TOMÁŠ LEBENHART: Největší omyl moderní medicíny? Kvůli němu zůstávají lidé nemocní... [zkušenosti]

Půjdeme do toho.

Tak diváci sledující, kritici, vítejte v tomto rozhovoru na vaše přání. Tentokrát s Tomášem — já bych to přečetl dobře — Lebenhartem. Vítej, Tomáši.

Vítej.

Ty dnes seš holistický terapeut a pomáháš lidem. Jdeš svojí cestou. Já jsem si tady poznamenal to, cos mi řekl ještě, než jsme zapli kameru. Uprchlík ze systému vědecké medicíny. A my se dneska budeme povídat na témata, která vás zajímají, diváci, především zdraví a to, jak je to všechno propojené. Sledujte.

Nevěřím, že dostanete i konkrétní inspiraci nebo tipy, protože kdy jsme natáčeli s Tomášem — kolik to bylo? — čtyři roky, možná.

Čtyři roky. Jsem zapomněl.

Tak vím, že jste psali komentáře, že moc děkujete a že vám spoustu věcí zacvaklo. Je tady vítání. Odkazy na mého hosta jsou dole pod tímto videem. Jak je tradičně, když se vám něco zalíbí nebo se budete chtít zeptat dál, kouknete. Máte tam webové stránky, kontakt na Tomáše, a nemusíte čekat.

No a také pokud vás tyto relace baví a chcete mít přístup k premiérám dřív než ostatní podle vašeho harmonogramu, tak kouknete — jsou tam možnosti členství přes YouTube a případně děkuju za jakoukoli finanční podporu. Jsme nezávislí, nemáme tlaky zprava, zleva. To se držíme pět let a je to díky vám.

Jo, nemusím tady ukazovat žádné plechovky s Pruženou, Urkelem a pak poslouchat, že tady ten host se jim nelíbil. Takže děkuju za to, že můžeme jít tuhletu cestou. Mě osobně to baví. Nevím, jak vás.

Tomáši, tebe věřím, že to baví taky to, co děláš, protože v dnešní době, víš, je to hustý. Ty máš — a já to na tebe prásknu. Můžu?

Já nevím, co.

No, že máš narůžky.

Jo.

Aha. Jo, to není nic, to není nic kriminálního. To je v pořádku.

No, Tomáši, já to nemám říkat, ale tak jenom naznačím. On oslavil 50 let nedávno — tak jsem to jemně naznačil — ale vidíte, v jakém úžasném je stavu zdravotním.

Vypadá to tak.

No, jako je to super, že je to vidět na tobě. Eh, ne, je to opravdu, nebudu to prozrazovat, ale myslím si, že bychom si mohli Tomáše poslechnout.

No a děkujeme vám proto za sdílení. Jak jsem povídal, aby další lidé se nechali inspirovat a třeba se něco dozvěděli a zapojili do debaty. Za to — já například ještě promiň, že do toho vstupuju, aby byla představa určitá. Nebudu říkat nějaká čísla, ale já už si vůbec nepamatuju, kolik let pobírám státní důchod. Nevím, musel bych to teď nějak odvozovat a počítat. Prostě to nemá smysl u tebe. Na to se vykoupil dlouho. Je to dlouho.

Eh, Tomáši, první otázka pro tebe. Je mezi tímto rozhovorem a tím naším prvním poměrně značná část času. Vím, že se to točí dneska hlavně kolem debat ohledně covidu, případně dalších epidemií. A mnoho lidí tady, kteří jsou právě z toho pásma vizionáři, outsidéři, říkají, že jim to připadá jako doba neuzavřená, že jsme si z toho nevyvodili žádné závěry, žádná ponaučení, že se jede dál, jakoby se nic nedělo. Někteří ze srandy říkají covid skončil Ukrajinou.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s tvými pacienty, či spíš klienty? Vnímáš, že zdravotní potíže u očkovaných, neočkovaných — je to jiné? Jak se to chová? Jaká je tvoje zkušenost za ty čtyři roky? A já budu pevně věřit, že YouTube už se posunul v oblasti Bidenovy administrativy dál a vy to slyšíte. Mělo by to konečně už i u nás. My jsme jedna z posledních koutek světa, kde pořád děláme, že se nic nestalo.

Eh, to je neuvěřitelné. A ono se stalo, ono se stalo — to nebyla legrace vůbec žádná. To, co se stalo medicínsky — absolutní selhání profesní. To, co se stalo politicky a co se stalo lidsky po všech stránkách — to je opravdu o tom. To by se mělo.

Já nemám rád takový ty vzpomínky na průšvihy, ale tohleto je nevyřešené právě. Třeba druhá světová válka byla vyřešená. Jo. A spoustu dalších věcí historických.

No a tohleto je nevyřešené aspoň u nás a věřím, že v mnoha dalších zemích. A tady toho poškození bylo mnohem, mnohem víc než v nějakých válečných konfliktech, když se to vezme globálně po celém světě. To je nutno si uvědomit.

A když u toho někdo přímo není a má to jenom z doslechu nebo z nějakých médií zmanipulovaných, tak prostě má o tom zkreslené představy a nějak to nebere příliš vážně.

V naší společnosti se zdá, že pořád vládne jedna z takových nízkých energií — vibrací — a ta se jmenuje lhostejnost. Ta je velice nebezpečná. Ona se nezdá být nějaká lhostejnost. Prostě nevšímám si, mě to nezajímá, neřeším, jde to mimo mě. Lhostejnost, prostě.

No a to je ale u zrodu všech velkých nepříjemných záležitostí, včetně světových válek. Jo. Jak začala druhá světová válka? Jeden člověk se zbláznil a ostatní byli stejně — když to zjednoduším — hodně. Jo. A takových příkladů je spousta.

No a u toho covidu to bylo taky tak. Byl tady určitý záměr určité skupiny podnikatelů a ten měl tolik peněz, že prostě zařídil, že všechno půjde podle něho. A ta lhostejnost lidí, který měli říci s tím ne — já se omlouvám všem — ale prostě ta emoce tady je. Místo toho dělali, že se jich to netýká a někteří dokonce na to naskočili a začali být takzvaně odpovědní a šli příkladem a nechali se nabodat a tak dále, a pak to skončilo všelijak. Velice nepříjemné věci.

A když se přesuneme do současnosti, tak pořád nikdo tady oficiálně neřekl ani ze zdravotníků kompetentních, ani z politiků kompetentních, že to bylo obrovské selhání a že my jsme z toho měli vyvodit důsledky a omluvit se všem postižením lidem nebo zemřelým a jejich rodinám. Protože to nebyla opravdu běžná věc.

Já jsem i proti běžnému očkování dětskému, takzvanému, nebo prostě jakémukoliv, protože o tom něco vím a mám studijní skupiny, které jsou mnohatisícové a můžu srovnávat. Řekněte mi, kterého lékaře — který lékař má — může srovnávat velké očkované skupiny a neočkované. No nevím, protože všichni očkují. Tak kde by vzali tu kontrolní skupinu těch neočkovaných? Jo, už jenom proto. Takže tam to srovnání v podstatě neexistuje. Všichni jenom říkají, jak je to nutné, to očkování, a jak je kolektivní imunita výborná věc. Přitom ten nesmysl — ta žádná neexistuje. Existuje pouze osobní imunita. Ta je důležitá, když se potkáš s infekcí. Jedině ta je důležitá a to je psychika.

Já tady na úvod si dovolím říct jeden takový příběh, kterj trochu možná bude z té tvé první knihy — z Dálie, jak se to jmenovalo?

Příběhy Dálie.

Věděma z Dálie.

Vědma. Pardon.

Ono už je to dlouho a tak každý jsme napsali nějaké knihy a tak ono je to takový zkrátka kdysi dávno eh ve větru vane mor a potká ho vládce pouště a říká mu: „Kam letíš, prosím tě?"

A on říká: „Letím do Damašku pro 1000 lidských životů."

A když letí zpátky po nějakým čase, tak se zase potkají. A ten vládce pouště mu říká: „Říkal jsi 1000 lidských životů, ale vzal sis jich 50 000. To takhle by neměl mluvit ani Mor."

A on říkal: „To je omyl. Já jsem si vzal 1000, protože odu těch 49 000 mi lidi dali dobrovolně díky strachu a panice, že jo."

Takže to je takovej samozřejmě příměr nějaké předbiblické nebo bůh ví jaké dávné, kterýj opravdu ale funguje v těchto dnech pořád, protože princip těch epidemií a těch lidí, kteří odlehnou, tak je kolikrát v té rovině psychiky a strachu a paniky. A to je právě to, co ta skupina lidí dobře ví a s tím umí pracovat. A taky pracovala a vyvolala to.

Takže já to mám ověřený i na určitých frekvenčních přístrojích, že první je postižená aura toho člověka, čili nehmotná část našeho bytí, aura. A pakliže něco máme v auře a nevzpamatujeme se včas, tak potom to pronikne do těla postupně.

Takže takhle z mýho pohledu jsme oslabeni ještě než jakýsi virus nebo jakési ono vůbec do dneska není nějaká sekvence těch aminokyselin, která určuje, dejme tomu, nazývejme to virus pro jednoduchost, tak ještě nemusí vůbec fyzicky v nás být přítomen a už máme příznaky a můžeme dokonce zemřít. V podstatě můžeme zemřít strachy. Ten fenomén existuje. Zemřít strachy existuje.

Takže to není dobré podceňovat. Je o tom dobré vědět, že tohle hrozí a pěstovat si určitý vnitřní klid a důvěru v svůj život a ve svoji imunitu.

Já radím lidem, aby, když čelí nějaké konfliktní situaci, aby nereagovali, aby zůstali v tichu, aby se spojili se svým tichem, se svou podstatou a všímali si svých reakcí a vůbec si nevšímali toho, co ten druhej člověk říká nebo co slyší někde z média, protože ta pravda je vždycky přes pocit, který máme v sobě. Ta je v nás, ta není v rádiu, ta není prostě na nějaké tiskové konferenci. To je v nás ta pravda.

Jo. A málo málokdo se má tu odvahu se s ní spojit a spolehnout. Ale je to tak. Prostě je to intuice, je to pocit a ten je vždycky pravdivý. Zatímco mysl, rozum, intelekt, jak to nazveme, tak se může hrubě mýlit. Není schopen rozeznat pravdu od nepravdy.

Takže poslouchat nějaké důležité řeči není úplně nejlepší volba, jak se dostat k podstatě věci a k pravdě a k tomu, jak se mám zachovat. To říkám já.

Díky za ten úvod, Tome.

Jak to vnímáte vy diváci? Napište nám, jestli souhlasíte, nesouhlasíte, jakou máte vy osobní zkušenost.

Já jenom doplním, protože nás může sledovat kdokoliv, dnes známe ty lidi, tak tohleto je výklad Toma z jeho zkušeností. Určitě se řiďte svým svědomím a případně konzultujte s dalšími lidmi své zdravotní potíže, protože nevíme, kdo tady opravdu je. Třeba někdo, kdo má vážnou nemoc. Minimálně se můžete spojit s Tomášem a podělit se o to, vám on vám řekne.

Můžete i jinde.

Tomáši, ještě mě napadá: moc ti díky za ten úvod a abysme to uzavřeli to téma, které i tu společnost do dneška nějakým způsobem rozděluje. Jak by podle tebe to prošetření mělo vypadat?

Protože v Americe, ty jsi mluvil o očkování, opravdu to začíná být i téma, i očkování. Nastoupil pan Kennedy a tam se otevřelo tohleto téma navzdory tomu mnoha věncům, kteří ho začali kritizovat, ale on přesně říkal to samé, co ty. My potřebujeme ještě nějaké dlouhodobé studie, nevíme, a tak dále, ale to nevím, diváci, jestli sledujete do detailu. Já jsem to jenom jako zaznamenal v mě určité době, když o tom mluvil jiný host.

Tak co by se mělo stát, aby to bylo prošetřeno na té globální úrovni, protože jsi to správně podotkl, že to jako druhá světová válka, to byl nejdřív lokální konflikt, který se rozvětvil, ale toto téma proniklo i do míst, kde to nebylo třeba ve válečném plánu. Jak by to mělo podle tebe vypadat ta revize?

No, tak hlavně by se a ono takhle ještě poznamenám, že není třeba ani chodit přes Atlantik, ale že i na Slovensku taková aktivita existuje velice blízko. Jo, a v dalších zemích a my jsme jedna z posledních, kde děláme jakoby nic, jo.

A chce to samozřejmě, aby lidi se svými zkušenostmi veřejně vystoupili, což samozřejmě se děje, jo, ale pořád ještě jsou to jednotlivci z mýho pohledu. Jo.

A když jsou to jednotlivci, tak jsou potom vnímáni jako takový divní nebo prostě extrémní a tak dále, ale prostě říkat pravdu, říkat svoji osobní zkušenost a nebát se a zároveň to neříkat z nějakých odvetních nebo negativních důvodů. Prostě zcela klidně referovat o zdravotním stavu a o věcech, které se na něm podílely a o svých zkušenostech. To by měli lidi dělat a měli by taky mít možnost to dělat, jo.

No a to se částečně děje teda, jo, ale je to pořád ještě málo, jo.

Takže nevím, co bych k tomu ještě dodal.

No, díky za tvoji odpověď. A já jdu na otázky, které tady jsou pro tebe přichystané od diváků.

Tome, jakou jedinou radu byste dal dnešní mladé generaci?

Nehledejte nic mimo sebe. Nic tam není. Zaměřte se do sebe. Tam najdete všechno. Je to rada, která bohužel, která přesahuje trošku bych řekl, myslím, že nebude vyslyšena, jo, většinově, protože ale já nic jinýho bohužel nemůžu říct, jo. Mladí lidi jsou zaměřený ven, jo, ven na různé informace a tak dále, ale tam nic nenajdou. Tam najdou jenom chaos, jo.

Jediná pravda a jediná rada, co dělat v jaké situaci, je najdete v sobě, ve svém tichu, protože mladá generace žije v neskutečném hluku. Nemluvím jenom o hluku, který je opravdu akustický, ale je o hluku, který vytváří myšlenky. My neustále, i když spíme, dokonce v jistých fázích spánku, tak zuřivě přemýšlíme a jedna myšlenka stíhá druhou. A to je takový hluk, který není slyšet samozřejmě, ale v takovémhle prostředí chaotickém nelze se zorientovat, nelze si rozmyslet vlastně, co, kdo jsem, co chci.

Většina mladých lidí vlastně, když jim položíte otázku, co chtějí, tak vám řeknou buď nějakou hloupost a nebo prostě řeknou rovnou, že neví, že se uvidí. A to je špatné znamení.

Člověk by měl vědět, proč tady je a co tady má za povinnosti a co chce, protože si to vybral ještě než se zarodil. A potom prostě už s tím nechce nic mít, což je škoda. To znamená hledat v sobě, hledat v tichu, v klidu hledat, co je moje cesta.

Například každý z nás je povinen přinést nějakým způsobem něco nového na svět, nějakou inovaci čeho koliv, jo? Posunout jakoukoli část lidské činnosti podle svých vloh a tak dále.

Každý člověk by měl být automaticky rebelem, protože ta lhostejnost je opravdu a ona je ještě spojená s dalšími energiemi, jako je třeba setrvačnost, jo.

A v těchto dvou energiích je lidem velmi dobře, protože prostě všichni jako jsou zajedno, nemusí nic řešit, nemusí o ničem přemýšlet, nemusí riskovat.

Pak je tady velkej strach se lišit. Ten taky funguje a to všechno vytváří prostě takové bahno, v kterým vlastně se nemůžeme posouvat dál.

A to je realita.

Čili proti tomu se zbouřit, nebát se lišit a hlavně získat energii, nebo přijmout energii nadšení.

Člověk by měl žít každý den v nadšení, v každém okamžiku, už jenom z toho, že žije, že dostal život, s kterým si může dělat, co chce.

A je spousta odborníků, ale pokud nemají nadšení v tom svém oboru, tak nemohou se stát mistry.

Pouze člověk, kterej je nadšenej, tak může skutečně posunout ten svůj obor podstatně někam dál.

Čili chce to nadšení a nadšení, ale lidi se bojí být nadšení, protože ostatní je budou kritizovat, že to je blázen.

Víš, o čem mluvím?

Takže to potom vytváří takovou atmosféru, která není dynamická a tam se nemůže zrodit nějaká radikální nová myšlenka, takže my pořád přešlapujeme nebo se točíme v kruhu.

Prostě zatím já věřím, že to nemůže trvat věčně tohle a nebude taky, a velmi brzo to zjistíme, myslím.

Ale zatím to je tak.

Zatím je jenom pár takových bláznů, jako jsem já třeba, a další s tím není spokojená.

Takže nadšení, nadšení.

Jenomže nadšení prostě nemůžete nějak říct tak a od zítřa budu nadšenej.

To prostě je naprosto přirozená, v podstatě dětská vlastnost.

Nadchnout se pro cokoliv, pro úplnou blbost zájmavou, pro přítomný okamžik.

A potom v tý energii toho nadšení můžete někam se dostat.

A můžete strhnout i další lidi, že nadšení je nakažlivé, jenomže lhostejnost je taky nakažlivá, tak je to prostě kdo z koho.

No, jsem chtěl říct, že dnešní vysílání s tebou je takový pohádkový. Ty jsi začal příběhem a teď je to jak v té nesmrtelné treetě, jak tam sedí vedle sebe ty, že jo, to štěstíčko a nevím, co tam ještě, ale díky za odpověď.

A diváci, co vy na to? Jste nadšení? Dokážete docenit hodnotu života v tom jednom dni bezpodmínečně?

Tak napište, co to třeba trénujete a jak.

Já tohle znám, Tome, co říkáš. Takže já jsem se tak jako usmíval potichu.

A další otázka pro tebe.

Kde končí osobní zodpovědnost za zdraví a začíná vliv společnosti?

No, budu chvíli přemýšlet.

No, ono to, když o tom tak přemýšlím, není tak úplně jednoduché jasně odpovědět, protože když to vezmeme z hlediska tohoto života, tak tam ta odpovědnost končí, pokud ten zdroj je mimo tento život, což může být karmické důvody a tak dále, ale do toho bych nechtěl úplně zabíhat, protože tam se moc neorientuji, ale vím o tom.

Tak to pomiňme tedy s odpuštěním a věnujme se tomu konkrétnímu životu, který zrovna prožíváme.

Tak tam odpovědnost je 100%. Tam prostě se nemůžeme vymlouvat na nic.

Protože my, když si uvědomíme, kdo jsme, tak máme prostě hotovo.

Existuje Boží síla, to jsou ty různé energetické proudy, jako je prána, čchi a další různé.

My to nazýváme třeba česky vitální síla. Němci to nazývají haj strom a tak dále.

A pak je Boží moc.

A Boží moc je, když si uvědomíte, jak roste.

A pokud si tole uvědomíte, tak potom už neexistuje, potom už je jenom odpovědnost, že vy jste Bůh svého života, stvořitel svého života.

Takže mluvit tady o odpovědnosti nemá být na místě.

Samozřejmě, že jsme odpovědní za všechno, co se v našem životě děje, ale nemusíme být odpovědní za to, co se děje v životě někoho jiného.

Samozřejmě, protože za to by zase měl být odpovědný ten jiný.

Takže osobní odpovědnost. Ano, určitě. Tečka.

Děkuju za tvoji odpověď.

Děkujeme diváci za sdílení dál. Případně otázka, to jsme už měli. Výborně.

Jak pandemie a digitální doba změnily psychiku lidí?

My jsme tím dneska začínali, nicméně ve spojení i s digitální dobou.

Tome, zase se musím trošku ponořit do toho ticha. Ono to někdy vypadá, že jsem hloupý, že jako nic neříkám, ale to je jenom klam.

Já to nacituju.

Já myslím, že ta otázka není úplně pro mě, že to slovo digitální, já nejsem technickej typ.

Já to neumím spojit.

Ještě jednou bych prosil ten dotaz, jak zněl přesně, omlouvám se.

Já to teďka tady hledám, protože jsem to už odendal ze studia.

Ale jestli si vzpomínám dobře, jak digitální doba ovlivňuje dnešní svět.

Jo, jo, ano, je to tak. Ano.

No, tak jako ovlivňuje, samozřejmě ovlivňuje, protože je to všechno fyzicky, manuálně jednodušší.

Ale není to, nemá to budoucnost.

Jsem to dohledal. Omlouvám se, že ti do toho vstupuju, Tome.

Jsem to dohledal, jak pandemie a digitální doba změnili psychiku lidí.

No, tak pandemie určitě, pandemie určitě část lidí vystrašila a ten strach jim přetrvává.

Jo, čekají v podstatě, kde bude další pandemie.

Já se pohybuju v tom zdravotnictví jako denně a poslouchám ty lidi, co mi říkají, jak navštěvují různá zařízení zdravotnická a co slyšejí a tak dále od zdravotníků, tak to pořád funguje.

Pořád funguje ten strach epidemický a pandemický eventuálně.

Tak to pořád je živé.

Toto téma je pořád živé pro, troufnu si říct, většinu lidí u nás.

Například v některých koutech světa.

Já nevím, jestli jsem to tady říkal nebo jinde.

Mám kamaráda a on je Uzbek. Kdysi jsem se ho ptal, jak vy to tam máte s tím covidem.

A on říkal, my jsme chudá země, my si ho nemůžeme dovolit.

A byl to tak jednoduché. On nemohl covid.

A sultán dokonce zakázal to slovo vyslovovat.

No a hotovo.

Takže je to k zamýšlení prostě.

Prostě můžeme ovládat svoji mysl a realitu.

Informace a mysl vytváří realitu, ovlivňuje hmotu a může jí ovlivňovat tak či tak různě.

Takže je, a zase jsme u té odpovědnosti, jak si to prostě uděláme, takové to máme.

Čemu věříme? To jsme, čemu nevěříme. To není.

Takhle je to jednoduché.

Promiň. Z mého pohledu.

Hm.

Díky.

Diváci, co vy na to? Jdeme dál.

Tady Ivetka Klámová se tě ptá, Tome, od čeho závisí, jak vycházet sami se sebou a naše jednotlivé komponenty osobnosti si nepodrážely nohy?

Ano, rozumím otázce a už jsem to i tady trošku o tom mluvil.

Hledat uvnitř, hledat, pozorovat.

My jsme v západní společnosti zvyklí, že reagujeme, říkáme svoje názory, diskutujeme, připojujeme se k té skupině, kritizujeme tu skupinu.

Prostě stačí, když budeme zticha a pozorovat.

Prostě pozorovat.

Můj mistr z Kolumbie, a je to šaman, na to téma říká: "Buďte jako Jaguár, čekejte. Buďte v tichu, skryti. Buďte připravení, buďte ve střehu a ve správný okamžik zareagujte."

Já nevím, jestli kdo si z toho co vezme, ale mě to baví ty příměry.

Ono potom, když zjistíte, nebo když se o tom nějak víc přemýšlíte nebo to nacitujete, takže zjistíte, že na tom asi něco je.

A takže já radím prostě spojit se se sebou.

Se sebou, protože vy jste ta autorita. Jiná, lepší není okolo vás.

A za poznáním nemusíte nikam jezdit a cestovat. Můžete cestovat za účelem prohlížet si krásné jiné prostředí, lidi, zvyky, jíst, ochutnávat úžasné jídla neznámé pro nás a tak dále.

Ale ty podstatné věci – nepotřebujete udělat ani tohle. Prostě je máte k dispozici. Akorát je to tak jednoduché, že většina lidí jde dál.

Představte si, že jdete lesem po nějaké pěšině a tam před vámi leží drahé kameny. Ty nejdražší kameny prostě, co země má.

No a vy máte dvě možnosti. Buďto se sehnete laskavě a vezmete si je, protože oni tam leží pro vás, nebo je překročíte a jdete dál. No tak hádejte, co dělá naprostá většina lidí, že jo. Hledí do dáli a překročí prostě poklad svůj vlastní.

Zase mluvím v hádankách. No tak já už asi nebudu. Mě už nebaví mluvit jako po lopatě, jo. Toto už fakt mám za sebou, jo.

Takže se omlouvám. Tohle...

>> Nemáš za co se omlouvat, Tome.

Já jsem tady naslouchal, co říkáš, a já to cítím tak, jak to povídáš. Protože jak se to slučuje dohromady: žít přítomným okamžikem a zároveň vědět, kam jdu. A já to cítím – to nejde ani slovy popsat.

To je takový vnitřní klid a pohoda z toho, že vím, a to mi dává i prostor intenzivněji prožívat to, co se teďka děje.

>> Jo, řekl jsi to tak, řekl jsi to správně. Jako tak, jak to cítím, když o tom mluvíš – diváci, jak to cítíte vy?

Jo, protože někdy třeba příliš analyticky se mi připadá, že přemýšlíme nad tím, co to je přítomný okamžik, jak žít přítomností nebo má mít své cíle, má mít vize.

Tak v tomhletom stavu, tak jak to prožívám, já cítím naprostý klid. Když to udělám, i když to neudělám, protože vím, kam jdu. Je to velmi zajímavý pocit.

Jo.

>> Ano, ano, ano, ano. To se mně moc líbí. To mě mrzí, že jsem to neřekl já. Řekl to skrze mě. Řekl to skrze mě.

Jo.

Jo.

Tak jo.

Jo, protože vlastně tím se učíme. To je zkušenost – že uděláme nějaký blbý krok. Kdo ho do prčic neudělal? Ať se tady přihlásí. Já jsem to. To bych ho chtěl vidět.

No, takže děláme chyby. Chyby děláme prostě – rozhodnutí, která se nám v tu chvíli zdají jako správná, a pak s odstupem prostě zjistíme, že jsme to mohli udělat jinak. Tak je dobré si to uvědomit a jinak to udělat.

No a o tom je ten život. A to je to, pro co já jsem nadšenej, že to nejde tak jednoduše. Kdyby všechno šlo jednoduše, to by byla děsná nuda.

Tome, souhlasíš?

Jo, takže prostě – to nejde jednoduše a je to neustálý náš výcvik. A tím bychom měli být nadšení, že máme pořád možnost to měnit. Že máme tu v sobě tu dynamiku, tu tvůrčí dynamiku prostě. A to je úžasné. To je božská vlastnost.

Jo. Byť jenom – jak ta takzvaná evoluce, ta příroda – ještě než se tady objevil člověk – jak na té zemi, tak je – co omylů bylo. Co všeho příroda prostě zkoušela a jak dlouho na to měla, jo?

V pořádku. Já jsem někde četl, že buňka, první buňka organická, tak jí to trvalo 2 miliardy let, než se rozdělila. Než se rozdělila a byly dvě. A pak už to jelo.

Jo, ale 2 miliardy let to čekalo. To je vědecky dokázané.

No tak to taky o něčem mluví. Prostě máme času spoustu. Jako – hodně lidí, když říkají, že si nemůžou něco, mají třeba všechno vymyšlené, mají výborné plány se světem. Jenomže na to nemají čas z toho a toho a toho důvodu. Nebo nepřišla ta správná chvíle. Ale přesně tahle chvíle – a každá další chvíle je ta správná. Jinak to nemůže být.

Jo.

Takže využít to, že pořád je správná chvíle. Pořád je správná chvíle. Když si to uvědomíte, tak musíte skákat nadšením.

Díky ještě jednou.

Další otázka od Evy Chmelíkové. Jaký máte názor na preventivní mamografii?

>> Tady budu jednoznačný. Je to velmi rizikové vyšetření a jsou i studie. Konkrétně americkou jsem čet nějakou, kde je prokázáno, že sedm a více mamografií způsobuje rakovinu prsou. Způsobuje – sedm a více, jo.

Takže jsou mnohem, mnohem sofistikovanější a méně riziková vyšetření. Jako například kombinace náboru onkogenních faktorů z krve, ultrazvuk, manuální vyšetření, důkladná anamnéza, rodinná anamnéza.

A úplnej král na tomhle poli je termografie – takzvaná termografie – která existuje i u nás ve velkých městech. Jenom lékaři z nějakého záhadného důvodu tam ty ženy příliš neposílají a neříkají jim to.

A ten důvod – nemůžu to nějak prokázat – ale celkem ta logika věci je, že mamografie vydělává hodně peněz tomu systému a udržuje ty lidi ve strachu. To znamená nutí je opakovaně chodit – po půl roce, po roce. Čili kasa běží.

Jo. A to není – to je jenom jedna věc, že se někdo tady ptal na tohle. To je spousta dalších a dalších vyšetření, která jsou naprosto zbytečná. A vůbec v moderní medicíně, ve vědecké se děje spousta zbytečných vyšetření a činností. Opravdu mohu být konkrétní, jestli někdo bude chtít, ale nemusím.

Ale věřte mi, já jsem v té medicíně – představte si – od roku 71. Teď máme – to je 26 let – od 71, kdy jsem nastoupil jako zřízenec, pak jako medik. Pardon.

Jinak diváci – já jsem zapomněl.

>> V pohodě.

Já jsem vám jinak napovídal, že on je elf.

Jo, teďka když vám řekl, že já to nic – to není pro tebe. To jenom říkám divákům, že elf, že jo. Někdy v 70. letech jsi začal, víš.

>> Já si to musím teda dát na to letadlo aspoň. Já se omlouvám.

>> Úplně v pohodě. Jsme lidi – to nemá s tímto nic společného, diváci. Teď už je to vyřešené.

>> Takže mamografie – nic moc. Zaměřte se. A vůbec – nejlepší je nikam nechodit a prostě si to nastavit v sobě. Jak jsem říkal – je to důsledek strachu, nejistoty, která je uměle vyvolaná ve vás. Proto se dělají ty vyšetření. Ať se to týká tlustého střeva, ať se to týká, já nevím, všeho možného – tak těch screeningů všelijakých – to je prostě o strachu, jo?

Ty lidi vlastně jsou v takové energii – jako by to tam už měli. Opravdu. A pak po letech vidíte – už je to tady. Ještě, že jste chodila, paní. To je smutné.

Místo aby vy, tvůrce vašeho života, jste si to nastavili sami, tak to za vás dělá někdo jiný a ještě mu za to platíte. Tak to je.

>> Tak tě pobavím, Tome. Možná i diváky. Jak já jezdím světem stejně jako ty, tak vždycky v jiných zemích. A nejčastější taková otázka, když jdu třeba na – já nevím – dentálních genů, abych měl zdravé zuby, když jedu na poušť – tak prostě to je nejčastější otázka, kterou já dostávám v zahraničí v různých okamžicích, je alergie.

Když jdu třeba na nějaké vyšetření, jsou nějaké alergie. A Tom – já za těch posledních šest let – a to je teda globálně se ti přiznám – já jsem nezažil doktora, kterej by, když řeknu, že nemám žádnou alergii nebo tam vyškrtnu jednu, aby to bylo takové jako výborně. Wow.

>> Jasně, jasně.

Ta reakce je, opravdu jste si jistý, že nemáte aspoň jednu alergii?

Jednu.

Jasně.

Jasně. Protože dneska je běžný jako být nemocnej. Vždyť já to řeknu úplně, úplně na rovinu. Dneska je běžný i u malých dětí mít diagnózy skutečně.

Já jsem pediatr, já jsem praktik pro dospělé, já jsem neurolog, já jsem dětský neurolog a já spoustu dalších disciplín jsem vystudoval už na lékařství teda. A takže já mám velmi globální prostě pohled na člověka, včetně psychosomatiky.

A skutečně, tyhlety, tyhlety takový programy preventivní jsou velmi nebezpečný. Oni totiž vůbec preventivní nejsou. Tam ta prevence vůbec nemá patřit. Co je na tom preventivního, když jdu na vyšetření, to není prevence. Prevence je to, že si to nastavím podle sebe. Nebo v případě dalším – prevence je to, že si seženu hodně informací o tom, jak zdravě žít, to znamená jíst, pohybovat se, myslet. A to je prevence. To znamená, je to smysluplná činnost, která zabrání jakékoliv vážné nemoci. To je prevence. Dostavit se jednou za rok na nějaké vyšetření není prevence. Sorry. A přesto je to tak nazýváno.

Já ti neodporuju.

Začínám se hádat sám se sebou, že jo. To je vnitřní drama.

Hele, diváci, jak to vidíte vy? Souhlasíte, nesouhlasíte? Napište nám i vaši zkušenosti. O tom je to – o vzájemném sdílení. A Tome, tobě moc díky za tvoji otevřenost.

Jak správně používat bylinky? Je lepší pro zemní použití používat čaje, likérové tinktury nebo nějak úplně jinak?