CELÝ ŽIVOT JSTE DÁVALI DRUHÝM. CO ZBYLO VÁM? | Antonín Baudyš

Co když jedno dne zjistíte, milí diváci, sledující a kritici, že jste celý život žili pro všechny ostatní jedné pro sebe? Pro své děti, pro rodinu, pro práci, pro člověka, kterého jste milovali. Dávali jste za sebe to nejlepší. Odpouštěli jste, vydrželi, obětovali vlastní sny. A pak jedno dne přijde ticho. Děti vyrostou. Některé vztahy skončí, tak jak to bývá, a vy zůstanete sami za sebou. [vzdechy] A možná vás poprvé v životě napadne otázka, na kterou se bojíte odpovědět. A kde jsem v tom všem byl nebo byla já? [frknutí] Kolik lidí prožije celý život, aniž by skutečně poznali sami sebe? Proč opakujeme stejné chyby, i když víme, jak moc nás bolí a proč někdy potřebujeme přijít téměř o všechno, abychom konečně pochopili, co má skutečnou hodnotu? Dnes je se mnou opět Antonín Baudyš, člověk, kterého už znáte z našich vysílání a který se desítky let věnuje astrologii a naslouchá lidským příběhům, jejich nadějím, zklamáním i životním rozhodnutím. Ale dnes nebudeme, milí diváci, fanoušci a kritici, předpovídat budoucnost. Dnes se podíváme na život, který už máme za sebou a na ten, který ještě můžeme změnit, protože možná není největší tragédií života to, že jednou skončí, ale že ho můžeme celý prožít, aniž bychom si dovolili být skutečně šťastní. >> Hm. >> Tondo, vítej zpátky. Děkuji, že si děláš čas na toto vysílání. >> Ehm. Tome, já si pro změnu vážím tvého pozvání. Jsme s milovanou na ostrově Sicílie, největší ostrov ve Středozemním moři. Neměli jsme dovolenou letos, tak jsme to takhle vystřihli na konci října v týdnu, kdy Monika nemá své dítě v rámci střídavé péče doma, víš, tak jsme na ten týden vypadli. Ale to téma, který si zvednul, je silný. A povím ti, jak se na to dívám, jo? Hele, já takový lidi znám, kteří se obětovali, jak ty říkáš, pro manžela, pro rodinu. Třeba to byly zdravotní sestry navíc, takže i v práci poskytovaly lidem zraněným, nemocným, jo? Ale moje zkušenost je, [frknutí] že oni si nestěžují ani ve vyšším věku. Jo? Já znám ženy, kterým je prostě 60 plus a přesně takhle prožili celej život. A je na nich znát, že jako pádlovali pořád, že hodně poskytli, možná nedostali všechno, co by si člověk jako mladej představoval, že dostane. A není tam jenom smíření, je tam i vědomí jako naplněného života. Jo? Já na nich vidím, že oni si uvědomují to, co prožili a poskytli. Mohl bych mluvit i o mužích. Jo, můžu mluvit i o mužích. Znám chlapy, kteří taky dělali prostě pro rodinu, jo, aby žena byla šťastná, aby děti byli šťastní, aby v práci všichni dostali zaplaceno, když to byli šéfové, jo? Hele, uh, tihle lidé prostě jim padá, jim šedé, jim 70. Moje zkušenost je, že jsou v pořádku a že nejsou ve křivdě. Jo? Protože ta energie křivdy bije, by od nich odháněla jiné lidi, jo? Takže [odkašlání] to je nejhorší bejt ukřivděnej prostě, jo? To je něco jako co, něco jako co nechceš, nechceš bejt v blízkosti toho, jo? >> Hm. >> A uh, můj oblíbenej zdroj, takzvanej zákon jednoty, on říká, že tahle planeta a naše životy zde jsou určeny pro to, abychom my se rozhodli, jestli chceme hrát na sebe a nebo ve prospěch celku. Jo? Tak jak se to měří? Oni říkají, že kdo alespoň 51 procent myšlenek, emocí, činů věnuje buď někomu, něčemu, tak že má garantován vzestup, jo? Nebo v tý angličtině jo? Dostane se k tomu, aby mohl postoupit do vyššího kola. A ti, kteří to procento mají prostě nižší, tak tu potřebují víc pokusů. >> Hm. >> Jo? Než se to prostě přehoupne tam, kdy je v podstatě ten, ty vyšší vrstvy vesmíru budou moci přijmout mezi sebe, takže ono je to poskládáno téměř jako ten takzvanej Jakubův žebřík, jo, kterej je obsaženej ve Starým zákoně a kterej je hlavním jakoby stavebním prvkem i židovské kabaly, jo, která je o vertikále, o vzestupu vědomí z Malkut tady z té pozemské říše až k jednotě vědomí. >> My si o těchto věcech budeme povídat, milí diváci, a ještě předtím mi dovolte vás pozvat. Já teďka ten mobil jsem nechal v druhé místnosti. Tondo, prosím tě, uděláš mi jednu laskavost a ukážeš tam [frknutí] Daily Orákulum. Milí přátelé, fanoušci, kritici, opravdu vás zvu, máte odkaz dole pod tímto videem a přejděte se do naší aplikace zdarma Daily Orákulum, kde se můžete ptát. A já si ji zamilovávám, věřím tak, že spoustu dalších z vás a je to je to špičkový dílo od Tondy. Tondo, já si myslím, že to je tvoje životní dílo též, jak tys řekl tenkrát od těchto rozhovorech. [smích] Co dělám. A přátelé, nepodařilo by se to bez přátelství, spolupráce a obrovský obětavosti mých dvou kolegů, především Jana Macejka, rodáka ze Spiše, ta aplikace je v podstatě slovenská, a Petra Kutáče, českého filmaře, který má zkušenosti [odkašlání] s tím, co >> Hm. >> divák potřebuje, jak by věci měly vypadat, jo, dokud se nepřišel Petr, tak to bylo vizuálně takový jako obyčejný a Jan Macejko od v podstatě začátku roku v tom sedí každej den, doma má dvě děti, tři kočky a psa a prostě sedí a programuje, je hotovej i iOS, jenom to v Qupertínu ještě neschválili. A hele, eh to, co jsem tady ukazoval je, prosím tě, graf a každej uživatel tam může vidět svůj měsíční graf, jo, jak se mu eh pohybují jakoby ty dispozice a energie a eh hm já jsem na dovolený a vidím, že ten graf tady mám jako na maximu. A paradoxně no tak [smích] ale paradoxně se to projevuje tak, že eh tu nic moc nedělám kromě toho, že dávám eh rozhovor s tebou eh pečuji o svoji milovanou a >> Hm. >> koukáme prostě na moře a divíme se tomu, jak hrozně tady silně svítí slunce, no. >> Hm. >> A v tom grafu mám prostě úplnej vrchol jako, jo, no, prostě ten ten >> Hm. Hm. Tak diváci, zkuste dejte vědět, kdo to už máte. Vím, že spoustu z vás to má, napište, jak se vám to líbí a děkujeme vám za sdílení tohoto rozhovoru. Dál. Dnešní téma osud. Proč se nám některé věci dějí, proč zrovna nám. [frknutí] Takže trochu rozšiřujeme to minulé téma o zajímavé otázky, které přišly nejenom vám, ale i mně, takže jsem to dal do kompilace a budeme si povídat eh do hloubky s Tondou. Tak jak jste zvyklí, jak to máte rádi. Takže děkujeme, že to sdílíte teď, protože díky tomu dáváte příležitost svým přátelům i lidem, které ještě neznáte a jsou vaši přátelé. Tak děkujeme. [frknutí] A Tondo já to odpálím otázkou. Setkávám se občas na cestách s lidmi, eh ať už jsem kdekoliv, tak poslouchám, nejenom tady v rozhovorech. Já poslouchám rád lidi, co si říkaj, co cejtěj, co prožívaj a na cestách je to to zajímavější. >> Jo. >> A setkal jsem se už mnohokrát s příběhem lidí kteří říkali mě zničilo právě to, >> Hm. >> po čem celý život nejvíc toužím. Oni to měli nebo to mají, >> Hm. >> ale ten vesmír, ta hmota v sobě obsahuje něco, co na určitých a různých úrovních vědomí vidíme či nevidíme. Moje otázka zní proto, proč to nevidíme? >> Tak jo. Uh, hele, mě to teda rozeběhlo i určitou sebereflexi, kdy nevím, jestli je to vodný tu tu tu říkat, že kvůli svým sexuálním potřebám jsem si zničil rodinu před lety. To, co nejvíc chceš, tak tím poškodíš jako to, co jsi nedoceňoval, jak je to důležitý, jo. Na stranu druhou, že jo, druhý kolo, dostal jsem druhou šanci. Kdyby jsme šli k těm příčinám toho, proč se nám věci dějí, proč my děláme chyby a nebo proč se nám věci dějí opakovaně, jestli jsem správně pochopil ten tvůj dotaz, jo? Tomáši, u samého dna nebo na dně té té té studny tam leží balvan a tím balvanem je náš strach. Strach, že něco nedostaneme, eh, strach, že něco neumíme, strach, že v něčem selžeme. Strach, že budeme poškozeni. No. A hm, ten strach nevznikl nějakým jako omylem nebo náhodou, ten prostě vznikl skrze zkušenosti, jo? Ale kdyby jsme se ptali jako co bylo dřív, jestli ty zkušenosti a nebo ten program, musel bych odpovědět, že ten program. Jo? Že ten program způsobil ty zkušenosti. A hele, z toho důvodu říkám už dlouho, hlavně si to myslím, že naším největším úkolem je sebepoznání. Protože jím my poznáváme ty programy, podle kterých jedeme. Jo? Ale dokud je nepoznáme, tak mi je nemůžeme rušit. Jo? Mnoho lidí jsme měli v uplynulých dekádách takové nastavení jako že hm, přepíšu své programy novými programy, vložím je tam, ale to znamená, že přes původní položím tu vrstvu těch jako nových, jo? Je to jako když máš ošklivou na domě a tak se rozhodneš prostě namalovat tam hezčí barvu, jo? Což jako je pochopitelné, jenom že potom ti přijdou deště, mrazy, ta nová omítka ti sleze a ukáže se tam zase ta ošklivá, která tam byla původně, jo? Takže ono jediný, co funguje, je tu původní omítku prostě sundat, oškrábat, aby se ta nová mohla jako dobře uchytit, jo? Ale do toho se nám lidem úplně nechce, protože tam na nás čekají takové jako fujky fujky. Jo, i u nás samotných, že nejsme tak dokonalí, nejsme tak jak říkal Stanislav Gross, křišťálově čistý, jo? I jeden tady pán komentáři napsal, že si o mně myslí, že jsem falešný intelektuál. Jo? A proč o tom mluvím? Protože ono nám nepomáhá, když jenom chceme, aby to bylo nějak. Jo? Ono nepomáhá jenom, když chceme, abychom byli hezčí nebo aby to vypadalo dobře. Jo? My se potřebujeme setkat s tím, co tam rozehrává tu tu bolest někde vevnitř, jo? Já já jsem povídal s Monikou, jsme se byli procházet po pláži mě tam bolelo do do nohou ty kamínky prostě. Ona potom chodí jakoby nic, já šel v botách a já jsem jí na to ptal proč se nám v životě dějí věci, jo? A ona mi to přiblížila na příkladu. Hele, představ si ženu, které se kdysi ve tmě stalo něco, co už od té doby nechce, aby se jí to stalo znovu. Jo? Kam tím mířím? My nemáme problém s tím, co neznáme. Jo? Pokud má žena projít neosvíceným tunelem, tak ona jím projde, pokud tam nemá zápornou zkušenost nějakou. A nemá problém, prostě projde tunelem jakoby nic, jo? Ale pokud se jí stalo někdy, nevím co, v noci na ní někdo prostě promluvil nebo něco nepříjemnýho, tak každej tmavej tunel je pro něj prostě hrůza a ona už tam nemůže nikdy vejít, nemůže tam vejít, celé její tělo prostě zmrzne, paralyzuje ji. I když tam bude mít svého přítele, který bude říkat Marie, neblbni, prosím tě, jsem tady s tebou. Ne, ne prostě, jo? Takže eh, ono to téma zní, kdo si neseme jakou zátěž, kdo jsme v podstatě jak poškození. Jo? Eh, zase poznamenám, že hm, někdo velmi chytrý nám tam napsal do komentáře eh, vy dva jste oslabení. Měli byste, teď nevím co, nejdřív si to vyřešit nebo jo? >> Jo? Já to ne to jsem nečetl zrovna. >> Já to všechno, protože já jsem takovej jako konverzační typ. No a eh, já já mu na to odpověděl, víte, ale eh, my možná jsme oslabení, ale ty naše sdělení jako evidentně rezonují, jo? Zatím co jestli jsou tady nějací silní, tak já nevidím, že by jejich eh, sdělení rezonovaly, jo? Jinými slovy eh, to, že jsme oslabení, to není problém. To, že mluvíme o slabosti, o věcech, který potřebují péči, pozornost, léčení, no to není problém. Z mýho hlediska je problém eh, u lidí, který si to jako nepřiznaj a který s tím tím pádem nic dělat nebudou. Jo? Protože jsou v jako když máš vagon na nádraží na nějaký vedlejší koleji. Jenom že on nejede. On se nehýbe. Jo? On má výbornej pocit, že jsem na nádraží, jsem vagon prostě Jo, jenom že pro něj nepřijede ta lokomotiva, aby aby tam ty lidi jako jezdili v tom vagoně, jo? A z mýho hlediska jako to nejhorší, co nás může potkat, není bolest. Jako netoužím po ní, jo? Nejsem jejím vyznavačem. Ale mně ještě horší připadá bejt jako stagnace prostě, když se neděje nic. Jo? Když máš bolest, tak alespoň víš, co máš. Můžeš se léčit, můžeš jít do pokory, můžeš se sklonit před Bohem. Můžeš žádat odpuštění, můžeš žádat o soucit. Něco můžeš, jo? Ale ty, co mají všechno vyřešený a přitom stojí na místě to mi připadá bejt jako prekérka. Jo? >> Díky za tvá slova. Diváci, vidíte to stejně? Dejte palec nahoru, pokud jinak napište nám a děkujeme za sdílení dál rozhovoru. Tondo mám tady otázky praktického charakteru. Diváci, děkujeme, že sledujete, ale zeptám se tě ještě na tohle takový jako upgrade. Navážu na tvůj osobní příběh. Ty jsi povídal o tom, že jsi ztratil ženu >> rodinu, ano. >> rodinu, kdy jsi podlehl >> Nebo rodina je, jo? Ale už nesedíme u jednoho stolu. Ono to má více čtení. >> Jasně. >> Dlouhej příběh bych se musel rozvyprávět, ale je to i soukromí mé první ženy a tak dále, ale >> Tam já úplně nechci. Já se tě chci zeptat na něco jinýho. >> ne. Poč, díky. >> A Já Já to vidím. A vidím to i na sobě. Vidím, vidím to, jak s námi lomcují určitým způsobem naše nejniternější, nejhlubší programy. Od amygdaly po buněčnou strukturu, po potřebu biologie se rozmnožovat. To znamená, muži to zase mají trochu jinak, ženy to mají jinak. A já to beru už jako vidím, cítím to. A pořád se ptám, a to se zeptám tebe teďka a možná i vás diváci, bude vtipný. Proč ten program neodstraníme? Proč v manželství je pořád dogma hmoty? Když buňka přece má tuhle potřebu. Proč jednoduše řečeno, ptám se tě, [odkašlání] nejsme ve světě, kde se dva milují, vezmou se třeba, ukážou to před Bohem, před rodinou. [frknutí] No a pak si to vlastně přejí. Že jsou toho součástí, že k sobě můžou být upřímný, otevřený. Nevěra je jedna z nejčastějších důvodů rozchodu dneska. >> Mhm. >> Když se podíváte na různý studie, samozřejmě by tam byly další důvody. Ale já se ptám, Tondo, za tyt hranice. Proč ten program neaktualizujeme? Jsme vězni vlastní buněčné struktury, že nejsme schopni to brát s lehkostí. Nejsme na to připravený. Jako společnost. Jako proč je to tak vážný? >> No no no. Hele, řeknu zvláštní věc. V mém případě to nebyla přímo nevěra, protože odmítám klamat. Odmítám říkat něco jinýho, než co je pravda. Odmítám uvádět svoji ženu v omyl. Jo, ten příběh byl postavenej ještě trochu jinak. Ale dejme že eh, lidé hodně toužíme po naplnění. A není to jenom náš individuální příběh. Propisuje se do toho i rodová dispozice. Jo? Představ si, že jak říká Bruce Lipton, eh, my prvních šest let života jsme natolik jako bezbranní, ta mláďátka, když pozoruješ eh, malý sviště někde ve veřejný dopravě a vidíš tu jejich bezbrannost, jo? Tak je jasný, že oni prostě jenom kopírují. Kopírují to, co vidí u rodičů. Jo? A těžko potom můžou v dospělosti dělat něco jako výrazně jinýho. Jo? Někdy se to jako přetočí jako na druhou stranu, ale furt je to eh, to to to jedno téma tam přítomný, jo? Eh, takže do určité míry hm my neneseme jenom eh, naši individuální zátěž, ale i rodovou zátěž, jo? A tím nechci tady bejt jako škaredej na posuchače, protože z mého hlediska naším hlavním úkolem je eh, uvolňování zátěže. Jo? A každej ať si tam najde svou cestu. Někomu pomáhá tanec, někomu pomáhá zpěv, četba, pobyt v přírodě. Eh, mít zvíře prostě, pejska, kočičku, jo? Nebo být milujícím rodičem. Může snižovat zátěž taky jo? Eh, protože žít se zátěží a nic s ní nedělat eh, to bych řekl, že něco jako promarněná příležitost. Jo? My ten život dostali mimo jiné proto, abychom se sebou něco dělali. Ale tys to vtáhla na ty dva lidi, jo? Muž a žena. Hele, jsme nositelé programů. Potkáváme se tak, že ty programy jsou určitým způsobem komplementární v tom plusu, ale i v tom mínusu. Jo? Ta známá triáda oběť tyran a spasitel vždyť to se tak moc nabízí. Jo? A je určité mistrovství se tomu vyhnout. Nebýt v oběti, nebýt v tyranovi, nebýt ve spasiteli. Jo? A ty role, jo, ony jsou obrovsky pohodlné, protože pak všechno je jasný jako kdo má koho zachraňovat, kdo má trpět nebo kdo má bejt ten hnusnej nebo ty seš na mě furt hnusnej nebo jo, toto je to je to je to, co známe, to je bezpečný a může to bejt klidně prodloužením z dětství, když to člověk viděl u svých rodičů. Hele, moje maminka se na toto téma rozpovídala až když byla už jako hodně dospělá, prostě ve věku 50 60 plus s bráchou vysvětlila, že on jako dítě žil v naprosto nesnesitelných podmínkách, kdy se rodiče pořád hádali, jo? A kdy ona jakmile mohla, tak odešla z domova z domova s prvním jako klukem, kterýho potkala v tanečních, což byl můj jo? Eh, ale jo, je ti jasný, že eh, neseš si program z dětství a teď to chceš v tom svém dospělém životě už mít jinak, tak to teda máš jinak, ale ono to téma tam je nějakým způsobem možná zase naruby, jo? Jako že to není eh, otevřený konflikt, jaký žili moji prarodiče z matčiny strany, ale je to skrytej, nevyjádřenej konflikt, jo, ke kterému ti dva se nemůžou dostat nebo vyjádřit nebo eh, působí to tam eh, stále jako hm eh, sopka před výbuchem, jo, kdy ti dva prostě spolu žijí jako ohleduplně, ale našlapují, aby to nevybuchlo, protože v tom vztahu je eh, přítomnej prvek exploze. Hele, teď mě napadá, Tome, my tohle v tom oráklu prosím tě ukazujem. Tam v tý záložce eh, eh, moje vztahy úplně dole, [odkašlání] jo, že když tam eh, tohle partneři mají, eh, tak mi na to prostě upozorňujem, jo? Máte tam latentní konflikt, eh. Vyhýbání se mu nepomáhá. Eh, jo? Hm, ne neříkám, že je to snadný téma, protože že si tady něco přečteš jako eh, v aplikaci, to je dobrý, ale eh, tu práci za tebe nikdo neudělá, jo? Na stranu druhou dostaneš tady eh, určitý potvrzení úplně nepochopitelně, kdy na základě dvou datumů narození eh, ti eh, algoritmy, který jsme tam s Janem Matějkem prostě vložili na na mých zkušeností, popíšou, co v tom vztahu je a pro koho by to bylo nějaký složitý tady jako ty ty ty věty, tak my to ukazujeme i na úrovni eh, počkej eh takovýhleho grafiku. Jo, kdy v osmi kategoriích vášeň nebo cit lásky, přitažlivost, komunikace, příběh, stabilita, snadnost, krátce vysvětlujem, co vy dva lidé mezi sebou máte silný, slabý, co vám bude pomáhat eh, na čem potřebujete pracovat nebo s čím se potřebujete naučit žít, jestli chcete bejt spolu. >> Hm. Hm. Díky, Tondo. Já tady rozmýšlím nad tím, co povídáš a diváci, vám děkujeme též, že jste s námi. Však jakou otázku byste položili vy sami sobě teďka? Ne proč by, jaká otázka, jaké otázce se vyhýbáte. To asi nepište do komentářů, jen se zamyslete na svou tu svoji vnitřní otázku, nebo velmi osobní. A jako klidně se zamyslete, ale Tondo, tys mě navedl k tématu změn. Proč někteří lidé změní celý život za jediný den zatím co jiní to nedokážou za 30 let někdy za celý život? >> Aha, aha, aha, aha, ta ta otázka obsahuje leccos takového skrytého navíc pro eh, ucho nás mužů. Hm. Hele, kdybychom to, na co se ptáš, aplikovali na vztah muže a ženy hm Hele, upozorním na věc, která je taková jako opomíjená eh věc, která se jakože nemá říkat. Jo. Hele eh na druhou stranu, my muži, bychom měli imponovat. Prostě muž by měl imponovat. Eh, je to těžké pro muže, který byl prostě kastrován vlastní matkou, kritizován prostě, ponižován, já nevím co. A potom to tam převezme ta partnerka, která ho bude kritizovat, deptat, ponižovat. Takový muž nemůže imponovat, jo? No ale on potřebuje imponovat a je mu možná dokonce jedno, komu bude imponovat, ale ví, že někomu musí imponovat, jo? Eh, jedna eh manželská poradkyně to komentovala krásným bonmotem, že ne, vždycky se může objevit eh jiná žena, která toho muže bude chválit za to, jak během chůze dává krásně levou nohu před pravou a pravou před levou. Jo? Ale tím se dostávám k tomu, že muži i ženy prostě máme ve vztahu potřeby. Asi v prvé řadě je to úcta a uznání. Přijetí prostě. Uznávám tě ne kvůli uctívám tě. Jo? A tady já vděčím mým rodičům a ostatním předkům, že mi dali něco, co jsem v těch obou manželstvích byl schopen a stále jsem schopen jako poskytovat. Úcta, uznání. No a to vytváří naprostou jako bázi, naprostý základ. Jo? Nicméně neříká to nic o tom, jestli ti dva lidé spolu budou, jestli spolu mají být nebo jak dlouho spolu mají být nebo co je tam tím jako hlubším smyslem toho, proč se potkali. Myslím si, že u mnoha vztahů je tím důvodem té existence jednoduše to, že se tam měly narodit tihle děti. A prostě nešlo to jinak než takovýhle tatínka s takovou hle maminkou prostě spojit dohromady, aby se mohli narodit takoví děti, jo? A to není nějaký jako zneužití dvou lidí, protože já si něco velmi podobného myslím o manželství mých rodičů, jo, kteří se z určitého hlediska k sobě navzájem mimořádně nehodili. Jo, ale s mým bratrem my se jim budeme prostě už navždycky klanět za to, že spolu přes to žili a zůstali, i když se k sobě vlastně nehodili, jo? Prostě udělali to pro nás. Jo, a moje síla, moje rozporuplnost, moje schopnost řešit rozpory, originalita a svéráz mého bratra prostě my vděčíme tomu, že manželství našich rodičů bylo tak svérázné, jak bylo, víš? Takže i tenhle aspekt prostě té té té reprodukční linky mi v tom důvodu vztahu připadá být dost podstatný. >> Hm. [frknutí] Jako to mluvíš, tak mě vybíhá asociace jako vesmír se námi nemusí mazlit. On má prostě nějakej cíl, tys to řekl hezky, děti a je mu jedno, jestli chrápe nebo ne chrápe, rozumíš? Jako jemu to je jedno. On potřebuje [odkašlání] něco, nevím, jestli to potřebovat je správné slovo, možná kauzalita nebo destinalismus určitýho charakteru a nás se to jako neptá, jo? Líbí se ti, to nelíbí. Prostě si to zopákneš nebo si to uděláš, >> Hm. >> projdeš si kolečkem třeba mně se vybíhá teďka vybíhá příběh můj známej [frknutí] a říká, já pořád samý alkáče, jo? A já říkám, ty jsi sama alkáč. >> Promiň, pro méně zasvěcené posluchače alkoholik, alkoholička. >> Hm. >> Překládám to správně. >> Jo, děkuji. [smích] Jsem myslel, že to je tak zažitý. To slovo, že alkoholik ano, alkoholička. A Tondo, ale co se tě chci zeptat, jak v tom ty čteš a nebo i vy diváci, já jsem řadu let nenáviděl svého tatínka. Já jsem ho v podstatě já jsem ho nenáviděl, nemůžu, nevím, jestli říct nenáviděl, já jsem se ho i zároveň bál, se přiznám. Já jsem se bál táty, takže to pak ten strach jde do nenávisti a nenávist jde do opovržení a to opovržení jde do nezájmu. A ta linka trvala jako třeba 10, 20 let, dá se říct. A já dneska, když se na to kouknu, na tuhle tu stopáž těch několika let, protože svého tatínka miluji dneska. Já jsem ho vždycky miloval, vždycky, jenom jsem to prostě jako nechtěl pochopit, jo? Ale už dneska spolu máme vztah, že si povídáme, voláme, táta chodí na akce, já mě zajímá, co on dělá. Je úžasnej. Prostě vidím, jak on stárne, táta, je to pozoruji s velkou láskou, protože to jsem i já, vidím ty křivky, jak to odchází, ta hmota, rozumíš? A vidím tam sebe. Jako spoustu mužů uvidí ve svém otci sebe. A když ho nemají, tak to hledají, jak to vypadá, jak vypadám já za 20, 50 let. [vzdechy] A já když se na to dneska podívám, diváci, když tak přemýšlejte se mnou, se mnou, pojďte se mnou, milí diváci a sledující. Tak já já to chápu, že se to stalo, trvalo to tolik let, říkám jako proč ten vesmír chtěl, aby to trvalo 20 let? Jako co jsem ti, měl jsem naučit. [odkašlání] Jsou tam nějaký pro nás informace, který my potřebujeme ještě třeba se jednou zastavit, dvakrát, třikrát. Protože v té singularitě a v tom lineárním čase my chápeme, že se něco stalo, vidíme to v kalendáři, ale teď najednou si myslíme, že to je ukončený. Jsou tam podle hvězd a podle tebe a tvý zkušenosti ještě vzkazy, který nejsme schopný pochopit a ani to není smysl těch vzkazů? >> Hm, výborná otázka. Tome, jenom pochopil jsem to správně tak, že těch 20 let, které jsi zmínil, byl tvůj čas, kdy mezi tebou a tvým tatínkem nebylo spojení? >> Kecal bych ti, určitě nějaký bylo, ale takový bych řekl na úrovni snahy komunikovat, ale nechci. >> Jo, jo. Děkuju, děkuju. Promiň, jsou to zase osobní věci. Hele co si umím představit je, že se tohle téma v rodu předdává a kopíruje. Jo, že to je genetický vlákno, kde já mnoho svých klientů, když tam mám důvod, tak je posílám na rodinné konstelace, což je mimořádně efektivní forma terapeutické práce ve skupině, kde se lidé neznají. Jo, je to zcela anonymní a kde se hodně rychle ukáže, jak to v tom rodu je. Jo, jak to tam měli předkové a co tam, co tam kdo jo? Takže to je jedna stopa poměrně jako pravděpodobný vysvětlení a jedna. Ale ad dvě, hele, umím si i představit, že my na úrovni našich minulých životů jsme jako rodiče neudělali dost, jo? Nebo jsme neudělali zrovna nejvíc pro vztah s našimi dětmi, jo? Vím pořád to ve mě jako jako rezonuje, jo, že polovina 19. století byl jsem rakouský jízdní důstojník, ale tím pádem jsem nebyl moc doma. Jo? Protože pořád nějaké tažení prostě v Uhrách a podobně a ležení a čabajka, palinka, hudba, zpěv, jo? Takže v té minulosti my sami jsme asi leccos jako potentovali například jako muži, že jsme zplodili děti, ale nebyly potom jim z to poskytnout, zajistit je, protože doba byla jiná. Jo? A když jsi byl voják z povolání, tak z to měl prostě na 18 let a doma se vyskytoval jenom jenom někdy někdy prostě, jo? Tak to je takový druhý pokus o vysvětlení, když ty se ptáš, jestli tam je nějaké sdělení, které jsme ještě nepřečetli. >> [smích] >> Já Hezky jsi to vrátil do hry. Diváci, děkujeme vám za sdílení. Děkujeme vám za to, že s námi rozjímáte a že jste s námi a pište, co prožíváte, co cítíte. Za to se jsem velmi rád. A Tondo, Jardo, abych se tady chytl nějakého můstku, kam my to vedeme ten rozhovor. Eh. Znáš příběh člověka a může to být tvůj klient samozřejmě, kterému se úplně všechno zroutilo. Hm. >> Dobře. >> čem stavěl svůj, na čem, na čem stavěl. Zroutilo se mu úplně všechno, na čem stavěl svůj život a že když to všechno bylo pryč, tak máš tu zkušenost, že teprve potom začal skutečně žít. [frknutí] A jak rozlišit mezi tím, když si bolest jen zpětně ospravedlňujeme a tím, když nám opravdu otevřela něco důležitého? Jak to rozpoznat? >> Eh, hele, rozumím té otázce, ale eh je z mého hlediska položena v hodně jako ostrém kontrastu té bílé a černé, jo? Takové to všechno nebo nic. Protože častější zkušenost je, že hm ti lidé měli jenom něco. Takže to není tak, že přišli o všechno, ale oni měli jenom něco a z toho něco se něco ztratilo. Jo? Protože ti lidé, kteří mají doopravdy všechno eh bych řekl, že za mnou nechodí, s těma já se nepotkám. Jo? A nevím, jestli takoví jsou teda, jo? Ale hele, mým úkolem je hm zjistit jaké karty člověku zůstaly v ruce. Jo a teď zkusit tu hru dohrát s těmahle kartami s tím, že možná ti za chvíli přijde do rukou nějaká karta další. Jo? Protože to, že jsi měl v ruce karty čtyři a teď tam máš jenom dvě neznamená, že tam za půl roku nebudou tři zase, jo? A že, že to nějak jako zahraješ. Hele eh My my my v tom křesťanském kontextu tam máme obraz Ježíše, který přišel o všechno. Jo, s tím, že to je nějak tak to praví. Měl přátele, pak už je neměl. Měl obdivovatele, pak už je neměl. Peníze neměl, barák neměl, nic neměl prostě, jo. A a šli ho zabili prostě. Tohle je trochu jako ošidný na tom, že náš tady základní civilizační příběh je mimořádně destruktivní. Jo a já tímhle nejsem v kontradikci se křesťanstvím, protože Ježíš je v pořádku. Ježíš sem přišel prostě pomoct lidem, nabídnout něco jinýho a to udělal, jo a svou misi splnil. Ale celej ten příběh potom byl pře pře pře pře přeinterpretovanej tak, že to utrpení a ta ta smrt, to je to hlavní prostě, jo? Takže tady se budeme klanět smrti. A pak pak se klaníme prostě to je dílo komu, jo? Promiň, já vím, že jsem teď úplně jako odbočil, jo, ale tadle stopa se mi tam nabízela. Pojď mi povědět ještě jednou to jádro otázky, jestli tě můžu poprosit. >> Já myslím, že není třeba. >> přijde o všechno, když >> přijde o všechno, >> ale bavíme se o změnách, Tondo, a diváci, a já to celý tak jako navnímávám, co odpovídáš, a mně ti připadá, že pro změnu mi potřebujeme paradoxně nejvíc jistoty. >> No. Ano. >> To znamená, že lidé, kteří se mění nebo něco mění, tak oni v sobě mají tolik jistoty, ale my vidíme jenom bourající se svět, protože tam nejsme, protože jsme v jiné čí frekvenci v tu chvíli. Je to možný? Jak to vidíš ty? >> Hele, ehm ehm Nevím, jestli na to přišla řeč v některém z těch minulých vysílání ehm hm nedávno vyhasnul život mého přítele, který byl dlouholetým ředitelem ehm tří pražských rádií, úctyhodný člověk ehm velkej frajer, prostě charakter, no. Ehm hm manžel, táta dvou dětí, ehm oblíbenej člověk v komunitě hudebníků. Ehm jeho žena, úplně skvělá. Když přijdeš o manžela a otce svých dětí, no, tak je přirozený, že se budeš ptát jako co co co to má znamenat, proč se to děje. Ehm a a a co teď mám dělat prostě jako, no. Ale to je to Pojďme si říct, jaké karty máme v ruce. No, my jsme přátelé, známe se z nějakých 20 let zpátky doby. Říkám, hele, ehm máš děti, ale pro tebe jako pro ženu děti jsou hlavní projekt. Jo? Naplnění ženství spočívá jako reprodukci. Jo? Ehm. Není ti 60 máš toho mnoho mnoho před sebou. A to, co můžeš, je žít ve vděčnosti. Ehm. Žila jsi s něký