88.VÝROČÍ VYHNÁNÍ OBYVATEL Z ČESKOSLOVENSKÉHO POHRANIČÍ V ROCE 1938 zdroj raptor tv

[hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] M. >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> No. [hudba] Dámy a pánové, poprosím vás o minutu ticha. Přestalě. >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> 16 zň. >> Dámy a pánové, dobrý den. Zahájili jsme společně pětní akt u bavitní desky Čechům, Židům a protinacisticky smýšlejícím Němcům vyhnaný v roce 1938 v souvislosti s událostmi kolem podpisu vikovské dohody z našeho pohraničí sredodoněmeckými handlines. Vítám tady vzácné hoste a budou rád, když je tady přivítáte potleskem. Je tady první místopředseda poslanecké sovy parlamentu České republiky pan Patrik Nacher, [potlesk] mimořádný a splnoucný velvyslanec státu Izrael v České republice, jeho eminence Andr Weisbr, [potlesk] předseda výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva v Betice senátu parlamentu České republiky a Jiří Hužička. Náčelník štábu krajského vojenského velopství hlavního města Praha podukovník Pavel Kácou, [potlesk] zástupce České obce Sokolské pan Jiří Trinta, člen společenské komise při vzdělovatelském odboru ČS. Dobrý den. [potlesk] Za český svaz bojovníků za svobodu je tady pan Petr Brázek. >> [potlesk] >> Je tady také ředitel odboru návodu a personalistiky Českých pan Jan Slavík, [potlesk] člen předsednictva republikového výboru ČSOL, pan Jiří Filip a zástupce Centra České historie pan Jaroslav Těšíský. >> [potlesk] >> Prosím, prosím postupně pánové. Pan Patrik Nacher jako první mikrofon dělá. Dámy a pánové, pane zeslanče, pane senátoré, hosté. Stojíme dnes na místě, kolem kterého dnes a denně chodí desítky tisíc lidí do práce, do školy. Na koncu já vlastně bydlím kousek nebo narodil jsem se kousek odsud několiket metrů poelově ulici. Nicméně jak i na té pamětní desce si můžete přečíst, v roce 38 bylo toto místo spojeno úplně s něčím jiným. Bylo spojeno s tím, že sem přijížděly vlaky s lidmi, kteří netušili, jaký bude jejich další osud. Češi, Židé a jak bylo řečeno i protcističtí Němci. Zde před 88 lety v souvislosti s událostmi kolem podpisu nichovské dohody byli převáženi z českého pohraničí sudotoněmeckými Heinlinovci. a prošli tímto vlastně nejstarším pražským nádražím. Prchali před terorem, před násilím, pronásledování, strach. Právě dnešní Masarikovo nádraží se pro ně stalo místem, na které přijížděli a na němž vystupovali z vlaků někdy i s několika kufry, někdy i bez toho a nevěděli, jaký bude jejich další osud. Považuji proto za důležité nezapomínat nejen na osudy těch, kteří na Masorikově nádraží na podzim roku 38 přijížděli, ale také těch, kteří se v době strachu a poroby národa rozhodli pomáhat těmto lidem. Dámy a pánové, dnešní setkání má pro mě jeden osobnější rozměr. Ono ten nacistický teror vzal mojí rodině sedm členů státovy strany výma babičky a dědečka se nikdo z nich nevrátil a byli zavražděni v lágrech, v nacistických lágrech v Treblinkách. Tolik moje taková osobní k tomu osobní k tomu doužka. Dnešní setkání tedy není jen připomínkou minulosti dojemných lidských příběhů a tragických obětí, ale je připomínkou i toho, že se v krátké chvíli, vůžiku člověk může přijít o jistoty, které má pocit, eh, že o ně nikdy přijít nemůže, že může přijít o bezpečí, o domov, o rodinu. Tato pamětní deska, u které dnes eh stojíme a kolem které chodí lidé, tak ta určitě tu minulost vrátit nemůže, nemůže ji změnit, ale bude ji připomínat. Bude ji připomínat proto, aby my jsme nezapomněli a proto, aby se ta minulost už nikdy nemohla opakovat. Děkuji za vaši pozornost. Poprosím Jiřího Růžičku. Vážený pane, vážený pane místopředsedo snějemovny, vaše excelence, pane velisanče, vzácí hosté, dámy a pánové, začnu také trošku neformálně osobně. Já jsem přijel kvůli této akci z kurzu, který máme se studenty 15 letetými blízko krásné Lípy v Šluknovském výběžku, eh, blízko Rumburka, tedy v místech, kde před těmi 88 lety vypuklo to, co tam vypuklo, kdy henlinovci tam vzali spravedlnost do svých rukou a Češi, Židé antifašisté, antinacisté museli ze svých domů domovů prchat. Studenti mě říkali, proč odjíždíte? Já jsem říkal: „No, jedu na takovou pětní akci." A oni říkali: "A proč po téměř 90 letech si to máme připomínat?" A já jsem říkal, že to je dost důležitá věc a vlastně snažil jsem se jim na to odpovědět. Eh, je to jednak připomínka mimořádně důležitého období moderních československých dějin. eh období, kdy bude to za chvíli 88 let, kdy byla podepsána mnichovská dohoda, která fakticky znamenala na dlouhá léta druhou světovou válku a zároveň znamenala na desetiletí, řekněme velmi složitý osud Československa jako takového. Znamená to ztrátu samostatnosti Československa, obrovské hospodářské ztráty a i morální maraus, který možná z kterého se národ zpamatoval zpamatovával dlouhá desetiletí a možná, že jsme si z něj nezpamatovali ještě úplně dodnes. Eh, my mluvíme o době vzdálené téměř 90 let, ale kdybychom neskloňovali výrazy jako Německo, Henline, Hitler, nahradili to čímkoliv, co je v současné davě aktuální, tak můžeme mluvit i o současnosti. O čem tedy vlastně mluvíme? Mluvíme o nenávisti, která proti sobě postavila tisíce, desetisíce, miliony lidí. Mluvíme o zrůdných ideologiích, které s tou druhou světovou válkou vůbec neskončily. A mluvíme také o vyhraněných nacionalistických postojích. To, co si připomínáme dnes, je realita pro miliony a miliony lidí na celém světě. V podobné realitě se totiž dnes ocitají lidé skutečně po celém světě, ať už to je Afghánistán, Palestina, Libanon, Írán, Ukrajina. Podle nejnovějších údajov OSN žije vnucené emigraci, po vyhnání, po útěku z domova po celém světě téměř 112 milionů lidí. 112 milionů lidí. A to jsou jenom ti, kteří odešeli odešli kvůli porušování lidských práv nebo byli vyhnáni. Představte si obrovské číslo lidí po celém světě. Pro nás ve vyspělé Evropě je ale alarmující to, že nedaleko od nás za hranicemi Slovenska odešlo z Ukrajiny téměř 6 milionů lidí. U nás, v naší zemi v současné době žije téměř půl milionu. To, o čem mluvíme, ale nejsou žádné historické události nějaké stránky z učebnic dějepisu. To jsou osudy těch jednotlivých lidí. Můžeme mluvit o milionech, ale jsou to osudy jednotlivých lidí, jednotlivých rodin, rodičů, dětí, prarodičů. A to je to, co bychom měli mít na paměti. Ano, sešli jsme se proto, abychom zapomínali na dobu vzdálenou 88 let a jistě je to správné a je potřeba si to připomínat, ale to, v čem i v současné době žijeme, nenávist, strach, sítřený nacionalismus, odmítání pomoci uprchlíkům, to vše se až příliš často opakuje i v ústech mnoha českých politiků, ale i mnoha českých lidí. Neměli bychom na to zapomínat. Měli bychom to brát vážně. Zvlášť země, která má tak neblahé zkušenosti s vyháněním svých občanů. Děkujeme. Se zdravicí přijde pan Jiří Filip. Vážení vzácní hosté, vážené dámy, vážení pánové, sestry a bratři, je mi ctí k vám promluvit jménem Československé obce legionářské na dnešním pětním setkání. Jim vzdáváme hold tisícům rodin, které byly ze dne na den vrženy do nesnesitelné nejistoty o svou budoucnost, neboť přišli o svůj domov. Bohužel nevzpomínáme na ojedinělý exces. Ve 20. století byl v naší vlasti lidem brán domov hned několikrát. Prožitá bolest tak zůstává traumatem předávaným v rodinách mnoha našich spoluobčanů. Tento pětní akt promlouvá k nám všem a vyzývá, abychom zabránili tomu, aby se kdy v budoucnu zlovůle opět pokusila vyhnat lidi z jejich domovů. Dovolte mi, abych vám všem z tohoto místa ze srdce poděkoval za to, že nezapomínáte na československé občany, kteří stáli na počátku dlouhé řady osobních tragédií, které přinesla blížící se druhá světová válka. Děkuji vám za pozornost, >> dámy a pánové, zazní státní hymny Slovenské a České republiky. >> [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] [hudba] >> zá noze zbraň. >> Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. Loučím se s účastníky pěkního aktu, kteří opouští místo pětního aktu a neúčastníci společenského setkání nau salonku. No a teď po skončení tohoto aktu si vás následně dovolujeme pozvat právě do blízkého Maserkova salonku na společenské setkání. Krásný zbytek dne.