak pak musíte vyřešit celý ten technologický aspekt, jak to vlastně udělat, aby jste byli schopni tu energii z toho dostat.

>> Hmm. Dlouhé odpovědi vůbec nevadí. Vy ten navíc mluvíte jazykem toho vesmírníčku, takže je to srozumitelné i pro nás, pro lajky.

Nicméně mně se na tom líbí, že vlastně vy jste i nevědomky pojmenoval takové problémy, které se táhnou vlastně i tou běžnou geotermální energetikou.

A to je i vlastně důvod, proč na Islandu fungují normální geotermální elektrárny.

A u nás třeba ne úplně, spíš to funguje v rámci lokálního teplárenství a tak dále, no, protože zkrátka ten Island nemusí vrtat tak hluboko, že jo.

>> Taky, ale hlavně, že jo, ta hloubka jako taková není ten – pardon – to je důsledek toho, že Island má mnohem větší tepelný tok, než má Česká republika. Nebo respektive se pojďme nebavit možná o státech, ale pojďme se bavit o různých částech planety, protože to je ten důvod, proč to tak je.

E, že jo, Česká republika jako taková se totiž nachází v místě, která je, který je poměrně geologicky stabilní. My tady máme něco, čemu se říká český masiv, což je prostě oblast, kde máte relativně tlustou kůru. Máte prostě něco mezi 30 až 40 kilometrů kůry.

A pod tím teprve se dostáváte do té oblasti, kde máte vrstvu, která je bohatší na teplo. Teď vlastně – pardon – nepředstavujte si to tak, že těch 30 až 40 kilometrů žádné teplo nemá, ale je to relativně chladnější blok, kterej se vznáší nad nějakým teplejším.

Když byste skočil na Island, tak Island má na povrchu naší planety to fascinující úkum, že to je místo, kde se setkávají dva významné geologické jevy.

Nacházíte se na středoceánském hřbetu, což je to místo, kde vám vlastně vzniká nová oceánská kůra. Je to vlastně rozhraní mezi litosférickými deskami.

Když si představíte, že tohle je náš Island, přemýšlím tam na tu kameru to zkusím, jo.

Tak teďko vy jste přesně v místě, kde tohle je eurasijská deska, tohle je americká deska a ty dvě desky mají tendenci jít takhle od sebe.

A oni jak jdou od sebe, tak samozřejmě vám na povrchu země nevzniká prázdná prostora, ale vám k povrchu proudí vlastně magma a vám přesně na tom místě, kde to praská, což zase není jedna prasklina, ale je to nějaká série prasklin, tak vám tam dochází ke vzniku nové oceánské kůry.

Současně, ale tohle je mimochodem věc, proč mluvím o oceánské kůře a pak se bavíme o Islandu, který ostrov, protože středooceánský hřeben se táhne zpravidla napříč všemi oceány, které máme na téhletě planetě.

Vždycky byste našel vlastně uprostřed oceánu nějaké pohoří. Ať posluchači a posluchačky schválně kouknout pak na nějakou mapu mořského dna mezi Amerikou a Evropou a všimnete si, že uprostřed celého Atlantického oceánu je vlastně takový hřbet, který tam je.

Současně ale Island se nachází v místě, které je unikátní. Těch míst je několik desítek na planetě, ale Island je to jediné místo, kde se potkává středooceánský hřben s plášťovou plumou.

A plášťová pluma je vlastně útvar, kterej se nachází v hlubších partiích Země. Myslíme si dneska, že vzniká něco na rozhraní zemského jádra a zemského pláště. A je to oblast, kde vám vlastně vzniká abnormální tepelný tok. Tam proudí teplo směrem k povrchu.

A tohle teplo, když se dostane do rozhraní zemského pláště a zemské kůry, tak způsobuje masivní tavení hornin a vzniká vám tak obrovské množství magmatu, které se dere k povrchu a dá to vám dává vznik fakt enormní sopečné činnosti.

A Island se tak nachází vlastně na místě, kde se potkávají dva velikánské zdroje pro vznik magmatu a to zásobuje tu obrovitánskou sopečnou činnost, která je tak enormní, že vlastně dokáže vytvářet uprostřed severního Atlantiku ostrov, kterej dlouhodobě odolává erozivní síle toho, že jo, vln a všeho, co prostě v severním Atlantiku k tomu patří.

No a vy jste tím pádem v místě, kde máte extrémní tepelný tok a máte vlastně fakt enormní množství magmatu.

Island má tak přibližně třikrát až čtyřikrát v průměru větší tepelný tok, než má Česká republika. Ale když zaskočíte na některé vhodné místa na Islandu, tak ten tepelný tok bude - v České republice je to myslím 60–70 mW na metr.

Na Islandu máte místa, kde to je přes 500 nebo v blízkosti sopek. Těch aktivních je to až třeba 1000 mW na metr. Takže vy se fakt dostáváte k tomu, že Island má jako obrovitánský tepelný tok.

Z toho pak pramení to, že oni nemusí vrtat tak hluboko, protože samozřejmě to teplo uniká v velkém množství, takže jim stačí se dostat do menší hloubky na to, aby to začalo dávat ekonomicky smysl.

Ale stále není to tak, že Island celý je vhodný pro geotermální elektrárny. Našel byste tam oblasti, které jsou relativně chladnější a nedávalo by pro ně smysl vrtat s 50 km nebo tam začít vrtat.

Ale zase ať se vrátím ještě k tomu, co jste pak říkal s Českou republikou, že jo. V české republice máme pár oblastí, kde to je zajímavé. Jsou to obecně západní Čechy, že jo, názvy jako Karlovy Vary, Mariánské Lázně, že jo, to jsou přesně ty oblasti, kde vlastně máte zvýšený tepelný tok a kde dává relativně smysl takovéhle projekty taky dělat.

>> Hm.

Islaďané, když se ještě vrátíme na ostrov, tak toho využívají samozřejmě, že mají takovýhle poklad pod zemí, pod nohama a jestli si dobře pamatuju, tak 30 % elektřiny vyrábějí z geotermálních zdrojů, 70 % je pak z vodních elektráren.

Nicméně já se zeptám, jste fanoušek pána prstenů?

>> Eh, moc ne. Já jsem ty knížky, přiznám, nikdy nečetl. Já nemám rád fantasy. Nemám rád science fiction. Já v rychlosti jenom převyprávím ne celý děj, ale že trpaslíci kutali hodně hluboko, až probudili Balroga, tajemného ohnivého muže, který pak vyběhl na povrch a zahnal naše hrdiny.

Eh, to je samozřejmě příběh, ale lidé myslí, přemýšlejí v příbězích, tak možná se nabízí dotaz, jestli koutání hluboko neskýtá riziko probuzení nějakého Balroga.

A ptám se kvůli tomu, že na Islandu pár let nazpátek vlastně probudila se sopka po 800 letech zhruba na tom poloostrově Reykjanes, kde už Islaďané doufali, že bude klid, protože tam je největší hustota zalidnění, tam je hlavní město a tam jsou i ty geotermální zdroje. Myslím si, že geotermální elektrárna Svartsengi byla poměrně v ohrožení a že tam vlastně evakuovali jednu obec a stavěli tam nějaké hráze.

Tak je na tom něco?

>> Začíná přemýšlet z jaké roviny začít.

První, co Islaďané od jakživa věděli, je to, že tohle je problematická oblast, takže není to tak, že by byli překvapeni. Oni věděli, že to kdykoliv může přijít a jenom samozřejmě nikdo nevěděl, kdy.

Takže je to ten důvod, mimochodem, proč tam Islandčané mají rozsáhlou seismickou síť. Česká republika skrze Geofyzikální ústav tam taky v tom participuje. A je to ten důvod, proč tahleta oblast byla monitorována. Není to pro ně překvapení.

Oni ví, že v téhletě oblasti statisticky každých řekněme 700–800 let začne docházet k několika desetiletí sopečné činnosti.

Je to mimochodem ten důvod. Když se podíváte, tak máte Island. Přemýšlím, jak to ukázat. Tohle bude náš Island a tady máte poloostrov Reykjanes a tady je letiště. Tady máte Reykjavík a na tomhletom samotném poloostrově vlastně není moc infrastruktury ani moc lidských obydlí.

A je to přesně z toho důvodu, že oni ví, že tady se otvírá pás prasklin a dochází tam k sopečné činnosti. Takže oni byli na to teoreticky připraveni. Až se podíváte, kde mají hlavní město, kde mají svoje letiště, tak je to přesně v těch místech, kde by, když tady začne něco soptit, tak by to nemělo ty dvě důležitá centra přímo ohrozit.

Přesto došlo k tomu, že ale samozřejmě oni tam mají postavenou geotermální elektrárnu Svartsengi.

Proč? Protože je tam vyšší tepelný tok. U geotermální energie je totiž vždycky důležité najít právě místo, kde se vám lokalizuje ten tepelný tok a je tam vyšší než v jiných oblastech, protože pak to dává největší ekonomický smysl.

>> Eh, současně je tam, já bych řekl spíš město než obec, eh, protože na Islandu, že jo, žije tam nějakých 320 000 lidí a tohle už bylo docela velikánské na místní poměry. Teda teď ty blahodiny mě rozkrájejte, já si nemůžu rychle vzpomenout na název té obce.

Grindavík.

>> Ahoj, Grindavík. Děkuju moc.

Eh, tak vlastně došlo k tomu, že se musel evakuovat, protože vy, že jo, postupně ještě, ještě jinak. Ta první sopečná erupce, která začala, tak začala poměrně daleko od tohodle sídla. Jenomže u magmatu to je tak, že ta přívodní dráha nemusí jít vždycky ve stejném místě, ale ona si hledá nějakou cestičku a když nějakou cestičku použije, tak příště si najde jinou, protože tahleta cestička může být uspaná.

Nebo dojde k tomu, že magma, které vlastně jde tou kůrou, pochází z nějaké hlubší partie, kde je nějaký zdroj a ten zdroj nemusí najít tuhle cestičku, ale může si najít třeba jinou cestičku. Takže uskočí třeba i několik desítek kilometrů daleko, což je to, co teďkom vlastně my tam pozorujeme — že k té sopečné činnosti dochází ne na té původní linii trhlin, ale došlo k tomu, že se ty novější sopečné erupce vlastně přesunuly blíž ke Svartsengi a tadyhle k tomu osídlení.

No, ale že by to mělo souvislost s tím, že Svartsengi odebírá teplo z nitru země, to se nedá říct.

Ne, ne, ne. Na tohle je tohleto.

Stalo by se to i bez toho, že by tam bylo elektro, protože tohleto je prostě věcí toho, které množství tepla, který proudí k povrchu z hlubších partií, je naprosto enormní.

A Svartsengi je úplně podřadný. Jako teď nechci říct koho, protože samozřejmě tam není žádný ohnivý bůh, kterej by tohleto řešil, ale jenom ten Balorok.

Jo, je to strašně málo, ale kdybyste jako chtěl najít nějakou příčinu, jestli člověk dokáže ovlivňovat sopky, tahleta příčina se zdá, že skutečně existuje. Je trošku složitější na vysvětlení, je to něco takovéhle.

Souvisí s globální změnou klimatu. Díky tomu, že my vypouštíme velké množství oxidu uhličitého do atmosféry, my ohříváme tuhle planetu. To způsobuje, že nám tají ledovce a když rozpustíte ledovce, tak jste zmenšil hmotnost na povrchu.

A to znamená, že samozřejmě ta litosférická deska, na kterém seděl ten ledovec, je najednou trochu lehčí a ta litosférická deska už není zanořená tolik v tý litosféře, ale může trošičku vyplavat výš.

Tohle je proces, který se nestane tak, že jste vypustili oxid uhličitý, teď roste ledovec a za dva dny nám to vyleze, ale je to proces, který poběží dlouhodobě.

No a na Islandu, když se podíváte, tak valná většina sopek, těch velkých sopek jsou pokryté ledovci a tyhlety ledovce tají. Takže celej Island se nám pomalinku odlehčuje a dochází tak k tomu, že nám vlastně Island v dlouhodobém časovém měřítku začne růst trošičku nahoru. On už pomalinku roste, ale poroste ještě o trochu rychleji.

A když poroste trošičku rychleji, tak to znamená, že vám klesá vlastně tlak v podzemí, protože jste odnesli tu masu té vody, která odtekla pryč a v ten moment zmenšíte tlak, který působil na ty horniny.

A když se zamyslíte nad tím, jak funguje tavení hornin, tam je něco, co se mu říká PT diagram. Buď musíte změnit teplotu a nebo musíte změnit tlak.

A když budete mít stejnou teplotu, protože máte furt stejný tepelný tok, ale jste najednou snížil trošku tlak, tak ty horniny začnou masově se tavit.

Takže v dlouhodobém časovém měřítku, díky tomu, že nám se daří rozpouštět ledovce, tak na Islandu by měla malinkato narůst sopečná činnost. Neznamená to tak, že na Islandu všechno začne bouchat jako šampaňské, ale kdybyste měl nějakou dlouhou časovou řadu, tak byste měl vidět s časem, že tam došlo k nějakému malinkatému navýšení sopečné činnosti vůči tomu, co bylo v historii, kvůli tomu, že jste právě dokázal zmenšit masu, která tam je.

Když sopka začne soptit a vy už jste částečně o tom začal, tak toho využiju. Objevuje se takový názor, že: no tak my něco vypouštíme tady antropogeně z komínů, ale pak se probudí jedna sopka a je to vlastně všechno úplně jedno. Jak je to s tímhle tématem? Ono toho CO2 tam asi tolik zase nebude, ne? Když bude nějaká erupce.

E, tohleto je strašně často a neustále se opakující hoak, který vždycky létá po sociálních sítích a je to jedna z věcí. Já už na to mám fakt vlákno video na YouTube a vždycky se ho snažím vyvracet, protože jo, může nastat situace, že vám bouchne někdy někde nějaká sopka, která vyprodukuje enormní množství oxidu uhličitého, který přebije lidstvo, ale a teď doufám, že nebude někdo pak na internetu si nedá práci, nevystřihne tu část bez toho, ale to je třeba situace, která funguje třeba dvě minuty.

Hm. A potom se vrátí zase do hry životního prostředí, protože my jsme, že jo, po celý planetě, my jsme jako extrémně produktivní v tomhletom.

A zase mám tady čísla. Když si shodu náhodou pamatuju, tak vlastně sopečná činnost, kdybyste si udělali nějaký průměr, tak na téhletě planetě produkuje něco mezi 0,3 až 0,4 giga gigaton oxidu uhličitého a lidstvo dělá něco mezi 35 a 40 gigaton. Takže je to ne násobek, není to řád, ale je to o dva řády víc, než dělá průměr všech sopek.

A samozřejmě, že jo, u toho průměru sopek musíte myslet, že to je nějaká zprůměrovaná hodnota. Jenomže sopka jako stylu Krakatau nebo třeba Pinatubo nebouchá každý rok. K takovéhle erupci dochází jednou za stý rok, nebo za století, za tisíciletí. Takže se dostanete k tomu, že skutečně, když to zprůměrujete, tak lidstvo je v tomhletom mnohem efektivnější.

Na druhou stranu je samozřejmě potřeba si říct, že sopky a produkce oxidu uhličitého a ale i dalších skleníkových plynů je pro planetu strašně užitečná. Protože kdyby nebylo sopek, tak si tady dneska nesedíme a nepovídáme si, protože sopky je ten trik, jak planeta dokáže dlouhodobě udržovat přijatelnou hladinu oxidu uhličitého v atmosféře, protože to je ten mechanismus, jak my bereme oxid uhličitý z hlubších partií země a vracíme ho do atmosféry.

Nebo vypuknutí veškerých skleníkových plynů, tak v geologickém čase — a teď se bavíme o milionech, desítkách, stovkách milionů let — dojde k tomu, že ta planeta zase oxid uhličitý v atmosféře začne zmenšovat, protože existují různé procesy, jak se oxid uhličitý dostává na povrch — ať už je to biomasa, ať už je to nějaké ukládání do hornin, chemické reakce, vznik fosilních paliv.

Jo, tohleto všechno je vlastně odebírání oxidu uhličitého a navazování do nějaké jiné struktury. A často se stane to, že vám toto navázané oxidu uhličitý se vlastně uzamkne, ať už v kamenech nebo se třeba usadí na oceánském dně a už se nemůže vrátit do toho malého uhlíkového cyklu, aby se vrátil do atmosféry a stal se součástí velkého uhlíkového cyklu.

A to znamená, že vlastně čeká na to, až vám díky deskové tektonice — což je ten koncept, že se vám celej povrch země neustále pohybuje a máte ty litosferické desky — tak vám tyhlety horniny se časem dostanou do místa, které se nazývá subdukce.

Tá subdukce způsobí, že se vám tahleta litosferická deska začne zasouvat do hlubin. Vy ji tam začnete tavit, protože se dostala do jiných podmínek. Zase ten PT diagram, který se zmiňoval před chvilkou. Vy to začnete tavit. Jak to začnete tavit? Začnete uvolňovat oxid uhličitý a voalá, tenhleten plyn se dostává jako sopečný plyn do sopek a sopky ho vrátí.

Takže najednou máte tenhleten koloběh, který vlastně souvisí s tím — podívejte se, sopka vyprodukovala oxid uhličitý. To je strašné. Není to strašné. Příroda to potřebuje.

Jenomže problém je samozřejmě to, když se na to pak nabalí aktivita člověka, který produkuje mnohem víc než sopky a vy najednou začnete dramaticky rychle způsobovat nárůst oxidu uhličitého, ale i dalších skleníkových plynů v atmosféře a vy vlastně rozkolísáte ten systém.

Samozřejmě zase pro přírodu je to úplně jedno a teď myslím jako pro planetu jako Zemi — ale pro člověka.

Tráví to člověka, protože ten si zvyknul, že si postavil svoji civilizaci na nějakých vlastně v období, který bylo relativně stabilní.

A postavili jsme si veškerou naši infrastrukturu na předpokladu, že se povrch země nebo podmínky na povrchu země nebudou dramaticky měnit.

A vlastně naší činností my jsme teď dokázali to, že se to měnit bude.

A teď je otázka, co s tím?

Tak abychom končili něčím pozitivním — jak zanikne ta planeta?

Ale zase, nebo čeho se bát nejvíc?

Jo, zase tahle otázka má spoustu rovin.

Jak zanikne naše planeta?

Naše planeta pravděpodobně zanikne tak, že se země přemění do rudého obra a v závislosti na tom, kam až naroste, tak buď zemi pohltí a roztaví, nebo nepohltí, ale zvýší tady teplotu a dramaticky ji zaničí.

Nebo jestli chcete být optimisté a skončíme optimisticky — třeba lidstvo nebo naši vzdálení prapraprapraprapředci nebo nějaký jiný druh, který tady třeba jednou v budoucnu vymyslí nějaký způsob, jak zemi vzít a poslat ji někam jinam do vesmíru, takže třeba nezanikne.