1989: Armáda a rozsáhlé převlékání kabátů | Vlastislav Mikula (2 část) Dokumentace
1989: Armáda a rozsáhlé převlékání kabátů | Vlastislav Mikula (2 část) Dokumentace
Přepis videa
Zobrazit / skrýt přepis
[hudba] Srdečně vás zdravíme tady ve vysílání inovací republiky z brněnského centra IR. My jsme tady před několika týdny natočili rozhovory, které se týkají naší historie, vojenství, česko-německých vztahů a mnoha dalších zajímavých příběhů a souvislostí. Vedle mě sedí Vlastislav Mikulář. Moc zdravím a ahoj. >> Ahoj. Zdravím tě taky. Ahoj. >> Ahoj. My, my vlastně první rozhovor jsme tady natočili v květnu 202, ale ty máš tak důležitý příběh, který obsahuje tvé bývalý voják nebo voják navždy voják se říká. Zkušenosti zmysl z Jugoslávie. Tvůj tatínek Stanislav Mikula, >> příslušník 31 bombardovací perutě. >> Předtím ještě předtím ještě strávil v Africe Tobruk. To je taky takové jméno nebo teda oblast, kde která je známá z historie. Ale taky v podstatě tvoje práce pro armádu, kde jsi měl na starosti strategie vlastně týkající se to té diskuze neutrality, vůbec jako bezpečnosti střední Evropy nebo jak to? >> Takhle ono to bylo tak, abych to vysvětlil. Já jsem se k tomu dostal díky tomu, že v roce 89, to jsem vzpomínal v minulém rozhovoru, jsem byl jediný vyšší důstojník tehdy na dnešní univerzitě obrany tehdy na vojenské akademii, když se odsuzoval eh odsuzovalo několik věd, což byla opoziční výzva občanům, tak já jsem prostě tehdy se to odsuzovalo, tak jsem se jenom zdržel hlasování, ale automaticky mě zařadili, že jsem to podpořil. Na základě toho jsem měl být z armády vyhozený. Pak se to řešilo. Já jsem se odvolal a měl jsem nastoupit k vojenským stavebním jednotkám. Zajímavé 30. listopadu 89 do Prahy. To už se samozřejmě uskutečnilo, protože nastal mezitím listopad, neboli teda dneska už se ví, že to byl převrat. No a já jsem díky tomu, že jsem seznámil s vojáky, kteří byli v roce 8 z armády propuštěni, protože nesouhlasili s tím, co se tady dělo po 21. srpnu a nazývaly se vojenské sdružení obroda. sílili tehdy na ústředním domě armády a taková perlička, já to teda vzpomenu, protože ještě před rokem 89 se scházeli vojáci té západní fronty, nebo přesně bych řekl letci, kteří bojovali v Anglii, v našich perutích se scházeli eh v v Kolíně, teda v Kolíně našem, pochopitelně českém a připravovali se na pozvání od svazu svobodných letců z Anglie na 90, no, pardon, na 50. výročí bitvy o Británii, které bylo v červenci 90. Je to zajímavé. Bylo to před rokem 9 a já jsem tam přijel a řekl jsem, že jsem teda důstojník a ten dotyčný, můžu ho jmenovat, Judr sehnal. Jinak syn jednoho z velitelů Peru mně říkal:„No, radši s tím to moc neoperuju, ještě mě tady čmuchalo STB." Ale to už potom nebylo 8 88 nebylo. Dokonce tehdejší předseda vlády Adamec jim slíbil letadlo, vládní letadlo, které je přiveze nebo přiletí s nima do té Anglie na to 50. výročí bitvy o Británii. Tam oni oni trošku to brali tak, říkali:„No, to je nějaké divné." A oni říkaj jenom letadlo, vy ostatní se starat nebudeme. Takže někteří to odmítli, že potom ani nebudou mít peníze nebo tak, ale prostě eh aby to letadlo bylo doplněné, tak bylo rozhodnuto, jestli jsou zájemci z řad příslušníků, kteří by tam letěli. Já jsem se přihlásil, čili tak jsem se tam dostal, jo, na ten seznam. Přihlásil tam přihlás se tam třeba Iveta Irvingová. To je známé jméno. >> Ano. Taky jsme s ní tady natáčeli přímo v bytě pana Irvinga. Ra najdete tady celou velmi vzácnou dokumentaci. >> Ano. Takže Iveta Irvingová a ještě vnuk pozdějšího generála Mrázka, což byl velitel naší Eskvadrony nebo Peruě taky v Anglii. No a tak e tak to bylo připravené. Nicméně došel ten převrat a teď se nevědělo, co bude dál. A my jsme se scházeli s těmi leci tam v Praze v pivnici Plzeňské a já z hudou okolností na to jedno setkání v tom prosinci jsem donesl eh takový ten dokument, který vydával vojenské sružení Obroda, kde oni hovořili, chceme rehabilitovat všechny, kteří od roku '8 až do roku 89 byli nějakým způsobem postiženi v armádě. Jo. A já jsem to předal generálu Fightlovi, říkám: álu, on byl generál až potom, ale já jsem mu vždycky říkal generál. Jo. A on říká:„Hele mladej, to je zajímavé, tam jsou ti samí, co nás vyhazovali. To je, říkám, taková perlička." A nicméně mě řekl„Víš co, zajdi tam a zjistí, jak to je." Takže já jsem tam přišel, nevěděl jsem, že tam sedí bývalý velitel západního okruhu, generál poručík, eh, Procházka, eh, plukovník Hošteiger, bývalý ředitel vojenského historického ústavu. Tak jsem jim to řekl. Oni okamžitě ano, ať přijdou, samozřejmě, že jsou tam vítáni. No a tehdy plukovní hš se mě zeptal, já jsem mu řekl svoji historii. On říkal:„No tak jsme kolegové jako historici" a automaticky mě dal přihlášku, říká: „A ty si patříš mezi nás." Takže tak já jsem se dostal do vojenského sdružení Obroda, byť u mě, protože já jsem nebyl úplně vyhozený. Já jsem byl přemístěn z funkce odbornou asistenta dějin válk vojensko umění na vojenské akademii Brně na funkci důstojník pro evidenci a doplňování první vojenské stavební brigády Praha. Tehdy stále, ještě to stále platilo a byl mě zaražen hodnostní postup. Měl jsem být povýšen už tehdy na podplkovník a zůstal jsem teda majorem. A to bylo až potom se to zase po tom roce 90 realizovalo. No, takže jsem to tam přinesl a skutečně potom oni tam vyslali svého zástupce plukovníka snídala, pokud se nemýlím a bylo to všechno v pořádku. Pak nastalo samozřejmě to období, kdy jsem měl odletěl do té Anglie, to bylo v tom červenci 90. A tam je zajímavé, že oni to začali připravovat před rokem 89 a protože ty vztahy s Velkou Británii, jo, nebyly ještě na takové úrovni, že to, že to šlo, jak se říká, ze dne na den, jo. To znamená, že tam se připravovali, my jsme dostali konkrétně takzvaný pas služebňa, jak bylo to ještě rusky napsané, služebna. Jo. A eh teď samozřejmě mně to připadalo hloupé. Říkám: „No tak já tam přece eh nepoletím, když tady jsou ještě leci, kteří by si to zasloužili." A je paradoxní, ono to už nešlo změnit. On už to bylo prostě v nějakém vývoji. My jsme byli v tom seznamu, takže jsem tam prostě odletěl. Bylo to ještě zajímavé v tom smyslu. Já jsem ještě nevzpomněl, že nakonec já jsem se vojenských stavebních jednotek dostal do vojenského historického ústavu díky vojenskému sdružení obroda. Podotýkám, dvakrát za mě museli intervenovat tehdejší generál Rašek, neboli náměstek ministra obrany. Jo. A tam to spadalo pod generální štáb a dívali se tam na mě prostě s takovým despektem. A nakonec jsem musel slíbit. Eh, potom se stal skutečně náčelníkem vojenskéhockého ústavu ten staronový klukovní hoště později generál. Jo. A tomu jsem musel slíbit, že tam nebudou podnikat žádné akce. Proč jsem to musel slíbit? Protože nastala situace, že náš vojenský ataše z Anglie přijel dokonce až za mnou do vojenského historického ústavu. Taky to vznikla taková perlička, že pak mě si mě pozvali, jak tože jsem přijal cizího státního příjenského příslušníka, protože on měl anglickou značku. Jo, když to byl náš vojenský ataši a on mě nabídl, že Angličané mě nabízí, abych tam rok zůstal, abych poznal, jakým způsobem oni organizují ten tu vojenskou historii a další věci. Nicméně to samozřejmě generální štáb, který jsme spadali, zamítl a musel jsem slíbit prukovníku Offsteiderovi, že prostě tam budu jenom po tu dobu. Já jsem si pak vzal ještě dovolenou, byl jsem tam teda víc, jo, protože oni tam byli jenom oficiálně týden. Já jsem tam zůstal ještě další měsíc, ale samozřejmě nevyvíjel jsem tu aktivitu, kterou jsem slíbil. To to možná teď rozebírám příliš detailně, ale ono to s tím souvisí, protože jsem vzpomenul nebo naťukli jsme tu otázku těch strategií, respektive té nové vojenské bezpečnostní politiky, tak se to hovoří dnes, který se hovořilo vojensko-politické doktríny. >> No, to bych možná nechal na chvilinku stranou. Já bych to nechal teďka jako plynout v tom, jak jsi vlastně začal hovořit. A to je by mě zajímala jedna věc, protože když se řekne třeba svatořešení, svatořečení Anešky České taky před rokem 89, dneska by o to možná ani nezažádali, ale to jenom tak pro uvědomění, že ty věci jako se v podstatě to, co bylo před rokem 9, je v mnoha věcech tabu a komunikují se jenom někteří komunisté, kteří jsou potřební pro dnešní systém a jiný ne. No zkrátka ta otázka, zajímal by mě tvůj názor na tu změnu vlastně v roce 89, protože lidi se chtěli nadechnout, chtěli být svobodný, ale jak ty jsi to četl vlastně v těch prvních týdnech nebo letech? >> Tak já to řeknu tak. Já jsem to poznal ještě v tom roce '6, kdy jsem působil ve na funkci na katedře no dějin a veškově, kde byla vysoká škola pozemního vojska pojmenovaná po generálu Svobodovi. A tam je zajímavé, že mě umožnili dokonce publikovat část z mé diplomové práce, která se týkala osvětové práce v československém armádním sboru, protože jinak tam byla vždycky ta stranická práce. Já jsem jinak pracoval na koncepci vlastně, která se dotýká a spadá zajímavé do dneška, dneska řeknu morálně bojových vlastností vojáků, což chybí dnešní armádě, což chybí v dnešní společnosti. Lidé nemají vztah vlastního obraní. Mě mi je jedno, jestli tady, já to možná, že se tady někoho dotknu, jestli tady prostě bude někdo z východu, ze západu, ze severu nebo z jihu. Jo. A to se mě dotýká. Mně se nelíbí jednou na východ, jednou na západ. No přece my jsme ve středoevropském prostoru. My máme obrovskou historii starou přes 12 let od velkomoravské říše přes český stát a samozřejmě až po československou republiku a koneckonců až do současných >> dníenskou. E, Česko, já ám Československo jako jestli tady opakuju Československo nebo říkám československou vlajku, já neuznávám, nezlobte se, já neuznávám vzdělení to neproběhlo tak, jak mělo být. Mělo být referendum, nebylo. A teď naťuknu to, proč ne, jak to bylo s tím Československem. >> No, hlavně roku 89. >> Dobře, takže pardon, ještě k tomu roku 89. Tom se dostaneme někdy později. Tak v tom roku 89. Takže už, jak se říká, rozstávaly ledy. Mně tehdy vypršela lhůta, protože když mě nechali, já jsem to vlastně ale nevzpomínal, že už mě vyhazovali v 79. To jsem říkal tobě před natáčením, takže prostě ten pokus tam byl. Nakonec to změnili tak, že jsem dostal podmínku, dvouletou podmínku vyhazovi z armády a eh tím, že jsem nebyl schopný zaplatit tu školu, tak mě nechali jako dosloužit dva roky, ale řekli mě asi tím způsobem. Ale pokud za tu dobu něco zase řeknete nebo spácháte, budete okamžitě vyhozen. A řekli mě, když jezdíte ty automatové soutěž, my potřebujeme, přemístě mě na vojenské gymnázium dopad, my potřebujeme, aby naši žáci měli po skončení školy říský průkaz B a nemáme dostatek instruktorů. Čili udělali výjimku, že já jsem podepsal smlouvu na instruktora autoškoly v přesně jízdy a dělal jsem to instruktora jízdy. Eh, to byla jako ta podmínka. Eh, no a samozřejmě čekal jsem, že se dál dostanu k nějakému vzdělání. Tak po dvou letech, když skončila ta podmínka, mě to odmítli. Přemísti mě naopak do vojenského gymnázia Prah, které vznikalo, že jsem ještě oni říkaj, že jsem j ještě nepřesvědčil. Tam jsem se pokusil znova požádat o aspirantu, interní aspirantu, dějin válení vojenského umění. A když jsem přišel na tu aspiranturu, tak oni to zrušili a řekl mě shodou okolností člen té komise, který dělal oponenta mé diplomové práci, kterou jsem tady vzpomínal, tak říká: „Prosím tě, už se sem nikdy nehlás, tam se nedostaneš." Ale naštěstí já mě bavily i otázky mezinárodních vztahů, jo, takže jsem se přihlásil na mezinárodní vztahy a příští rok skutečně jsem to tam absolvoval. Ale bylo rozhodnuto, že můžu nastoupit ne na interní aspirantu, ale externí. A pak mě zase řekli, ale no dobře, ale to nemůžete, protože jste na vojenském gymnáziu, kde není plánovaný vědecká hodnost. Není plánována vědecká hodnost. Takže proto mě přemýšleli do toho výškové, jak jsem spomně. >> Jo, ale mě zajímá spíš jako já moc děkuju za tenle přiblížení tvého životopisu. >> Ale tady tady se lidi hodně upínají k roku 89, takže ti dám znova tu otázku. tvůj pohled na to, takhle abych byl úplně konní, měl jsem tu možnost a čest se bavit s Janem Hurbanem. To byl ten člověk, kterj při převratu eh seděl naproti vojenským špičkám. vedle něj seděli další lidi z tehdejšího takzvaného desentu a on říkal, >> jak moc zpětně vidí určité podcenění té situace, že vlastně ta armáda je eh vlastně zvyklá poslouchat >> a že vlastně ty věci byly hodně v reži a tak dále a tak dál. Ten rozhovor tady s Janem Urbanem najdete, ale ty jsi byl vlastně >> dobře jako víš co, byl jsi u mnoha věcí a teďka vidíme, že je to více než 30 let po revoluci a někam jsme se posunuli >> 37 let, aby by >> Dobře, já se k tomu dostanu. Takže já jsem to začal vnímat, jak říkám, už se otevřely ty ledy, že od toho roku Takže první věc, já jsem chtěl odejít z armády, naplnil jsem 10 let, protože to byla podmínka, abych to odsloužil a oni mě neumožnili, abych sludoval dějiný válek vojenskou umění. Dokonce v roce 5, když jsem chtěl dělat doktorát z dějin válk vojenského umění, tak mě to odmítá a proto mám z historie mezinárodních vztahů. To je ta paradox. I když samozřejmě těžko říct, co jsem víc ovládal. Mě to bavilo oboustranně, jo, pochopitelně, ale v těm dějinách jsem měl blízko, protože jsem to měl doma, jak se říká, jo, ohledně třeba toho západního odboje a chtěl jsem vidět, aby se o nich psalo, tak jak to, >> jak to skutečně bylo a to jsme museli čekat pěkně dlouho, že v celá komunita. Eh, takže si mě zavolali, proč dávám žáost. Prostě tehdy odejít z armády bylo jenom jako z hlediska nějakého trestného činu nebo prostě když byl naprosto neschopný a tak dál. A já jsem jim to řekl. Nezlobte se, já jsem vstoupil, proto jsem dělal i vojenskou akademii, abych mohl sludovat dějiny vá vojenského umění a abych ho i mohl přednášet a podobně. To jste mě neumožnili. To mě překvapilo, že mi řekli, ale ta možnost je ve Vojenské akademie v Brně, kde je vypsaný konkurz na ty dějiny válk vojenského umění, ale podmínka je stažení žádosti do civilu. A já říkám:„Dobře a zaručíte mě, protože mě vždycky třeba to říkám obelhali, jo, nechci ještě rozebírat detaily, jo. No a ten dotyčný generál, já se přiznám, že ho uznávám, i když to byl zástupce náčelníka nebo náčelník politického oddělení. tak mě prohlásí na svou čest, že ano, že mě zaručí, že pokud udělá ten konkurz, že tam budu. A to se taky naplnilo. A zajímavé pro proti městal v tom konkurzu dokonce na úrovni docenta z vojenské akademie v Bratislavě. Ovšem je fakt, že on byl expert na historii vojenské techniky a oni potřebovali dějiny válek vojenského umění a potřebovali především vojenské umění, operační umění strategii. A taky zajímavé při těch zkouškách oni se na mě dívali, vždyť vyniáte žádné vzdělání s dějí. Vy tady máte historii meznaných stavů. Tak mě začali, jak se říká, zkoušet odváš do říkat dějiny perfektně ovládáte, ale my vám dáme něco z vojenského umění. A já jsem tak jako to je taková moje blbá vlastnost, jo? Možná to tady taky tak vyzní. Říkám to mj super koníček. Tak mě začali teda od A až do z a ten jeden plukovník už to nevydržel a říkal:„Nemáte vy nějaký [odkašlání] kurz Akademie generálního štábu?" Já říkám:„ Kdybych to vzal?" Ale já už jsem v 19 letech studoval Moltkeho, Eisenaura, Tuchačevsko. Oni všichni na mě zírali. A kde? Já říkám: "Na naročí dustenické škole ve Vyškově." No tak to je jenom tak říkám trochu je to paradoxní. Takže jsem to udělal a skutečně jsem se tam dostal a už jsem minule vlastně vzpomínal, že jsem měl řešit zajímavý problém historie vojenského výžití kosmu. Ovšem mezitím ty události rychle spěly a dospěli jsme do toho období května roku 89 těch několik vět, kde v armádě prostě oni jednotně to všichni odmítli nebo jak jsem vzpomínal, jsem byl jediná jediná výjimka, i když se mnou zajímavé z akademie tam byl ještě jeden eh major Zajíček, já ho tady vzpomenu, který ovšem měl jenom přemluvit občanské zaměstnance vojenské správy, aby to podpořili těch těch několik věr. On to odmítl. On sám se nepostav proti tomu. Tak nás spojili dohromady, protože jsme chodili na vojenskou angličtinu, tak z nás udělali nějakou takovou >> ještě Petr Pavel to odmítl, ne? Taky >> to nevím, o tom nevím, to slyším poprvé, ale já to chápeš, že to bereš jako z legrace, protože on tehdy samozřejmě každý asi tu jeho historii zná, protože je to na internetu, jo, kde se na co se tehdy připravoval a byl jako kovaný prostě komunista a předseda základní organizace KSČ toho kurzu, který připravoval eh dneska se říká ty špóny nebo prostě pracovníky, kteří měli pracovat v zahraničí ve prospěch Varšavské smlouvy. Takže to řeknem otevřeně a koneckonců jeho materiály jsou v Moskvě. To neříkám já, to řekl můj bývalý kolega, bohužel už je po smrti a všichni jste ho znali, protože kandidoval na prezidenta Jaroslav Bašta. Vy jste přátel. >> Jo, ten to řekl zcela otevřeně. Jeho materiály jsou v Moskvě, protože on taky stál u toho, když se ta v té armádě dělaly ty určité kádrové změny nebo zjišťovaly se ty souvislosti, takže on věděl, co říká. No, asi to neměl říkat, protože dneska už bohužel je po smrti. Já to nerád říkám, ale ta otázka té jeho smrti a nejenom je jeho nevyjasněná. Berme třeba ještě otázku, já řeknu, vracím se, no, do roku 89, spíš do roku 92. Alexandra Dubčeka. To Slováci to jednoznačně říkají, že to jednou chtějí objasnit. To je neobjasněné. Jo a beru [odkašlání] ještě dalšího, abych to nějak vyvážil. Karla Krilla. Jako ani mě nikdo nevykládá, že prostě on, který začal kritizovat, co se tady dělo po roce 89 a ve svých písničkách, asi každý je znáte, no. A taky už není na světě. No takže >> to to jsou podezřelé okolnosti. Utápenej Karel Čapek mi připadá utrápenej podobně, jak národ dehonestoval Karla Čapka, že jo. Taky prostě mu nedali nic. To je tam je velká podobnost mezi Karlem Krylem, Karlem Čapkem. Takhle, promiň, když narazil na tu podobnost, tak je zajímavé, já když se na to dívám z hlediska historické geneze, tak to, jak ta republika se změnila po roce 89, ta naděje tam byla, ale rok 92 rozdělení, nezákonné rozdělení republiky je vlastně to, co bylo v tom roce 38, co zažil ten, jak vzpomínal Karel Čapek. Jo, to už je ten přechod. k něčemu špatnému a to se skutečně ukázalo, protože rozdělení republiky za situace, kdy Německo se spojilo, nebo teda řeknu germánské kmeny nebo >> tak je dost paradoxní, že Slované se rozděli a nejenom Slované. Já jsem to potom viděl na vlastní oči v té bývalé Jugoslávii. O tom bych to to je zase na dlouho. To jenom >> ne dáme tomu ten bysme to udělili, že druhou část potom dáme. >> Pro mě to bylo tam velice poučné, protože já vlastně jako teď nechci říct, že jsem geopolitik, ale z hlediska té geopolitiky jsem to poznal, kde jsou ty kořeny a jak to tam všechno bylo. Eh, takže dostali jsme se do toho roku 89, respektive ten rok 92. E, takže já jsem byl v tom vojenském historickém štavu. První rok jsem tam dělal na e otázkách e rehabilitaci, jo, jsme připravovali prostě to, co se tady stalo. Ale protože jsem navrhoval plukovníku Hoštagegrovi, že neexistuje u nás ústav strategických studií, což ve světě bylo běžné, že bych dal podmět, aby aspoň bylo založeno oddělení. Jo, on se nějak tady s tím zabýval, říkal, že je to možné. A na základě toho já jsem začal vypracovávat koncepci a teď to berte tak, jestli s jeho svolením nebo s jeho tichým souhlasem, spíš si myslím, jsem začal pracovat na nové bezpečnostní koncepci Československa a vycházel jsem z analýzy e prezidenta Beneše, jeho koncepce mostu mezi východem a západem. Jo, samozřejmě, že jsem to modifikoval do podmínek po skončení studené války. A co nás čekalo? >> Tole je neskutečně důležitý. A já bych jenom Vlastislave vlastně tole oddělil do samostatnýho videa. >> No, protože to je tak důležitý téma. Tady jde i o myšlenky vlastně toho prvního československého odboje, protože už tehdy tam se diskutovalo spojení s malými národy a Masarik hodně spolupracoval s Jugoslávským královstvím, s dnešním Srbskem. To jsou věci, o kterých se vůbec nemluví. vůbec celej tě a tak dále, >> ale já bych možná ještě chvilinku a nechci, ale zajímá mě to, jo, rok 89 a tvoje reflexe na to, >> co to vlastně bylo za vojenskou operaci nebo nevojenskou operaci a pak druhá otázka i na tvoje zkušenosti z Jugoslávie. >> Takže já by >> to bych viděl tu první část. >> Dobře, já bych vzal ten rok 89. Takže já jsem se do toho zapojil a eh samozřejmě, jak jsem říkal, už bylo rozhodnuto ještě před 17. listopad, že 30. listopadu nebudu vyhozen, ale přejdu na pozice do těch první slovenské stavební brigády, kde měli být soustředění všichni takoví, nechci říct, nespolehliví důstojníci jako já. Tak oni oni mě brali. Oni oni mě říkali, že jsem částečně politicky nespolehlivý. To byla takový zajímavý termín. A pak samozřejmě vojáci, kteří odmítali se zbraněmi, to znamená z nějakých důvodů a takže měly být v těch vojenských stavebních brigádách. Ovšem tam mělo fakticky dojít k tomu, že bysme porušili Helsinský závěrečný dokument, jo, protože e vraceli bysme se jako do 50. let, kdyby takzvané ty PTP prapy, jo, samozřejmě v jiných podmínkách. Eh, takže měl jsem tam odejít. No, mezitím ovšem nastal 17. listopad a samozřejmě chtěl jsem vědět, kde je ta podstata, tak jsem >> mrtvý student, který nebyl mrtvý. Ne, tak já první jsem se dostal v Brně. Jak ty ses probudil, když jsi viděl jako je to vojenská operace a nebo spolá vojenská operace nebyla. Ono to byla operace STB, konkrétně eh šéfa STB >> eh generála Lorence. Správně, prosím tě, takhle, kdybych někdy stalo, že zamění jména, ty se dají vygulovat, s prominutím, tam jsou důležité souvislosti. Jo, takhle ještě k tomu Lorencovi, když se vzpomíná, on samozřejmě ještě v roce 87, jestli to dobře říkám, se měnil, odcházel Gustav Husák z funkce generálního tajemníka, zůstal prezidentem a nastoupil Milouš Jakeš. A vždycky, když se měnili ti generální tajemníci, tak samozřejmě oni si brali i svoje, nechci říct, že svoje lidi, ale prostě vybírali si nové šéf STB. A ten Laorenc nebyl zrovna [smích] oblíbený, ale on monitoroval to tajné zasedání u VKSČ a on si řekl: „Ne, pánové, já půjdu od válu. Vy půjdete od válu." Takže on připravil tu operaci, která toho mrtvého studenta Šmída, což byl poručí Šivčák STB, ale říkám, ty okolnosti jsou známé. >> No ne, pro mnoho mladých lidí vůbec ne. Takhle, ale teď teď já se ještě vrátím k tomu, jak já jsem se do toho dostal do toho převratu, protože to je, já jsem tam byl jako dneska se říká solitaire, eh, protože samozřejmě já jsem vyšel dolů už, mluvil jsem se študákama a řekl jsem jim, kdo jsem v Brně a on říkají:„No, tak připravujeme generální stávku na 27. listopadu, jestli to správně říkám, 89. Ale chtěli bysme, aby se připojili i posluchači vojenské akademie." Já říkám, no ale to není tak jednoduché. Oni nemohou vyjít do jsou prostě vázáni určitými vojenskými předpisy a tak dál, ale dospěl jsem se k návrhu. Oni si dají na podporu trikoloru na uniformu a já jsem si ji tam dával. Jo. A no a když oni přišli v tu neděli před tou generální stávkou zvát oficiálně ten stávkový výbor z Brna na akademii a údajně to někde existuje video mě by to samotného zajímalo. Tak samozřejmě tady ti vedoucí představitelé to odmítli rezolutně, že nic takového. A v tu chvíli jsem tam skočil já v uniformě s trikolou a říkám: „Ne, posluchači jsou připraveni vzít trikolor v zápětí. Na mě skočili další, ne, podotýkám, ne, vojenská kontrašpionáž, ale zajímavé. Přílušníci akademie, respektive náčelník první fakulty a ještě jeden prukovník. Odvedli mě k náčelníkovi akademie a ten mě začal prostě proč nosím trikoloru, až bych mi to ukázal v předpisu a tak dále. Byl strašně nervózní. Já jsem seděl v jeho před kanceláři nebo u sekretářský a on odbíhal zad a furt telefonoval. Furt telefonoval. Jo, 4 hodiny to trvalo. Já jsem čekal, že mě teda s prominutím zbalí vojenská kontrašpionáž. Jo, jo, jakoby jo. A on se rozhodl, já vám nařizuju, okamžitě opuste prostě akademii. Já říkám: „To ji mám, ale až 30. listopadu a dneska je 26, zítra je stávka a takže prostě dlně hlída z té kanceláře na rohlíku dneska, jak se říká v Brně té akademie, takže jsem se nikam nedostal a a samozřejmě vrátil jsem věci, protože já jsem je musel vrátit. No a okamžitě jsem odjel do Prahy, jenomže ti študáci mě dali kontakt na ty študáky do Prahy. Já jsem navštívil přímo to centrum na FAMU. jsem se tam já se ptám, já to tady já se ptám opakovaně z toho důvodu, že cítím, že se mám ptát, ale vůbec ten příběh neznám, přátelé. Takže a tak už to vypadalo velice zajímavě. Říkám:„No to je zajímavé. Já si teď nemůžu vzpomenout to jméno, kdo mě procházel. To byl odbornej asistent, se kterým jsem se potom eh setkal a on založil tuším stranu práce, jo, abych právě mě mrzí, že pak to prostě nějak vyšumělo a tak eh viděl jsem, jak to tam prostě probíhá. A e 30. listopadu [smích] jsem se šel skutečně hlásit do kasáren, do těch vojenských stavebních jednotek na čež mně bylo řečeno: "Vrťte se zpátky do Brna, žádné vojenské stavební jednotky nebudou." A já jsem byl teď v situaci, no tak vrátit se, to už jsem tam byl dvakrát vyhozený, kde se mám vrátit? A nenapadlo mě nic jiného, než jsem říkal, dobře, tak zajdu přímo na kádrovou zprávu. Zašel jsem na kádrovou zprávu dnešní staré ministerstvo. Jo, jsem si říkal, oni asi vyhodi a začaly se dít věci naráz. Jo, očekává vás šéf přímo kádrového oddělení. Eh, to byl Slovák, generál poručík. Neřeknu vám teď to jméno, dá se to najít? A já jsem byl překvapený. Mně se otvíraly dvěře, pomalu mě zdravili plukovníci a on tam seděl, respektive stál, přivítal mě. Posaď se, sůdru, všeko věm, všeo zariadím. A teď jsem zůstal hledět zase já, co ví a co zařídí. A tehdy, ale až zpětně jsem přišel na to, >> ne? Tehdy až zpětně jsem přišel na to, že někdo musel být do toho převratu zasvěcení, tak jako když telefonoval ten náčelník akademie do té Prahy 4 hodiny, jak jsem vzpomínal ještě v tom Brně. Jsem si říkal, takže možná, že mu někdo řekl, on je součástí toho převrat, já nevím to ty detaily, já nevím. To se jenom domnívám, zpětně jsem analyzoval a dával jsem do souvislosti. No, takže on říkal to zařídit. Takže jsem se vrátil zpátky a tam mě řekli:„No, tak máme tě tady přijat. Dali mě tam kanceláře, ale mě to nezajímalo. Já jsem se pohyboval dál po Praze a kontaktoval jsem, jak jsem vzpomínal, to vojenské sdružení obroda, ale také mimo jiné vzniklo DFK, demokratické fórum komunismu. Jo, to nevím jste o tom hovořili, ale mezi nima byl, vidíte a to jsem vzpomenul další nevyjasněnou smrt. Eh eh protože tam byl Miloslav Ransdorf, který možná si vzpomínáte, nevím jestli bych to řekl dobře, tři nebo čtyři roky, ze záhadných okolností zahynul ve Švýcarsku. >> To je dýl. To je dýl. >> Nebo ještě dýl, pardon nějaký peníze byvednou měl z toho. >> Ano, ale to je to je, říkám další další faktor, který další mozaika. Eh, já jsem zjišťoval nebo vím něco, že pátral poom, že kam se ulily ty peníze, které byly na tom UV a tak dále, že některé švýcarské bance, ale to už je, říkám, já toho vím příliš moc a dobře, já to řekn i na sebe. Mně se v roce 2005 stala nepříjemná událost, jo, že jsem zápasil o život. Byl jsem 21 dní na jednoceně intenzivní péče a doktoři jako mě řekli, že se mě z těla dostaly anerobní bakterie. Jak se dostaly, proč? A zjistil jsem, že ty anerobní bakterie vlastně začínají se dostanou z těla. Na vzduch jsou anerobní, začínají požijet do toho. Takhle. Naštěstí díky bohu jsem byl zachráněn. Jo. A trvalo mě to 18 let. Dnes jsem se dostal na stejnou kondici jako tehdy. Jo, to jako říkám otevřeně. A pardon, že to vzpomínám, protože to s tím převratem eh to pozadí toho převratu >> bylo velmi temný, velmi organizovaný. Tam samozřejmě a já jsem se třeba setkal, e, teď nechci skákat, to bylo zase později s jedním, eh, který pracoval na ústřední nebo státní plánovací komise, tak se to jmenovalo, jo, a on mně říkal: "Ale, prosím vás, my jsme v roce 85 to rozpracovávali." Já jsem na to úplně zíral, jako >> no, co bude po jako, že ten převrat byl připravován. No tak jako někdo do toho musel být zasvěcen nebo e oni ani nevěděli možná na čem pracují. Jinak je známý tehdy místopředředseda vlády Potáč, taky se jim říkalo Potáčovi hoši, že se dostali tady k těm bohatstvím nebo prostě to jsou ti komunisté, kteří byli zasvěceni do převratu. Miloš jakéž ne toho, jak víte, obětovali na té známé eh >> to
Zobrazena první část přepisu (27 999 z 33 582 znaků).






