2026 09 20 – Studio Kladno – Scott Ritter – Reflexe pokrytce, část druhá

Reflexe pokrytce. Část druhá. Hledání řešení. Lidé jsou produktem podmínek, které utvářejí jejich životy. Potřebujeme lepší zdroje inspirace. Autor Scott Ritter. 20. září 2026. Platón, filozof klasického Řecka, se hluboce zamýšlel nad významem raného vzdělávání. řekl: "Směr, kterým se člověku dostane vzdělání na začátku, určí celý jeho budoucí život." Mahatandhi, vůdce indického hnutí za nezávislost, zdůrazňoval význam výchovy dětí. Řekl:„Chceme-li na tomto světě učit opravdový mír, musíme začít u dětí. Ani Platón, ani Gandhi nemuseli vyrůstat jako tokenový bílý kluk ve škole plné Pacifičanů, kteří nesnášeli, co běloši udělali jejich zemi. Můj otec byl za studené války vojákem z povolání u amerického letectva. To znamenalo, že můj život byl od nejútlejšího dětství utvářen nadměrnou přítomností armády a nástrojů války. V tomto případě stíhaček amerického letectva, o jejichž údržbu se otec staral a skutečností, že každých zhruba dva roky se rodina zbalila a přestěhovala jinam. Úplné vykořenění, nové prostředí, nové školy, nutnost získávat nové přátele. Jednou z výhod života leteckého dítěte, jak jsme si říkali, bylo, že jsme většinou žili v uzavřených komunitách na základnách a v jejich okolí, kde ostatní děti trpěli tímž pocitem bezkořenosti a prožívaly podobné věci. Neměli jsme čas se organizovat do klik. Žádné kůl děti neexistovaly, protože během roku se celé obsazení kolem vás vyměnilo. Člověk se naučil rychle navazovat přátelství a vyrovnávat se s tím, že za rok budou přátelé pryč a nahradí je noví lidé, kteří jsou ve stejné situaci, v jaké jste byli vy před rokem. Zlaté pravidlo bylo zásadní. Chovej se k nováčkům slušně, protože velmi brzy budeš nováčkem ty. Tento cyklus přechodného života jsem už stihl několikrát, než jsem nastoupil do čtvrté třídy. Školka ve Washingtonu, první třída ve Washingtonu a Alabamě, druhá ve Washingtonu a Michiganu, základna Selfridge, třetí a začátek čtvrté v Michiganu, základna Wordsmith. V lednu 1970 byl otec přidělen na velitelství pacifického letectva na základně Hikam na Havaji. Služební byty byly vzácné kvůli vysokým životním nákladům mimo základnu a tak jsme se ocitli na čekací listině. Znamenalo to bydlet v civilu. Rodiče se rozhodli žít za pohořím Pali ve městě Kailua. Pronajali jsme dům ve čtvrti Keolu Hills v exoticky pojmenované ulici Humu Street. Máma mě vzala do školy za psat a zástupce ředitele mě odvedl do kmenové třídy, kde mě představil spolužákům. Byl jsem naučený brát každého okamžitě jako přítele a usmíval jsem se na shromážděné žáky, zatímco mě učitelka usazovala. „Hej, hauli," zašeptal kluk vedle mě. Havajské pejorativum pro nověpříchozího, které v tomhle případě znamenalo bělošský kluk. Uvidíme se o přestávce. Fajn, pomyslel jsem si, nový kamarád. Když zazvonilo na přestávku, šel jsem za ním ze třídy, ze schodů a na hřiště, kde se shromažďovali ostatní. Dovedl mě ke skupince kluků vesměs místních, tedy nebílých, kteří čekali. Otočil se ke mně. Tady tě nechceme, zasyčel. Jdi domů. A praštil mě pěstí do obličeje. Zezadu mě srazili na zem a shromáždění kluci mě bez milosti byli a kopali. Pak mě tam nechali. Potrhané oblečení, krev z nosu a já přemýšlel, co se to sakra stalo. Uvidíme se po škole, řekl jeden z nich s úšklepkem. Vrátil jsem se do budovy a učitelka mě odvedla k řediteli. Neptal se na nic, věděl. Zavolal mámě, ať přinese čistou košili, že jsem se o přestávce pral. Přinesla, vynadala mi, že jsem roztrhl novou košili a nechala mě osudu. Po vyučování jsem šel k autobusům. Čekali, jak slíbili a zopakovali bytí z přestávky. Zmeškal jsem autobus a šel pěšky. Večer, když se otec vrátil z práce, máma mu vyprávěla o škole a praní. Byl vnímavější, odvedl mě stranou. Vysvětlil jsem, co se stalo. Pozorně poslouchal. Podívej, řekl, můžu tě zítra odvézt do školy a udělat z toho aféru, ale nakonec tě stejně budu muset nechat samotného a ty se s těmi kluky znovu střetneš a budou tě nenávidět ještě víc. Co mám dělat? zeptal jsem se. Donuť je, aby tě respektovali. Neustupuj, ať vědí, že se nebojíš. Práce s nimi? Zeptal jsem se. Podíval se na mě ostře. Otec, který musí synovi pomoci čelit jedné z ošklivých pravd o životě. Když se s nimi nepoperete, nikdy to nepřestane. Do té doby jsem se s nikým nepral. Neměl jsem ponětí, co dělat. Bij je tvrdě, řekl otec, a bij dokud neustoupí. Druhý den jsem jel školním autobusem do základní školy Keolu Hills na schůzku s násilím. Celé dopoledne jsem seděl ve třídě a cítil, jak na mě kluci, kteří mě zbyli, vrtají díry pohledem. Přestávka hauly, šeptali. Sešel jsem ze schodů na hřiště, kde na mě čekala skupina místních. Kluci, který mě udeřil den předtím, vykročil. Nedal jsem mu šanci promluvit. Zaatělal jsem pěst a udeřil ho ze všech sil do obličeje. Padl na zem, skočil jsem na něj a mlátil oběma pěstmi. Ostatní mě z něj strhli a znovu mě zbyli a nakopali, než mě nechali schouleného na zemi, zhmožděného a krvácejícího. Znovu ředitelna, znovu čistá košile od mámy. Po škole čekali. Vybral jsem si jiného a vrhl se na něj. Srazil ho a byl ze všech sil. Znovu mě strhli a znovu mě zřídili. Zmeškal jsem autobus. Tak to šlo několik dní, než jsem změnil taktiku. Místo čekání na přestávku nebo konec školy, kde jsem byl v přesile, jsem začal ty kluky být, kdykoli jsem na ně narazil. Mezi hodinami na záchodě u oběda. Když jsem některého uviděl, praštil jsem ho do obličeje. O přestávce mě pořád zbyly, ale většina z nich už měla taky podlité oči a rozbité nosy. A pak to jednoho dne skončilo. Šel jsem o přestávce ke skupině pěsti zaťaté a kluk, který mě první den vyzval, vykročil. Dost hauli, řekl. Už tě necháme být. A myslel to vážně. S některými z nich jsem se později zpřátelil. Po škole jsme jezdili na kolech, prozkoumávali kopce za čtvrtí, stavěli kárky a dopouštěli se takového zlobení, jaké patří k tomu věku. Poslední den školy, tradičně zvaný den zabíjení hauly, kdy většina bílých dětí zůstávala doma ze strachu zbytí. Jsem do školy šel a čelil některým místním, s nimiž jsem se nezpřátelil. Nechali mě být. Pátá třída byla hračka. Mezi pátou a šestou třídou jsme dostali služební byt na základně Hikam a znovu se stěhovali. Mír pěstí, který jsem si vyjednal v Keolu Hills, už neplatil. Šestou třídu jsem strávil na škole ministerstva obrany na základně. V 7m jsem ale nastoupil na střední školu Aliamanu Intermediate. Otec a já jsme o víkendech hodiny házeli fotbalovým míčem a já byl rozhodnutý zkusit tým Aliamanu. Cestou na hřiště mě zastavila smečka místních.Žádní haully v týmu, řekli. Já udeřil, oni udeřili. Zůstal jsem zbitý a zkoušky jsem zmeškal. O přestávkách jsem se držel s kamarády ze základny Hikam, dalšími leteckými dětmi a v počtu byla síla. Občas ale místní přišli a hledali rvačku. Já ji přijal. Dělo se to několikrát týdně. Tak to prostě bylo. Když začala osmá třída, znovu jsem šel na hřiště ke zkouškám. Znovu mě zastavili. Znovu jsem se pral a Dav mě zbil. Ten rok žádný fotbal. V osmé třídě už mnozí místní vstupovali do puberty, rostli a nabírali svaly. Rvačky byly vážnější, těžší, ale držel jsem se a v lesíku za školou jsem si vydobil malý ostrůvek haulského respektu. Žít a nechat žít. Na den zabíjení hauly mě znovu nechali na pokoji. Většina ostatních bílých dětí zůstala doma. V deváté třídě jsem přešel na Radford High School. Po prvním dni výuky jsem šel na hřiště zkusit nováčkovský tým. Smečka míst nich čekala. Šel jsem na ně se zaťatými pěstmi, ale ten největší vykročil.si v pohodě, řekl. Když si místo zasloužíš, je tvoje. Krátce na to otec dostal rozkaz do Ankary v Turecku. Nováčkovský fotbal pro mě nebyl. Když jsme přijeli do Turecka, můj život už určoval přísný soubor zásad založený na představě, že se člověk bije za to, co je správné a bije se na svou obranu. Šikanu jsem nesnášel a pral jsem se na počkání. Za rvačky jsem byl víc než jednou vyloučen z výuky a jednou jsem vyhrožoval řediteli, že ho zbiju kvůli urážce mladší sestry. Chtěl jsem taky hrát fotbal, dokázat si to. A bavilo mě do lidí narážet. Byl jsem vysoký, vytáhlý kluk, bez masa na kostech. Rodiče z fotbalu nadšení nebyli a tak mě otec poslal k místnímu leteckému lékaři, který udržoval piloty ve formě. Důkladně mě prohlédl a před rodičemi oznámil, že mé tělo na fotbal není stavěné a že riskuji vážné zranění. Ke zkouškám jsem stejně šel a získal základní sestavu jako white receiver. a Defensive End. První rok jsem si roztříštil loket a sezónu vynechal. Druhý rok jsem v pátém zápase zlomil tři žebra a protrhl ledvinu. Nouzově mě evakuovali do Německa, kde ledvinu málem vyoperovali. Pak jsme se přestěhovali do Německa. Nová škola, nové rvačky. Byl to můj maturitní ročník a fotbal v Německu byl velká věc. Junioři z minulé sezóny, jejichž rodiče stále sloužili v oblasti Kaiserslauternu, měli pocit, že si základní sestavu zasloužili a nesnášeli každého vetřelce, jako jsem byl já, který narušuje přirozený řád nástupnictví. Šikanovali mě od začátku, ale neustoupil jsem. Po tréninku mě přepadli ve sprše. Čtyři kluky jsem nechal krvácet na podlaze. Ostatní couvli. Do týmu jsem se dostal a sezónu jsme prošli bez porážky, vyhráli konferenci. Po maturitě jsem nastoupil do armády, kde se můj vztah k násilí ještě vytříbil. Pak jsem zvolil vysokou školu a důstojnickou hodnost u námořní pěchoty, protože mariňáci ovládali násilí ještě lépe než armáda. Na vysoké jsem taky hrál fotbal. Nebyl jsem nejrychlejší, nejsilnější ani největší. Neměl jsem vrozené nadání spoluhráčů, ale miloval jsem násilí. Přezdívali mi seržant kvůli vojenské minulosti a dávali mě na všechny speciální týmy, než se uvolní místo v základní sestavě na pozici receivera. Na výkopech jsem byl vch breaker. Mým úkolem bylo rozbít jakýkoli blokovací klín, který se soupeř pokusí sestavit při návratu. Při puntech jsem běžel polem bez zábran. a čekal na ten magický okamžik, kdy trefím Ritera přesně ve chvíli, kdy chytá míč a vynutím Fumble. Při vlastních návratech jsem byl součástí našeho klínu a mým úkolem bylo vyřadit soupeřova wedch breakera. Dělal jsem to s chutí. Násilí je návykové a já na něm byl závislý. Fotbal byl můj ventil, stejně tak mariňáci. Každé léto jsem trávil šest týdnů v kvantiku ve Virginii na důstojnické kandidátské škole. Šest týdnů organizovaného pekla. Z OCS jsem vycházel tak hubený a zuřivý, jak jen člověk může být. A rovnou jsem šel na fotbalový kemp, kde jsem agresi vybíjel na komkoli, koho mi dovolili trefit. Po promocích jsem byl jmenován důstojníkem a brzy jsem se ocitl na základní škole The Basic School, kam jdou všichni důstojníci námořní pěchoty, aby se naučili vést střeleckou četu v boji. Ve fotbale existuje cvičení býk v kruhu. Běžíte na místě, obklopeni kruhem spoluhráčů. Trenér zavolá číslo a ten hráč se na vás vrhne. Cílem je jeden druhého srazit ze světa. Píšťalka, hráč se vrací do kruhu. Další číslo, další srážka. Znovu a znovu. Miloval jsem to a říkal trenérům, ať to sypou dál. Při výcviku boje zblízka na té BS jsme dělali totéž. Tentokrát s noži v pouzdrech. Pamatuji si, jak stojím uprostřed kruhu svých mariňáků a čekám, až zazní jméno. Byl jsem připravený na násilný náraz, který přijde. Vybavil se mi obraz dětství na Havaji. Osamnělý haully obklopený místními kluky, kteří ho chtějí zbít. Nikdy jsem nebyl tak šťastný. Na tenhle okamžik jsem se připravoval celý život. Chceme-li na tomto světě učit opravdový mír, řekl Gandhi, musíme začít u dětí. Gandhi nevyrostl jako hauli na Havaji, nehrál fotbal a už vůbec nebyl mariňák. Moje dětství bylo plné násilí. To násilí mě provázelo celou cestou do dospělosti. Bylo v mé DNA. Eva Maria, koordinátorka konference Mů Cour Etík, mě vezla na letiště v Curichu na letů. Dlouho a vážně jsme mluvili o mém vystoupení předchozí noci. Promyslete si, co jste řekl, řekla, a zkuste to dát na papír. Je to velmi důležité téma. Člověk nepřijme pozvání na konferenci, jakou pořádá mcur Etík a prostě odejde. Organizátoři i účastníci jsou ve své snaze o mírový a etický svět příliš přesvědčiví na to, aby člověk jejich poselství o lepším světě odložil za sebe. Každá přednáška vyzývala a poučovala. Každá interakce motivovala k reálnému potenciálu lidstva chovat se lépe. Úkol od Evy Marie jsem proto vzal vážně. Let Curichu do New Yorku je dlouhý. Usadil jsem se a snažil najít pohodlnou polohu na následujících více než 8 hodin. Marně. Nohy mám příliš dlouhé a rozteč sedadel příliš krátkou. Rozhodl jsem se tedy rozptýlit filmem. V menu jsem narazil na jako zabít ptáčka s Gregorem Pekem. Ten film miluju tolik, že jsem se na něj často odvolával, když jsem mluvil o potřebě vyvážit touhu po světě. V němž platí právo se světem, v němž po ulicích pobíhají vzteklý psi a ohrožují naše rodiny. Ukrajinské nacionalisty, kteří páchají teror na ruském obyvatelstvu Donbasu a Novoruska, jsem přirovnával ke vzteklým psům a říkal, že jediným schůdným řešením je zastřelit. Stejně jako postava Gregoryho Peka, právník Atyus Finch, zastřelila vzteklého psa, který terorizoval obyvatele Mejo v Alabamě. Nedávno jsem brojil proti agresivnímu postoji Evropy vůči Rusku a když jsem letos v červnu seděl v panelu na Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru o úloze diplomacie při řešení konfliktů, znovu jsem zmínil Atika Finče, označil Evropu za vzteklého psa a nabádal Rusko, aby psa zastřelilo. Ne zrovna diplomatické, ale ze srdce věřím, že svět, v němž vládne právo, nemůže existovat tváří v tvář těm, kdo jsou zmocněni ho zničit. Pokud obránci práva nejsou ochotni a schopni sáhnout k násilí, když je třeba bránit to, co milují a čeho si váží, někdo musí být připraven psa zastřelit, až přijde čas. Atikus Finch si dovednost trefit vzteklého psa nenašel jen tak z ničeho. Byl cvičený střelec, nejlepší v kraji. A často jsem se utěšoval, že i já jsem muž, který věří v vládu práva a že má role Mariňáka, je podobná roli Atika Finče. být tu, až mě země bude potřebovat. Síla v pohotovosti, schopná a ochotná stisknout spoušť, když se objeví hrozba, kterou právo samo neudrží a neovládne. Tak jsem film sledoval a když skončil, pustil jsem si ho znovu a došlo mi, že jsem si z něj odnesl špatné poselství. Tohle není film o vládě práva a není to film o legitimním použití násilí k odstranění hrozeb kolektivu. Je to film o složitosti života a o otcovské povinnosti dát dětem co nejlepší příklad, aby byli připraveny žít jako morální bytosti ve světě, kde nemorálnost často bojí. Platon poznamenal, že směr, kterým se člověku dostane vzdělání na začátku, určí celý jeho budoucí život. Atikus Finch byl pedagog par Excellence. Jeho dcera Scout byla rváčka. Ve škole se prala pravidelně. Stavěla se proti nespravedlnosti. Atikus Finch ji v rvačkách nepodporoval. Právě naopak. Snažil se učit příkladem a stavěl rozum na cvaly. Dcera a syn nechápali, proč se otec nevěnuje mužnějším zálibám ostatních mužů v Mejkoumu. Nechápali, že obec ho volá k věcem, které nedokáže nikdo jiný. Zastřelit vzteklého psa, ano, ale také obhajovat černocha obviněného z nejhoršího zločinu tehdejší doby, znásilnění bílé ženy. Byl to Atikus Finch, kdo se postavil davu linčujícímu obviněného Toma Robinsona. Byl to Atkus Finch, kdo porotě nastavil zrcadlo pokryteectví jejich předsudků. A šerif se svěřil právě Atiku Finčovi, když rozhodoval, že nebude stíhat Bů Radlyho za zabití muže, který napadl Atikovi děti. Atikuus Finch byl nejstatečnější muž v Mejo a byl to muž míru, muž, který opravdu ctí vládu práva. Mahatmandhi zdůrazňoval význam výchovy dětí slovy: "Chceme-li na tomto světě učit opravdový mír, musíme začít u dětí." Atikus Finch byl mahátmou Gandhi Mayou. Příklad, který dával dětem, byl bezvadný a k jeho pochopení nepotřebovaly cvičení býk v kruhu. Stylizoval jsem se do moderní verze Aty Finche, muže, který ctí právo a je připraven ho bránit bojem. Minul jsem však jádro hodnoty, kterou Atikus Finch svým dětem nabízel. miloval mír, ne válku, že násilí není výchozí stav, ale výjimka. A v tom je poučení. Poslední večer konference Můcur Etík, když opadl ohňostroj vyvolaný mým přiznáním pokryteectví, promluvil osamělý pán. Byl švýcar a jako všichni švýcarští muži, sloužil ve švýcarské armádě, cvičené k obraně země, bude li povolána. Podstatný rozdíl švýcarského přístupu poznamenal spočívá v tom, že Švýcarsko si nedokáže představit nasazení svých sil mimo vlastní hranice k útočnému napadení jiného státu. Švýcarská armáda existuje výhradně k obraně Švýcarska před agresí proti švýcarskému lidu a státu. Tento postoj je vrytý do psychiky švýcarů, zrozený z lekcí švýcarských dějin. Pán vyprávěl o zkušenosti švýcarů v Napoleonských válkách, jak 9 000 švýcarských pěšáků táhlo s Napoleonem do Ruska. A jak se domů vrátilo jen 130. Švýcaři si vedli hrdinsky v bitvách u Podolsku a později v zadním voji u Bereziny. Bodákový útok u Podolsku zlomil ruský nápor, ale stál Švýcary přes 15 životů. A u Bereziny Švýcaři provedli osm bodákových útoků, které zadrželi Rusi a umožnili Napoleonovi a otlučeným zbytkům francouzské armády uniknout. Stálo je to však všechno. V Americe bychom hrdinství svých vojáků připomínali filmy, knihami a památníky oslavujícími slávu. Švýcaři si pamatují celé vesnice bez mužů, kde ženy zůstaly samy čelit životu. Obzvlášť těžce byla zasažena oblast Inzubrika, kde žijí italsky mluvící švýcaři. Pád Napoleona vedl k řadě událostí, které vyústily ve vznik nezávislého Švýcarska podle dohod pařížské smlouvy s 1815. Klíčovým prvkem této smlouvy bylo uznání trvalé švýcarské neutrality všemi evropskými mocnostmi. První skutečnou zkouškou švýcarské neutrality byla prusko-francouzská válka v roce 1871. V únoru 1871 se asi 87 000 francouzských vojáků ocitlo obklíčeno v oblasti Pontarliéru blízko švýcarských hranic. Francouzský velitel požádal o azyl pro své muže. Bylo mu vyhověno. Francouzská armáda překročila hranici u Leveržer, odevzdala zbraně švýcarské armádě a byla internována. Švýcarská armáda nebyla silná. Kdyby chtěli pronásledující německé síly, mohli Švýcary přejít a Francouze zajmout. Neutralita však obstála a následujících šest týdnů Švýcarsko rozptýlilo francouzské vojáky do zhruba 188 vesnic, kde je obyvatelstvo přijalo a pečovalo o ně. Internace Burbakiho armády, podle jména francouzského velitele vešla do švýcarských dějin nejen jako doklad síly neutrality, ale i jako lekce humanitárního chování švýcarského kolektivu, který se o francouzské vojáky staral, jako by to bylo jejich vlastní tělo a krev. Lekce z Bereziny a Burbakiho na západě většinou neznámé, definují Švýcarsko jako národ. Důvěryhodnost švýcarské neutrality zakotvená v upřímném přijetí jejich zásad švýcarským lidem světu dobře posloužila. Hákské úmluvy z 1907, které vymezily práva a povinnosti neutrálních států za konfliktů a tím poskytli právní rámec podporující švýcarský postoj neúčasti na vojenských konfliktech. Se zrodily právě z paměti Bereziny a Burbakiho. Švýcarská neutralita prošla tvrdými zkouškami za první i druhé světové války. A přestože zůstat neutrální tváří v tvář vnímanému zlu bylo morálně obtížné, posloužila světu dobře. Mezinárodní červený kříž pomáhal válečným zajatcům všech národů. I studená válka potvrdila kritický význam neutrálního Švýcarska, které poskytlo prostor pro zásadní rozhovory o kontrole zbrojení, jež doslova zachránili svět před jaderným zničením. Role neutrálního Švýcarska ve světě dnes je morálním ekvivalentem role Atika Finche v Mejo živoucím příkladem, jak by se mělo a mohlo žít, kdybychom se rozhodli pro mír místo války. Atikus Finch byl vzorem své obce i svých dětí. Neutrální Švýcarsko je dnes podobným vzorem pro svět. Neznamená to, že svět bude dokonalý. Mayum pronásledovali duchové lidské reality. A ani muž s charakterem Atyka Finče je nedokázal zahladit. Ale když obec potřebovala symbol síly, baštu morálky, kolem níž se sjednotit v krizi lidskosti, obrátila se k atiku Finčovi a v obdobných chvílích existenční krize se svět vždy mohl obrátit k neutrálnímu Švýcarsku. Představte si konec jako zabít ptáčka, kdyby se Atikus Finch zachoval jinak. Kdyby podlehl nízké touze po škodlivé pomstě na těch, kdo napadli jeho a jeho rodinu, kdyby zvolil násilí místo míru. A teď si představte svět bez švýcarské neutrality, protože právě takový svět se chystá nastat. 27. září budou Švýcaři hlasovat o lidové iniciativě Ochrana švýcarské neutrality, iniciativa o neutralitě, ústavní změně, která by Švýcarsku zakázala spolupráci s NATO i uvalování sankcí na jiné země. Nedávné průzkumy ukazovaly, že zhruba 68% švýcarských voličů se chystá přísnější definici oficiální neutrality odmítnout. Odpůrci kodifikace tvrdí, že Švýcarsko nemůže zůstat neutrální tváří v tvář výzvám, které přináší probíhající konflikt Ruska s Ukrajinou. Tento argument je na pohled absurdní. Uvážíme-li příklady švýcarské neutrality za první i druhé světové války. Odmítnou-li švýcarští voliči výzvu zakotvit neutralitu v ústavě, lekce z Bereziny i příklad Burbakyho povzbudou platnosti. Bude to jako by se Atikus Finch přidal k davu, aby linčoval Toma Robinsona. Mahathi zdůrazňoval význam výchovy dětí slovy: "Chceme-li na tomto světě učit opravdový mír, musíme začít u dětí. Švýcarsko je dnes atikem finčem světa. Všichni můžeme těžit z příkladu, který Švýcarsko po desetiletí dávalo. Bez neutrálního Švýcarska svět podlehne nízkým požadavkům davu. Vláda práva ztratí význam. Válka se stane institucí. "Chtěl jsem, abyste viděli, co je skutečná odvaha," řekl Atikus Finch dětem o tom, proč se vyhýbal násilí. A ne, abyste měli za to, že odvaha je muž s pistolí v ruce. Odvaha je, když víte, že jste poraženi ještě než začnete, ale začnete stejně a jdete v tom až do konce, ať se děje cokoli. Svět potřebuje, aby nám Švýcarsko dalo příklad skutečné odvahy a hlasovalo pro neutralitu. Příliš mnoho národů zvolilo cestu zbraně. Potřebujeme někoho, kdo je schopen dovést věc míru až do konce, ať se děje cokoli. Atikus jednou řekl Jemovi:„Raději bych, abys střílel na konzervy na dvorku, ale vím, že půjdeš po ptácích. Střílej si drozdy kolik chceš, když se trefíš, ale pamatuj, že zabít posměváčka je hřích." To bylo jediné, o čem jsem kdy slyšela Atika říct, že je to hřích. A ptala jsem se na to slečny Maudie. Tvůj otec má pravdu, řekla. Posměváčci nedělají nic jiného, než ženám zpívají. Neničí zahrady, nehnízdí v obilnicích, nedělají nic. Jen nám zpívají z plných plic. Proto je hřích zabít posměváčka. Pokud švýcaři hlasují proti neutralitě, zabíjí posměváčka. A pak ve světě zůstanou jen lidé jako já, muži závislí na násilí. Kdo seje vítr, říká Bible, zklidí bouři. Sejte mír a zklidíte mír. Sejte násilí a zklidíte násilí. Buďte víc jako Atikus Finch a užívejme si spoluppěv posměváčka. M.