2026-09-11 - Studio Itálie - Spolek Svatopluk: I. Švihlíková, E. Chmelár - Parlamentky tv: ...

Milí posluchači, já vás vítám.

Je 11. září 2026.

I tentokrát mám pro vás spousta zajímavých pořadů.

Začneme s převzatými pořady z YouTube kanálu spolku Svatopluk.

V rámci konference Svatopluku, která je věnována Čechům i Slovákům, vystoupila také Ilona Švihlíková a její přednáška je pod názvem Pravda o nízkých platech v Česku.

Dobrý večer všem.

Mým úkolem je probudit vás z letargie, do které jste možná upadli díky kombinaci výborného vína a chlebíčků. Tak já se pokusím vás probudit několika ekonomickými tezemi.

Asi nepřekvapuje, že se chci podívat na situaci v české a slovenské ekonomice a já tam částečně zařadím i Maďarsko, protože ten ekonomický model je totiž další věc, která nás spojuje, i když si troufnu říct, že bychom byli radši, kdyby zrovna tohle nás nespojovalo.

Začnu ale kontextem, ve kterém se pohybujeme a kterému není vyhnutí a který byl logicky již opakovaně zmíněn, a to je kontext Evropské unie, protože jak Česká, tak slovenská republika jsou členy EU, samozřejmě to má nějaké konsekvence.

Tady zaznělo, že mnoho lidí bylo nadšeno z toho našeho vstupu.

No, je potřeba si také uvědomit, že ta Evropská unie v tom roce 2004 vypadala a fungovala úplně jinak, než jak vypadá a funguje dnes.

To znamená došlo k její významné proměně, ať už se to týká postavení ve světové ekonomice, z hlediska třeba inovací, z hlediska nových námětů a ideí, ať už se to týká rozhodovacích procesů, ať se to týká jednotlivých priorit a podobně.

To znamená, ta entita je skutečně velmi odlišná od toho, co jsme měli v tom roce 2004 nebo o čem jsme si mysleli, že nějakým způsobem spolu rozhodujeme.

Já tady vidím samozřejmě řadu nebezpečí – mnoho jich bylo již vyjmenováno – ale vidím tady obrovskou prázdnotu z hlediska vedení EU, jejich inteligenčních schopností.

Nemáme tady žádné iluze, že?

To ani mít nelze, ale vidím tady dvě základní nebezpečí, která se nás samozřejmě velmi dotýkají. Zaprvé jsme obě dvě malé – nebo řekněme v daném případě středně velké v tom kontextu EU – země a samozřejmě i v kontextu toho, že jsme blízko konfliktu na Ukrajině.

To klíčové nebezpečí je, že evropské elity jsou skutečně ve velmi obtížné situaci, takže přestávají být schopny generovat jakoukoli pozitivní vizi.

Předpokládám, že jste si toho sami všimli.

To znamená, jejich politika má spíše donucovací charakter.

Vyčerpává se obrovské množství energie těch evropských elit na to, aby se určitý stát donutil k tomu něco dělat nebo něco nedělat.

Všimněte si, jak velké množství summitů a všeho se netýká nějaké pozitivní agendy, ale toho zdisciplinovat, potrestat Maďarsko, teď Slovensko, případně někoho dalšího.

To vám samo o sobě říká, že ta entita má problém. Ve chvíli, kdy se chová tímhle způsobem, kdy vlastně nemá ten pozitivní tlak, ten pozitivní výtlak či pozitivní ideje.

V tuto chvíli my vidíme, že velká část elit – ne všechny, ale velká část těch takzvaných funkčních elit Evropské unie – je odhodláná a prosazuje politiku válečného konfliktu proti Rusku.

A ten má samozřejmě pro ně obrovské množství výhod.

To si prosím pěkně uvědomme, protože jim nabízí naprosto neutěšené, úžasné možnosti.

První z nich samozřejmě se týká ekonomického vývoje.

Ten prostě není dobrý a ať si to budou povídat o čemkoliv, jak chcete, tak prostě pozice Evropské unie ve světové ekonomice klesá, klesá její inovační schopnost.

A tady bych mohla vyjmenovávat celou řadu dalších ukazatelů.

To znamená, my jsme tady znova v situaci, kdy se velmi mnoho slibuje od zbrojního průmyslu, ať už z hlediska dynamiky vývoje, oživení ekonomiky, z hlediska udržení zaměstnanosti a z hlediska i případných inovací.

To znamená, má to být zbrojní průmysl, ale samozřejmě ono je to potažmo válka, protože proč máte zbrojit na sklad.

To znamená, která má zachránit tu evropskou ekonomiku.

Katastrofa je v tom, že pro některé země je to stále lepší vize, než masivní deindustrializace a obrovská nezaměstnanost.

To znamená, bohužel pro některé – a dokonce i některé průmyslové svazy a podobně – jsou řekněme relativně nakloněny této vizi, a to se týká bohužel i Slovenska, přesně jak tady zmínil pan docent Chmilár.

To je jeden ten bod.

Druhý ten bod, který se nás velmi silně dotýká – myslím, že včera více než na Slovensku, myslím, že Slovensko má v tomhle trošku kritičtější odstup – je to, čemu já říkám militarizace společnosti.

To znamená, my tady neustále prožíváme dennodenní masírku v tom, že mír je úchylka, že válka je něco, co musí být, že to je vlastně správné, že se na to máme připravovat.

Všimněte si jenom toho slova „chci mít" – je to nadávka.

Někdo to chce mít, tak se z toho stane nadávka.

A samozřejmě ustupuje Rusku, není odolný, není statečný a tak dále a tak dále.

To znamená mnohem drtivější následky než na tu ekonomiku vidím na té společnosti.

To znamená, ta dennodenní hysterická kampaň za to, že se musíme připravovat na válku.

Vzpomeňte si na řeč, že musíme se připravovat na válku proti jaderné velmoci.

To znamená brát válku a přípravu na ní jako běžnou součást života.

A to je velmi nebezpečné, protože s tímhletím ta mladá generace nám vyrůstá.

Druhý bod, který navážu trošku na to, o čem hovořili podnikatelé v tom předchozím, se týká Číny.

Sleduji samozřejmě to, co z Evropské unie neustále vypadává.

Je to někdy trošku náročný proces, ale sleduji to.

A pokud sledujete moje videa – jak vás tomu správně nabárala Katka Konečná – tak jste zjistili, že to poslední video se týká aktuálních plánů, respektive aktuálního tlaku některých think tanků z Bruselu, které jsou namířeny proti Číně.

Narativ, který se dneska prosazuje v rámci EU, je zhruba takový:

My jsme tady víceméně žádné velké chyby neudělali.

To, že máme problémy, že tady dochází k deindustrializaci, že prostě ty průmyslové kapacity nejsou tak inovativní a podobně, za to může Čína.

To nejsou vnitřní chyby EU.

To Čína je ten, kdo příliš mnoho vyrábí, příliš mnoho inovuje a má 1,4 miliardy lidí, a to si nenecháme líbit.

Já jsem teď právě dělala video, kde komentuju jeden z těch dokumentů, který je neuvěřitelný.

Je to oficiální dokument Bruselu, který skutečně tohle konstatuje – že vlastně žádné chyby nebyly, to byly minoritní věci, ale ta Čína je příliš efektivní a to se jí nemůže dovolit, tyhle věci si nemůžeme dovolit.

Ale nejenom, že kritizují Čínu, ale je tam přímo plán na ekonomickou válku proti Číně.

To se nedá jinak nazvat.

To znamená, jaká opatření, sankce, prostě všechno se připravují na to, aby se otevřela druhá fronta vedle té vojenské proti Rusku, tak ta zatím ekonomická proti Číně.

Eh, když řeknu, že nám vládnou šílenci, tak je to podcenění téhle problematiky, protože samozřejmě ani jeden z těch konfliktů bychom nikdy nemohli vyhrát.

Jo, nemáme dobré karty, by řekl Donald, kdyby tady stál, ale tohle je to zaměření, jo?

To znamená, my tady máme skutečně Evropskou unii, která se zdeformovala v projekt, který drží své členy vlastně vyvíráním, sankcemi a donucením k poslušnosti.

Není tam ta pozitivní vize.

A která vlastně zároveň plánuje a prezentuje to jako pozitivní dva obrovské konflikty: vojenský proti Rusku, ekonomický proti Číně.

Možná už jste zaznamenali pana Merce.

To, že není oblíbený, je vcelku jedno.

On se od toho udrží, že jo.

A to je prostě to, že už říká, že si to teda s tou Čínou budou chtít rozdat a budou mít tvrdší opatření.

Jo.

Ano, je to ekonomicky naprosto sebevražedný, ale to neznamená, že to neudělají – právě naopak.

A v téhle situaci, v jaké jsme?

Protože jak Česká republika, tak Slovensko se možná lišíme v nějakých ohledech ekonomické dynamiky a ohledně inflace, ale řekněme si to na rovinu – naše ekonomické modely jsou velmi, velmi podobné.

ČR má malinkou výhodu v tom, že je trošku větší v tomto ohledu, ale zase mnohem menší než Polsko, jo, takže ta podobnost je obrovská.

My jsme si nechali nastavit a nechali jsme si namluvit, že je to velmi dobře, že máme jak ČR, tak Slovenská republika model závislé ekonomiky.

Já jsem to popsala ve své knize, jak jsme se stali kolonií – a to už je 11 let, přátelé, 11 let.

A to, co je na tom nejstrašnější, je, že se za těch 11 let nic nezměnilo.

Jediné, co se možná trošku posunulo, je, že se to může oficiálně přiznat, protože když jsem to vydala, tak to byl záchvat – jak si dovoluju narušovat úspěšný příběh naší transformace.

Tak dneska už se to neříká, ale víceméně se neudálo nic.

Jeden z těch důvodů je, že řadě politických elit to perfektně vyhovuje, protože jejich zájmy nejsou tady, ale jsou v zahraničí a jejich politická kariéra je spjatá se zahraničím a ne s domácími zájmy.

A druhý důvod – když už to nikomu nevyhovuje – tak neví, co s tím.

Jo?

To znamená, vemte si ten kontext. Tady se připravují dvě fronty, nemusí k tomu nakonec dojít – i když já si myslím, že ta ekonomická válka proti Číně bude bezesporu a zbrojení proti Rusku bude taky bezesporu.

Jestli dojde k tomu horkému konfliktu, nedokážu říct.

Já doufám, že nakonec ne, ale vyloučit to nelze.

A opakuji, řada politických elit to chce, protože právě ve stavu konfliktu si s tou společností můžou dělat ledco, jo – můžou zavírat lidi, omezovat noviny. To je přesně to, co se jim samozřejmě líbí v té jejich takzvané liberální demokracii.

A do toho jsme tady my s modelem, který se přežil podle veškerých indikátorů někdy kolem roku 2012.

Já si pamatuji i článek z Českého statistického úřadu, který je z roku 2013, že model závislý na dovozu zahraničních investic a na levné práci a podhodnocené měně se přežil v tom roce 2013 – a my ho máme pořád, přátelé.

Pořád se nám tady drží, protože je v tom velký zájem a není to úplně jednoduché ho změnit. To znamená, že tady jsou obrovské tlaky – jak včera, tak na Slovensku – prodloužit tomuto modelu životnost.

Jedna z těch cest prodloužení životnosti je extenzivní růst.

To znamená, vy to pořád ženete tou levnou prací.

Jak to uděláte?

Budete si dovážet lidi – Mongoly, Filipínce, Nigerijce, já nevím co všechno.

Viděli jste, že 20 % pracovní síly u nás jsou cizinci?

20 %.

Jen tak nenápadně se to stalo, že jo.

Jo.

My máme velmi nízkou míru robotizace.

My bychom to potřebovali dělat jako Japonci, jo, kterí jsou asi trošku šovinisti v tomto ohledu, ale prostě hlídají si svůj pracovní trh. My sem pustíme absolutně kohokoli.

A to má samozřejmě – včetně lidí z Ukrajiny a tak dále – ten efekt tlumit ty mzdy, že jo.

To znamená, prodlužujete fungování toho modelu, když se snažíte, aby ty mzdy se tlumily a ta mzdová konvergence celkově není dobrá.

Prostě ten rozpor mezi ekonomickým výkonem a mzdovou úrovní je obrovský. Tak jsem to neměřila, měřila jsem to asi před dvěma rokama a bylo to větší, než když jsem to psala v roce 2015, jo.

Takže tady nic nenošlo.

A Slovensko má úplně stejný problém, jo.

Tam ta struktura je ještě koncentrovanější, protože ta země je menší.

Eh, ten základní problém je, že máte velmi nízkou míru odolnosti a samozřejmě ta ekonomická suverenita – neříkám, že neexistuje, ale je slabá.

U Slovenska je to o to horší, že máte euro, samozřejmě, jo – to je svěrací kazajka ultra plus – a tam pak něco vymyslet není úplně jednoduché.

To znamená, jsme v pozici závislé ekonomiky.

Uvědomme si, co to je.

Závislá ekonomika není jen o tom, že máte na svém území zahraniční firmy.

To je o tom, kdo rozhoduje.

To je o tom, kdo je ten, kdo určuje váš ekonomický a do značné míry i spotřební život.

Kdo určuje, co si koupíte, kde si to koupíte, za jakou cenu si to koupíte vy jako spotřebitel – a určí vám, co budete vyrábět, jak to budete vyrábět a do jaké ceny se musíte vejít, protože o tom rozhoduje ta matka – případně váš velký odběratel. A kde to skončí, o tom bude taky rozhodovat.

Jo.

Znamená, v takové situaci je míra odolnosti té ekonomiky poměrně malá, jo.

To znamená, manévrovací prostor – neříkám, že žádný není, ono se dá vymyslet něco – ale není příliš velký.

To znamená, vy jste extrémně náchylní vůči těmhletěm šokům.

Eh, já si myslím, že spolu s Maďarskem, který je hodně podobně pozicionované – akorát má mnohem větší vazby na Asii, protože Orbán si sliboval, že vlastně ten západní angažmán bude kompenzovat Čínou – a plus vlastními domácími podnikateli, oligarchií, jestli to tak můžu říct, jo.

Ale ten model je stejný.

Ten model je stejný.

My Slováci a Maďaři máme úplně stejný ekonomický model.

To znamená, měli bychom teoreticky mít úplně stejný zájem měnit ten model.

A teď je otázka: můžu já ho změnit v rámci Evropské unie, tak jak vypadá s těmi prioritami, kterou má – včetně války proti Číně?

No, ono to něco nabízí, jo – třeba dotace v rámci – ale nedělejme si iluzi, že tady má někdo zájem na tom, aby nám tady vyrostla konkurence vůči případným německým firmám a jejich dotacím, jako jo.

Eh, není to lehká situace.

Máme určitý manévrovací prostor na nějakou základní opravu – jak tady, tak na Slovensku – ale nemáme prostor pro to, abychom se opravdu úplně zbavili svěrací kazajky, která je ještě o to horší, pokud máte euro.

Tohle nebude jednoduché, ale cesty bezesporu jsou.

Jednoduše řečeno, pokud se Evropská unie dostane do větších problémů, tak pro nás to otvírá trochu lepší prostor.

Ale chci tím prostě upozornit na to, že ten evropský prostor v tuhle chvíli, i když se říká, že to jsou ty naše investice a to je ten náš export a tak dále, v tuhle chvíli bohužel se zvrhnul prostě ve svůj negativ a je to něco, co nás enormě ohrožuje.

Ohrožuje nás to bezpečnostně a ohrožuje nás to ekonomicky a ohrožuje nás to o to víc, že jsme závislí na rozhodnutích činěných někde jinde.

Jo, na rozdíl od Polska. To je samozřejmě velká ekonomika, pohlídali si vlastní banky a tak dále. Jejich manévrovací prostor je lepší, podstatně lepší než ten náš. Není takový jako Číny.

No to samozřejmě ne, ale je prostě lepší.

Já tady nenabídnu žádné úžasné řešení, že bych takhle luskla a teď ze sebe vydala deset opatření. Ne, že bych neměla v hlavě pár nápadů, ale prostě chci, abychom si uvědomovali, k jaké deformaci tady došlo a jakým způsobem dneska ty evropské elity uvažují a chtějí, aby my jako občané vnímali konflikt jako něco pozitivního a žádoucího, ať už konflikt vojenský nebo ekonomický vůči Číně, která si dovolila nás předběhnout v inovacích, v ekonomickém výkonu, v produktivitě a ve všech těch dalších důležitých kategoriích.

Jsme v tom společně – bratí a Slováci. Ještě by to chtělo někoho z Maďarska tady, když nevím, jak by se na to tvářili, protože nás trápí úplně stejné věci.

Mimochodem, ono bychom našli ty spojence i někde jinde, třeba v mojí oblíbené Itálii.

Já jsem teď četla takové úžasné úvahy, jak bude hezké, že předeženeme Itálii v tom výkonu. To není naší výkonností, to je tím, jak Itálie upadá. A Itálie upadá, protože má euro a přesně od té doby, co vlezla do eurozóny, tak tam vidíme strašný, ale strašný pokles. To je proto, že jde o interní devalaci, takže ten tlak jde na mzdy a ceny.

Takže možná bychom ty spojence našli, ale chci jenom, abychom si tady jasně řekli, co se z té Evropské unie stalo a že to je prostě něco, o čem musíme vědět, k čemu můžeme najít spojence a na co podle mě musíme reagovat. Nebo bohužel i z hlediska naší geografie a z hlediska té ekonomické struktury, kterou jsme si nechali vnutit, nás to skutečně může existenčně ohrožovat.

Děkuju za pozornost.

>> Dalším účastníkem téže konference je Eduard Chmelár. Jeho příspěvek je pod názvem Dokážeme přežít rozpad Evropské unie. Stále to najdete jako převzaté pořady z YouTube kanálu spolku Svatopluk.

>> Děkujem pekne.

Skoro začnem hovoriť o svojej obľúbenej téme o spolupráci v strednej Európe, začnem alebo odrazím od toho, čo povedal kolega Ivan David, že Európska únia je nereformovateľná, pretože to isté tvrdím aj ja už niekoľko rokov.

>> [hudba]

>> Ale práve preto, že je nereformovateľná, tak nám chýbajú alternatívy. Myslím, chýbajú nám v strednej Európe, pretože takí Nemci sú pripravení už takmer desať rokov – majú viac ako 400 strán študií scenárov, keby sa rozpadla Európska únia, čo samozrejme je pre súčasnú nemeckú elitu želateľný scenár, ale s prípravou, ako sme my nikdy neboli pripravení na nič. To je náš problém, že vždy sme vychádzali len z nejakej reality a opakovali ju bez ohľadu na to, že ta realita išla pomimo nás.

A preto by som načrtol nejaké možnosti, ktoré máme.

Stredná Európa nie je koncept povedzme takého Milana Kundery, ktorý hovoril, že stredná Európa je tam, kde je štrudla, kde poznajú štrudlu, čo je veľmi zaujímavé a niečo na tom bude, hej?

>> [smiech]

>> Hej, ale keď ju definujeme ako geopolitický koncept, musíme ju definovať tak, ako ju kedysi definovali štátnici, medzi inými aj Tomáš Garik Masaryk, pretože tu stále panuje – ja by som nepovedal, že predsudok, to je jednoducho hlúposť a nevzdelanosť, keď sa hovorí, že táza o moste medzi východom a západom, že to je komunistický zvyšok. Vedeli by ste, že autorom tejto tézy nebol Gotwald alebo Zápotocký, ale Tomáš Garik Masaryk, ktorý takto definoval úlohu Československa v strednej Európe.

A naozaj našou úlohou je ťažiť z tej identity, ktorú máme a nepremieniť ju na niečo, čo je naozaj len to, čo nám ponúka len v rovine nejakej ideológie, pretože je veľmi ľahké hovoriť o nejakej jednotnej Európe, ale povedzte mi – za pätnásť rokov, čo sa im podarilo? Čo má spoločné Portugalsko s Fínskom? Akože vôbec to sú také rozdielne krajiny, že nemožno hovoriť, že by sa niekde niekde nejakým spôsobom zbližili alebo že majú spoločné záujmy.

A v politike by sa malo hovoriť – nie o idealizme, o tom havlovskom idealizme, ale o záujmoch. Niektorí ľudia stále nepochopili – u vás Peter Pavel, u nás Zuzana Čaputová a podobné typy – že politika nie je o ideách, ale že je to remeslo, ktoré sa má vykonávať z hľadiska toho, že presadzujete legitímne záujmy nejakých spoločenských skupín ako takých.

Čiže aké formy stredoeurópskej spolupráce máme momentálne?

Momentálne tu nastáva taký – povedal by som až chaos – lebo máme tu hneď tri typy alebo tri spôsoby stredoeurópskej spolupráce. Jedna je V4, druhý je Slavkovský formát a tretí je trojmore.

A bud sa budeme snažiť hovoriť o tom, čo je pre nás najvýhodnejšie.

Ja na rozdiel od našich premiérov Fica a Babiša už dávno netrpím ilúziou, že je možné vzkrísil V4. Možno v niektorých bodoch celkom účelovo vieme nájsť spoločnú reč, ale dlhodobejšie – a ja to hovorím – že Poľsko je niekde úplne inak. A to nielen tým, že – a to rád opakujem – že geopolitický vektor Poľska je smerovaný do Pobaltia. Teraz je na ceste do G20. Pozerá sa na svet úplne inak.

A treba povedať, že takto sa k nám aj správa.

Poviem len nejaké skúsenosti. Ale napokon idem sem zo stretnutia s Ľubomírom Zorálkom a ten mi hovoril, že má veľmi podobné skúsenosti z rokovaniach s Poliakmi – že sú jednoducho arogantní a že sa správajú arogantnejšie ako Spojené štáty, ako by sme tu boli naozaj niečo.

A spomeniem aj nedávnu návštevu maršálka poľského sejmu, teda šéfa poľského parlamentu v Bratislave, ktorý naozaj prišiel ako veľký výchor a veľmi pohrdavo povedal, že on nemal stretnúť sa s nikým takým ako je Fico. A jednoducho sa choval nenáležite k významnosti tej návštevy alebo svojmu postaveniu a tak ďalej.

Čiže v tých Poliakoch je niečo, čo historicky, kultúrne, politicky bol vždy problém.

Napokon, Poliaci sú jediní, ktorí po Mnichove – spolu s tými národmi, ktoré si podhryzli z našej republiky a po roku 45 – jedini nám nevrátili časť Oravy, ktorú si zabrali po Mnichove.

Hej. A aj takto sa treba pozerať na záujmy Poľska.

No a samozrejme hlavným záujmom Poľska je iniciatíva, ktorá sa nazýva trojmore.

Eh, já se někdy nestačím čudit a musím povídat teď, že našim politikům, kteří se usilují na jedné straně celkem správně o diverzifikaci energetických zdrojů v směru východ-západ a potom nadšeně přivítají iniciativu, která je založena na tom, že ty možnosti blokuje, respektive znemožňuje a zabaluje to pozlátkou nějakých, že prý uděláme železnici mezi severním Polskem a Slovenskem a ekonomickou spolupráci a tak dál.

To je geopoliticky.

Vždy to byl už od první republiky, respektive od Piłsudského plánu velmocenských ambicí.

Vždy to byl geopolitický projekt na ovládnutí tohoto prostoru z hlediska polských mocenských ambicí.

A proto vždy varoval. Prvním, kdo varoval před Polskem, byl Milan Hodža.

Si přečtěte pozorně federaci střední Evropy, kde vyostřoval před Polskem, že Polsko je vhodné z mnoha důvodů na tento typ spolupráce.

A nakonec nedávný článek Petra Druláka o dvojmoří se mi celkem líbí.

Si musím povídat, že já jsem uvažoval o tom seskupení států v podstatě užším významem, jak to navrhl on, ale přijal bych i něco takového, protože podstata tohoto návrhu nebo tohoto spojenectva je, že žádný stát tam nebude mít dominantní postavení. Takové regionální seskupení vlastně chrání suverenitu malých států tohoto rozdrobeného středního a východního Evropy a samozřejmě to má i istý historický a kulturní kontext. Protože už jsem zmínil Portugalsko a Finsko a takto bychom mohli hovořit o Bulharsku a Irsku. Nepovím, že nezlučitelné, ale prostě to je někde docela jinde. A ta čím dál užší střední spolupráce je nejen přirozená, ale možná i nutná vzhledem k tomu, že my musíme být připravení opravdu na to, co se stane.

A já jsem skoro přesvědčený, že tento model Evropské unie nevydrží už i proto, že si všimněte, že Evropská unie si vybrala – až když vyzkoušela všechny špatné – možná dobré řešení.

A takto je to momentálně například s takzvanou šéfkou evropské diplomacie Kajou Kallasovou.

Všem jde na nervy.

Každý ví, že je to hlupáka.

Omlouváme se, ale prostě se nemohou dohodnout ani jen na tom, že Francouzi a Němci zkoušejí něco, co by mohlo být i nebezpečné, kdyby to znamenalo přesun moci na Francii a Německo, ale že omezíme pravomoci Kaj Kallasové.

A já se ptám, že proč by to nebylo jednodušší kopnout ji do zadku.

Úřad vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku je jediná funkce v Evropské komisi, kterou odvolá jednoduchou kvalifikovanou většinou v Evropské radě.

A my si zase vyberáme nejsložitější věci, ačkoli každý ví, že současná krize Evropské unie, která je nepopiratelná, je prostě realitou a nespůsobila ji ani Fico, ani Orbán, ale způsobili ji sami ty dva podivné věci. Jaký to má smysl. Komu by to prospělo, dát na nejdůležitější ministerský post neschopnější ministerku Merkelovy vlády, která úplně rozvrátila německou obranu, a pak ji za odměnu vyslat na nejvyšší post EU a myslet si, že to bude fungovat.

Takto, takto, takto se chování, a potom se čudují, že ten významů Evropské unie neustále upadá.

Takže trojmor rozhodně ne.

Trojmor je past.

Past je to, když si to vezete, je to americký projekt.

Bez Spojených států by nevznikl, a je to právě past, aby nemohla vzniknout spolupráce mezi Německem a Ruskem.

Je to v podstatě nějaký klín.

No a potom je tu Slavkovský formát, který je relativně nejmenší.

Ale z ekonomického hlediska, zejména z rakouského ekonomického hlediska je silnější dnes než V4.

A teď si představte, že by tam byli i jiné státy.

Já jsem se dozvědel od Lubomíra Zaorálka jednu věc, která mě skoro šokovala, protože dosud jsem o ní vůbec nevěděl a musím to povídat, že přece jen trošku se orientuji v té zahraniční politice. Když vznikal Slavkovský formát v roce 2015, v podstatě tehdy se to jistě pojďme říci otevřeně jako jistý ústupek vůči V4, tak česká strana navrhovala, aby do toho seskupení přidali i Švýcarsko.

Švýcarsko bylo údajně nadšené, a víte, kdo to zablokoval? Slovensko. Miroslav Lajčák.

A přitom Miroslav s argumentem, že Slováci by to nepřijali.

Prosím vás, a kdo se těch Slováků ptali a kterých?

Prosím vás pěkně, nebyla diskuse ani mezi experty.

Nějakou rutinní diskusi prostě – kabinetní politikou se rozhodlo, že to bude.

Prostě si myslím, že nejlepší formou by bylo opravdu rozšiřování Slavkovského formátu.

A to ale vyžaduje opravdu trošku aktivnější přístup diplomacie i našich zemí, protože dosud to nevypadá, že by pochopili hru.

Podívejte se, vidíme nyní maďarského premiéra.

Jak si obchází ty země.

Polsko, Rakousko. Na Slovensku záměrně není a eh soudí, že přitom nějakou novou formu rozšířené spolupráce ve středoevropské, ale představuje si to trošku jinak.

Jeden politický magazín k tomu napsal úplně přehnaně.

Já nevím, na základě čeho politický magazín považuje za insiderský.

Já ho považujem za skoro jako by to dělala nějaká – kdyby za tím byla nějaká zpravodajská služba, tak se nečudím, protože oni spíš vytváří – nechci říct konspiraci, ale něco, co je často vzdálené od skutečnosti, ale všichni to berou jako nejrespektovanější názor.

No, takže jeden politický magazín tvrdil, že Maďar chce vzkřísit Rakousko-Uhersko.

Co je na tom třeba říci?

Objektivně Maďar to nikdy neřekl, ale třeba k tomu dodat, že Maďar považuje spojenectvo Rakouska a Maďarska za privilegované.

Tedy jeho a vůbec představa Maďarska, dlouhodobá představa Maďarska o regionální spolupráci je taková, že Maďarsko bude centrum a okolité země Karpátské kotliny, nebo si to pojmenujte jak chcete, budou satelity Maďarska, a to je úplně jiná kvalita spolupráce, než je ta, o kterou bychom se měli usilovat my.

Ta úzká spolupráce Slovenska a Česka má jeden význam.

Nedávno jste tu měli trošku veselo okolo sjezdu sudetských Němců.

Zkusme se na to dívat ze širší perspektivy.

To se netýká jen Česka a netýká to jen Slovenska, protože je to náhoda, že zároveň probíhají ty revizionistické pokusy i ve vztahu Maďarska k Slovensku.

Ale uvědomte si, co se děje na Ukrajině – tam se přepisují dějiny. Když se zdvihují a už je to okrajový jev, to vidíme dnes, že je to státní politika, že se přepisují – zjednodušeně řečeno banderovcům se dává vyšší piedestal jako bojovníkům Červené armády proti nacizmu.

Dokonce se to przekrúcá tak, že ukrajinská strana se pokusila přesvědčit polskou stranu, která je rozhněvaná tím, že tam vzkřišují bývalé banderoce.

Víte, to je něco podobného jako kdyby my dávali na piedestal Tisu, Tuku, Macha a říkali, že my máme právo oceňovat naše bojovníky za samostatnost.

Hej, to je úplně to samé.

A oni to nejen dělají, ale pokusili se rozrušenou Varšavu uklidnit tím, že Volodymyr Zelenskyj odkázal polskému prezidentovi, že věř, jsme na jedné lodi, věď i vy i my jsme bojovali proti bolševizmu, a nikdo mu nebyl schopný vysvětlit, že všimněte si – když už i u nás stále připomínají, že v Červené armádě předsa bojovali nejen Rusové, ale i Ukrajinci, jistě.

Ale právě proto v druhé světové válce pod zástavou Červené armády zahynulo 8 milionů Ukrajinců, a to i proti takovým bastardom, jako Bandera a podobně.

A když vidíme, že z tohoto se stává nějaký nový narativ v ukrajinských dějinách, tu se prostě jednoduše přesvědčíš, že věci, které je třeba změnit, je třeba dotáhnout do konce.

Prosím vás pěkně, jakým způsobem odsuny – to nebyla jen záležitost Československa a už vůbec ne záležitost Beneše.

To se zákony postupem protokolu číslo 12 postupské konference, která rozhodla o odsuně Němců z Polska, Maďarska a Československa.

Ano, z Československa bylo odsunutých zhruba 3,1 milionu Němců a z Polska až 8 milionů.

Kdo se odvažuje z Německa si stěžovat na Poláky?

Vždyť by dostali takový výprask, že kdyby se pokusili zpochybnit tento akt, který vyplynul z toho, že jednoduše agresorem bylo nacistické Německo a Československo mělo právo.

Čili my si tu bojujeme v tomto případě nejen o historii, ale když neustrážíme tyto věci, tak samozřejmě začneme bojovat i o suverenitu, identitu těchto států jako takových, které se vytvořily v tomto prostoru a nejen po druhé světové válce. Když zpomínám Maďarsko, tak samozřejmě i na základě Trianonu. Přirozeně chápeme, že když budeme vůbec něco budovat, tak v tom trůnění – my bychom měli začít Trianon oslavovat. Protože nejen pro Slovensko, ale pro Chorvatsko, Slovinsko, část Srbska, Rumunsko – to bylo jejich osvobození. A je třeba Maďarům vysvětlit, že nikdo jim nic neodebral. Že ta území, na kterých vždy žili Slováci, Rumuni, Chorvati, Srbi, že to prostě nebylo Maďarsko takové. Ale pro mě je zvláštní, že my to těm Maďarům 106 let tolerujeme a bohužel to vidím i v naší společnosti.