Zápisky vězně. Prezident Sarkozy jako vězeň číslo 320535 | Ex Libris

Mohutná ocelová brána pařížské věznice La Santé se pomalu posouvá po kolejnici. Za automobilem zůstávají novináři, policejní motorky a ulice města. Před ním začíná svět mříží, kontrol a uzamčených dveří.

Je úterý 21. října 2025. Muž uvnitř vozu byl pět let prezidentem francouzské republiky. Ještě před čtyřmi dny seděl v Elysejském paláci naproti Emanuelu Macronovi. Teď má dostat číslo.

Po dlouhých minutách mi bylo nakonec dovoleno projet mohutnou ocelovou branou věznice. Viděl jsem ji ve filmech a v reportážích, ale nikdy na vlastní oči. Když jsem sledoval, jak se těžká brána pomalu a slavnostně posouvá po kolejnici, ptal jsem se sám sebe, jakou ironií a podivnou hrou osudu jsem se dostal do tolika extrémních situací.

Chystal jsem se převzít vězeňské číslo 320535. Takto mě budou odteď rozpoznávat. Ještě před čtyřmi dny jsem byl Nikolas Sarkozy, bývalý prezident francouzské republiky a osobně mě přijímal prezident Emanuel Macron v Elysejském paláci. Lze si představit ostřejší kontrast, absurdnější situaci. Musel jsem se štípnout, abych této realitě uvěřil. Pravda mě nutí přiznat, že jsem jí nevěřil.

Z této zkušenosti vznikla kniha „Zápisy vězně" – deník tří týdnů za mřížemi. Osobní spověď, ale také rozsáhlá obhajovací řeč.

Pařížský trestní soud Sarkozyho odsoudil k pěti letům vězení za spolčení za účelem pasivní korupce v kauze údajného libyjského financování jeho prezidentské kampaně z roku 2007. V dalších třech bodech – korupci, nelegálnímu financování a zakrývání prověry veřejných prostředků – byl podle knihy zproštěn obvinění. Proti rozsudku se odvolal, přesto nastoupil do vězení.

Sarkozy tvrdí, že případ vyrostl z falešného dokumentu, rozporných svědectví a zaujatosti části justice. To je jeho verze, kterou kniha podává naléhavě a bojovně. Tento pořad ji nebude vydávat za konečný soud. Bude sledovat něco jiného: co se stane s člověkem, když mu zůstane 12 metrů čtverečních, rodina za dveřmi a čas, před kterým nelze utéct.

Poslední ráno na svobodě nezačíná státnickým gestem. Začíná špatně vyspanou manželkou, horečkou dospívající dcery a společnou snídaní, při níž se všichni snaží chovat normálně. Sarkozy sám sebe vidí jako rodinný pilíř. Proto nesmí zakolísat, nebo alespoň nesmí dovolit, aby to ostatní poznali.

Pak se probudila má manželka Carla a hned prohlásila: „To je zlý sen, čím jsme si tuhle hrůzu zasloužili?"

Požádal jsem děti o poslední společnou snídani na svobodě. Navzdory okolnostem to byl šťastný okamžik v rodinném kruhu. Všichni se tvářili vážně, zasmušile, rozhořčeně. Ale byl jsem jim hluboce vděčný, že se snaží dělat, jakoby nic.

Nastal trýznivý okamžik, kdy bylo třeba opustit dům. Carla mi svírala ruku tak silně a láskyplně, že mě to dojímá ještě teď, když píšu tyto řádky. To díky ní jsem situaci ustál. Naposledy jsem objal Carlu. Nechtěl jsem ta muka prodlužovat. Políbil jsem dceru. Do očí mi vhrkly slzy. Doslova jsem skočil do auta. Nejraději bych se někam ztratil. Tak silný se mě zmocnil smutek.

Venku stojí více než 1000 podporovatelů. Zpívají Marseillaistu. Nikoja. Nikoja.

Uvnitř auta se bývalému prezidentovi chvěje hlas. Kniha se bude k tomuto obrazu vracet. Veřejnost vidí bojovníka. Rodina člověka, který se bojí odloučení.

Carla Bruniová není v zápisech jen slavná manželka v pozadí. Je měřítkem času i domova. Sarkozy téměř každý vězeňský den odpočítává podle telefonátů a návštěv. Nejtěžší pro něj není ztráta protokolu. Je to nemožnost natáhnout ruku a zjistit, že člověk, s nímž 18 let sdílel každodennost, leží vedle něj.

Ve věznici La Santé projde osobní prohlídkou mřížemi, chodbami a 85 schody. V patře pro izolované vězně se zastaví před celou číslo 11. Veškeré mapování podle něj pokrývající celé vězení se zde mění v inventář.

Dveře se za mnou s rachotem zámků zavřely. Konečně jsem byl sám. Prohlídka místnosti mi netrvala dlouho. Stačil jediný pohled: 12 metrů čtverečních. Postel připevněná ke zdi pomocí vystužených desek. Malý stůl ze světlého dřeva, sprcha, lednice, varná plotýnka, televize. Vše v jedné místnosti.

Cela má dvě okna. Každé z nich zajištěné dvojitou soustavou mříží a pletiva. Před okny bohužel stály mohutné plastové panely vysoké až 3 metry. Nemohl jsem spatřit oblohu, letícího ptáka nebo strom chvějící se ve větru. Nemohl jsem ani zjistit, jaké je počasí. Slunce, déšť, mlha – to vše se mi nyní stalo cizím.

Když jsem se posadil na neustlanou postel, dostal jsem šok. Nikdy ani na vojně jsem nezažil tvrdší matraci. I stůl by možná byl měkčí.

Na věšáku hloupě a osamoceně visela tři plastová ramínka. Člověk zvyklý na světová pódia se učí ustlat jedinou postel, zvednout těžkou matraci a rozdělit několik košil na tři ramínka. Vcele objevuje, že drobný pořádek není banalita, je to obrana.

Jeho vězení je však od počátku neobvyklé. Sarkozy odmítá přesun do pohodlnějšího zařízení i zvláštní ubytování, aby nebyl obviněn z výsady. Současně jej ale v sousední cele nepřetržitě chrání dva ozbrojení policisté a při každém pohybu se zastavuje provoz oddělení, aby nepotkal jiného vězně. Je uvězněn a zároveň zůstává bývalou hlavou státu. Právě tento rozpor kniha nedokáže a možná ani nechce odstranit.

Když otevře okno, dovnitř nevstoupí vzduch, ale křik a kovové údery. Okno zase zavře.

První noc teprve přichází. V noci se vězení probouzí. Ozývá se řev, rány a výhrůžky mířené přímo k novému vězni. Denní dozorci odešli. Sarkozy odmítl prášky na spaní. Tvrdí, že nenávist k protivníkům nechová. Přesto o nich na jiných stránkách píše s prudkostí zkušeného politického bojovníka. Tady však na chvíli přestává bojovat s druhými.

V tomto beznadějném a výhrůžném ovzduší jsem najednou pocítil potřebu pokleknout k okraji lůžka. Modlil jsem se. Ne že bych se pro to rozhodl. V dané situaci to přišlo samo od sebe. Zůstal jsem tak několik dlouhých minut. Nevnímal jsem čas. Modlil jsem se, abych měl sílu nést kříž této nespravedlnosti. Udělalo se mi líp. Cítil jsem se klidnější a silnější.

Co když právě modlitba ukazuje cestu, jak vše překonat? Rozhodl jsem se po ní vydat tak často, jak bude třeba. Byl to můj první pozitivní zážitek z vězeňského života. S nikým jsem o tom nemluvil. Cítil bych se trapně. V tomto ohledu jsem velmi stydlivý.

Tato duchovní zkušenost mě na konci chmurného odpoledne potěšila, což samo o sobě představovalo velké vítězství. Modlitba se od té chvíle stává součástí jeho vězeňské disciplíny. Ne nahrazením rozumu, ani důkazem náhlého obrácení, spíše místem, kde na několik minut přestává být obžalovaným bývalým prezidentem i veřejnou postavou. Zůstává člověkem, který prosí, aby vydržel příští noc.

Dny dostávají pevný řád. 23 hodin v cele, 1 hodina v malé posilovně.

Běžecký pás, rotoped a veslařský trenažér namačkané tak těsně, že se mezi nimi sotva protáhne.

Vězeňské jídlo většinou odmítá. Někdy sní jen cereální tyčinku.

Telefon je připevněn ke zdi ve výšce hrudníku. Volat lze jen napředem schválená čísla.

Návštěvy Karly a dětí trvají kolem 50 minut v místnosti bez oken se zářivkou, umakartovým stolem a plastovými židlemi.

Zbytek dne je dlouhý. Sarkozy se brání pohybem, přesně ustlanou postelí, četbou a prací.

První odpoledne si sedá k malému stolu. "Musel jsem se naučit zvládat jednotvárnost samoty a ticha. Nejlepším a pravděpodobně jediným řešením bylo dát se do práce."

Přesto si vytáhl jeden z čistých listů papíru, které si s sebou přivezl. Sedl si na nepohodlnou židli k malému pracovnímu stolu.

Na okamžik se mu vybavila kancelář generála de Gaula v Elisejském paláci, která mu pět let sloužila jako pracovna. Vzestup a pád. Jaká to hezká nová lekce pokory.

Napadla ho první věta a následovalo mnoho dalších. Pustil se do psaní zápisku z vězení.

Psal dlouhé hodiny. Odpoledne uběhlo rychle.

Díky psaní se unikl a odpoutal se od všeho, co ho obklopovalo. Byl to první okamžik klidu a vyrovnanosti. Tolik ho potřeboval.

Když nemůže odejít z cely, odchází alespoň prostřednictvím vět. Papír mu vrací pohyb, pořadí a kontrolu. Zároveň mu dovoluje stavět vlastní verzi událostí. A v tom je síla i limit knihy.

Psaní jej zachraňuje před prázdnotou, ale také pečlivě komponuje obraz muže, který trpí, nezlomí se a ze zkoušky vychází oprávněn znovu promluvit.

Ve vězeňské hovorně mu Karla nepouští ruku. Při odchodu má slzy v očích.

Tyto návštěvy jsou krátké, kontrolované a pro oba vyčerpávající, ale právě podle nich se dá měřit, že čas stále plyne.

Po třech týdnech odvolací soud vyhoví Sarkozyho žádosti o propuštění. Rozhodnutí není sproštěním viny. Jeho právní spor pokračuje.

Pro člověka v cele však v té chvíli znamená jediné. Dveře se otevřou opačným směrem.

Cestou ven se loučí s dozorci. Na nádvoří čeká Karla a po třech týdnech, během nichž plastové panely zakrývaly nebe, se nad ním znovu objeví obloha.

Doma povečeří s dětmi. Poprvé se skutečně nají a usne bez křiku a děsivých hrůžek.

Druhý den ráno vyjde zadním vchodem a zamíří do buloňského lesíka. Karla čekala v autě. "Byli jsme nesmírně šťastní, že jsme opět spolu. Poprvé po třech týdnech jsem spatřil oblohu."

Po probuzení se cítil slabý a rozhodnutý vzdát se prvního běhu na čerstvém vzduchu. Nakonec ho svědomí přesvědčilo, aby sám sebe neposlechl.

Vyšel tedy zadním vchodem, aby se fotografům vyhnul, a zamířil k buloňskému lesíku. S každou ubíhající minutou se cítil lépe.

Po cvičení v uzavřené posilovně se nemohl nabažit té rozkoše být zase v lese pod širým nebem. Cítit vítr na kůži, to byla znovu nabitá svoboda.

Kolem jdoucím nezdravili, povzbuzovali a říkali: "Jak jsou rádi, že jsem na svobodě."

Už dlouho neběžel s tak lehkým srdcem.

Svoboda se tu nevrací jako politické heslo. Má podobu vzduchu, stromů, ticha v ložnici a větru na kůži. Jen na okamžik.

V zápětí se vrací novináři, kamery, restaurace, potlesk a Sarkozyho potřeba dokázat protivníkům, že jej nezlomili.

Duchovní hledání a politický instinkt zůstávají vedle sebe až do posledních stran.

Le Journal d'un Prisonnier je kniha několika vrstev. Je svědectvím o ztrátě svobody, milostným dopisem Karle a rodině, záznamem samoty, v níž pomáhá pohyb, práce, modlitba a přesně rozvržený den.

Je také politickou obžalobou a sebeobhajobou člověka, který čtenáře neustále přesvědčuje, že do vězení vstoupil nevinný.

Sarkozy mluví o pokoře, ale neztrácí vědomí vlastní výjimečnosti. Píše, že nenávist nechce, a současně ostře účtuje s protivníky. Odmítá výsady, avšak jeho zkušenost nemůže být zkušeností obyčejného vězně.

Tyto rozpory knihu neoslabují, dávají jí napětí a nutí číst pozorněji.

Změnilo vězení Nikolase Sarkozyho nebo mu pouze umožnilo nově vyprávět příběh, který o sobě vypráví celý život?

Možná platí obojí. Člověk se může skutečně proměnit a zároveň si z té proměny vytvořit přesvědčivý obraz.

Mezi ocelovou branou a větrem v buloňském lesíku zůstává dost nevyřčeného, aby stálo za to otevřít samotnou knihu.

Zakončeme dnešní listování Zápisky z vězení bývalého francouzského prezidenta, prominentního vězně Nikolase Sarkozyho, ještě několika úryvky z jeho knihy.

O síle pravdy a vnitřní svobodě:

"Vnitřní svobodu mi nikdo vzít nemůže. Zde za těmito zdi jsem paradoxně svobodnější než ti, kteří mě sem uvrhli, protože moje svědomí je čisté a nejsem spoután lží."

O samotě a smíření:

"Ticho cely mě zpočátku děsilo, ale postupně jsem v něm nalezl vzácného přítele. V té nejhlubší samotě se člověk setkává sám se sebou bez jakýchkoli masek a přikrášlení."

O naději a solidaritě mezi vězni:

"Naděje neumírá ani v nejtemnějších koutech tohoto žaláře. Stačí lehký stisk ruky při vycházce nebo tiché slovo povzbuzení přes chodbu, aby člověk věděl, že v tom není sám."

O vnímání času:

"Dny se vlečou jako staletí, ale roky utíkají jako voda. Čas zde plyne jinak. Neměří se hodinami, nýbrž intenzitou myšlenek a hloubkou prožitého utrpení."

O odpuštění a odmítnutí nenávisti:

"Nenávist je jed, který neničí toho, proti komu směřuje, ale toho, kdo jej v sobě nosí. Rozhodl jsem se neodpovídat na zlo zlem, protože to je jediný způsob, jak nad svými vězniteli skutečně zvítězit."

O zkoušce charakteru a lidské důstojnosti:

"Teprve zde se ukazuje, co v člověku skutečně je. Masky padají a zůstává jen ryzý charakter. Buď se člověk skloní před bezprávím kvůli vlastnímu pohodlí, nebo si uchová svou důstojnost i za cenu nejvyšší oběti."