19:00 - Host Richarda Štěpána: Michal Semín

# Upravený přepis:

Ahoj.

Vážení přátelé, vítejte na vlnách svobodného rádia. Vítejte ve studiu politických vězňů.

Dnes je s vámi opět Richard Štěpan a mým dnešním hostem je Michal Semín Svatoplukovec. Já tě vítám.

Ahoj. Ahoj, Rišo. Děkuju za pozvání.

A my dneska máme na srdci několik témat a to tím hlavním bude školství a především to, jak se české školství vyvíjí a jaksi jeho krize, a zároveň potom se podíváme na aktuality i činnost samotného spolku Svatopluk, jehož jsme oba dva s Michalem členy.

Takže první otázka, Michale, k tobě. Jak hodnotíš vůbec současné české školství? Ty jsi mi před chvilkou řekl, že se zajímáš především o ty základní školy a střední školy, kde se vytváří ty základy u těch mladých lidí. Tak v čem spatřuješ tu dnešní krizi toho školství?

Protože víme, že já vím od svých učitelů, že prostě ta úroveň vzdělanosti klesá, a také jak bych to tak řekl, já třeba mezi svými spolužáky pozoruju jakousi nevoli vůbec k práci nebo k nějaké tvůrčí činnosti, jako to se hrozně vytrácí.

No, to školství, opravdu české školství se nachází v takové fázi poměrně hlubokého úpadku.

A i když si to jako většina lidí začíná uvědomovat, tak kde žalostně veřejnost i ta odborná selhává, je v analýze těch příčin, v rozpoznání vlastně těch hlavních důvodů té krize. Tady je chybná diagnóza, jo?

Takže všichni si nějak postupně začínají uvědomovat při pohledu na opravdu i ty statistické výsledky, při tom srovnávání těch jednotlivých škol nebo i těch školských systémů českého s těmi zahraničními, že ten úpadek se tam dá jakoby vystopovat.

Tak tady vlastně vůbec je zcela nedostatečná reflexe o těch skutečných příčinách, takže se to tak flikuje různě různými dílčími změnami, reformami a tak dál, ale to jsou jenom nějaké kosmetické úpravy, které nic podstatného na tom systému nezmění.

A tady je zapotřebí hluboká systémová změna.

Totiž já myslím, že si mnoho lidí možná ani neuvědomuje, včetně rodičů, kteří posílají svoje děti do těch škol, že se tady před 20 lety vlastně odehrála obrovská změna. Díky které dnešní školy nemají závazné osnovy.

Já jsem z generace, která samozřejmě měla povinné osnovy závazné na každé škole. Ono se to tak někdy shazuje takovým tím lačkovcem jsou druhý úterý v únoru tohoto roku, tak se to tak, ale plus mínus to opravdu sedělo.

To znamená, že byly prostě stejné učebnice. Učilo se prostě na těch školách plus mínus stejně.

A v roce 2005 tak za ministrování Petry Buskové došlo tady k radikální změně, k odstranění těch osnov a jejich nahrazení takzvanými rámcovými vzdělávacími programy, zkratkou RVP.

A to samozřejmě si nevymyslela Busková. Na tom se samozřejmě několik let pracovalo, a ani si to nevymyslel někdo v české republice. Ten zájem na tom, aby se české školství změnilo v tomto směru, tak přišel zvenčí, ze zahraničí, z organizací, které se školstvím nemají toho mnoho společného, a to je třeba OECD.

Jo, ta mezinárodní organizace pro hospodářský rozvoj, která vlastně má zájem na tom, aby se rekrutovali jaksi flexibilní pracovní síla pro globální trh. A moc je nezajímá, co se ty děti ve škole učí.

A tady je prostě ten obrovský zlom, kdy se začíná mluvit o tom, že děti jsou přetěžované ve škole, že se pořád jenom něco biflují, že tam se zaměstnává jejich paměť příliš místo, aby se ty děti vyvíjely nějakým tvořivějším způsobem.

A v tomhletom momentě přicházejí tady tyhleti reformátoři a říkají, že cílem toho vzdělávání, cílem školství už není osvojování si znalostí, ale hlavním cílem je osvojování si dovedností a kompetencí.

A vlastně ten znalostní model výuky, který tady byl nejen během mého dětství, to znamená ještě za minulého režimu, ale víceméně od Komenského, se tady postupně vyvíjel.

To znamená, že smyslem školy je předat dětem co nejvíc ověřených znalostí, aby se potom jednou mohly samostatně rozhodnout, aby z nich byly osobnosti, které pak samostatně budou schopné v tom světě si najít svoje místo na slunci.

A teď se vlastně řekne znalosti nejsou potřeba. Protože těch znalostí v té škole je zbytečně moc. Děti se to vlastně jenom učí jakoby paměťově, pak zjistí, že jim to k ničemu není, tak to musíme celý jako překopat. A přišlo se s touhletou myšlenkou těch kompetencí.

A to je opravdu termín, který přichází z korporátního sektoru.

Jo, protože tam je primární. Tam není nutné, když člověk nastoupí do nějaké firmy, primárně musí být flexibilní, musí se přizpůsobovat, adaptovat těm různým situacím a musí se samozřejmě učit řešit různé problémy, buď sám nebo ve spolupráci s jinými. A není až tak důležité, s jakou takovou vzdělanostní výbavou on tam přichází.

Jo, takže proto vlastně došlo k tomuhle ksunu a dneska sklízíme ty plody. Čili je to 20 let od tohohle školského převratu a ve školství to opravdu funguje tak, že ty změny, i tydle velké změny, se neprojeví rok, dva ani pět let, ale až třeba za generaci.

Takže když si teďko všichni lámou hlavu tím, jak je možné, že vlastně ty děti vycházejí z těch škol a vědí, já nevím, ve srovnání s naší generací třeba o polovinu méně.

Já se třeba přiznám, já jsem se osobně učil, protože jsem měl velmi osvícenou paní učitelku literatury a historie na střední škole. Já jsem teda chodil na souprední školu a zároveň vlastně vyznává ten systém Waldorf.

Jo, jo, jo.

Ano, ale ten podle mě to mělo udělané jako takovým velmi zajímavým způsobem, že to nebylo z dálky, že tam ten obsah byl, ale byl prostě podávaný jinou formou, kterou si ta škola vytvářela podle nějakých svých filosofických konceptů.

A to bylo, promiň, to bylo na střední škole nebo na základce?

To bylo na střední škole. Jenom na střední jsi měl waldorfskou pedagogiku?

Já jsem měl i na základce. Já jsem Valdorfák jak základkou, tak střední školou.

Jo, do školky jsem teda chodil normální, to ještě nebyla waldorfská školka, ale tam jsem nechodil.

Ale vlastně mě to umožnila, protože věděla a sama je vlastně původně i učila na univerzitě, takže je z toho, řekněme, toho běžného i biflovacího školství, a když to tak řekne v uvozovkách, tak přece jenom jí furt scházelo. Když učila ona tu literaturu, tak jí scházelo, že ona najednou učí 20.

století a tam pro ty autory je velmi důležitý třeba prostě co se zrovna v té době odehrávalo. Ale ty studenti, řekněme toho věku 16, 17, 18 let, o tom neměli prostě ani shimmer, co to bylo 38, co byl vznik republiky, co byl protektorát, co byla 50. léta a ty omezení, která tam prostě existovala, a tak dále a tak dále, jak se to století nejenom u nás, ale i v zahraničí vyvíjelo. Tak to pro ni bylo velmi složité a ona mě tedy občas dávala jako prostor, protože já se prostě obecně se o 20. století zajímám. Tak třeba jsem přednášel ty věci a já jsem měl prostě zkušenost, že jsem třeba se zeptal studentů, kdo ví, co se stalo prostě v roce 38, a z celé třídy by ty členy třídy zvedli ruku dva.

Jasně.

Prostě jasně nevěděli to, nevěděli to.

No.

No a ono v těch školách těch takzvaně alternativních, jako je Waldorfská nebo jako je Montessori a tak dál, že jo, tak oni to je, oni vychází z jako z jiných principů trochu. My to hodně lidí myslí, že si to ta škola jako nastaví sama o sobě, jak se to nastaví. Ono tedy dneska bohužel to platí i pro ty jakoby ty takzvané státní školy. Ale ten model je zpravidla třeba ty třídy nejsou tak početné, že jo. Není tam tolik dětí, že jo. Já nevím, kolik jste měli na základně, myslím na základně 25, 30, taky.

25? Taky.

Jo, takže poměrně velký počet.

Hm. Hm.

No, ale říkám, je to prostě zase systém sám o sobě, který stojí jako mimo ten hlavní, že jo. A ne všechny děti budou absolvovat nebo chodit do těchto alternativních škol, protože jich je tady jenom pár, že jo. Tady je nějaký základní jeden velký proud, že jo, který a drtivá většina těch dětí bude chodit do těchto škol.

Jo.

Moje děti třeba mají zase jinou zkušenost.

Já tady hájím v podstatě to klasické znalostní vzdělávání. Ale přitom moje děti, většina mých dětí – já jich mám devět – tak většina z nich se učila doma.

Já jsem tady v 90. letech jsme s manželkou stáli u zrodu domácího vzdělávání.

Mhm.

Ale to nebylo dáno tím, že bychom chtěli za každou cenu jít úplně jinou cestou. Ale moje cesty po listopadovém otevření hranic na západ mě utvrdily v přesvědčení, že ty liberální proudy, ty progresivní liberální proudy budou rozkládat v podstatě to školství. A protože jsme byli všichni jako nějak jednostranně zaměřeni pohledem na ten západ a tak jsme tak prostě přejímali vlastně všechno. Ten západ byl pro nás jako ve všem vzorem, tak jsem si říkal, tohle nedopadne dobře.

Mm.

Jo, když jsem viděl opravdu ten hluboký úpadek třeba toho státního školství v tom anglosaském světě, tak jsem si říkal, no to, jako já nemám sílu tomu tady zabránit, tak se aspoň pokusím svoje děti nějakou dobu vzdělávat, aby až jednou prostě přijdou do toho školskýho systému, aby už trochu měli nějaký svůj imunitní systém vybudovaný a dokázali vlastně se v tom světě lépe orientovat. A nelituju toho rozhod, ale pro tebe a pro moje děti byla tahle cesta jaksi daná tím, že řekněme – to je – nechci říct kuriozita, to není – ale prostě většina rodičů se touhle cestou nerozhodne jít, jo, protože máme tady státem nějak řízené školství a drtivá většina rodičů bude prostě posílat děti tam, že jo.

No a tady je hrozně důležité, aby se víceméně udržel nějaký vzdělávací standard. A o to jde. Ty osnovy zajišťovaly to, že se víceméně – nikdy není jistota, ale vysoká míra pravděpodobnosti – že se víceméně v té generaci těm dětem předávají určité znalosti, vědomosti napříč celou tou Českou republikou ve stejnou dobu podobným způsobem. Ale jakože získávají ten stejný vlastně vzdělávací obsah, což je důležité nejen pro jejich vlastní osobní rozvoj, ale je to důležité i pro tu společnost jako celek. Protože je to něco, co tvoří určitý pojivo v té společnosti. To je prostě jedna z těch důležitých rolí školy – ta socializační v tom smyslu, že ona vlastně vytváří určitý pospolu – a to nejen uvnitř té generace, ale i to mezigenerační a také i to národní, že jo. Protože tím, že vlastně by do školskýho systému nebylo zasahováno z těch mezinárodních kruhů, řekněme, a ten stát si to formuloval sám, tak to tvoří i ten, řekněme, kolektiv, kterému se říká národ.

Přesně tak.

No a právě ten kompetenční model – v těch prvních letech to nebylo tak zřejmé, ale my jsme teďka ve fázi vlastně, kdy se má ten po těch 20 letech tenhleten systém těch rámcových vzdělávacích programů – což jsou jenom takové velmi vágní obecné mantinely, které ten stát stanovuje – tak se mají vlastně revidovat, mají se měnit. Mluví se o velké revizi těch vzdělávacích programů. A tady ten, řekněme, důraz na ten kosmopolitní charakter té výuky, na to odnárodnění je daleko silnější, než byl v těch prvních letech.

Jo.

Jo.

Takže třeba tady se ve výuce dějepisu zcela už opouští výklad jako samostatný výklad českých dějin.

Jo.

My jsme ještě mívali vlastivědu. Pamatuju si, že jsme ve Slovensku měli do nějaké šesté třídy spolu vlastivědu a to vím, že dneska už jako přestává být toto.

A v rámci vlastivědy byly prostě české dějiny, že jo.

Ale i potom na druhém stupni, tam kde už je potom samostatný dějepis jako výuka dějepisu, tak taky se učily prostě samostatně české dějiny. A pak se učili a pak se zakomponovaly do toho kontextu třeba těch evropských nebo světových dějin. Dneska se už samostatně české dějiny učit nemají podle těch revizí. Jo, je tam vlastně se to otočilo do toho opačného směru. To znamená primární jsou ty světové a ty české my nějak prostě zakomponujeme do těch světových, jo.

Ale totéž se týká třeba v tý výuce jazyků a českého jazyka, české literatury, jo?

Například ta revize přichází se zrušením toho klasického členění výuky českého jazyka na gramatiku, sloh a literaturu.

Jo, to nevím, jestli jak jste to měli. Já to neznám.

Jo, jo, jo.

Ale tohle bylo vždycky běžné, že jo, po generace. Že byly hodiny českého jazyka, kde jsme se více věnovali buď právě té gramatice, že jo, nebo jsme četli a psali. A pak zase byla ta literatura. Tak teď víceméně a stát nedává žádný pevný hodinový dotace na tu výuku, takže čistě teoreticky si může škola zpracovat vlastní vzdělávací program, kde ta literatura třeba vůbec nebude obsažena, nebo jenom minimálně.

Jo.

A já myslím, že právě proto je povědomí toho, že tvoříme společný národ, hrozně důležité, že známe ta stejná díla.

A ne, já si nedělám iluze o tom, že většina dětí si ty knížky přečte, jo, ale o nich ve škole slyšela třeba, jo, ty knížky, které na kterých stojí naše národní obrození, jo, tak asi většina těch z nás možná nečetla ani Karolínu Světlou, nebo já jo, ale víme, že existovala, jo, vzpomeneme si na některá díla, vzpomeneme si na některé postavy, na některé příběhy třeba těch knížek, i když je máme třeba jenom z druhé ruky, jo, ale je to něco, co prostě vytváří vlastně potom tu spoluáležitost a to vědomí toho, že máme nějaký společný příběh, jo.

A teď je to vlastně strašně rozsekaný.

Ty školy jsou autonomní v tom, i jako po stránce toho obsahu, toho, co se tam učí.

Takže zatímco dříve můžeme říct, že to je jako jeden extrém, jsou takové ty jednotné osnovy podle Zdenka, jako v tomhle tom druhu, jo, že se všichni učí úplně totéž, jo.

To může být jeden extrém, ale pak je druhý extrém a v něm žijeme dnes.

Tady máme přes, já nevím, 4 000 základních škol, asi 4 200 nebo tak nějak, jo.

A víceméně každá škola jede si po svým, protože ty rámcové vzdělávací programy, ty opravdu ty vůbec neobsahují závazné učivo, ale jenom takzvané očekávané výstupy.

Mhm.

To znamená, že se třeba a to ne v každém pro každý ročník, ale jenom pro pátý a devátý ročník.

Tak je tam řečeno, že třeba v pátém ročníku by ty děti už měly se orientovat v těchto oblastech, měly být schopny trojčlenky a tak dál.

No ano, to v tom lepším případě, že se tam přesně řekne, co by měli umět, ale někdy je to formulováno ještě mnohem vágněji.

To znamená, měli by se třeba orientovat v základních třeba geometrických útvarech, nebo jo, nějakých matematických početních úlohách, nebo, ale není tam přímo vyjmenováno, o co tam přesně má jít.

A totéž i v tom dějepise, jo?

Jo.

Nebo ve výuce právě toho té literatury.

Takže každá škola si vypracuje vlastně svůj vlastní takzvaný školský nebo školní vzdělávací program.

Vyjde z těch rámcových a udělá si to podle svého, včetně té hodinové dotace, včetně toho, co se teda jako tady jde primárně o ten obsah toho učiva, jo.

Takže se může stát, že i v sousedních školách v každé obci, které třeba spolu i sousedí, tak se vlastně ty děti v tom roce učí něco jako jiného.

Mhm.

Jo.

Což vytváří značné komplikace třeba v situaci, kdy se ta rodina musí stěhovat, přestěhuje se do jiného města a dítě přijde do školy a místo, aby plynule organicky navázalo na to, co už umí, tak najednou se objeví prostě v nějakém úplně novém světě, jo.

A buď teda třeba tu látku, kterou znal z minulosti z té předchozí školy, tak třeba ta škola ji vůbec tu látku neprobírá, nebo tam ještě ani nedošla, jo, nebo ji probírala i v minulém ročníku a tak dál, jo.

Čili todle vlastně vytváří to velké vzdělávací chaos, jo.

A to se potom samozřejmě taky špatně nějak hodnotí, protože my vlastně fakticky za těch 20 let tady není jediná dopadová studie té velké kurikulární reformy.

Nikdo vlastně nic takového neudělal.

A přestože my tady teď slyšíme, jo, vidíme, jak to jde vlastně dolů, jak ta úroveň toho vzdělání, tak tady vlastně my nemáme data, o která se můžeme jednoznačně opřít a ukázat na nich, to rozhodnutí tehdy bylo správné nebo chybné.

Mhm.

A místo, aby se udělalo toto, tak se vlastně řekne, eh, moc se nám to jako v těch školách nedaří, nevyvíjí se to jako dobrým směrem, tak problém bude v tom, že jsme asi tu reformu neprovedli dostatečně důkladně a vlastně ta revize spočívá v tom, že se vlastně ty změny ještě jako prohloubí, znásobí.

Ještě se to víceliberalizuje.

Ještě se to víc liberalizuje.

Přesně tak.

Jo.

A o to tam jde.

A teď tato vláda, která slibovala určité změny, že jo, za jako zásadnější v porovnání s těmi vládami předchozími, teda jako oblasti školství vlastně s myšlenkou na žádnou změnu vůbec ani nepřichází.

Z toho důvodu, že vlastně současný ministr Plaga je ten, který v roce 2020 tu celou koncepci těch revidovaných RVP vlastně prosazoval a schvaloval.

Mluvilo se hodně v tý předvolební kampani i o takzvané inkluzi.

Hm.

Eh co je to zač a jak to pokračuje?

No, tak inkluze je myšlenka taky z toho, řekněme, takového progresivistického tábora, která vyšla z původně jako asi zdravé myšlenky, že je dobře jakoby neisolovat určité děti od toho hlavního vzdělávacího proudu.

Jo, zase můžeme mluvit o těch extrémech, jo, že třeba za minulého režimu stačilo, že prostě někdo, já nevím, dosahoval hodně slabých výsledků.

To by ještě bylo pochopitelné, ale ono stačilo, že třeba, já nevím, byl na vozíčku, nebo jo, nemohl se, nemohl se účastnit třeba výuky tělesné výchovy, nebo a už byl pro něj v podstatě jako speciální škola.

Už se nedostal do toho hlavního proudu.

Jo.

No tak, ale s vaničkou se vylilo dítě a zase se šlo do toho opačného extrému, že vlastně všichni mají být v tom hlavním proudu bez ohledu na to, jestli na to mají, jo, nebo jestli tam nejsou nějaké překážky, které jim vlastně neumožní dosahovat těch podobných výsledků, jako běžná populace.

No a já si myslím třeba, já jsem zastáncem té inkluze, pokud jde o různá tělesná postižení.

Myslím si, že správně, když třeba i děti mají ve třídě dítě, které je tělesně postižené a je to něco, co může pomoct nejen tomu tělesně postiženému dítěti, ale i těm ostatním dětem.

Jo.

Ale tělesně postižené dítě ještě neznamená, že má prostě nějaký intelektuální handicap, jo, může prostě excelovat v těch jednotlivých, kromě třeba té tělesné výchovy, jo, nebo ale nejede na lyžařský kurs a podobně, ale jinak jako dosahuje, může dosahovat vynikajících výsledků, ale problém je, že se do té inkluze vlastně zařadily děti s vážnými poruchami učení, jo.

A teď nemyslím jenom takové dyslektiky, dysgrafiky, že jo, ty byly vždycky a budou, ale jsou tam jako těžší poruchy, že jo, autistického spektra, pak jsou tam poruchy chování, jo, a v rámci vlastně tohohle toho v rámci prosazování takového ideologického vlastně prosazování inkluze, došlo k rušení těch speciálních škol, jo.

Takže oni sice dneska nijak neexistují, ale je jich teda mnohem míň, než jich existovalo dříve.

Takže dnes, když by bylo opravdu zase zapotřebí provést nějakou selekci, to znamená opravdu ty děti, které tu základní školu běžnou obecnou nezvládnou, tak se přesunou do nějaké té speciální školy.

Dneska vlastně nemáme kam poslat.

Jo.

A to vytváří obrovský tlak vlastně na ty školy, protože ty školy musí zajistit ty asistenty, že jo.

Tady to dřív nic takového nebylo, že jo.

Tady máme armádu asistentů a už to nejsou ani jako asistenti přidělený k jednotlivým žákům, jak to bylo úplně na počátku vlastně té inkluze, ale jsou to vlastně už učitelé, kteří vlastně mají působit jako asistenti pro tu třídu jako celek. Takže to jsou prostě situace, které neprospívají nikomu. Neprospívají samozřejmě těm učitelům, ale primárně neprospívají ani těm dětem. Protože ty děti, které tu školu nezvládají, tak jim to nedá, nedodá nějaký příliš velký sebevědomí, nějak se výrazně jako nezlepší.

No, ale škodí to samozřejmě i zbytku té třídy, která to tlačí dolů. Protože klasické vyučování, takové to frontální vlastně míří primárně jakoby na toho průměrného žáka.

Ti, kteří jsou opravdu hodně nadaní, tak v tom klasickém školství mají tendenci trochu zaostávat. To znamená ty schopnosti, ty vlohy, které prostě mají, tak třeba nerozvinou tak, jak by měly, aby udělali to potřebné.

Takže přesně tak, protože samozřejmě my jako lidé jsme živočichové, takže pokud tam není nějaká silná motivace, tak se spokojí přesně s tím, že školou prolézají s jedničkami. Ale kdyby bylo pod větším tlakem, tak dosáhnou ještě lepších výsledků.

No a ti, kteří jsou zase na chvostu – to znamená, kteří nedosahují ani toho průměru – no, ty jsou vlastně trvale nějak znevýhodněni a to znevýhodnění oni vlastně permanentně prožívají. Oni si to uvědomují. A teď, aby se nesráželo jejich sebevědomí, tak se různě upravuje systém. Mění se formy známkování. Tak není možné, aby prostě ty děti pořád propadaly nebo měly čtyřky, tak se jim prostě tady uleví. Takže i dítě, které je víceméně na propadnutí, tak dostane dvojku nebo trojku.

Což zase samozřejmě vnímají ty nadanější děti a vnímají to jako nespravedlnost. Takže to vytváří určité napětí mezi těmi dětmi v té škole.

Jo, takže tohle je naprosto slepá ulička.

Současný ministr si také nějak uvědomuje, že se tady jakoby asi příliš tlačilo na inkluzi a mluví o tom, že je zapotřebí ten projekt té inkluze nějak upravit. Ale rozhodně nejde tak daleko, aby mluvil o nějakém zásadním obratu nebo o tom, že by se vlastně ta inkluze měla rušit. Ona se samozřejmě ze dne na den zrušit nedá, protože my ani nemáme vlastně kam ty děti umístit z těch škol dneska.

Ty tady mluvíš jako celkově jednak o té inkluzi, ale i o tom úpadku celkově toho školství a naznačil jsi, že vlastně ta současná vláda s ním nepřichází nějaká zásadnější změna. Tak v čem vidíš ten východ z té situace? Co se musí odehrát, aby se tahle věci začaly měnit a jak by se měly měnit k lepšímu?

Tam je prostě, jak se říkal, že ke správné léčbě je třeba správný diagnóz. Takže my nejprve potřebujeme ministra, který pochopil příčinu toho problému. A ministra odvážného, který se vlastně bude mít dostatek právě té politické odvahy začít tady jakoby rozbíjet ten systém, který se tady za těch dvacet let vytvořil.

A to není jenom systém těch rámcových vzdělávacích programů, ale celkového řízení školství. Protože tak, jak se autonomizovaly školy třeba v rámci obsahu, tak se vlastně vytvořila tady radikální autonomie těch škol i co do řízení.

Tady dřív vlastně ty školy fungovaly tak, že měly za zády ze strany státu pomoc v podobě takzvaných okresních školských úřadů. V těch úřadech stáli převážně lidé, kteří aspoň měli být kompetentní v tom svém oboru. A ti nejen že měli na bedrech tu byrokratickou složku školství, která dneska padla na bedra těch škol, těch ředitelů.

Já tam vidím... a to musím říct, že když mluvím s těmi řediteli, tak oni opravdu naříkají pod tou váhou všech těch regulací, nařízení, papírování, všech těch byrokratických věcí. Že vlastně oni už nemají ani čas na to, aby učili. Já si pamatuju ze střední školy paní ředitelku, která říkala: „Když jdu učit náhodou výjimečně němčinu, tak si jdu odpočinout, protože já jinak většinu času trávím tím, že neustále zařizuju papírování kolem té školy a nevěnuju se vůbec tomu jako ředitelka, abych se věnovala kvalitě výuky těch dětí."

Přesně. No a tady to bylo vlastně a tady vždycky ten ředitel byl primárně učitel, byl to člověk, který měl opravdu učitelské zkušenosti. Právě proto měl tu autoritu mezi těmi učiteli. A sám, přestože byl ředitelem školy, tak ještě stíhal učit svůj nějaký předmět.

To už dneska vůbec není. Samozřejmě se ještě najdou učitelé a ředitelé na těch menších školách, kteří si ještě najdou ten čas, třeba někde učí, ale už to není zdaleka, to už dávno není norma. A z těch ředitelů jsou vlastně manažeři.

Dokonce je tlak na to. Já nevím, třeba ta expertka ODS, paní Zajíčková.

Paní Zajíčkové.

Jo, jo, tak expertka ODS na školství. Oni mají takovou stínovou ministra školství, paní Renátu Zajíčkovou, tak ta vlastně razí myšlenku, že ředitel vlastně nemusí být vůbec učitel. Stačí, aby to byl dobrý manažer. Také volá potom sjednocování škol, aby se více těch škol tvořilo jednu velkou školu. Ne, nemyslím to pod jednou střechou, ale že může být jeden ředitel, jeden manažer pro větší počet škol třeba v nějakém okrese a podobně.

A to si myslím, že je samozřejmě také chybný postoj a k řešení těch problémů to určitě nepovede.

Tak ta byrokratizace těch škol by se dala napravit tím, že by se opět vytvořilo takové to oborové řízení – řekněme, že ministerstvo školství, které fakticky poskytuje dneska jenom nějaké metodické rámce, ale jinak to vlastně všechno hodilo na ty školy. Takže ty školy by vlastně potřebovaly tu odbornou zázemí, tu pomoc, kterou jim dříve ty školské úřady poskytovaly.

Jo, takže je dobré asi posílit odpovědnost těch ředitelů, ale tady to šlo do krajnosti. Na druhou stranu oni nemají možnost nějakým zásadním způsobem tu svoji školu měnit k lepšímu, protože i tak se musí držet celé řady právě těch různých regulací, které nepřichází jenom z ministerstva, ale přichází třeba z Evropské unie, přes to ministerstvo a tak dál.

Čili veškerá taková ta odpovědnost, ta manažerská, ta finanční, je dneska prostě na bedrech těch ředitelů. A dřív ty školské úřady, to byly instituce, které se staraly o ty mzdové záležitosti, personální záležitosti, o papírování. To vůbec ty ředitelé dělat nemuseli.

Takže, ale vracím se zpátky k tvé otázce.

To znamená, musí tam být ministr v čele toho resortu, který prostě ví, že tady ta změna provedená před 20 lety byla chybná a musí najít zase cestu, jak demontovat ten vzniklý systém směrem zase zpět k tomu znalostnímu školství.

A to bude opravdu obrovský boj, protože se tady vlastně vytvořil systém, který má tendenci samozřejmě se udržovat při životě.

A to není jenom ten státní aparát, tam je to pochopitelný, ale tady vlastně se velká část činnosti a obsahu — to, co se v těch školách vlastně ty děti učí — se svěřilo těm neziskovým organizacím různým.

Čili jakoby to je další otázka, na kterou se tě chci zeptat.

Poslední dobou tedy řekl bych především v tom našem opozičním rybníčku, v tom antisystémovém rybníčku se hodně často mluví právě o politizaci školství jako takového a o tom, že tam prostě působí i na těch státních školách, na těch soukromích prostě různé neziskovky a další, třeba i mezinárodní nevládní organizace.

V současné době vidíš, protože ta současná vláda slibovala tady tohoto omezit. Vidíš ten trend toho omezování?

Školství nevidím. Nevidím.

Jo, potěšila mě teď — je to asi dva dny stará zpráva — z nějaké tiskové konference ministra Macinky, který se pochlubil tím, že seskrtel vlastně dotace těm politickým neziskovkám na ministerstvu zahraničí z nějakých asi 640 milionů na 40. Jo, tak tleskám. Tady tleskám.

To je správně. To je asi primárně člověk v tísni a různé jiné organizace, které prostě parazitují vlastně na tom státním systému a čerpají z něho neuvěřitelné peníze.

A v tom školství se tady opravdu vytvořila taková chobotnice, která je přisátá na to ministerstvo těmi chapadly a vysává vlastně ty peníze z toho systému pro sebe.

A protože ty školy potom už jaksi musí vytvářet ty svoje vlastní programy školské, tak na to nemají čas. Velmi často to dělají tak, že to opisují od jiných škol a tak dál.

Jo, ale protože mají povinná takzvaná průřezová témata, která jsou do značné míry hodně ideologická. Tam je ta zelená agenda, duhová agenda — všechny tydlety boje proti různým fobiím a zrovna, jak jsme se v rámci biologie právě určili ty klimatické cíle Evropské unie.

No, a to třeba — a přitom neexistují závazní osnovy, ale přitom existují závazní průřezová témata, kam to patří.

A ta škola — česká školní inspekce, což je dneska jako jediný dohledový útvar — je ale jenom dohledový kontrolní, bez toho, že by vlastně těm školám pomáhali nějak metodicky. Jenom tam přijdou vždycky posoudit, jestli tedy ta škola dělá to, co dělat má.

Tak oni opravdu zkoumají, zda jsou ta průřezová témata součástí té výuky, zda prostě tenhleten ideologický faktor je tam prostě zohledněn.

Takže ty ředitelé to řeší tím, když na to nemají vlastní personál a vlastní osnovy — že tu výuku takzvaně outsourcují.

No, to znamená, že jim tam jezdí různé nevládky. Dělat se jedné starosti a nořit to někomu zvenčí.

Jo.

A velmi často to dělají jakoby úplně bezvědomí i těch rodičů.

Myslím, že mnoho rodičů vůbec neví, co se v těch školách děje, protože je běžný, že prostě dítě — zvlášť když už je v pubertě — přijde ze školy, tak na otázku, co bylo ve škole, řekne: „No nic."