Generace poškozených dětí? O inkluzi a vzdělávání

jako ředitelka úplně běžný spádový základky, teď už o 700 dětech se zhruba 20 asistenty. Musím říct, že to má nějaké svoje mouchy, ale že my už nemáme kam se vrátit. >> Naše škola, máme zhruba 500 studentů, má 90 inkludovaných dětí. To jsou děti, který prostě jenom mají nějakou specifickou poruku učení. To jsou ty dyslektici, dysgrafici, který si prostě jenom třeba petou plus a mínus, jinak uměj skvěle počítat. To přece nejsou děti, které by před rokem 2016 nebo 2005 chodily na zvláštní školu. To jsou přece děti, které běžně by chodily. Kdysi nebyla ta péče tak podrobná. Nebyly takové činnosti poraden. Proto se těm dětem ta podpůrná opatření nedávala. Dítě vzdělávat ve speciální škole z tý 3 a půkrát víc než v běžný škole. To je čtvrtmilionovej rozdíl z veženejch rozpočtu na jedno dítě, který takhle přesunete. Můžete ty peníze místo toho přesunutí použít na tu podporu v tý běžní škole. Vytvoříme v té škole podmínky, aby to dítě tam mohlo být. Podpoříme v podstatě ten personál v tom, že tam budou etopidi, že tam budou speciální pedagogové ve větší míře, že tam budou sociální pedagogové. >> Pojďme to řešit, ale buďme přitom opatrní, protože vždycky, když máme nějaké možnost volby, tak vždycky volím víc svobody [smích] a my tady omezujeme tu svobodu, jo? Nemůžeme dát řediteli pravomoc, aby rozhodl o tom, kde se bude vzdělávat moje dítě. Sakra, v tomhleom je to nějakej státní úředník v tomhletom jako výkonu tý veřejný správy. Pokud o tom má někdo rozhodovat soud, ať o tom rozhoduje soud. Máme čím dál tím a to je dobře možná edukovanější rodiče a možná doufám, že máme i čím dál tím víc edukovanější školy v tom, jak mají s rodiči hovořit a jak s nimi mají jednat.