19:00 – Studio Kladno - ŽIVĚ - Jiří Kobza, kandidát do Senátu

Pěkný večer, vážení a milí posluchači.

Ze studia Svobodného rádia se vám hlásí Soňa Zigmundová a vedle mne jako vždy sedí Martin.

>> Hezký večer.

Tak a my bysme měli mít také na dráti už našeho hosta.

>> Takže zdravíme našeho hosta Jiřího Kopzu, mimochodem kandidáta do senátu parlamentu České republiky a zároveň krajského zastupitele za Středočeský kraj.

Takže Jirko, slyšíme se?

>> Slyšíme se.

Jasně. Dobrý večer za pozvání.

>> Výborně.

Ano. Eh, já jsem ještě chtěla pozdravit celou rodinu Svobodného rádia, samozřejmě všechny naše posluchače, přátelé a tak dále.

Dnešní pořad budeme věnovat kandidátovi do Senátu České republiky Jiřimu Kopzovi, který tady na svobodném rádiu vystupuje prakticky celou dobu své, řekla bych, aktivní činnosti v politice.

Je to již 12 let, Jirko, je to tak?

Eh, >> no, je to, je to ještě dýl.

To ještě déle, protože jenom 13 let vlastně jsem byl s Tomiem, že jo.

A potom takže eh a potom teď už jsem vlastně rok a půl mimo SPD, takže je to skoro 15 let.

Ano, tak je to úctyhodná řada let a také bych řekla i společného času, který jsme strávili, protože ty pravidelně vystupuješ na svobodném rádiu a všichni naši posluchači tě dobře znají.

Eh, takže eh nebudeme otálet a půjdeme tedy k jádru věci.

Protože kandiduješ do Senátu za okrsek číslo šest, to znamená za lounsko.

>> Šest.

>> Za okrsek číslo šest.

Tak takže opravuje se okrsek číslo šest, lounsko. Skvělé.

Takže eh já se tě zeptám na pár věcí, protože ty budeš vlastně zastupovat tady ty lidi, kteří ti dají hlas.

Eh, je potřeba, aby věděli, eh, co je pálí, co je potřeba pro ně udělat.

Zkušeností v politice máš spoustu a tím, že seš tedy i v tom krajském zastupitelstvu, tak máš přehled celkový o Středočeském kraji, o tom, co se kde investuje a tak dále.

Já ti už dám slovo a zároveň se tě zeptám, co si myslíš, že občany v tvém okrsku číslo šest, co bude nejvíce zajímat, jaké problémy tam mají a co je nejvíce pálí?

Jestli chceš i třeba se podívat na zdravotnictví, které se týká každého z nás. Všichni doktora potřebujeme bohužel.

A žatecká nemocnice, to je zajímavé, nabízí pediatrům, kterých je málo, tak jim dokonce nabízí náborový příspěvek až 1 milion Kč, ale třeba tam už není dětská pohotovost a tak dále.

Jak ty se díváš na zdravotnictví? Eh, nejenom tedy v tom žateckém, v tom lounském okrsku číslo šest.

Víš co? Jo, se zdravotnictvím já mám poměrně zajímavou zkušenost. Já jsem vyrostl v malé vesnici, teď už je teda velká, na jižní Moravě u prarodičů a moje babička byla eh dobrovolná zdravotní sestra, což znamená, že my jsme měli u nás doma vlastně ošetřovnu, >> protože doktor tam dojížděl jednou za týden.

Jo.

Takže my jsme v podstatě řešili eh traumatické nějaké eh příhody, tak samozřejmě na jižní Moravě eh to patřilo ke koloritu věci, když byly nějaké hody, hodky, >> eh slavnosti, se spolním fotbalem, že jo, a takový když se chlapi potom poprali v hospodě, tak my jsme zase sešívali a já jako malej kluk jsem tam asistoval.

Nosil jsem náplasti, kyslík a zásty a takové, že jo. Už byly, byly hony, tak jsme z chlapů tahali broky. Prostě >> já mám průpravu v zdravotnictví takovou, která se málokomu zdá.

Jo.

A eh samozřejmě teď pro tu eh práci je to důležité poselství, protože mně to připomíná, jak důležité je prostě, aby ta zdravotní péče byla dostupná.

Já dostávám řadu dotazníků, ať už z obcí nebo z různých médií, kde se mě ptají právě, co považují za největší bolest toho okrsku. A já jim vždycky říkám: no, dostupnost zdravotní péče, zubolekarské péče.

Ano, >> protože speciálně pro seniory z těch menších oblastí, z menších vesnic, jako je to těžko dostupný, jo, protože >> eh já jsem si vyzkoušel teďko jednu věc, protože jsem byl na operaci těžký a eh nemohl jsem řídit a najednou prostě když člověk je odkázaný jenom na eh hromadnou dopravu a je na venkově, kde těch autobusů přece jenom nejezdí tolik, >> tak už je to problém potom dojednat si schůzku někde u doktora, aby on tam byl, aby eh prostě měl na vás čas a podobně.

Koneckonců i tady v Praze je to docela složitý, protože když moje bývalá žena měla ten báječný nápad, že si jela projet na mým koni, že jo, a potom jsme sháněli pohotovost v sobotu po celé Praze, až jsme se chytli v Motole nakonec, kde byl jeden uštvaný doktor a plná čekárna pacientů, jo.

>> Takže prostě v tom zdravotnictví je něco špatně.

A já si myslím, že jako eh senátor právě, protože senát má celostátní působnost, že jo, legislativní.

>> Ano.

>> Tak eh bych asi v první řadě začal lobovat u ministra zdravotnictví, aby eh tyto služby posílil.

Ať už by to byl systém prostě budování nějakých středisek nebo vytváření systému těch létajících doktorů a létajících zubařů, jako to bylo v minulosti, >> protože je pořád lepší zubaršký autobus než žádný zubař, jo, to si přiznejme si trošku, jo.

>> A jsou to věci, které se dají vyřešit poměrně rychle, ale musí být k tomu politická vůle.

>> No jasně.

A já si myslím, já si myslím, že ty venkovské oblasti, protože eh jestli ses dívala na mapu toho kraje, tak on je poměrně složitý, veliký a je tam spousta malých vesnic, které jsou od sebe vzdálené poměrně daleko.

>> Ano.

>> A ta dopravní obslužnost taky nic moc.

Takže chtělo by to prostě vymyslet nějaký systém těch místních ošetřoven, místních středisek jako těch doktorů, kteří budou prostě za těmi pacienty dojíždět, eh, aby k tomu měli prostě prostředky, auto, benzín a tak dále.

Dá se to řešit, jo, všechno tohle, ale samozřejmě nemůže to řešit senát jako takový, ale může to řešit senátor tím, že prostě přesvědčí toho ministra, aby s tím něco udělal, protože to s ním vymění, řekne: hele, když to neuděláš, tak já ti budu hlasovat proti nějakému tvému návrhu dalšímu, že jo.

A eh, takhle se to dělá v politice, protože tam to je všechno o takovýchto dohodách.

Takže, takže to zdravotnictví, já si myslím, že skutečně jako alfa a omega, protože speciálně i pro seniory, které jsem zmínila >> a pediatry, eh, je to důležité a vůbec si nezmínila třeba dětské psychology.

No jasně, těch je málo, hrozně málo. Zoufalý nedostatek a eh tady se v médiích eh tacy redaktoři z LGBT se diví, jak to, že vymíráme.

Hm.

>> Jo, že je nás míň a míň.

Protože jako moje dítě dneska je to spousta starostí, já to vím, protože mám dvě děti školou povinné mimo jiného, >> tak je nutné prostě se o ně postarat.

Nejenom, aby byly v pohodě, aby dostanou najíst, ale aby byly prostě i v duševní pohodě, protože ten tlak psychickej teď na ty lidi je strašně veliký.

Jo, my jsme eh my jsme začali dělat s mojí starší dcerou, jsme se začali zabývat genealogií celého rodu.

>> Ano.

>> A eh jdeme po těch rodových lidech.

>> Lidech.

Ano.

>> A tam je tam strašně zajímavá jedna věc. Ani ne to, co se dělo v našem rodě, ale to, co se dělo obecně.

Kolik o to od té půlky 19. století, kolik oni museli přečkat prostě krizí, přečkat války, přečkat různých katastrof, eh, ať už klimatických nebo prostě eh nájezdy, eh, cizích nějakých loupežníků a takový. A museli a museli přitom zůstat tak jako schopni se tomu postavit, jo, a přežít. Jo, protože jinak bysme tady nebyli, že jo.

A a to je to je strašně zajímavé, protože teď je to jiné, teď to vypadá všechno, že všichni jsou jak v bavlnce. Ale ta psychická masáž, kterou dostávají, ty naprosto šílené hry, kterou do nich cpou prostě různé různé agentury přes mobilní telefony, přes herní konzole a takové, kde se prostě vraždí, střílí, trhají se na kusy a podobně.

Já já jsem si říkal, jako to není samo sebou, to je prostě příprava těch lidí na něco, přičemž lidský život nebude mít cenu. Ať si zvykají. Tak přesně tak.

Jestli jestli můžu. Proto já říkám, že ty, že ti psychologové tady by měli jako mít velký úkol, jako naučit se způsob, jak ty děti eh přesvědčit a naučit, jak se tomu postavit, jo, aby si řekli: "No, to je pěkná kravina tolika" a a šel jsi dělat něco jiného.

Hm. Oni totiž stírají vlastně realitu a virtuální realitu. Oni vlastně ty děti už nevidí ten rozdíl, nejsou toho schopny, aby tohleto pochopili.

Příklad dám. Chlapec, který hrál hry a a vidí, že eh když tedy tam zemře ten člověk nebo zastřeli, že jo, tak e za chvilku vstane, může vstát, má několik životů a tak dále. Jo.

A tady ten chlapec šel se svým tátem, eh tátem, po mostě. No prostě skočil z toho mostu, jo. Byl zvyklej, že ta figurka, že se zvedne a dál pokročuje. Tady to bylo definitivum, že jo.

Jestli jestli můžu k tomu jenom říct jenom jednu věc. Mně taky přijde. Tím nechci shakazovat to, že by se neměly některé problémy veřejně probírat, ale neustále se řeší nějaká dětská psychika, neustále jsou různé rady, porady a tak dále. Všechno se teda řeší jakoby a pak najednou zjistíme, že eh na děti se perou ve škole takovým způsobem, že napadnou hromadně svého kamaráda a tak dále.

Takže vlastně my se jakoby staráme, ale ve své podstatě to necháme prostě, aby e všichni jako rostli jako prostě jako dřív i v lese, když to tak řeknu. A je to prostě naprosto děsné. Plus ještě nějaké ty seriály, kterou třeba, já nevím, hrají o Aliheň a tak dále. Některé učitelky ve školách to nějak propagují, takže to asi není úplně nejlepší. Já vím, že jsou státy, které jsou méně vyvinuté a tam prostě to tak neřeší. Tam některé věci prostě nechají plynout a je a je to prostě celkem v pohodě.

No samozřejmě, že jo, protože k tomu všemu o čem mluvíš, Martine, si uvědom, že potom potom do třídy přijde nějaká drag queen, nějaký chlap převlečený za ženskou a začne dětem vykládat, že vlastně si můžou vybrat pohlaví a že to je hrozná sranda, ať ať si to určitě vyzkoušej a ať se oblečou kluci jako holky a že to prostě takhle bude.

Mě to mně si připomněl teďko jednu jednu historku, která se mi stala s mojí mladší dcerou, když byla v nějaké čtvrté třídě. Tak já jsem pro ní jednou zastavil na dveřích té školy, jak jsem na ní čekal, byl tam takový plakát eh namalujte si svůj eh komik. Tak jsem se šel podívat a ten komik byl o nějaké Fatimě, která z Afghánistánu prchá prostě do Evropy a do Německa a všichni jí mají cestou nějak pomáhat, aby se tam dostala.

Ano. Jsem na to vytřešťoval a jak jsem vyzvedl dceru, jel jsem domů a sedl jsem k počítači a napsal jsem ředitelce, že si nepřeju, aby moje dcera byla vystavena jakékoliv indoktrinaci, ať už podvědomé nebo zjevné.

Ano. No a zrovna byly zrovna byly volby, tak dotyčná dáma si počkala, jestli obhájí mandát a když zjistila, že jsem ho obhájil, tak mi napsala, že si toho nevšimla, že už to sundali. Jo.

Hm. Takže ono taky eh těch věcí, kterou eh si myslíme my, že že by měly ty děti umět nebo vědět o nich, tak to naráží potom na ten takovej ten progresivistický směr, že vlastně se všechno může eh můžou si všechno dovolit a nemají žádnou zodpovědnost. Jo, oni prostě chybí eh jo, to je ono.

Eh chybí ve srovnání s tím 19. tím stoletím chybí rovnováha mezi svobodou a zodpovědností. Jo, protože oni tady nebo práva a zodpovědnost, jo, protože tady pořád se vykřikuje o nějakých právech, ale už se nemluví o zodpovědnosti, o tom, že prostě e ty děti by měly být naučené prostě zodpovídat za to, za to, co dělají.

No a a vraťme se zpátky do toho zdravotnictví, jako ta ta psychologie, psychiatrie, jako dětí, ale i dospělých, jako jo. Ono se o tom moc nemluví, kolik je kolik je lidí, kteří mají deprese, kteří mají různé psychické problémy právě z toho, co se děje.

Ono totiž taky lidi, kteří, kteří mají dvě zaměstnání a na konci měsíce s vytřešťenýma očima skončí v černých číslech, tak eh si taky třeba uvědomí, že vlastně nedělají nic jiného, než je otrocká zabita, stravu.

Jo, ale protože má děti, kterou je eh povinen se starat, tak mu nezbývá nic jiného, než prostě pokračovat dál, že jo.

A to je to je strašlivé jako jakoby metla tohodle systému.

Mhm. Určitě ono to bylo vidět i na lockdownu, kdy děti zůstaly delší dobu doma a myslím, že se to velice negativně projevilo, že měli pak problémy i třeba navazovat nějaké sociální kontakty a vůbec vlastně tady ta nenormálnost, jo, té doby. To byl opravdu trestuhodný eh řekla bych přímo zl zločin proti lidem vůbec a hlavně tedy proti dětem, když ještě víme o tom, že vlastně ony ty děti ani nemusely být očkovány, protože to bylo úplně zbytečné, e, protože to snášeli docela dobře, ani nebyly nemocné, ale eh přesto tam byly velice tvrdé tvrdé restrikce.

Museli se učit online a tak dále, nemohli si hrát se svými kamarády. E jako celá celá tady ta ten ty ročníky, e, kterou se to takhle dotklo, myslím, že opravdu eh měli měli problémy jako žít normálně.

To, co my jsme prožívali, neměli jsme nikdy nějaké takovéhé prostě šílenosti, jo. Život byl eh normální, v podstatě se jel v kolejích, v jakých se jely tisíciletí před námi, kdy tedy ta rodina základ, že jo, všeho eh společnosti. Tak tohle všechno je narušované.

Tady škola převzala vlastně jako eh vychování. Škola vychovává děti, eh, zatímco eh rodiče jsou podružní, jsou vlastně teda živitelé, musejí se o ně starat, musej zabezpečovat, aby byly naplněny jejich e potřeby. Ale eh vychovává je škola.

Jirko, co co ty tady říkáš na to? Jsme ve školství tedy a zdravotnictví v podstatě také.

No, teďko jak o tom mluvíš, tak jsem si uvědomil, jak se teď v poslední době pořád mluví o možnosti jaderné války.

Ano.

To v podstatě ten covid mně přišlo jako takový cvičení, jako taková příprava na to, co se stane, kdyby tady náhodou něco něco spadlo.

Jo.

Hm.

No a u těch u těch dětí eh máš naprostou pravdu.

Tady je ještě ale jeden faktor, o kterém jsme dosud nemluvili, a to je úloha umělé inteligence. Protože řada dětí – právě díky té digitalizaci – mají problémy navazovat kontakty přímo samy, tak se obracejí na tu umělou inteligenci a ona vystupuje potom jako jejich trpělivý přítel. Oni potom ji mají za kamaráda, ne?

Neví, že to je prostě jenom hromada drátů.

A samozřejmě to jim narušuje zdravý vývoj, protože to posílá je někam úplně jinam – vývojově.

No a třetí věc se mi připomněla. Co se mi stalo s mým starším synem, když byl ve škole a bylo rodičovské sdružení. Tam mě pozval jeho třídní a dával mi tam kapky – to dělá můj vejloupek prostě všechno. A já jsem mu říkal: „No, taky doma neposlouchá a neuklízí si pokoj a nevynáší smeti a neposlouchá maminku a je nejvyšší čas, abyste s tím něco udělali." Na mě vytřeštěl oči a říkal: „Jak to, jak máme dělat? Vy jste rodina, vy se o ni staráte." Říkal jsem: „Prosím vás pěkně, já chodím do práce, vracím se domů v 8, v 9:00 večer."

On musí spát, protože v 6:00 ráno prostě odjíždí, aby chytil vlak.

Já ho vidím tak 5 minut denně. A co si myslíte, že za těch 5 minut zvládnu udělat? Můžu ho zrežnout, že jo, protože určitě něco provede, ale když to budu opakovat 14 dní, tak on se odstěhuje. A nebudu mít na něj vůbec žádný vliv.

Říkal jsem: „Vy jste tady s ním 8, 10 hodin denně. Je to váš úkol jako pedagogů a jako lidí – prostě je vést děti. Od toho jste tady, za to já vám platím. To školné krvavé, na který já musím vydělávat a proto jsem v práci tak dlouho."

No, tak jsme se nedohodli, popravdě řečeno.

Ale jenomže to je realita toho, o čem jsi mluvila. Úloha rodiny samozřejmě je nezastupitelná, ale v momentě, kdy jsou rodiče odsouzeni – jak jsem říkal – aby otročili, aby měli zabit a stravu, tak je to hodně těžší.

No, ale je tady něco špatně, že jo. O tom žádná.

To je pravda.

Ta společnost by měla mít to tak nastavené, že otec je živitel a v případě, že jsou tam děti, matka vychovává.

No, ale když ten otec nemůže, tak je to složité. Nicméně škola asi dětem vysvětlí určité principy, ale stejně ten rodič je tam nezastupitelný. Nehledě na to, že musí naučit kázeň a zodpovědnost.

To jsou dvě věci. Když budou znát kázeň, tak na to naváže ten vyšší stupeň, a to je sebekázeň – abych chápal, že když je něco zodpovědné, tak to prostě musí udělat, a ne, že si řekne „to neudělám, ať to udělá někdo jiný".

Já jsem chtěla říci, že autorita otce je asi nezastupitelná, nebo špatně řečeno?

No, ano.

No jistě. Maminka je maminka. A otec tam hraje velmi důležitou roli – třeba toho, kdo vede to dítě k té kázni. Protože většinou maminka je taková – aspoň že ano – má jinou roli. A ten otec tam je takový sloup, taková opora. On vlastně je oporou té rodiny.

No, je to složité, ale to jsme se teda utekli někam jinam.

Nicméně školství a zdravotnictví – to jsou velmi důležité obory, které bohužel člověk – zdravotnictví – potřebuje čím dál víc, čím je starší.

A ty děti – na těch pak je vidět, jak byly. Pakliž mají dobrý základ, tak si myslím, že potom v dospělosti se mají o co opřít. Ale k tomu školství ještě si taky myslím, že je to dost důležité. Protože jak jsou tam ty velké vzdálenosti – ano – tak si myslím, že právě technické školství, učňovské školství, ty takovéhle průmyslovky, které byly za našeho mládí – já si myslím, že to je směr, který je dlouhodobě podceňován a který tady chybí.

Protože technicky vzdělaní lidé jako drželi vždycky tuto společnost na nohou.

Ano.

No a teďkon vlastně – když je velký problém s matematikou, je velký problém s čímkoliv.

Dokonce piráti přišli s tím, aby maturitu dostali lidé, kteří si to uvědomí na té střední škole – bez rozdílu výsledků, aby nemuseli dělat zkoušky, aby prostě tu maturitu dostali rovnou jenom za to, že tam jsou.

Přesně. Což si myslím, že je až zločinný. Protože ta maturita má prokázat, že za ty čtyři roky se ten člověk něco naučil a umí to používat.

Ano.

A toho, že by to mělo být jenom kus papíru, tak to strašně degraduje vlastně i středoškoláky jako takové.

No a teďkon velká diskuze o tom, jestli má být maturita z matematiky, má nebo nemá být maturita z matematiky. Mně přijdou až ujetí, že prostě hlavně, aby se ty děti nemusely nic učit. Všechno si mají najít na internetu – protože od toho internet je.

Jenomže pak stačí jeden blackout a během pár dní máš po civilizaci.

Je to tak.

Jo, protože nikdo nebude vědět, co mají dělat, protože se nikde nenajde.

No jasně. Vědomosti – to, co se člověk naučí – v podstatě mu je nikdo neveme. A pakliže přijde takovéto krizové situaci, tak to víš, znáš, máš to v hlavě.

No a pakliže jdeš dělat tu maturitu jenom kvůli papíru, aby pak někde jsi mohl být v nějaké neziskovce – v podstatě ti lidé jsou nezaměstnatelní. Protože oni, co umí v praktickém životě? Nic.

Takže to jsou jen další zaměstnanci neziskového sektoru, kteří umějí demonstrovat a za nějaké nesmysly a tak dále. A jsou placení.

To je umělá zaměstnanost – to není žádný přínos.

A já se tě zeptám – právě na tady tom Lounsku nebo na těch vesnicích je horší dostupnost dětí do školy, že jo. To je tvůj názor třeba na dětské autobusy nebo vyčlenění nějaké linky právě pro ty časové úseky, když se děti dopravují. Jak ty se na to díváš?

Je něco takového i na tom kraji. Přece se musí řešit obslužnost dopravní.

No, tak kraj vede STAN, tak tam se řeší úplně jiné věci.

Ano, ale co se týče té dostupnosti těch dětí – někde se to řeší tak, že prostě jeden tatínek vezme auto a ty děti tam odveze a zase je přiveze zpátky a ti ostatní mu přidají prostě na ty náklady. Což je takový nejefektivnější – protože pokud z jedné vesnice jdou tři děti, z druhé čtyři, tak se to dá vyřešit velmi operativně tímto způsobem.

S takovouhle pomocí. Já jsem se naučil za celej svůj dlouhej život, že o co se postarám, tak to mám.

Ale není to systém, víš. Žádný systém. Je to jenom náhrada něčeho, co tady chybí.

Je to operativní prostě řešení toho nedostatku, který tady je. Jinak si myslím, že ty dětské autobusy by měly být určitě zavedené. Měly by mít stálé linky, objíždět všechny ty vesnice. Mohou to být ty malé autobusy, kterých existuje zase tolik.

>> A ono ono vůbec to navazuje i třeba na to, co jsem navrhl do svého programu, aby třeba autobusy ve městech, aby byly zadarmo.

>> Mhm.

Jo, aby byly bez jízdenek, protože jsem zjistil, že když budou zadarmo, tak jednak dopravní podnik ušetří spoustu peněz za kontroly a kontrolory a případné další nějaké soudní tahanice. Tam mají někoho na černo, ale také vlastně to přiláká, aby ti lidi jezdili tím autobusem spíš než autem.

No a tím se zase ušetří spousta pohonných hmot jako takových.

>> Jenže tím pádem ten stát přijde o daň z přidané hodnoty a spotřební daň, která je na pohonných látkách.

>> No jasně.

>> Že jo.

Tak v podstatě se všichni kroutí a jako nechtějí do toho jít.

Jo, ale je to důležité, protože ty autobusy, školní autobusy by měly fungovat takhle.

Já to řeknu jinak.

Já zdravotnictví, školství, obranu a bezpečnost považuji za službu, kvůli které si platíme stát.

>> Mhm.

Protože to je povinnost státu, aby se o nás postaral za ty peníze, který mu dáváme.

A není to byznys.

Nemůže, nesmí to být byznys, aby se hlídalo, jestli tadle nemocnice prodělává nebo vydělává podle toho, jestli ji chtějí privatizovat nebo nechtějí.

A musí to mít prostě systém státního zdravotnictví, státem kontrolovaného zdravotnictví, který vlastně bude schopný poskytnout péči vlastně všem lidem, jo, na odpovídající úrovni.

A zrovna tak školství. To znamená, do toho školství by mělo patřit nejenom to, co se děje ve školách, ale třeba i ty školní autobusy.

A když už jsme u toho školství jako takovýho, tak já rozhodně budu podporovat zrušení inkluze, protože pro ty děti, které mají nějaký duševní handicap a být ve standardní třídě, je utrpení, protože děti umí být hodně kruté.

>> Hm.

To rozum, a oni nikdy nebudou dosahovat stejných výsledků jako ti ostatní.

Zato když budou v té škole, která bude pro ně udělaná, kde budou mezi sebou rovnými, tak tam už zase budou v pohodě.

Tam už to budou mít jako, že jo, lepší, a nebudou zdržovat tempo třídy, té standardní třídy, aby mohla prostě se učit dál.

Protože v momentě, kdy bude někdo, kdo je trochu pomalý, že jo, tak vlastně zpomalí celou tu třídu, >> že jo.

A na ty děti se budou nudit.

Méně nadané děti taky nebudou věnovat pozornost, že jo.

A takže já si myslím, že inkluze je v podstatě velký hřích minulých vlád, kdy se nechali prostě do toho spěchu uvrtat. Protože ten systém těch zvláštních škol, který tady byl za minulého režimu — a já jsem dokonce v jedné kapele hráli, která byla složená z lidí, kteří hráli v Taptapu — tak tam byli lidi, kteří prošli Jedliškovým ústavem a vyprávěli prostě, že tam byli v pohodě.

>> Jo, že to tam bylo všechno OK, jo.

Takže také tohle je zapotřebí brát do úvahy.

>> Mhm.

Hm.

A samozřejmě další otázka školství je rostoucí počet cizinců ve školách, jo, kteří neumí česky nebo umí špatně česky, >> a zase prostě jednak zabírají místa, protože údajně jenom ukrajinských dětí je tady asi 40 tisíc. >> A ten školský systém prostě na takovýto nápor není připravený.

Jo.

Hmm.

Ale uvidím, uvidím teď. Teď se mluví o tom, že by proběhla revize vlastně všech těch výkazů a pobytových povolení a uvidíme prostě, jak to dopadne nakonec.

>> Ale na každý pád posílení pedagogických škol, posílení počtu učitelů, zatraktivnění vlastně toho učitelství jako oboru — to si myslím, že jsou taky důležitý věci.

A zrovna v tom kraji, v lomském, si myslím, že to bude mít velký dopad, velkou důležitost právě kvůli tomu, že tam řada malých obcí a jejich vzdálenosti jsou veliký.

>> Eh, jasně, tento kraj prostě je specifický.

Asi je rozdíl v Praze, kde tedy děti si mohou dojít, protože tam je větší množství lidí, že jo, takže si dojdou do školy pěšky, jo.

A tohle je vlastně dojíždění docela třeba na delší vzdálenosti.

E, to je taky prostě specifikum těch vesnic a tak dále.

Takže opravdu je to široké spektrum problémů, které musí se vyřešit, že jo. I v tom školství to musí řešit a hlavně ministerstvo by mělo k tomu. A zřejmě já vidím, jak pan ministr Plaga vlastně jde pořád jakoby v těch starých kolejích.

Já nevidím žádný razantní přístup a prostě náprava věcí, jo.

Bohužel ta současná vláda, tam jsou ministři, kteří byli ve vládě už před tou vládou pěti koalice a měli vyjeté nějaké koleje a jedou v nich dál.

Eh, jak se Jirko, ty na tohle díváš? Eh, jestli to není také právě brzda toho, aby to školství se posunulo rychleji do toho normálního stavu, který byl prospěšný dětem a de facto i rodičům?

Jo.

Takže jak ty to vidíš?

>> Tak já jsem velkým zastáncem znalostního školství.

Ano, >> já si myslím, že prostě ty lidi — i když piráti řvou v jednom kuse, že nechtějí, aby se děti musely memorovat, že to příliš namáhavé a nevím co všechno — tak tam je zajímavá jedna věc o nich.

Já jsem četl dnešní geografiku, už je to 40 let, eh, článek, který si doteďka pamatuju. To bylo vyprávění o lékařské klinice v Texasu, která se soustředila na mozkové operace.

>> Ano.

>> Jo.

Pro lidi, kteří měli nádor na mozku, a někteří přišli tou operací o celou hemisféru jednou.

No a teď úkolem té kliniky bylo nejenom odstranění toho nádoru, ale naučení toho člověka, aby byl schopen se o sebe postarat.

To znamená, oni museli tu druhou hemisféru vytáhnout kapacitně natolik, aby přeznala funkci té hemisféry, o kterou přišel.

Jo.

A tam zjistil jednu úžasnou věc, že vlastně mozek není žádný puding, že jo.

Je chuchvalec neuronových vláken, mezi kterými jsou elektrochemická propojení. A že vlastně když člověk memoruje, tak mezi těmi neuronovými vlákny vzniká nové spojení nebo nové propojení.

Jo, takže oni to léčili tak, že vlastně ty pacienty — a to měl být nějaký farmář, který v životě nebyl dál než od McDonalda na první křižovatce — tak oni učili cizí jazyky. Měli vyzkoušený, fungovala japonština, čínština, takovéhle, která sice z praktického hlediska jim byla úplně na nic, ale tím, jak byla složitá, jak se musely učit znaky, musely se učit všechno tohle memorovat, skutečně v tom mozku vznikaly synapce, >> kterého tam předtím nebyly a který jim umožnily, že on potom odcházel a byl opravdu schopen ty základní funkce prostě dělat, jo.

>> Hm.

No a teď se ke mně donesla jedna zpráva, že se dělal nějaký CT průzkum právě dětí, mozku dětí, a oni zjistili, že prostě synapce, který mají dospělí, kteří prošli tím znalostním školstvím minulého režimu, tak tyhle děti nemaj.

>> Hm.

>> Jo.

Takže jak se říká, že nejlepší proti zblnutí na stáří je učit se cizí jazyky.

Já si myslím, že to stále platí, protože ten mozek skutečně funguje v tomhle směru jako sval, že jo.

A v podstatě, když se trénuje, tak má větší kapacitu a je schopen zpracovávat víc dat.

A ty neuronové synapse právě když, ehm, pro jednu věc mají, já nevím, čtyři, pět výrazů podle toho, kolik jazyků znáš, jo?

Tak ten mozek nutí prostě, aby s tím pracoval.

Jo.

Tohle, tohle je strašně, strašně zajímavá věc a bohužel mě strašně mrzí, že se tím nikdo nezabývá tady u nás. Prostě těmi fyziologickými důsledky těch neustálých změn ve školství jako takovém.

Mhm.

Jo, protože tam jsou fyziologické dopady.

No právě jsem říkala, tady něco fungovalo.

Máme tady také, že jo, Janose Komenského, učitele národu.

Ten měl vynikající systém vzdělávací.

Z toho se nevychází, ale my se obracíme k nějakým nesmyslům.

Podívejme se i třeba do Ameriky, jo, jak tam vlastně to začalo s tou inkluzí. Ty děti byly začleňovány do normálních tříd a měly toho asistenta.

Odtud vlastně tedy my jsme se k tomu snažili přiblížit, protože to bylo přece moderní, jo.

Ono, jako mít zdravej rozum a používat ho, nemusí být úplně moderní, ale ono to má výsledky. Kdežto ono to funguje, no.

No, ono to funguje a taková ta opatrnost, jo, to chránění dětí před tím, že by prošli nějakým těžším procesem, který by je mohl znervózňovat nebo by z toho byly psychicky prostě špatní.

Bohužel jako člověk musí projít nějakým, jak se říká, chřestem.

Musí se naučit bránit se nebo prostě orientovat se v určitých situacích a předtím ty děti vlastně jsou teďka chráněny.

Takže co vlastně potom je čeká v budoucnu?

Jako nejsou zoceleni, bohužel.

Jo, jsou to baby, jsou to lidi, kteří se bojí, mají strach, nezvládají těžké situace a ale jsou moderně vychovávání.

Já jsem se setkal se zajímavou teorií, která říkala, že vlastně lidi se rodí s víceméně stejnou inteligencí, což znamená nula — nic, protože v tom mozku nic nemají.

A potom je otázka, jakým způsobem žijí, jak se ten mozek rozvíjí.

Ten dotyčný, co mi to vykládal, tak mi to dával na příkladu zemědělce a lovce.