Anna Vladimirovna Ponomarjovová s Jaroslavem Doubravou na Velvyslanectví Ruské federace v Praze

Paní bezantky, já bych vám především chtěl strašně moc poděkovat za to, že jste si udělala čas a přijala nás, protože mám takový pocit, že strašně dlouhou dobu díky našim zkorumpovaným médiím není slyšet nic o ruské velvyslanectví Ruské federace.

Vím, že po vašem příjezdu se tady přece jenom začaly dít zajímavé věci na tom velvyslanectví, ať už to bylo rozhýbání kulturního střediska a tak dále.

Takže za to bych chtěl moc moc poděkovat a vlastně i vás přivítat takhle po takové době mezi námi. Je to strašně dobře.

My jsme se velmi těšili a vězte tomu, že jsem to nebyl jenom já, kdo se velmi těšil na to, až se s vámi bude moci setkat. To jste ostatně viděla již při vašem příjezdu. Já bych rád, abychom si tak nějak trošku popovídali jednak o tom, protože vy velmi dobře mluvíte po našem.

Dokonce jsem slyšel, že jste tady snad i narozená. Na tom setkání jsme se setkali — to si možná vy nevybavíte, ale já velmi dobře — když jste tady fungovala jako řadový pracovník velvyslanectví, tak i tehdy jsme se setkávali. O to víc jsem se těšil na váš příjezd.

Takže řekněte mi, jaká byla ta vaše cesta dostat se sem do takovédle vrcholné funkce velvyslanectví.

Jo, děkuji taky já vám, pane Doubravo, za možnost takového vyjádření dnes a děkuji za dobrá slova.

Opravdu musím potvrdit, že se známe už delší dobu. Není to moje první působení v České republice. Samozřejmě máte pravdu.

Říkám, že skutečně ten osud nám asi určuje a rýsuje náš život. Skutečně jsem se narodila v Praze. Nikdy jsem na to nezapomněla. I když samozřejmě celý život jsem strávila v Rusku, ale potom cesta spíš moje rodiče znovu přivedla do Prahy v období mých studií.

Samozřejmě mě nechtěli nechávat doma, tak jsem jela s nima a nastoupila jsem na filozofickou fakultu Karlovy univerzity v roce...

Takže vy jste dokonce i vystudovaná.

Já jsem vystudovaná tady v roce 88. Ale musím říct, že tehdy to ještě výborně fungovalo mezi oběma státy a to bylo asi ještě takové dědictví těch sovětských časů, ale ještě trvalo, takže ta výměna studentská fungovala moc dobře.

Takže jsem musela absolvovat zkoušky v Ruské federaci na vysokou školu a podle smlouvy jsem potom, když jsem se dostala na vysokou v Rusku, tak jsem podle té smlouvy na základě výměny mohla nastoupit tady v České republice a to tam, kam jsem mohla — jsem si mohla vybrat dokonce.

Takže to fungovalo velice demokraticky skutečně.

Samozřejmě já jsem byla na jazyky vždycky, tak jsem vybrala takovou tu jazykovou přípravu. Vzpomínám si samozřejmě na ty časy jako na jedny ze zajímavějších a nejlepších ve svém životě, což často lidi vzpomínají na ty studentské časy, ale u mě to samozřejmě bylo v té době nestandardní a to musím říct velice z hlediska studií tady pokrokové, protože skutečně — a pořád jsem to srovnávala se svými spolužáky v Rusku, kdo studoval.

Skutečně i tehdy to tady bylo — musím přiznat — takové volnější a ve vztahu ke studentům.

Možná to bude tím, že u vás ti studenti se dostávali na univerzitu ve starším věku. Já jsem byla vlastně nejmladší v kurzu, protože my jsme absolvovali desátou třídu střední školy, takže jsem měla 16 let a ty spolužáky vlastně tady na univerzitě už byly starší — myslím, že byly po gymnáziích — takže byly 20 a víc. Ale to byly zlaté časy jako u každého v životě.

No a tak tím pádem potom, jak jsem se naučila česky, tak to asi předurčilo i můj další život a pracovní.

To znamená, že to tak trošku mohu přirovnat váš vztah k Československu — bohužel už jenom k Československu — jako můj vztah k Ruské federaci, protože já vždycky říkám, že Ruská federace je moje druhá vlast a mám Moskvu a nejenom Moskvu, ale prostě celou federaci hluboko ve svém srdci.

A já z toho, co říkáte, mám takový pocit, že se to dá říct i u vás o naší zemi, o Československu.

No to určitě jo. Jinak to nejde, když člověk strávil v nějaké zemi tolik let, kolik já jsem strávila. Podařilo se mi to nějak, ne mojí zásluhou ze začátku, ale samozřejmě, že to zůstává nějak uvnitř.

Já jsem se díval vlastně, když jsem vyrostla, že pořád jsem si pamatovala nějaká česká slovíčka, taková úplně základní, nějaký kočárek nebo něco takového a to bylo úplně právě z toho dětství.

Takže určitě nějakou stopu to v člověku zanechá, samozřejmě.

Takže s jakým nadšením jste přivítali rozhodnutí o tom, že byste se měla vrátit do Prahy? A zrovna do takovéhodle místa, do takovéhodle postu?

No, samozřejmě, že jsem to přijala ráda, protože takové rozhodnutí vedení ministerstva zahraničí a vedení státu, ono to nepadne jen tak a každý se s tím nesetká, tak rozhodně se takové nabídky neodmítají.

Bylo to pro mě taky, musím říct, trochu nečekané, ale měla jsem dost času, abych se na to připravila. Samozřejmě ráda jsem to přijala a ráda jsem dorazila do České republiky.

Však jste se taky připravovala dlouho. My jsme na vás strašně dlouho čekali — to, že první zprávy byly, že přijdete v únoru, pak na tom — a nakonec...

To je pravda, ale to říkám, že člověku to je asi vlastní, že si prostě něco umí a každý si něco představuje.

To jsem četla taky, že tady i vzdělávací prostředky se snažily z toho dělat nějaký prostě — jak říkáme my — šachy machy.

Možná v tom hledaly nějaké důvody, proč byla vlastně jmenována a nějak nejede.

Takže no, ale musím říct, že ty důvody, které se tady nějak setkávaly, nemají nic společného s pravdou a realitou.

To říkám zcela odpovědně.

No, ten proces zabírá každopádně u každého nejrůznější lhůty. Musím ale potvrdit, že agrément jsem dostala velice brzy, za což české straně děkuji, stejně jako za možnost tady předat pověřovací listiny panu prezidentu České republiky.

To bylo opravdu velice konstruktivně a rychle tady organizováno a já to vnímám samozřejmě velice pozitivně. Děkuji, protože velvyslanec jakmile předá ty originály pověřovacích lestin prezidentům přijímajícího státu, tak od toho času může už v plné míře se věnovat té své diplomatické práci.

Takže to oceňuji a nebylo v tom žádné překážení z české strany. To musím tady podtrhnout a kvitovat.

Ano, ano, ano.

Já se přiznám, že jsem strašně rád, že k tomuto rozhovoru našemu dochází, protože víte, já se snažím co nejvíc navštívit Ruskou federaci. V loňském roce — třeba jsem to měl třikrát za sebou — tak tam...

Eh, říkám to, protože já vidím ty dezinformace, které tady u nás jsou. Pokud jde o zprávy od vás, jo?

A já se snažím je prostě tou pravdou vyvracet, ale díky takovéhle televizi, díky těm sítím se to celku daří.

Teď se mi podařilo vydat i takovou knížečku, kde mluvím o svých zkušenostech z návštěvy Donbasu a tak dál.

Takže, jak vy se díváte na ty zvěsti, které tady chodí, ty zprávy, a můžete to porovnat teďka nejlíp s tou situací u vás?

Já vždycky říkám: víte, ono nejlepší je jednou vidět, než desetkrát číst, protože ta osobní zkušenost, to je to nejlepší, co můžeme si přát, jo.

Takže to bych se chtěl vás zeptat: jak vidíte, jak můžete porovnat, jaké informace jdou u vás a jaké informace se dozvídáte tady ze sdělovacích prostředků?

Jo, úplně různé. Pro tichůdnění říct, že jsem vás dostal do situace, kdy lapete po dechu. Jo, ne?

No tak to ne, ale vlastně občané každého státu myslím, že mají takovou vlastnost nebo chuť nadávat na vlastní televizi, ale my to děláme právem. No, tak to si každý asi určí sám. Ale co se týká tady toho informačního prostoru v České republice, nevím, já to oficiální média, s čím také musíme pracovat a samozřejmě to musíme nějak pokrývat, tak jednoznačně to vnímám jako velice jednostrannou informační kampaň.

To podle mě to není podávání objektivních informací samozřejmě. Takže naštěstí asi existují ty sociální sítě, nějaké alternativní platformy, kde se lidi snaží sem tam něco dostat, co mohou. A to se netýká, mám pocit, že se to netýká jenom dění v Rusku.

Nevím, musím říct upřímně: připadá mi, že ten informační prostor je docela izolovaný.

Co se týká podání informací, svědectví o dění v Ruské federaci, o zahraniční politice Ruské federace, samozřejmě to je tady nějak cíleně směřované a podle mě samozřejmě není objektivní. Protože to je velice jednoduché: když si musím něco udělat přehled nebo musím něco usoudit, tak musím vědět jednu stranu a druhou.

Už nemluvím o tom, že existují nějaké třetí, čtvrtý a pátý strany, nějaké zase názory, které by se mohly dávat dohromady.

No, co se dá dělat, to je asi cílená politika. Z části naším úkolem je velvyslanectví. Byť se to tady nazývá nějakou ruskou propagandou, kupodivu normální diplomatická práce se začala v Evropě takhle pojmenovávat. Takže žádná propaganda to není.

My jsme vlastně od naší profese ukolováni vyprávět o tom, co se děje v našem státě, abychom podávali ten přehled, abychom dávali možnost pochopení těm lidem v zahraničí: co se děje, proč se děje, kam směřuje Ruská federace a tak podobně.

To samé očekáváme i nazpátek a jsme vždycky otevření k takovým informacím.

Samozřejmě se tady bude namítat, že Rusko uzavřelo všechny možnosti jakékoliv kritiky a že tam je prostě nějaký tlak na médi a tak podobně. To není pravda, to musím říct.

Opravdu u nás každý si říká, co chce. To bych řekla, že je docela příznačné pro ruská média.

Samozřejmě, když dochází k nějaké tvrdé prostě tvrdému napadení na politiku státu a nějakou tu linii, myslím, že to je v zájmu každého vedení, každého státu, nějak na to reagovat.

Takže takhle bych tomu asi řekla.

K tomu informačnímu prostoru a to, co tady mohu číst a sledovat, máte pravdu.

Já jsem jednou řekl, že jsme bohužel v situaci, kdy jestliže se chci dozvědět pravdivější informace, musím se dívat na zahraniční servery, na zahraniční zpravodajství.

Dával jsem příklad k těm událostem v Buši, kdy tady běžely zprávy o tom, že ruští vojáci tam vyvraždili všechno. Přitom já jsem z amerického serveru stáhnul informaci, kterou jsem viděl už dopředu, ale to, že to nemohli být ruští vojáci — ty už byly v té době tři dny pryč — takže to bylo prostě dezinformace u nás. A je celá řada dalších příkladů, které bych mohl uvést. Ale já mohu i vlastní zkušenosti.

Skočím chviličku dočí zase já na tom, protože já jsem se teďka vrátil z oblasti Krasnodaru a tam jsem měl možnost. Slyším ty zprávy: „No jo, oni ti ukážou jen to, co chtějí sami."

Já říkám: „To není pravda."

Já prostě kamkoliv jsem přišel, mám výhodu v tom, že sice ne nějakým obrovským dílem, ale přece jenom se trošku domluvím rusky. Takže příklad z Donbasu: ať jsem šel, kam jsem šel, tam jsem měl možnost si popovídat s lidma. Prostě nikdo nikoho neomezoval.

Teďka, když jsem se vrátil z Krasnodaru, tak jsem se zastavil na takové vesničce, kde se zase vykládá o tom, že jsou přednostně zásobované velké obchody — Moskva, Leningrad — a tydle ty velké města.

A já jsem tam natočil malý obchůdek na vesnici a říkal jsem: „Já bych takový obchůdek měl rád tady u nás."

Takže právě proto jsem položil tu otázku, jak to vidíte — ty vztahy, ten stav informování se vzájemně. Máte pravdu, že tady si tu pravdu moc nedozvíme.

Ono je to příznačné — poslední příklad. Když se odehrála tragédie ve Starobelsku, když tam bombardovali školu a zahynuly děvčata a děti. My jsme vlastně zvali západní novináře, aby podali skutečné svědectví z místa té tragédie.

Ale bohužel oni tam ani nechtěli.

Nechtěli.

Ano.

Takže to znamená, že se cílevědomě zavírají oči nad informacemi, nad skutky a nějakými svědectvími, které by mohly protiřeči té hlavní linii — čemu se říká ten mainstream, že jo.

Takže, no, co s tím můžeme nadělat? Ale myslím, že pomalu asi se má do mezinárodního, včetně českého prostředí, dostávat i ta objektivní informace. O to se budeme snažit.

A my skutečně nehodláme tady činit nějakou propagandu nebo konat nějaké propagandistické akce, jak se o nás píše. Já si nemyslím, že vyprávět dění v jiné cizí zemi, o nějakých příčinách a následcích činů — to je podle mě propaganda. To je normální vysvětlování.

A tady jde o to, jestli se to ujme někdo nebo jestli to někoho zajímá nebo ne. To si každý vybere sám.

To musí hlavně mít přístup a hlavně musí chtít si ty informace sám najít. Protože přece jenom možnost přístupu k těm informacím — když člověk má — což bohužel — my v těch podmínkách samozřejmě budeme pracovat.

My nejsme v žádných, máme diplomatické vztahy s Českou republikou. Vedení České republiky tvrdí, že samozřejmě není ve válce s Ruskou federací ani nehodlá. My v žádném případě ne.

A co nám tehdy může překážet si aspoň vyměňovat názory a informace? Mám pocit, že nic.

No přesně.

Víte, politika je přece o hovorech, o mluvení, o přesvědčování se, o skládání důkazů pro svoje tvrzení. Je to na tom.

Ale pokud aspoň z jedné strany ty informace jsou falešné, tak jak je dostáváme my, tak to je prostě špatně.

Takže já bych si strašně moc přál, aby už mohly informace i od vás přicházet úplně normálně, ale aby je sdělovací prostředky přejímaly tak, jak jsou podané, aby si je lidi mohli svojí hlavou přebrat a říct si: ano, to beru a to neberu.

No, od toho teď jsou právě ty sociální sítě asi naštěstí. Je docela širokéspektrum informací, kterými lidi mohou disponovat.

A mám už tady, já jsem tady asi kolik? Tři měsíce.

Takže už se mi vlastně takhle vybavuje i nějaký obrázek, že samozřejmě lidi to tady vyhledávají, snaží se udělat nějaký objektivní obrázek Ruské federace, co se děje, proč Ruská federace podniká ty či jiné kroky, jak ve vztahu k Ukrajině, tak obecně v zahraniční politice.

Ale to jsou i mladí lidi, kteří to vyhledávají a tomu rozumí.

No víte, já tenhle zájem zaregistroval už před nějakým časem - ten narůstající zájem o návštěvu u vás. Ona se dokonce nad tím pozastavila i naše televize, jak je možné, že tak obřím způsobem narůstá zájem o cestování do Ruské federace. Trvalo to snad 10 dní, kdy nebyla jediná cestovka, která by nabízela cesty k vám.

Ale tím jsem se dostal trošku možná předběh. Řekněte, z toho vašeho pohledu, jaké jsou možnosti našich lidí k vycestování k vám?

No, ty možnosti zůstaly stejné, jaké byly.

Tady asi řeknu, často se setkávám v České republice s nějakým tvrzením, že Česká republika je na seznamu nepřátelských zemí v Ruské federaci. To musím říct, že když budeme diplomaticky přesní, tak žádný seznam nepřátelských zemí v Ruské federaci neexistuje.

Je samozřejmě určitý seznam stvrzený výnosem prezidenta Ruské federace a ustanovením vlády. Ale to se jmenuje úplně jinak. To jsou země, které vykonávají nepřátelské činnost nebo činy vůči Ruské federaci, její občanům a to je z formálního i z podstatného hlediska něco zcela jiného.

Takže samozřejmě nevnímáme Českou republiku a české lidi jako nepřátelé.

To je velmi dobře.

V žádném případě.

A právě proto Ruská federace se nikdy neuzavřela vůči západnímu světu, aby lidi měli možnost Ruskou federaci navštívit a podívat se k nám a tak dále. Takže i ten vízový režim zůstal úplně stejný. Takže každopádně dostat nějaké pozvání od ruské instituce nebo zařídit si turistické vízum za podmínek, které to předpokládá, je možné.

Obraťte se na ruský konzulát v Praze. Dostanete tam veškeré informace vysvětlující možný postup. To je taky na stránkách velvyslanectví, v té části, která se týká konzulárních otázek, všechno uvedeno.

Takže myslím, že to, co brzdí lidi, je jedině nějaký umělý strach, který je, nevím proč, vyvoláván v evropských zemích, né?

Víte, já si myslím, že to byl spíš neznalost těch lidí a nevědomost toho, jakým způsobem to funguje. Řekněte mi, kolik lidí u nás dneska ví, že krátkodobé vízum, jednorázové vízum už lze dostat od vás přes počítač, že už ani nemusí na ten konzulát? Byla zavedena taková forma, jmenuje se elektronické vízum, které kolikrát slyším, že se obstarává velmi jednoduše.

Kolikrát slyším, že: "Já ale neumím rusky, tak jak já se tam s nima domluvím?" To je zase hloupost. I tiskopisy už jsou v jazyce českém. To prostě není problém.

Dřív to tak nebylo, ale tomuhle vidím jako obrovské zlepšení a myslím si, že to by pro nás byl i úkol, jak to dostat do povědomí lidí, že to opravdu není takový problém, jak se z toho problém dělá.

No, to je pravda.

Věřím, ale vím, že každý, kdo se podívá do Ruska, určitě změní svůj názor, byť měl nějaké pochybnosti nebo předsudky, protože Rusko je otevřené ke kontaktům a k lidem.

Já jsem opravdu, jak se říká, koukat. Teď u nás v Jekatěrinburku začal ten festival mládeže a studentů z celého světa. Prostě mladí lidi. To je opravdu neobvyklý, velice pozitivní dojem, který jsem z toho dostala, co jsem se dívala na televizi na tu ceremoniál zahájení toho festivalu.

Myslím, že tam jsou i z České republiky nějaké účastníky, takže mě to těší a potvrzuji. Protože poslední takový velký festival, velké setkání mladých bylo myslím na Jaltě a tam odtud přišly děti prostě takhle vykulené, říkaly: "Hele, to je úplně něco jiného, než jsme slyšeli."

A proto říkám, že je lepší jednou vidět, než desetkrát číst nebo poslouchat, protože to ty vlastní oči to řeknou nejlíp.

Vždyť to je přísloví, že je líp to vidět, než číst a slyšet.

A co se týká, jak ses říkal, jak se lidi domluví, tak já myslím, že pro Čechy Rusko nikdy nebylo problémem, aby se s někým domluvili.

Víte, já když jsem přijel z Jugoslávie, když ty gauneři američtí ji bombardovali, tak mě pozval mezinárodní slovanský výbor k vám do Moskvy, abych tam měl takovou řadu besed - to ani nechci říct přednášek. A to byla moje první cesta.

A já vám řeknu, že dodneška mám v sobě pocit studu, protože jsem tam přijel hrdý na svojí školní ruštinu. A teď jsem se tam postavil před sál, kde bylo nějakých snad víc jak tisíc lidí a já jsem si uvědomil, že jim neumím říct to, co to... tak to bude asi něčím jiným, né?

Já jsem si tam uvědomil jednu věc, že ten jazyk skutečně užívaný, ten živý jazyk je něco jiného, než je ten školní. A to není jen čeština, ruština, to je myslím obecně, jo.

Takže vaše velká výhoda proti mně byla, že jste tady študovala, že jste český jazyk vstřebávala v prostředí českého jazyka. Od profesorů Karlovy univerzity, ale v prostředí samozřejmě. Ale to jsem chtěl říct, že když člověk dostane nějakou trému před sálem, kde sedí tisíc lidí, tak určitě dostane ten pocit, že nemůže něco říct třeba.

Takže přátelé mi říkali, že to je neznalostí jazyka.

Přátelé mi říkali: "Jaroslav, čím bohatě ty vyprodukuješ řeč?"

Eh, no to už zase je jiná řeč, bych řekla.

Jiná kapitola.

[smích]

Já bych na to nespoléhala v žádném případě. Ale tak prostě se běžně teď dá domluvit anglicky.

To je pravda.

Jiným jazykem.

Pravda.

Teď k těm jazykům, to jsem vzpomněla. Měla jsem jedno takové setkání opravdu příjemné a velice nečekané. Když jsem byla v Číně v Pekingu a trochu jsme tam zabloudili s kamarádkou v těch historických památkách a najednou naproti nám nějaká rodina, taky zřejmě bloudí, protože myslím, že se snažili nějak ptát na to, jak se dostanou někam, nějaký východisko hledali a byli to Češi. Tak jsem na ně mluvila česky.

Já jsem tehdy byla v Pekingu v souvislosti s návštěvou prezidenta Putina, tak pana prezidenta Zemana.

Tak jsme měli chvilku času a jsem šli, šli jsme se projít a tak jsem na ně, na ty lidi mluvila česky, protože jsem rozuměla, že oni jsou z České republiky. A oni říkají: „Jo, a co tady děláte? Jste sem dostali." A říkám: „No, tak tady máme prezidenta. Jo, toho našeho." Já říkám: „No ano, našeho." Jsme se opravdu smáli, že každý mluvil o svým a tak.

To je taková otázka jazyka, že se dá domluvit i kdekoliv ve světě, když se lidi potkají a můžou si rozumět.

To byl ještě ten náš, to byl ještě prezident.

Ano, paní velvyslankyně, já bych se chtěl, jestli dovolíte, chtěl dotknout jedné takové ohnivé otázky, jestli dovolíte. A to je teda to současné neštěstí, kterému dochází na Ukrajině.

Je mě strašně líto, samozřejmě, vašich vojáků. Je mi strašně líto životů prostě všech životů, který teda musím říct, kromě těch fašistů, se kterými jsem měl tu smůlu se i potkat já osobně.

Já jsem navštívil tuhletu oblast, donbaskou oblast, ještě před tou speciální vojenskou operací. Tam mi předložili doklady o tom, že byli za ještě za Porošenkem tehdy a že mu dávali návrhy na řešení toho problému těch východních oblastí, v podstatě autonomií. Porošenko to tehdy hodil ze stolu a řekl, že prostě ruské děti nemají právo na vzdělání, že budou žít v zemňankách, že budou žít se – to je jeho známý výraz.

Já jsem si tohleto vybavil právě při návštěvě té oblasti toho Donbasu, kde jsem viděl a nafotil a i v té knížce uveřejnil fotografie těch sklepů, ve kterých se ty děti skutečně učily.

Ale samozřejmě, že tadle ta záležitost vyvolává obrovské emoce nejenom tady, ale i u vás určitě a myslím, že i u těch normálních lidí na té Ukrajině.

Mohl bych se zeptat, jak se vy na to díváte, na vůbec na to zahájení, na ten průběh toho, proč k tomu došlo a tak dál?

Myslím, že když jenom člověk – promiňte, já jenom připomenu vystoupení třeba bývalého prezidenta Klause, který absolvoval v televizi velmi ostrý rozhovor s tím, kde tam řekl tu pravdu, ale to byla pravda, kterou viděli oni, kterou vidí tady. Ale já bych rád znal tu vaši pravdu. Teď myslím samozřejmě pravdu federace.

No – takže když to rozdělujete na pravdu a pravdu, já jsem – a to musím říct, že já jsem asi v závorkách oběť klasického univerzitního vzdělání. Zaprvé, a to českého. Zadruhé asi jsem se formovala ještě za těch časů, kde skutečně panovala naděje, že pravda a láska zvítězí.

Je to možná trošku utopie s láskou, nevím, ale pravda, ta si určitě tu cestu udělá, byť ta cesta pravdivá je opravdu velice občas taková bolestivá, složitá, zapeklitá, říká se česky, jo? Zapeklitá a bolestivá.

Takže bych neřekla, že každý má nějakou tu svoji pravdu, i když je to běžně používáno. Samozřejmě ta pravda je jenom jedna a určitě dějiny ty přivedou k tomu, že ta vyjde najevo.

Jenom bych vyzvala diváky, aby zkusili vyhledat vystoupení, vyjádření jak pana prezidenta Putina, tak pana našeho ministra pana Lavrova k těmto věcem nedávno. Vlastně myslím včera, že se konal takový kulatý stůl v Diplomatické akademii při ministerstvu zahraničí Ruské federace.

Ten projev pana Lavrova je vlastně k dosažení na stránkách ministerstva zahraničí v angličtině a tam je opravdu perfektní, pečlivý, takový krok za krokem výklad i právnicky vlastně doložený toho, co se odehrálo na Ukrajině v roce 2014.

A potom já zase prostě tady opravdu kladu vždycky důraz v nějakých svých rozhovorech nebo setkáních, že to prostě nejde takhle klást ten začátek toho konfliktu rokem 2022, kdy začala speciální vojenská operace ruská na Ukrajině. Tam měla své příčiny, měla své důvody. K ní nás něco přivedlo.

Ruská federace v žádném případě nestála o to, aby zahajovala nějakou válku. Skutečně, jak říká náš prezident, my jsme se do toho vlastně vrhli, můžu říct, a vstoupili s jediným cílem, abychom zastavili zabíjení ruských lidí v regionech Ukrajiny, kde masově ruští občané žijí.

Bohužel ukrajinské vedení od začátku, od roku 2014, když došlo k tomu nezákonnému převratu, ukázalo ten svůj vztah k těm lidem, které tam žili.

Vy jste zmínil, co říkal pan Porošenko. Pan prezident Zelenskyj sliboval mír, ale vyšlo to úplně opačně, protože buď má jiné představy, nebo nakonec nemohl odolat opravdu těm nacistickým elementům, které na Ukrajině od roku 2014 se ujaly moci a otevřeně vstoupily do otevřeného boje s lidmi vojenskými prostředky.

A to už nezmiňuji o tom, že skutečně tam probíhá genocída ruských lidí. Zakazuje se jazyk ve všech sférách. Zakazuje se nějaké projevování se jako etnicky ruského obyvatelstva. A jakmile se s tím lidi nesouhlasili, nemohli s tím souhlasit, požádali o nějaké vyřešení, tak byla proti nim použitá vojenská síla.

Nic víc k tomu – nemohli jsme už se na to dívat v klidu. Samozřejmě se to musí zastavit.

Žádná válka nemůže být dobrá. Je jasné, že žádné boje na hranici svého státu nedovolí asi žádná země, žádný stát.

Jenom Ruské federaci se vlastně upírá to právo zabezpečit klid a bezpečnost a klid pro vnitřní rozvoj, což vždycky bylo vlastně hlavním cílem, který byl vyhlášen ve všech koncepcích zahraniční politiky Ruské federace – že to hlavní pro nás je zabezpečit klid podél obrovských hranic, abychom mohli zabezpečit klid a vývoj pro vlastní občany.

Asi nic víc k tomu neřeknu. Jenom ještě jednou vyzývám k pečlivému studiu těch událostí a k výkladu, které jsou k dispozici. Jedná se o to, aby se s nimi prošli. I z hlediska mezinárodního práva je všechno to už vyložené. Bylo to vyložené mnohokrát, ale když lidi tomu nechtějí rozumět a nechtějí to ani slyšet, tak je to samozřejmě těžká cesta pro tu pravdu.

Ale já řeknu jediné – to se nějak opakuje pořád, jak u nás, tak i v některých vlastně sdělovacích prostředcích i v Evropě a ve světě.

Vlastně západní země využívají jak Ústavu OSN, tak Vídeňskou úmluvu, kdy se jim to hodí a jak se jim to hodí ve svůj prospěch.

A když zase porovnáváme ten příběh třeba Kosova, které bylo zapotřebí odtrhnout od Srbska, tak tehdy zásada národů na sebeurčení platila a platila za tu základní.

Když v Krymu se konalo referendum, které mimochodem v Kosovu se nekonalo, tak na Krymu bylo prohlášeno, že ta zásada neplatí a platí zásada na územní celistvost Ukrajiny.

To jsou právě ty dvojité standardy, které se nesmějí v mezinárodních věcech takhle pojímat.

Takže a to je jenom takový ten malý detail, který teď přichází, prostě si vte, že pokud vím, tak prezident Putin osm letal po tom, abyste tole nedělali.

Nechte nám ty lidi na pokoji. Ne, ne, ne, nemučte je tam na to.

A když už to dosáhlo, dosáhlo prostě hranice, když už to nešlo, nešlo prostě pomíjet, no, tak prostě nedalo se asi nic jiného udělat, než udělat.

Teď se říká, že Ruská federace – omlouvám se, že skáču vám do řeči – že nestojí, že nestojí za mírová jednání. Tak to musím říct, že to je prostě nic jiného než slovo lež, nemůžu používat, protože Ruská federace nabízela, účastnila se mírových jednání v roce 2022. My jsme byli opravdu velice blízko k tomu, abychom to všechno uzavřeli a to bychom už žili bez toho konfliktu, ale bohužel nebyli jsme to my, kdo tomu nějak překážel a kdo tomu zarážel.

Tak vypadá to tak, že opravdu je to ve prospěch někoho, kdo do ukončení války ani nechce. To včetně sil na Ukrajině.

Víte, já jsem před časem zaregistroval jeden skvělý rozhovor ředitelky RT, myslím, že s holandským novinářem.

>> Nevím, jestli jste – >> ano.

>> Jo, asi jste to. To by to je takový úžasný rozhovor, který by měl být jaksi na každé škole čten a využívám.

Sem asi nedostane.

>> No.

>> Hm. Hm.

A tak my se snažíme, aby se to mezi lidi dostalo.

Takže – >> děkuji za snahu, eh, nějak protlačit tu ne propagandu, ale opravdu jinou informaci.

>> Pravdivou informaci, a pak už to bude asi všechno by bylo jednodušší.

No, každá chvilka s vámi strávená je velmi příjemná, ale já bych přece jenom na závěr – >> měl jednu otázku, eh, která nevím, jestli bude příjemná.

Eh, já vidím v posledních letech obrovské zhoršení těch vztahů mezi Ruskou federací a eh Evropou, ale já bych se otočil spíš tedy k nám, k naší zemi.

Eh, myslíte si, že se dají ty vztahy, které jsme měli dřív, eh, obnovit, navázat na ně a že by mohla se eh opět rozvinout taková ta skvělá spolupráce, která mezi našimi státy eh léta byla.

A vlastně děti spolupráce nebo spolupráci, které jsme i dosáhli v tom předpřevratovém období těch obrovských hospodářských výsledků. To byl výsledek prostě té skvělé spolupráce.

Já bych si tedy strašně přál, aby abychom se k té spolupráci tak dostali, ale – >> trochu hluboko v duši mám takového červíka, kterej mi říká, že to asi nebude tak, jak bych si představoval.

A jak se na to díváte vy? Prosím.

>> No, to v žádném případě to není nepříjemná otázka. To je otázka vlastně k podstatě eh věcí a k podstatě asi naší práce.

Eh, protože obecně vzato od toho vlastně je diplomacie, že jo. Jinak bych tady asi nebyla, kdybychom někdy v hloubí duše taky si nepředstavovali eh nějaké, třeba v tom vzdálené perspektivě, ale možnosti eh obnovení eh vztahů a i spolupráce.