Důkazy o vraždě Jana Masaryka | REAKCE IR 🇨🇿 Jan Masaryk

Dobrý den. Tole jsou zprávy, tole je reakce a tole je zejména, bych řekl, inspirace pro české novináře, pro ty odvážné novináře, mainstreamové novináře, ať už je to veřejnost státní televize či velká média. Todle je kniha vydaná Centrem České historie. Autorem je pan Jaroslav Čvančara. Velmi uznávaný člověk, skvělý člověk a badatel, který se věnuje československému odboji, operaci Antropoid, mnoha dalším důležitým příběhům. A tadle kniha byla připravována desítky let. Desítky let badatelské práce. Vražda nebo sebevražda. Kdybych tady měl knihu Sebevražda, tak jenom taková rychlá osvěta. Byla to shodou okolností taková, jak se tomu říká, profesorská práce, tuším TGM Tomáše Garika Masarika s názvem Sebevražda, kde se začal věnovat velmi detailně sociálním otázkám ve společnosti a narůstajícím počtu sebevražd. Takže sebevražda souvisí hodně s TGM. I v dnešní době sledujeme nárůst bohužel sebevraž, sebepoškozování, psychických nemocí a podobně. A plyne mi hlavou mnoho sociálních otázek, který jsou teď na místě diskutovat a který bohužel hrozí do budoucna. Ať už je to rozdělování lidí, ať už je to různý válka a mír, ať už je to mnoho věcí, který pohlcujou naše lidské životy. Proto TGM, abych se u toho ještě malinko zastavil, zastával úplně jiný koncept demokracie, takzvané humanistické poeti demokracie se sociálními aspekty a kritizoval ten, dneska se tomu říká liberalistický liberalistická demokracie. Váš tatíček, náš tatíček byl velkým kritikem toho, co dneska je zaváděno jako globalismus, jako jedinej pohled na demokracii. To jen tak na úvod. To je ta sebevražda. Možná doporučuju taky rozhovor s doktorkou paní Marií Neudorflovou, která odešla tehdy do exilu, studovala, myslím, že Spojený státy, Kanada vydávala v západních zemích publikace, odborné texty, články, později pracovala po roce 89 na Masarykově ústavu. K jejím textům se vrátíme i v novinách Inovace republiky. A ona zmiňuje tu knihu Sebevražda. No a teďka k té vraždě. Vých se objevujou nejrůznější články. Poslední dobou například, když teda bych měl ještě jednou odbočit, tak se vůbec nestíhám divit, co se dočtu o Janu Áusu Komenskému, že to byl zvláštní člověk, že to byl okultista a tak dále. No, tak nejdřív si začneme číst jeho knihy Anděl míru, možná víc důležitější než anděl Páně. Potom bysme si mohli přečíst škola hrou. Pak bysme si mohli přečíst zejména labyrint světa rájik srdce. Pak bysme si mohli přečíst kšaft umírající matky jednoty bratrské, což teda polemizujou mainstreamoví novináři, jestli vůbec měl právo Jan Ámos Klomenský udělat odkaz českému národu. A pak bych ještě doporučil teda například štěstí národa. Tak to je malá odbočka, ale ono to souvisí, protože se o některých lidech nevypráví eh jakoby podstata. Já si nemyslím, že todle byl jenom feťák, alkoholik a děvkář. Tole byl prostě velmi vzdělaný člověk. Člověk, který podporoval odboj, který měl obrovskou odvahu, který sice nebyl nějaký velkej bojovník, ale v exilu udělal práci takový, kterou mnoho jiných osobností velmi fatálně selhalo a on na politické rovině bojoval. Měl kritické myšlení. Proč? Protože když si přečtete důležitou knihu, a to je zejména ta inspirace další pro novináře, než se dostanu tady k té úplně nově vydané knize a to jsou hovory s Janem Masarikem. Někteří z nás znají nebo dokonce četli hovory z TGM, což je dílo Karla Čapka a Tomáše Garika Masarika, ale taky stojí za to kniha Viktora Fišla a hovory s Janem Masarkem. Ano, slyšíte dobře. Já osobně jsem si tuto knížku přečet skoro třikrát. kolikrát do ní nahlédnu. Dokonce jsme dali některé úryvky knihy z této knihy do novin inovace republiky. Po přečtení té knihy jsem nabyl já dojmu a to je můj subjektivní názor, který bych tady rád vyjádřil, že mluvil tak otevřeně v soukromým životě, tak jak to zachytil pan Fishel, že mám pocit, že měl zájem ho zabít v podstatě kdokoliv z Británie, z Německa, Spojených států nebo Československa nebo třeba i toho Sovětskýho svazu dnešního Ruska. Ale to jenom tak na okraj, protože je tam spousta vizionářských myšlenek, důležitých myšlenek, uvědomění a ta kniha hovory s Janem Masarikem se snažíme jí vydat. Kontaktovali jsme držitele práv, kontaktovali jsme eh vlastně potomky pana Viktora Fišla a pokusíme se dotisknout tuhle knihu Hovory s Janem Asarikem. I kdyby se tak nepodařilo, tak stojí za to se podívat do antikvariátů a tuhle knihu si přečíst. Jestliže letos slavíme 100 let osvobozeného divadla, tak bych rád ještě připomněl jednu věc, která tady ve vysílání několikrát zazněla. ty slavné hovory s Janem Verichem v roce 1968 7 67 a 68 vím, že to bylo těsně i před vstupem těch varšavských vojsk do Československa, tak Jan Verich cituje z jednoho dopisu, z jedné knihy, kterou dostal, protože se to tehdy smělo a byla velká svoboda slova, opravdu velká. A on tam cituje právě z knihy hovory s Janem Masarikem. Proto to chci zdůraznit i pro všechny české a slovenské novináře, že odkaz Jana Masarika a jeho vzpomínky před válkou na svého tatínka za války v Londýně, kritika jednotlivých zemí, která tam zaznívá i vize, které zaznívají, jsou velmi aktuální do dnešních dní a velmi inspirativní k tomu, abysme si je rozebírali. Tak a teďka teda ta vražda. Desítky let práce pana Jaroslava Čvančary. V rámci vzdělávání bych tady odkázal na kapitulu číslo jedna, která jestli tady v rychlosti můžu eh nalistovat, se jmenuje Úvodem. Kdo není schopen mít podíl studu a spravedlnosti, má být usmrcen jako nákaza obce, řekl Platon. Ale tato eh tato kapitola je úvodní a věnuje se rodině bratrů Čvančarových. Je tam zmiňován František Čvančara a bratr Ferdinand, kdy přibližně od roku 1923 začal sbírat filmové reportáže právě o Tomáši Gariko Masarikovi, Edwardu Benisovi, legiích československé armády a tak dále. Proč to zmiňuju? Jednak je to úvodní kapitola a z druhý vy máte jako diváci, jako pozorný diváci jednu unikátní možnost, kdy tato kniha se vám propojí se zásadní nebo z mého pohledu důležitou zásadní dokumentární výpovědí pana Miroslava Čvančary, filmového znalce, filmového dokumentaristy, autora odborných publikací, zprávy, archivů a tak dále a tak dále. Pan Miroslav Čvančara tady v rozhovoru, tak abyste si mohli procítit celej úvod k této knize. Co je obsahem, jistě tušíte. Je tam spousta fotografických materiálů. Jsou tam materiály z dostupných archivů, z hůře dostupných archivů, vyžádaných archivů a dokonce dlouho utajovaných archivů. Jsou tam výpovědi svědků, ty, který dokonce stály, protože pan Švančara pracoval, myslím, že od 17. let, ale to všechno je popsano v knize. Já nemusím všechno říct tady přesně, protože chci poukázat na to, aby si novináři, i vy diváci, kteří se zajímáte o československou historii, jste si tuto knihu případně přečetli a sami si svobodně udělali názor. Je tam spousta fotografií, materiálů, výpovědí, archivních věcí, věci z archivů, ze všech možných koutů a tím pádem se to poměrně dobře čte. Možná je to chvilkama takový komik a pak je tam důležitá pasáž. Já jsem si to tady v rychlosti založil. Jsou tam uveřejněné výpovědi nejbližších spolupracovníků Jana Masarika, ke kterým měl e v průběhu války i potom po válce blízko a které dobře znal. E, výpověď pod takhle proběhla zatýkací akce, když nebudu se zaplitat do žádných tady historickejch a odbornejch věcí, ale policejní akce s názvem Střed. Tehdy šlo i o to období kolem eh poprav Milady Horákové a dalších. Píše se den 271. 1950. Později výpovědi pokračovaly. Byl spovídán pan Bidžovský, Jan Bidžovský 31. ledna stejného roku 1950 opakovaně vypovídá o tom, jakým způsobem připravovali a zejména provedli vraždu. Já tady nechci tlumočit celou knihu. Tydle otištěné materiály jsou policejní spisy policejních vyšetřovatelů během 50. let, kdy v podstatě se doznali vrazy, který byli vyslýcháni v souvislosti s jinými událostmi, kdy společnost byla plná strachu, plná výslechů, plná propagandy, ale zejména plná strachu. A díky tomu strachu opakovně dokážete takhle já odbočím do takový člověčiny. Dokážete si představit, že vás někdo že vás chytnou kvůli něčemu. Vy nevíte kvůli čemu a několik dní po sobě opakovaně se doznáváte k vraždě, k veškerým detailům, aniž by se přímo na tu vraždu zeptali, proč byste to dělali. Takže každý si položte otázky sami sám při čtení této knihy, ale aspoň pár vět mi dovolte. Bylo z toho vidět, že je zde zvyklý každý večer mít šále kávy na stejném místě. Po několika dalších depeších prohlásil, že se mu dělá nevolno, že půjde, že se půjde natáhnout na Otoman. A tam, že dočte deeše. Povstal a tuž jsem si teprve všiml, že je v pyžamu, jež bylo, pokud si pamatuji, pruhované. Byl na boso v teplákách, které odkopl a šel si lehnout na Otoman. Židli na níž jsem na níž jsem seděl a jenž byla v cestě, jsem odtáhnul. Na Masarikovo vyzvání, dokonce jasněji jmenuje jméno Masarik, jsem si k němu přisedl na na tétu židli, kterou jsem si přitáhl k Otomanu. Masarik si lehl, aby světlo stolní lampy padalo na zbytek depší, jen si přinesl na OM, pokračoval v četbě a tak dále. Tak a já teďka přeskočím. To je ta situace, která byla v Masarikově pracovně ve chvíli, kdy vypovídá jeho nejbližší spolupracovník pan Bidžovský. Depeše mu vypadli z rukou. Zůstali tam na něm ležet. Chvíli bylo ticho. To bylo znamení plukovníka, plukovníkov Fričovi, který neslyšně po neslyšně pootevřel dveře z předsínně. Když viděl, že Masarik spí, vstoupil do pokoje. Pak jsme společně Masarika vzali, odtáhli ho do koupelny. Já jsem ho držel za nohy, frič za ramena. Dveře do koupelny byly pootevřeny. Kopnutím jsem je otevřel do kořan a vstoupil vstoupili jsme do koupelny. Okno tam bylo otevřeno. Při vstupu jsme do něčeho narazili a bylo slyšet, že se něco rozsypalo. Prozatím jsem tomu nevěnoval pozornost a posadil jsem mas a vysadil Masarikovi nohy na okno. A výpověď pokračuje opakovaně. Eh, myslím si, že jsou to naprosto důležité ta fakta, důkazní materiály, spisy, které čekaly dlouhá léta na vydání. Jsou tam popsány i všechny okolnosti, na základě který autor této knihy pan Jaroslav Čvančara se dostal k těmto podkladům, že se bavil s vysoce postavenými komunistickými politiky, vyšetřovateli až po roce 89, když se to mohlo a taky kolem roku 68, kdy se to mohlo a byly zveřejněny některé věci. Je tam opravdu fascinující množství dokumentárních podkladů k tomu, aby byl vyvozen určitý závěr a aby bylo zkoumáno zejména toto. Těch důkazů je tolik, že samotná exhumace v dnešní době vypadá jako manipulace. Samotná oslava života Jana Masarika je vypadá jako zneúctění Jana Masarika. A kdyby tajné služby chtěly, tak tydle podklady už dávno rozebíraly a už dávno by se veřejnost dozvěděla pravdu. Ty důvody e zavraždění Masarika jsou tam popsány taky, ale jednou větou lze říci. Jan Masarik se překloňoval k sovětizaci a těžce zpracovával celou zradu západu a velmi nablízko a prokazatelně spolupracoval s komunistickou stranou Československa a s vedením komunistické strany Československa včele s Gotwaldem. Zúčastnil se taky významných jednání v Moskvě, kde dokonce v této knize najdete dokumentaci posledních dní, včetně poslední fotografie politického jednání. e, Jana Masarika v den vraždy. Ve chvíli, kdy byl zavražděn, tak den potom měl být vlastně uveden do úřadu, opětovně uveden do úřadu ministra zahraničních věcí Gotwaldovy vlády. Opět jsou tam různé podklady v souvislosti dobové materiály a dobové články z médií. Toto je velmi důležitý příspěvek k inventuře naší republiky. Já jenom ukážu, nic není náhodou, protože noviny komunitní jako symbol svobody slova, jako šíření kritické diskuze, tvůrčí energie, spolupráce, tak první vydání novin bylo věnováno Jan Janu Masarikovi. Vy vidíte ten titulek. Tyle noviny už nejsou dostupné. Bylo to první vydání novin a my se teďka v nově chystaných novinách, který právě teďka v těchto dnech budou odcházet do tisku, budeme věnovat aspoň dvě nebo tři stránky tomudle příběhu, které se týká Jana Masarika. Tak omlouvám se za svoji laďou interpretaci, ale jsem čtenářem. Velmi pečlivě jsem si tu knihu přečetl. Diskutoval jsem o tom s panem Jaroslavem Čvančarou. i s ním tady najdete rozhovory o jeho životě, stejně tak jako s jeho bratrem, který vypráví o těch archívech, který mimochodem e po válce předali e na Pražský hrad a který bohužel teda byly zničeny nebo prostě ukradeny, nedochovaly se. Všechno je popsáno v knize a nebo v rozhovoru tady s Miroslavem Čvančarou. Je mi velkou ctí, pánové, je mi velkou ctí, přátelé, je mi velkou ctí, vážení občané, že se můžu pokoušet přinášet úplně jiný pohled na naše dějiny a rád bych se rozloučil citátem, který se týká eh neméně důležitého příběhu, kterej je velmi pokroucen. Nevypráví se pravda, neříká se ten příběh celý. Vy víte možná, že jsem byl nedávno v Londýně i právě kvůli příběhu exilové vlády, na které se významně podílel Jan Masarik. A eh proč to zmiňuju? Eh navštívil jsem Baťovo město 40 minut za Londýnem. Tady najdete první reportáže, první informace, dokument připravujeme a Jan Baťa, který vlastně vyvážel celá průmyslová města do celého světa, desítky měst po celém planetě, Baťa impérium mělo takový trošku jiný logo, než ho známe teď. Byla tam vlastně zeměkoule v rámci toho loga, oficiálního loga. Eh, tak řekl těsně před smrtí a napsal, nejenom řekl a je dochován jeho poslední vzkaz. Pravda vyjde na na povrch jako olej na vodu. Ten citát je delší. Vzpomíná myšlenky mistra Jana Husa. A tak si říkám, jestli máme jeden nějakej opravdu velký symbol, tak je to kalich. Mějte se krásně a knihu určitě si prostudujte. Případně budem rádi, když si předplatíte noviny, kde bude odkaz na knihu, kde bude článek, výběr z knihy, anotace knihy, tak aby se to dostalo mezi další občany České republiky a nenechali se jen tak oblbovat lacinými články v médiích. Mějte se hezky, loučím se a brzo tady další inspirace pro naše novináře. Například k Baťově Ville, která se stále soudí a nikdy nebyla e potomkům Jana Antonína Batiena. Ten soud stále probíhá. Reportáž tady najdete společně s další výzvou politikům a novinářům.