Gertrúda Čápová 3. díl: Heroinem se pro malé děti stává cukr, střevní bakterie komunikují s mozkem

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Gociánová.

Může za to stres a kvalita našeho jídla, řekla o kořenech dnešních nemocí lékařka Gertrůda Čápová.

V předchozí části rozhovoru pojmenovala tři tiché viníky ukryté v obyčejném jídle.

Vedle lepku a kravské bílkoviny mezi ně patří i, jak to nazvala, nešťastný histamin.

Kvalita potravin se podle ní propadla tak, že mléko už dávno není tím, čím bývalo, a se svou troškou do mlýna přichází i věčný strach.

Ten podle našeho hosta nastartovává celou kaskádu procesů, ze kterých se rekrutují zdravotní potíže nebo rovnou nemoci.

Co se děje, když se v jednom těle potkává špatné jídlo a trvalý strach?

Specialistka na pneumologii, alergologii, potravinové intolerance, mikrobiom. To vše jsou specializace mého dnešního hosta, doktorky Gertrůdy Čápové, která léta pracovala ve Švýcarsku, také tam žila a nyní pracuje a žije zase doma v Česku.

Jsem moc ráda, že vás tady mám.

Dobrý den.

>> Dobrý den. Děkuju za pozvání.

>> Když jsem zmínila takového strašáka poslední doby, zvýšenou propustnost střev. Vlastně donedávna jsme se o tom příliš nedozvídali, protože se o tom asi ani nevědělo. Neumělo se to uchopit, co se to děje, co je to ten serotoninový syndrom. A vlastně to pořádně nevíme dodnes.

>> Tak ono je to komplexní věc, to není jedna příčina, že jo, ale když přijdou ty potíže, tak je to špička ledovce toho, co se děje v těle. To znamená, že se to vyvíjelo třeba 10 let nebo 20 let dozadu. My jsme to tělo nedávali. Tělo má pořád dostatek těch obranných mechanismů. To je jako ta přehrada, která drží. Dokud se ta voda nepřelije, tak naše tělo je podobně na tom, že drží a snaží se všemi obrannými mechanismy držet to tělo v rovnováze. No a když už těch obranných mechanismů je málo, tak najednou to pukne a dojde k potížím. Někdy je to opravdu jako sopka, někdy jsou to plíživé potíže. Takže než se vlastně mnohdy dopracujeme k tomu, co vlastně toho pacienta trápí, uběhne poměrně dlouhá doba.

A je to celé, jak jsem říkala, komplex nebo výsledek komplexu různých neduhů, jako je porucha spánku nebo nekvalitní spánek. Samozřejmě způsob stravování. Když vidíte dnes ty mladé lidi, jak utíkají s rohlíkem v ruce přes cestu, tak to je určitě to, co by nemělo být. To, když se člověk podívá na Francouze nebo Italy, tam si vždycky to jídlo je posvátná událost, takže si u toho krásně všichni sednou a jí. I v pracovní době mají vždycky vyčleněno ne půl hodiny, ale minimálně hodinu na to, aby si mohli opravdu v klidu ten svůj oběd nebo tu svačinu sníst. A to jsou právě velice důležité momenty. Pak taky to, jak koušeme, ne že to do sebe nahážeme, ale opravdu pomalu koušat a pomalu spolknout. To jsou všechno vlastně stresové faktory pro náš zažívací systém. No a když mu ještě dodáme něco, co je opravdu plné chemie, tak pak je to dokonáno.

>> Když to takto vypočítáváte, tak si určitě mnozí pomyslí: vždyť to všechno vím. Ano, měli bychom jíst lokální potraviny, pokud možno sezónní potraviny. Ano, je to drahé. Umím si představit, že velká rodina zkrátka na to ani nemá. Eh, ano, měl bych nehltat, měl bych kousat. No, ale kdo se tím baví, když počítám, než spolknu jedno sousto? Víme, že bychom neměli jíst za chůze a že bychom měli přemýšlet nad tím, co jíme. Proč to neděláme?

>> To je dobrá otázka. No, protože žijeme v takové urychlené době a každý chce šetřit čas. A spojit. Kde se to narodilo u nás, to jídlo pro nás asi nebylo tak posvátné jako pro Italy nebo pro Francouze. Protože opravdu, když si tak vzpomenu na různé kamarády, jak ve Francii nebo v Itálii, tak to je hřích. Kdybych si tam otevřela knihu nebo se dívala na televizi, nebo já nevím, ještě nedej bůh, rychle jedla za pochodu. Aspoň budu mluvit o té společnosti nebo v tom okruhu, kde já se pohybuji, tak prostě neznám nikoho, kdo by si pro to jídlo neudělal ten čas a kdo by si to jídlo neužil na základě těch možností, které jsou. Ale vždycky je to velká hostina nakonec večer, nebo aspoň o víkendu.

>> Vzpomínám si, že když byl syn malý, tak měl občas takové vyrážky, nebo prostě nějaké jídlo nechtěl, prostě ho odsunoval. A s mojí homeopatkou jsme dělali dlouhý pokus. Trvalo to asi dva měsíce, kdy já jsem od každého jídla, které jsem dělala, vzala kousíček, dala ho do sáčku, popsala to, dala do mrazáku a pak jsem dala do mrazáku i vzorek toho jídla celého.

>> Musím říct, že to bylo nekonečné měření potom, ale vlastně jsme přišli na to, že opravdu nemá vůbec žádnou alergii ani potravinovou intoleranci na základní potraviny.

>> Mhm.

>> Vždycky na ty směsi.

>> Na ty směsi.

>> A když jsem o tom někde promluvila, tak jsem byla velmi k smíchu.

>> No, to je škoda. To je škoda, protože vždycky se člověk musí podívat na to složení, že jo, a tam stačí jedna látka, která může to všechno shodit. Jedna látka, která může ublížit celému tomu jídlu. Když jsem zmínila homeopatii, tak vy jste také zmiňovala akupunkturu. Toto všechno jsou podpůrné věci, které vy zakomponováváte do svého přemýšlení jako lékařka?

>> Určitě ano. A zase řeknu, že mě to naučili pacienti, protože sami přišli s tím, co jim pomáhá. A já jsem pak neschválila to, co mi ten pacient řekl, ale šla jsem do literatury a zjistila jsem, že to své opodstatnění má. A jsou typy lidí, kteří jsou takový víc citově založení, přemýšlivější, a to jsou lidi, kteří právě dbají i o svou vnitřní rovnováhu, tu mentální. A těm lidem to velice pomáhá. Nemůžete na ně zhurta, musíte na ně pomalu. Jako taky právě i v tom rozhovoru nebo i v tom vyšetřování jsou lidé možná citlivější. A tam jsem si uvědomila, že oni vlastně tu svoji rovnováhu si vyrovnávají homeopatií, meditací, aromaterapií, masážemi, ajurvédou, akupunkturou. Prostě každý člověk je individuum. My tady mluvíme o personalizované medicíně a do toho by neměly být zařazeny jenom léky jako léčiva, ale samozřejmě i ty jiné postupy a přístupy.

>> Já už jsem tady několikrát zmiňovala vaši odbornost. Kromě toho, že se specializujete na pneumologii, alergologii, potravinové intolerance, tak vy už od 90. let se zabýváte také tématem mikrobiomu. Střevní mikrobiom je podle vás výsledkem toho, jak žijeme, co jíme a jak spíme. A dokonce říkáte, nebo se říká, že u dětí do šesti let jsou střeva hlavním mozkem, a až pak začíná být hlavním mozkem právě to, co máme v hlavě. Je to tak?

>> Já to mám teď vnoučata a pozoruju vlastně právě jejich chování a uvědomuju si, že je to tak.

Ano, je to tak, protože vlastně u dětí se začíná ten mikrobiom tvořit od toho narození – už vlastně důležitý je i ten intrauterinní život a pak samozřejmě porod, fyziologický porod, kdy je to vlastně první kontakt nebo první konfrontace s bakteriemi právě tím přechodem poševním. A ty děti, které jsou narozeny, které přišly na svět císařským řezem, tak právě tady ten první důležitý moment chybí.

No a ten střevní mikrobiom, jak se vyvíjí, tím co jí. Nejdřív je to mateřské mléko, pak teda příkrmy různé.

No a nejhorší pak v tom jsou, když začnou dělat paseku právě to bílé pečivo, cukr, sladkosti.

A tam vlastně dneska už se to ví – to není jen myslíme si, ale vlastně se ví, že ty bakterie střevní přes ten bloudavý nerv komunikují s mozkem.

A to je to, co dělá u těch dětí právě takové ty stavy neklidu nebo že jsou neposlušné nebo brečí, nervózní – tak jim chybí cukr. A cukr je vlastně takovej heroín pro ty děti.

Chybí jim cukr. To znamená, že jim prudce klesá hypoglykemická křivka, nebo že ho jedí hodně?

No, oni ho jí hodně.

Tím pádem oni mají změněný ten střevní mikrobiom a samozřejmě jsou tam špatné bakterie. A ty vlastně komunikují, vysílají signál, že v tom střevě není v pořádku. A ty děti prostě začnou být nervózní – a ty jsou nervózní právě z toho, že ten jejich střevní mikrobiom není v pořádku a tam chybí ty dobré bakterie.

No a čím oni to doplní? To je vždycky taková ta rychlá pomoc – ten cukr.

Takže a pak bílé pečivo – ještě vlastně to je taky ta nerovnováha toho střevního mikrobiomu.

Dneska se ví, že u autistů, autistických dětí je velice důležitý střevní mikrobiom a úprava střevního mikrobiomu, kde dosáhnete třeba víc než 50 procent zlepšení.

A není to jednoduché, protože ty autistické děti mají monotonní stravu – buď to cukry, nebo bílé pečivo.

A co mají dělat děti, které ještě nejsou – pánbůh – autistické, ale mají špatný střevní mikrobiom, což si myslím, že má stejně většina z nás. Jaká je první pomoc?

Mléko jste trošku pomluvila?

To mléko určitě ne.

Já myslím, že tam je potřeba opravdu těm dětem dávat všechno tu stravu takovou tu pestrou. Nevařit jenom na vodě, ale my potřebujeme i tuky. Potřebujeme vlastně všechnu zeleninu. Někdy je spíš lepší dušenou nebo tím rychlým varem. Vývary jsou vynikající. Polévky – zeleninové polévky, mixované polévky, brambory, maso – prostě všechno, aby ty děti se nenaučily, odnaučit je být závislé jenom na tom moučném nebo na tom sladkém.

A je to těžká práce pro rodiče.

A co jogurty? Ty jsou tak proklamované v každé reklamě.

Záleží, záleží na tom. Ale ty jogurty řeckého typu jsou samozřejmě dobré a všeho s mírou.

Jo, jak se říká – aby to nebyla ta strava monotonní. To je v tom obsaženo – pestrá.

To znamená sezónní, regionální a pestrá. Pestrá znamená, že prostě nejíme každej den stejnou potravinou, ale střídáme to. A tím si vytváříme tu pestrost.

Samozřejmě v zimě je to horší než v létě. V létě máme poměrně hodně všeho – ovoce, zeleninu. A v zimě je to horší, ale musíme vyjít s tím, co tady máme.

A hlavně v zimě se člověk zkrátka musí nachystat takzvaně na suchou stravu.

Tak.

Takže vy jste rozhodně proti takovým těm jahodám z Tasmánie.

No, to určitě ano.

No, v zimě prostě jahody na stůl nepatří. To je jako u dvanáctého měsíčku, kdy by ta Maruška někam měla jít, ale určitě to je plné chemie.

Eh, dokonce jsem teď někde četla, že pěstují rajčata hydroponicky v Holandsku. Takže co z té hydroponické rajčiny můžete mít – zase jenom plnou chemii.

Italové sami už nekonzumují rajčata. Myslím, od října už nekupují v obchodě. Oni si udělají ty různé svoje zavařeninky, pasáty a tak dále. A pak až vlastně s příchodem těch prvních rajčat – záleží na tom, kde – Sardínii, nebo na Sicílii, nebo prostě v té Itálii na jihu – ale od května pak začnou konzumovat zase svoje rajčata.

Ale určitě – nevidíte, že by oni si kupovali… Kupují, ale tak nějak obecně řeknou, že ty rajčata nebo jahody mimo sezóny pro ně nemají žádnou cenu.

Vy vůbec poměrně často varujete před potravinami, které jsou vypěstovány hydroponicky?

No, protože to je vlastně chemie, že jo. To je už – ten roztok musí být hnojivem obohacen, aby z toho ta rostlina mohla vyžít a mohla prostě ten svůj plod nechat dozrát.

A není to – já nevím – i to umělé osvětlení. Nebo protože není to na sluníčku. Takže nemyslím si, že takhle pěstované ovoce je zdravé.

Pneumologie, alergologie, mikrobiom. Jak jste se dostala na kliniku spánkové medicíny a jaký smysl to dalo celé této vaší „krumáži" specializací?

No, to byla velice zajímavá cesta a já jsem za ní nesmírně vděčná. Protože vlastně v pneumologii spánková medicína patří. Je to vlastně část takzvané spánkové apnoe. Nejsou to ty neurologické komplikace, ale já jsem se dostala k profesoru Seovi, což byla pro mě velikánská škola po všech stránkách. A vlastně tam jsem pochopila ještě víc, jak ten spánek je strašně důležitý.

Protože ke mně chodili pacienti a já jsem se nestačila divit, jak mají nepořádek v tom spánku. A pobavil mě jeden mladík osmnáctiletý, který vlastně při takovém tom měření toho průběhu spánku, těch deset dnů, tak jsem zjistila, že on buď šel spát ve dvě odpoledne a vstával někdy v deset dopoledne, nebo šel spát ve čtyři ráno a vstával někdy v odpoledne. A byl hlavně unavený a opravdu měl nedostatek všeho možného – i hormonální nerovnováhu.

A teď tak já mu říkám: „No, mladíku, ale vy máte teda opravdu chaos v tom spánku, tak máte chaos v životě. Tak to chce teda začít pořádně disciplinovaně se naučit chodit spát, protože máme spát v noci, ne přes den."

Eh, takže nejpozději ve jedenáct hodin do postele. A on na mě kouká a říká: „A nemáte na to tabletku?"

A já jsem mu říkala: „Tak na to existuje jenom jediný a to je teda tvrdá disciplína. Na to tabletky neexistují."

A já jsem si uvědomila, protože on nebyl jediný – jak mnohdy ty lidi žijí nebo hlavně mladí lidi mají nepořádek v tom spánku. Ale pak není divu, že trpí různými jinými poruchami. Protože tam dochází – to má vliv taky na ten střevní mikrobiom, na celkové fyzické i duševní zdraví toho člověka.

A když si nesrovná spánek, tak vlastně není schopen, tak není schopen si pak srovnat ten svůj život taky.

Eh, myslím si, že – nemluvím o těch lidech, který mají teda ty směnné provozy. Dokonce i u těch směnných provozů.

My jsem já jsem přišla do kontaktu díky té spánkové laboratoři taky s výzkumným ústavem nějakým právě těch poruch spánku a směnného provozu. Kde vlastně výsledek byl, že se doporučuje pracovat v tom směnném provozu maximálně deset let. Protože tam jsou potom dopady na fyzickou kondici, právě i na tu psychickou a dokonce i co se týče těch degenerativních onemocnění mozku.

Je pravda, že při našich způsobech života se velmi těžce dává do života řád, když někdy točíte ráno, jindy máte večer koncert a teď vypěstovat si ten řád je vlastně téměř nemožné.

Je to velice těžké, protože to je zase o té vnitřní disciplíně, no. Prostě člověk má – jakmile já jsem taky expert, že jo, ale já jsem vlastně zvyklá pořád – když tak čtu do noci nebo bohužel my máme část práce i v tom, že člověk komunikuje s pacienty emaily, takže já kolikrát píšu mail o půlnoci. Ale uvědomuju si, že mám takovej ten svůj deadline, že si řeknu v jednu hodinu prostě konec, jo, v jednu hodinu v posteli. A už přesto nejezdí se mi vlak, ale nedělalo se mi to taky těžko. Ale uvědomila jsem si, že jakmile si člověk ten režim upravil, tak se mi vstává lépe ráno a přes ten den jsem taky funkčnější a určitě víc prospěšnější, než když spím těch hodin méně.

Paní doktorko, velkým tématem i ve Švýcarsku byla covidová epidemie. Vy sama říkáte, že pro Švýcary to byla velmi nová zkušenost, protože někdo jim sáhl na ta jejich referenda. Najednou si nerozhodovali sami, ale byli vystaveni tomu, že zkrátka musí poslouchat. A nakonec jste se vy stala rebelem ve Švýcarsku, protože jste odmítla nosit na klinice ochrannou masku a přišla jste i o práci. V televizi z vás udělali a nazvali vás hrdinkou z východu. Řekněte mi, co pro vás jako pro lékaře znamenal tento čas a znamená dodnes vlastně?

No, ten byl opravdu přelom. Já myslím, že mnoho lidí vnímá dobu do covidu a po covidu, a nejenom potom po té zdravotní stránce, ale i po té psychické a mentální. A možná že v lidech je teď víc strachu a obavy, co bude a jak bude, protože už netušili, že může být ještě hůř, a nakonec bylo. A jako lékaři mně bylo smutno, že vlastně se najednou porušovaly zákony, porušovaly se jakési pravidla, a že vlastně média, které měli lidi uklidňovat, tak je strašili a zastrašovali a přiváděli opravdu do panických strachů. Kde mě psali v noci pacienti, že se bojí, že maminky od malých dětí, že neví, co bude, co mají dělat. Že vlastně těm lidem nikdo nedal pomocnou ruku, ale naopak jim jakoby duševně víc a víc ubližoval – a dělali to média a dělaly to vlády.

Tak řekněte mi, co jste si z toho jakožto lékařka odnesla vy, protože můžeme se dostat do jiné situace. Už tady určité náznaky byly, když jsme posílali do každého přístaviště na výlet virus, nebo když nám tady z Konga poslali pacienty s podezřením na ebolu. Může se stát letos. Podle čeho se budete i vy dál řídit? Podle toho, co řekne WHO, nebo podle toho, co říká ústava té dané země, nebo podle toho, co říká váš zdravý úsudek. Je to asi těžké.

Já se budu řídit svým zdravým rozumem a svými vědomostmi. Já jsem vyrůstala ze socíku a socík mě naučil jedno – číst mezi řádky.

A vždycky, když se o něčem začalo hodně mluvit, tak se vždycky jsem se ptala: komu a čemu to má sloužit? To jsou takový dvě věci, které mě vedou i dál tím životem. A pamatuju si, když tohle šílenství začalo vznikat, tak jeden takový můj velice dobrý kolega a kamarád z jiného světového dílu mi volal a říkal: „Co si ty o tom myslíš?" Já jsem mu řekla: hele, něco se bude dít, ale nevidím, čemu to má sloužit stále.

A věřím a říkám – nenech se do ničeho vtáhnout a řídı se svým zdravým rozumem a vědomostmi. A vlastně mě to všechno jakoby zastavilo a já jsem zůstala – já se přiznám, že jsem si připadala jako zkamenělá a takhle se přede mnou přehnala bouřka a nestačila jsem se tomu divit.

A ve Švýcarsku, možná, mi pomohlo to, že jsem byla v tom Švýcarsku – že jsem se dostala svým postojem mezi lidi vzdělané, lékaře, právníky, kteří vlastně začali v tomhle přemýšlet jinak a nepodléhali hystérii. Začali prostě analyzovat a začali vlastně hledat fakta a údaje, které by vlastně podpořili tu myšlenku z jiné strany. A mně to vlastně moc pomohlo, protože já jsem vnitřně cítila, že něco není v pořádku. A když si nemáte s kým o tom popovídat, tak člověk žije v takové trošku své nejistotě, jestli si věci nevysvětluje špatně nebo tak, aby jako lékař neublížil těm lidem. A velice mi pomohlo, že jsem právě mohla mluvit i s právníky i s lékaři, kteří byli stejného nastavení jako já.

A pak jsem vlastně měla i velké štěstí, že jeden farmář z Bernu pozval Kennedyho Juniora a to byla prostě úžasná událost, protože my jsme si tam jakoby ty svoje otázky mohli nějak zodpovědět navzájem a utvrdit se, že v tom, jak přemýšlíme, není špatně. A uvědomili jsme si ale taky, že musíme chránit sebe a naše rodiny. A to bylo asi vše. Vznikla i skupina lékařů Alatea.

Alatea. Ano. Jejíž jste členkou. Když jste říkala, že jste si neměla s kým popovídat, tak já jsem třeba sledovala televizní debatu, kde jste si popovídala s molekulárním imunologem profesorem Hořejším, a zaujala mě poznámka pana profesora, že když lékařka říká, že v ordinaci vidí následky očkování, tak to není vědecký přístup. Jak se s tímto dá pracovat?

No, s tím se velice těžce dá pracovat, protože když to vidíte a když to máte potvrzeno, tak už pak medicína nebyla založená na důkazech. To byla v podstatě empirická zkušenost. Samozřejmě, když dneska už existují data, dneska už máme medicínu založenou na důkazech, už jsou data, které vlastně moje tvrzení by podpořily – ty komplikace, protože my to už máme možnost dneska diagnostikovat laboratorně. Ale je to velice záludné, protože ta laboratoř u nás není, ale v Německu, v Německu hlavně – ale stejně se řekne, že nedá se doložit kauzalita. Dá se doložit kauzalita. Právě dnes už se dá ta kauzalita doložit.

A zajímá to někoho?

Já mám pocit, že se to nechce slyšet. Tady u nás určitě je to těžké. Nesetkala jsem se v tom svém okolí – já neříkám, že to neexistuje, ale v tom svém okolí jsem se nesetkala s takovým jakoby přístupem. Že ano, ale já věřím, že jsou lékaři, kteří uvažují podobně nebo vidí věci podobně. Ale nějak mám pocit, že na to je taková zvláštní hluchota vzniklá, taková jakoby zeď najednou. Když tímhle začnete mluvit – i pacienti, kteří přichází, tak jsou ztraceni trošku tady víc. A je jim vymluveno, že to je prostě jinak a věci jsou jinak. A oni si sami hledají cesty a je těch lidí poměrně hodně.

Ale poměrně hodně je také těch, kteří říkají: hlavně už se o tom nebaví.

Ano, to už bylo.

No, jako pravdou je, že to je jako se vším v životě – co nebylo pěkné, tak se chce raději zavřít ty dveře a už to nevidět, místo aby se z toho člověk poučil. Samozřejmě, já si pamatuju – před tím, než vznikla vlastně doba covidová, tak předcházely takový ty informace nebo ty pokusy. Tamhle vzniknul zika virus, tamhle byla ebola, že jo.

Já jsem to vnímala jako zkoušení reakce lidí nebo co na toto okolí řekne, nebo co bude.

A pak prostě přišel covid.

Jo, jako lidi samozřejmě, když to není u nás a když je to někde v dálce, někde, já nevím, v Jižní Americe nebo v Africe, tak to vezmete jako informaci. Ano, OK, ale nedotýká se vás to bezprostředně, protože to není tady. Ale když už je to tady, tak už to s člověkem taky zacloumá.

>> Paní doktorko, co je váš osobní recept? Jak vy se udržujete ve zdraví, v kondici? Vypadáte skvěle. Eh, skvěle vám to pálí. Máte v sobě obrovský eh, esprit. Řekněte mi, jak to děláte.

>> Martinko, děkuju moc. Já jsem se taky vyvinula a vyvíjela postupně a naučila jsem se vlastně si nepřipouštět. Já nečtu noviny, já nekoukám na televizi, já vlastně neposlouchám nic takového. Odcházím od toxických lidí. Opravdu, eh, profesně si to nevyberu, ale eh v soukromém životě opravdu zavírám dveře před toxickými lidmi, věčnými stěžovateli.

Eh, snažím se jíst zdravě, snažím se nějak jako být, eh, dělat si nebo věnovat se svým koníčkům. A eh musím říct, že asi velkou radost mě teďka dělají taky vnoučata. To je vždycky taková krásná energie.

Eh, je to úplně, jak se říká, že vlastně si rodič užije děti až jako prarodič. Vlastně bohužel jsem jako rodič se svému dítěti, což mě někdy trošku mrzí, eh, nevěnovala až tak, ale věřím, že jsem z něho snad nevychovala špatného člověka. Ale o to víc si snažím prostě být tady s těma holkama a pozorovat ten jejich vývoj prostě každý den. Jak se tvoří jejich slovní zásoba, jak myslí, jak vnímají některé věci, jak vnímají prostě jisté okolnosti. I to, jak reagují na to jídlo, když je kyselé, sladké, bez chuti nebo beze tváře.

To jsou pro mě takové zajímavé momenty, které jsem si jako maminka teda bohužel eh neužila. No a chodím, když to jde, tak já chodím hodně do přírody. Hrozně ráda chodím na hory, eh, putování, a miluju potápění. Takže to jsou takové moje berličky, které mě drží při životě, a hodně čtu.

>> Mhm.

A nějaká zázračná bylina?

>> Zázračná bylina asi neexistuje, ale já si neodpustím vzpomenout jednu a to je ašvaganda. Já ji mám hrozně ráda, protože myslím si, že opravdu ten zánět v tom těle nebo ten neurovegetativní systém utlumuje a pomáhá. Pomáhá, nestačí, není třeba hodně, ale já jsem to nastudila vlastně v ájurvédě a musím říct, že mám pocit, že to není zázračná bylina, ale je to jistě bylina, která trošičku pomůže být ve svém vnitřním klidu.

No a samozřejmě, eh, já jsem v jistém věku, takže určitě prostě hormony. To je taky další moje parketa, takže ty si neodepírám.

>> Mhm. Syntetické hormony?

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Bioidentické, které u nás nejsou, ale...

>> Takže zase bychom pro ně museli do Švýcarska?

>> Dá se to. Já už to nechávám posílat pacientkám z Rakouska nebo z Německa a to funguje velice jednoduše. [hudba] Jsme v EU, takže to jde. Tahle cesta je rychlá.

Bioidentické hormony, to znamená vyrobené vlastně z těch přírodních látek a není to chemie. Možná velmi důležitá informace pro mnohé posluchače, posluchačky.

Paní doktorko Gertrudo Čápová, já vám velmi děkuji za váš osvícený přístup k medicíně, k člověku a k životu a k nám všem. Díky moc.

>> Děkuju Martinu za pozvání a vám přeju krásný večer. Na svýšenou.

Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s lékařkou Gertrůdou [hudba] Čápovou, ve kterém jsme se ponořili do léčby strachem prostoupené doby i odborného [hudba] užití psychedelik, si můžete poslechnout na platformě Herohero. Všechny díly najdete také postupně na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku a YouTube.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10349 16/2700, upřímně děkujeme. Právě vaše podpora nám umožňuje hledat odpovědi i tam, kde to není pohodlné.

Martina Kociánová se na vás těší zase brzy. [hudba] Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za [hudba] nás neudělá.