SVOBODNÝ TRH s Hanou Lipovskou

Říkali nám, že počítače odstraní papírování.

Pak přišel internet, pak datové schránky, pak digitalizace a dnes přichází umělá inteligence.

Přesto se stalo něco zvláštního.

Formulářů neubývá, předpisů neubývá, administrativy neubývá. Naopak na některých univerzitách dnes připadá na jednoho administrativního pracovníka třetina méně studentů než před 10 lety.

V celé Evropě si firmy stěžují, že stále větší část jejich času nepatří zákazníkům, ale formulářům.

Proč? Jsou úředníci problém, nebo je problém něco mnohem hlubšího? Proč organizace vytvářejí stále nové organizace? Proč regulace vznikají během několika týdnů, ale ruší se desítky let? A proč příběh jednoho amerického obchodníka s cibulí dokáže vysvětlit fungování moderního státu lépe než mnohé učebnice ekonomie?

---

Dobrý večer, vážení přátelé. Vítejte na Svobodném trhu. Vítejte u „Aby bylo jasno", případně na naší platformě berox.cz, o které dnes na svobodném trhu také budeme stručně hovořit.

Za předpokladu, že technologie fungují, za předpokladu, že se vidíme a slyšíme, a já vám předem děkuji jak z Facebooku, tak z YouTubu, když mi dáte vědět.

Dnešní svobodný trh můžeme říci, že je takovým trhempř na přání. Jak je Český rozhlas vyhlašoval – blok písniček na přání – tak i dnešní svobodný trh je na přání. Na přání dvou diváků, dvou z vás, kteří jste mi napsali, o čem byste chtěli, aby dnešní trh, velkou radostí v tomto duchu, dnešní vysílání připravila. Ale přece jenom si zkontroluji, jestli je přiměřeně vidět a slyšet, což zatím nepíšete. Tak doufám, že bude.

První písnička na přání směřuje do Havlíčkova Brodu – k panu Schneiderovi, který mi včera večer napsal, že narazil v regionálních listech na docela zajímavý příběh jednoho amerického investora a farmáře, který způsobil na desítky let dopředu změnu trhů.

Ten příběh je docela známý. Někdo by mohl říct, že je provařený. Někdo by mohl říci, že je otázka, co se z něj dá ještě získat. Ale myslím, že náš milý kolega pan Schneider měl pravdu, protože právě v dnešní době, v době, kdy digitální technologie mění, jak fungují trhy, má smysl podívat se zpět ke kořenům, vrátit se zpět do roku 1955 a podívat se nejen na to, co způsobila jedna velmi kreativní spekulace, ale především, jak stát – v tomto případě americký stát – totálně selhal v jejím řešení.

Pojďme si poslechnout první kousek příběhu, který pochází právě z toho zmíněného článku:

---

Muž, který v Americe zakázal cibuli.

Jeden farmář ovládl téměř celý americký trh s cibulí, zničil ceny a přijměl kongres zakázat obchodování s cibulí dodnes.

Hlavní aktér nebyl bankér z Manhattanu, ale farmář z oblasti Pine Island ve státě New York. Region známý svou tmavou úrodnou půdou produkoval obrovské množství cibule a Kosuga zde hospodařil na tisících akrů.

Nebyl to žádný venkovský prostáček. Už od mládí měl pověst tvrdého spekulanta a člověka, který dokáže využít každé skuliny v systému.

Společně s partnerem Semem Sglem začal potichu skupovat cibulové futures na Chicago Mercantile Exchange. Futures kontrakty fungují jako sázka na budoucí cenu komodity. Farmáři je používají k ochraně před cenovými výkyvy a obchodníci k vydělávání peněz.

Kosuga se Sglem ale nezačali jen spekulovat. Oni chtěli ovládnout celý trh.

Postupně skoupili tak obrovské množství kontraktů a skutečné cibule, že kontrolovali asi 98 % zásob v Chicagu. Ve skladech leželo přibližně 30 milionů liber cibule. Cena tehdy dosahovala asi 2,75 dolarů za pytel o hmotnosti 50 liber.

A právě v této chvíli přišel tah, který vstoupil do ekonomických učebnic.

---

Samotná spekulace na změny ceny to není vůbec nic nového. Tu možná nejstarší, kterou máme popsanou, od samotného Aristotela, učinil jistý filozof, o kterém se toho zas tak moc neví. Snad nebýt právě onoho Aristotela.

Filozof, který dokonce díky této velké spekulaci pronikl i do učebnic dějin ekonomického myšlení, není nikdo jiný než Tálés z Milétu.

Filozof, který žil v 6. století před Kristem, měl tak trochu komplex – řekněme určitý nedostatek uznání – z toho, že jako filozofa, jako učence, společnost – tehdejší řecká společnost – tak moc neuznává. Protože přiznejme si, že v dějinách, úplně stejně jako dnes, byla mnohdy schopnost a všehoschopnost lidí hodnocená spíše podle toho, kolik dokážou mít na kontě, než podle jejich učenosti.

A tak se podle této legendy, jak jí podává Aristoteles, Tálés z Milétu naštval a začal spekulovat na budoucí vývoj cen obilí. Na základě pozorování astronomických jevů, na základě pozorování hvězd, odhadl, že příští rok bude mimořádně dobrá úroda oliv.

Takže nakoupil, respektive pronajal dopředu. Ano, to jsou futures svého druhu. Vsadil na budoucnost – olivové lisy. Patřily mu v tu chvíli pronajáté kapacity lisů v celém širém okolí.

No a když přišla ta mohutná sklizeň a všichni farmáři lisy potřebovali, tak neměli jinou možnost, než si pronajmout právě od tohoto filozofa. Četl budoucnost a z toho, co četl, dokázal mít zisk údajně jenom proto, aby dokázal svému okolí, že i filozof může být životaschopný v ekonomicky zdravém prostředí.

Ovšem ti dva pánové, o kterých jsme slyšeli – ten král cibule – v žádném případě nesázel na budoucnost. On totiž budoucnost sám tvořil.

Pojďme si poslechnout druhou část toho příběhu:

---

Kosuga a Sieg začali masivně sázet na pokles ceny. Potom zaplavili trh obrovským množstvím cibule. Nabídka dramaticky převýšila poptávku a ceny se během několika měsíců zhroutily téměř na nulu.

V březnu 1956 stál 50 librový pytel cibule pouhých 10 centů. To bylo méně než cena samotného pytle.

Zemědělci po celé zemi krachovali, zatímco dvojice spekulantů inkasovala milionové zisky.

Celý případ vyvolal v USA obrovský skandál. Farmáři protestovali, noviny psali o zničených rodinách a politici hledali vinníka.

Jedním z kongresmenů, kteří se případu chopili, byl tehdy poměrně málo známý Gerald Ford.

Ford tehdy prosadil zákon známý jako Onion Futures Act. Cibule byla prakticky vyňata z běžného systému komoditního obchodování. Dodnes je jedinou zemědělskou komoditou v USA, se kterou není možné legálně obchodovat formou futures kontraktů na standardní burze.

---

Kosuga byl průkopníkem v metodě tvořit trh, ale rozhodně nebyl posledním.

To, co on provedl v padesátých letech, kdy to bylo plně legální – jakkoli se potom po mnoha letech, v rámci mnoha různých vyšetřování a komisí, samozřejmě střetával s americkým státem – to, co on v padesátých letech dělal, a možná do dneška dělá každý velký investor.

Asi nejvíc se tím prospěl George Soros. Přesně tímto způsobem investoval třeba na konci devadesátých let proti některým asijským měnám.

A svým způsobem současný americký ministr financí Scott Benef – v jeho týmu, v Sorošově týmu – tak to v devadesátých letech spekuloval, sázel proti americké libře.

Ten princip je vždycky stejný.

Pokud víte, že trh může jít libovolným směrem a vy si chcete vsadit na to, kterým směrem půjde, nezbývá nic jiného, než vzít dostatečně velké množství aktiv.

Ať už je to cibule nebo cenné papíry na cibuli, anebo libry, dolary či jiné měny a na trhu ten směr způsobit, změnit pohyb trhu, změnit pohyb větru na daném trhu.

Dělá to mnoho lidí, mimochodem nádherně. Je to poeticky zpracováno v prvním díle slavného filmu Wall Street z konce osmdesátých let.

V čem je ale zajímavý tento příběh amerického farmáře, investora, spekulanta, který ovšem, jak už jeho příjmení Kosuga napovídá, nebyl nějaký Anglosaska. Kdepak, jeho rodina byli ruští Židé, kteří přišli do Spojených států a začali tam farmařit.

Potom samozřejmě vzhledem k tomu, jak se chovala a vyvíjela společnost v té době, brzy konvertoval ke katolicismu. Setkal se, jak se dočteme v jeho životopise, se třemi osobitými katolickými papeži a stal se také velmi významným filantropem. Kupodivu nikomu nevadilo, že část jeho peněz pocházela z těchto spekulací na cibuli.

Ale co je na tom příběhu tak zajímavé, že to máme zkoumat dnes po 67 letech?

První věc byla právě ta panická a hysterická reakce tehdejších politických elit. Naprosto neznámý začínající politik Gerald Ford se pokusil tlačit a protlačit zákon, který je v americkém právním řádu dodnes. Vidíme zde paragraf 131, který hovoří o tom, že s obchodováním komoditami musí být ve Spojených státech na burze vyloučena cibule.

No jo, člověk by řekl, že to snad může do budoucna zamezit těmto spekulacím na trhu cibulí, ale to se vůbec nestalo. Naopak, ceny cibule i díky tomu lítaly, byly mnohem volatilnější v dalších letech a vlastně až dodnes, než kdy dříve.

Podobně důležité je, že cibule kupodivu dnes není obchodovatelnou komoditou na žádné velké, žádné významné plodinové burze.

Chvíli se o to snažili v Indii. Kolem roku 2008 plodinová burza, komoditní burza v Indii přišla s tím, že by mohla zavést futures, tedy ty sázky na budoucí ceny cibule, ale brzy se stáhli s tím, že je to politicky příliš citlivé.

Japonsko, pro které by to bylo bývalo docela přirozené do této hry jít, zase cibuli spíše dováží a proto k tomu až takovou inklinaci nemělo.

No, ale když se podíváme znovu na ten zmíněný paragraf, tak zjistíme, že vedle cibule se tam propašovala ještě jedna velmi speciální komodita: zákaz sázení proti vývoji nebo proti podílům v kinech.

Hm, to je docela zajímavé. Co má kino, co mají tržby kin, co mají tržby amerických hollywoodských snímků společného s cibulí?

Společného nemají vůbec nic, kromě toho, že v roce 2010, v té době velké recese a velké finanční krize, si Hollywood uvědomil, že ve chvíli, kdy se začne sázet na úspěch či neúspěch jejich nejnovějších filmů, ať už áčkových nebo béčkových, hrozí, že titulky ve stylu „burza nevěří tomu či onomu titulu" mohou poškodit samotná hollywoodská studia, filmy a autory. Tak si prolabovali, že se do zákona dostane právě to, že se nesmí na burzách sázet proti ani pro odhad návštěvnosti, odhad úspěchů filmů.

No a protože to nebylo kam dát, protože zákonodárci samozřejmě byli vždycky s Hollywoodem jedna ruka, a byl koneckonců dávno v minulosti Ronald Reagan sám hollywoodským, ačkoli béčkovým hercem, tak vyšli Hollywoodu vstříc. Ale přiklepli to jako jakýsi přílepek k tomuto zákonu o cibuli.

Nutno říci, že si tím Hollywood příliš nepomohl, protože dnes už trhy dávno nejsou závislé jenom na regulaci dané plodinovými nebo jinými burzami.

A tak se dnes na filmy a jejich návštěvnost dá naprosto bez problémů sázet a do nich investovat na specifických trzích, sázkařských trzích, jako je třeba Polymarket.

Tady vidíme, jak nevalně dopadl film Ďábel nosí Pradu 2, kterému asi nepříliš překvapivě trh příliš nevěřil.

Proč se tím zabýváme? Snad jenom si dovolím doříci, že cibule do dneška není na žádném sázkařském trhu z hlediska svého budoucího vývoje obchodována.

Možná je to zajímavý typ právě pro Polymarket, Kalshi nebo jiné staré trhy začít sázet na futures, neboť právě ty futures na cibuli bolestivě chybí.

A proč se tím máme zabývat na svobodném trhu? Co je na tom příběhu vlastně tak zajímavé?

Kromě toho, že trocha spekulace, velký kapitál a trocha fisrónu mohly změnit ceny futures a ceny cibule v jednom roce na docela dlouhou dobu.

Pojďme se na ten příběh podívat z trochu jiného úhlu pohledu.

Měli jsme tady jednoho člověka spolu s jeho kolegou, jeden skandál a jeden zákon – zákon, který nikdo nechce po 67 letech zrušit, protože nikdo nemá dostatečně silný zájem na tom, aby zrušený byl.

No a to nás musí nezbytně nutně vést k otázce: proč vlastně takové zákony vznikají, kdo z nich má prospěch, jak se to bude projevovat třeba na zákonech, které úplně stejným způsobem budou nebo nebudou regulovat například stableccoiny nebo některé kryptoměny?

Kde jsou tedy kořeny zájmů řešit problém daný nízkou morálkou, vysokým intelektem a velmi nízkou averzí k riziku? Na sílu zákazů a příkazů, když historicky z příběhu o cibulovém králi víme, že to prostě nefunguje a že je to celé jenom řešit problém s křížkem po funckách.

Vysvětlení nám k tomu dává právě teoretická ekonomie.

Mnohokrát jsme zde mluvili o tom, že ekonomie je považovaná za zbytečnou vědu. Někdo řekne: není to ani věda, je to pavěda.

Ale právě tady, takovýto kuriózní problém, který mi poslal náš kolega Schneider, kterého tím ještě jednou zdravím, má vysvětlení právě v ekonomii a má řešení právě v ekonomické teorii.

V roce 1962, tedy velmi krátce poté, co se tento cibulový skandál stal v Americe trhákem, vydali dva významní ekonomové James Buchanan a Gordon Tullock knihu s názvem Calculus, nebo můžeme možná říci i Výpočet souhlasů.

A právě tahle kniha změnila způsob, kterým v ekonomii umíme přemýšlet o státu.

Jejich myšlenka byla vlastně docela jednoduchá: Co když se politici a úředníci nechovají jinak než jako úplně obyčejní lidé na úplně obyčejném trhu?

Co když politik zůstává ve funkci pořád politikem, úředník na úřadě zůstává pořád pouze úředníkem a oba dva tak sledují pouze svůj vlastní zájem, svou vlastní užitkovou funkci, kterou maximalizují – nikoli zájem veřejnosti.

Tohle možná může znít do jisté míry cynicky. Přece máme zde krásné teorie o státu, právu, demokracii. Přece zde máme krásné teorie o tom, jak by měla nebo neměla fungovat politika.

A kdykoli si zapneme televizi, kdykoli se podíváme na internetové zpravodajství, vidíme, jak nás všichni politici zleva doprava, ze severu na jih, přesvědčují o tom, že se obětují pro nás, že se obětují pro stát.

A tady přijdou dva ekonomové. Mimochodem jeden z nich následně za to dekorován Nobelovou cenou za ekonomii, kteří začnou tvrdit, že politik nebo úředník je zkrátka úplně obyčejný člověk, který nedělá nic jiného, než maximalizuje svůj zisk, svůj užitek.

V čem je to důležité? Dokládá to, že my lidé reagujeme na pobídky.

O tom ještě dnes budeme hovořit.

A pokud reagujeme na pobídky, pak není nic jednoduššího než nastavovat celý systém fungování státu, úřadu, burzy, ministerstva tak, aby ty pobídky nezbytně nutně vedly k žádoucímu, nikoli suboptimálnímu výsledku.

O tom je koneckonců i jeden hezký kousek teorie her.

Druhou klíčovou postavou v celé této hře byl ekonom Mancur Olson.

Ten ve své knize z roku 1965 formuloval poznatek, který je vlastně velmi logický a velmi často se na něj zapomíná, který říká, že malá skupinka, hrstka se organizuje mnohem lépe, mnohem snáze než velká skupina.

A protože zájmové skupiny, které jsou menší, vítězí nad zájmem veřejnosti, je to absolutně jasné.

Asi to nikoho nemusí překvapit, ale důsledky třeba pro ten cibulový příběh jsou jednoduché.

Kolik lidí reálně v té době a nebo dnes mělo možnost být tvůrci trhu cibulí? Kolik lidí v té době reálně bylo schopných získat chytrostí a nižší mírou morálky, trochu horší kůží v podstatě monopol, 98% tržní sílu na trhu cibulí?

No, byla i hrstka.

Kolik lidí, kolik spotřebitelů má zájem na tom, aby cena cibule byla nízka, byla rozumná? Naprostá většina cibuli spotřebovává. Každý z nás cibuli obchoduje tak či onak, ale opět jen hrstka.

Co znamená, komu se snáze dosahují zájmy o cenách cibule? Komu se snáze mění ceny na trhu? Té rozptýlené, zájmové, široké a velké skupině spotřebitelů, nebo té hrstce?

Tenhle příběh, který je na první pohled velmi jednoduchý, je důvodem, proč ve státě mnohdy vítězí prosazování pravidel a zákonů, která vyhovují několika a tvrdě na celé čáře prohrávají regulace, zákony, nebo naopak deregulace, které by vyhovovaly všem.

Vezměme si konkrétní příklad opět toho trhu cibulí.

Představme si, že regulace, kterou stát prostřednictvím svých kongresmenů, senátorů, administrativy amerického prezidenta dá každému z tisícovky pěstitelů cibule výhodu, řekněme 1 milion dolarů. Každý z těch stovek milionů spotřebitelů ale kvůli tomu bude platit o 10 centů víc.

Co se stane?

Skupina pěstitelů se velmi snadno, velmi jednoduše spojí do různých trade unions. Zaplatí si společně lobistu, zaplatí si kampaň, zajistí si přístup k zákonodárcům.

No a spotřebitelé si v podstatě ničeho nevšimnou. Všimnou-li si něčeho, budou pravděpodobně nadávat na to, že obchodník je zloděj, že obchodník je špatný, že obchodník na nich vydělá, ale nic moc víc se nestane.

Tohle je podstata takzvaného dobývání renty.

A já si o té rentě mluvím poměrně často, protože právě problém dobývání renty nebo příčinou mnoha problémů v naší ekonomice je právě to dobývání renty.

Dobývání renty je situace, kdy si skupinka silných, řekněme šíbrů, vybojuje takovou regulaci, takové překážky na trhu, že potom z těch škod nebo z té nevýhodnosti pro všechny ostatní může těžit, aniž by musela inovovat, aniž by musela riskovat, aniž by potřebovala ve velkém investovat.

Těží zkrátka jenom z toho, že se jim podařilo ohradit kus trhu, zataracit ho osnatým drátem.

Pro všechny ostatní se regulace, jakmile jednou vznikne, si okamžitě umí vytvořit své následující zájmové skupiny. Dotační poradenské firmy, firmy, které pomáhají tyto regulace obcházet, firmy, které pomáhají vytvářet certifikace o tom, že ty regulace dokážete následovat.

Jsou to pěstitelé, kteří z té ochrany trhu benefitují. Jsou to úředníci, kteří mají v ruce razítko, že je či není takováto ochrana dodržována. Jsou to samozřejmě právníci, kteří jedním mohou radit, jak ta pravidla vymáhat, a druhým mohou radit, jak ta pravidla obcházet. Jsou to konzultanti, kteří školí v souladu se zrovna platnou legislativou právníky.

Kdo to ale rozhodně není, kdo na té rentě, v tom rent seekingu rozhodně nikdy nemá šanci vyhrát, je spotřebitel, volič, občan, obyčejný člověk, který to v konečné fázi akorát zaplatí.

Když se podíváme na ten zákon o cibulích, Onion Futures Act, zákon o sázení, jak já to raději překládám, byť to není přesné – Futures Act o cibulích, který byl přijatý v reakci na Kosukův skandál – tak tento zákon platí 67 let.

Opakovaně ekonomové ukázali, že vedl k větším volatilitám cen, k přesnému opaku toho, co měl řešit, ale zkrátka nikdo nemá zájem ho zrušit.

Spotřebitelé o futures, volatilitě cen cibulových futures neví asi zas tak moc nic. Pěstitelé ti jsou na stávajícím systému závislí.

No a zákonodárcům se z logiky věci celá věc nechce řešit, protože když už ten zákon je, tak jak víme, jeho rušení je vždycky pouze problematické.

Regulace tak vznikají rychle, zanikají velmi pomalu, a mezitím vytvářejí instituce, které díky tomu mohou růst a vzklétat, ovšem nikoli ve prospěch ekonomiky.

Celý příběh o králi cibule tedy nebyl jenom o chytré spekulaci. Takových bylo v historii mnoho a jistě jich ještě mnoho bude, ale spíše o totálním nepochopení státu, politiků, jak s takovou situací čelit a co s tím dělat.

Co měli dělat tehdy ten Ford, Eisenhower a další?

No, prvním krokem byl krok, který vedl k otázkám hodnot, k otázkám morálky.

Druhý krok byl krok vedený k vymáhání, důslednému vymáhání platných zákonů.

I tehdy už fungoval ve Spojených státech Sherman Act, Shermanův zákon, který zakazoval velké tržní podíly. Už tehdy měly Spojené státy mohutné antimonopolní zákonodárství.

Už tehdy tím pádem mohlo stačit pouze vymáhat to, co existovalo.

Místo panické snahy tvářit se, že my přece něco děláme, nám leží na srdci blahobyt našich občanů a tak přijmeme další zákaz, příkaz, abychom to dále prokázali.

To je sice velmi jednoduché, je to efektní. Tehdy se to pěkně vyjímalo na titulních stránkách novin.

Dnes stejné kroky vypadají slušě na Instagramu, Facebooku nebo TikToku, ale reálné problémy ekonomiky žádným způsobem neřeší.

No a my se teď podíváme na druhý díl, druhý problém, který na to vlastně navazuje.

Byť mě na něj přivedla naše divačka, nebudu říkat její celé jméno – nepožádala jsem ji o to – ale paní Dagmara, alespoň tak to stačí.

Paní Dagmara, která mi po minulém vydání Svobodného trhu napsala a já jí za to velmi děkuji, že po návštěvě některých našich úřadů jí napadlo, že by stálo za to podívat se na Svobodném trhu na tuhle knížku.

Mnoho z vás ji má asi doma.

Kniha britského historika, profesora pana Parkinsona.

Ne, ne, to není ten Parkinson, kterého si mnozí mohou plést s Alzheimerovou chorobou.

Je to jiný Parkinson, Brit, jehož knížka Nové zákony profesora Parkinsona vycházela dokonce i v tehdejším Československu.

Já jsem našla první vydání snad z roku 1966, tedy velmi krátce poté, co tato kniha vyšla v angličtině, ale my zde máme výtisk z 80. let.

Paní Dáša, paní Dagmara říkala, bylo by možná zajímavé podívat se na to, jestli úřady skutečně fungují v souladu s Parkinsonovými zákony.

A bylo by možná docela zajímavé podívat se na to, kdo to ten profesor Parkinson byl.

Mnozí lidé, kteří znají tuto knihu, si totiž řeknou, že mohl být jakýmsi satirikem, že mohl být autorem nepodobným těm, kdo napsali geniální sérii „Jistě, pane premiére" a „Jistě, pane ministře".

A možná mnohý by si mohl říci, že ta kniha vznikla z jakéhosi zoufalství těch, kdo museli čelit úřadům, abychom možná zacitovali klasiky, kteří k úřadu měli vždy velmi negativní vztah, a že to byl tady jakýsi výkřik nad dobou, ale to bychom se mýlili.

Pan profesor Parkinson – přemýšlím, jestli jsem má jeho portrét, a vidím, že nemám.

Pan profesor Parkinson byl historik, který se zabýval od počátku fungováním britské armády a britského námořnictva.

Británie už v té době byla velmocí upadající. Impérium se jí drolilo pod rukami. Ztratila tu Indii, tu jiný kus světa.

No a on v roce 1955 – okolností ve stejném roce, kdy cibulový král Kosuga ovládl cibulovou burzu v Chicagu – publikoval ve slavném magazínu The Economist esej s proslulee dezou.

Práce se rozrůstala tak, aby vyplnila veškerý čas, který je k jejímu splnění k dispozici.

Znáte to? To je ten věčný problém deadlineů.

Pokud máme na něco pouze den, zvládneme to udělat za den, protože nám nic jiného nezbývá. Pokud na to máme týden, trvá nám to týden a potřebovali bychom ještě pár hodin, abychom to dokončili. No a pokud máme na tu samou práci celý rok, tak nám ten rok sotva stačí.

Pojďme si poslechnout, jak to popisuje hned na začátku na úvodních stránkách této půvabné knihy sám Parkinson.

Práce se rozrůstá tak, aby zaplnila všechen čas, který je na její dokončení k dispozici. Obecné povědomí o této skutečnosti odráží i známé rčení: Nejvytíženější člověk si vždy najde čas.

Starší dáma žijící bez pracovních povinností tak může strávit celý den tím, že napíše a odešle pohlednici své neteři do Bognor Regis. Jednu hodinu zabere hledání samotné pohlednice, další hodinu pátrání po brýlích. Půl hodiny hledání adresy, hodinu a čtvrt její sepsání a dalších dvacet minut rozhodování, zda si při cestě k poštovní schránce v sousední ulici vzít deštník.

Úkol, který by zaneprázdnědněný člověk zvládl za t minut, může takto jiného člověka po celodenním váhání, starostech a námaze zcela vyčerpat.

Připustíme-li, že práce a zejména kancelářská práce je v nárocích na čas takto pružná, je zřejmé, že mezi množstvím práce, kterou je třeba vykonat, a velikostí personálu, jemuž je svěřena, nemusí existovat téměř žádná souvislost.

Nedostatek skutečné činnosti totiž nemusí automaticky vést k volnému času. Stejně tak nedostatek zaměstnání nemusí být patrný na první pohled jako zahálka.

Každý úkol nabývá na významu a složitosti přímo úměrně času, který je mu věnován.

Tento poznatek je všeobecně známý, avšak mnohem méně pozornosti se věnovalo jeho širším důsledkům, zejména v oblasti veřejné správy.

Tentokrát si dovolím upozornit na hudbu podkresovou právě u následující série ukázek, protože tato skladba, kterou bezpochyby všichni poznáte a těším se, kdo ji napíše jako první, krásně vysvětluje ten proces množení a růstu regulací, pravidel, počtu úředníků, či naopak, je to tiché dohánění chybějícího času.

Parkinson formuloval svůj slavný první zákon – jeden možná z nejslavnějších ekonomických zákonů (i když ekonomové se tváříme, že s tím nemáme co společného, že když už, tak to možná platí snad někam pro studium managementu, ale rozhodně ne ekonomie jako takové) – který říká, že úředník chce mít podřízené, nikoli soupeře.

Pojďme si poslechnout, jak tento první Parkinsonův zákon shrnul sám profesor Parkinson v pořadu pro britskou BBC v roce 1992.

Profesor Cyril Northcott Parkinson je jedním z mála žijících lidí, kteří zapsali své vlastní jméno do anglického jazyka. Je autorem věty o dvanácti slovech, která vešla ve známost po celém světě jako Parkinsonův zákon. Zní takto:

Práce se rozrůstá tak, aby zaplnila čas, který je k dispozici pro její dokončení.

Tím nechci v žádném případě znevažovat profesorova zahradníka. Svědomitějšího muže sekačkou byste na celém Gnse nenašli. Ne, terčem je byrokracie, kdekoli vystrčí svou ošklivou hlavu.

Profesor poprvé vyložil svůj Parkinsonův zákon téměř před dvaceti lety v této knize. Aby ukázal, jak funguje, uvedl příklad úředníka, který usiluje o povýšení tím, že si pod sebou vytvoří malou armádu šesti dalších úředníků.

To samozřejmě vytvoří mnohem více času, neboli odpracovaných hodin, během nichž lze práci vykonat. Ale protože skutečné práce není potřeba víc, než kolik dřív dělal ten první chlap úplně sám, jak se zabaví těch zbylých šest?

Nuže podle Parkinsonova zákona si navzájem vymýšlejí práci, čímž dokazují, že práce se rozrůstá, aby zaplnila čas, který je k dispozici.

S původním úředníkem A na vrcholu pyramidy profesor Parkinson ukazuje, jak může jediný příchozí dopis udržet celé oddělení v naprostém, ale zcela zbytečném šohu.

Úředník E jej přijme a rozhodne, že spadá do kompetence F, který navrhne odpověď pro C. Ten ji upraví, než se poradí s D, který požádá G, aby se tím zabýval. G odjíždí na dovolenou a předává to H, který vypracuje koncept, jejž podepíše D a vrátí C, který svůj návrh přepracuje a postoupí jej A.

A nakonec – G odjíždí na dovolenou a předává to H, který vypracuje koncept, jež podepíše D a vrátí C, který svůj návrh přepracuje a postoupí jej A, vymaže body přidané C a H, opraví gramatiku a nakonec vytvoří stejnou odpověď, jakou by napsal, kdyby se nikdo z těch zbylých šesti vůbec nenarodil.

Profesor není přítelem tvůrců formulářů k vyplnění. Sám se totiž stal jejich obětí.

Vtali se mě na jedné univerzitě na středozápadě, kde jsem v USA učil. Asi po šesti týdnech se mě zeptali, kdo vlastně jsem, a předložili mi formulář, kde se mě ptali, no, kdo jsem, kolik mi je let a na všechny tyhle věci.

A otázka, která mi utkvěla v paměti a na kterou vždycky rád vzpomínám, zní: "Uveďte jména a adresy svých rodičů, i pokud jsou zesnulí."

Asi nemusím dodávat, že jsem u obou svých zesnulých rodičů vyplnil elysejská pole v závorce bez telefonního čísla.

Když ekonomové chtějí ověřit nějaké takové pravidlo – hypotézu teoretickou, poté hypotézu statistickou – tak protože většina katedrových ekonomů má jen velmi, velmi letmý styk s reálnou ekonomikou, sahají pro to, co je hned po ruce. A to jsou školy, školství jako takové, studenti a profesoři.

No a proto nedávno skupinka švédských ekonomů ve svém docela zajímavém článku sáhla do problematiky růstu či naopak poklesu počtu pracovních míst v administrativě švédských vysokých škol.

Ten jejich výzkum byl svým způsobem nejen parkinsonovský, ale přímo tragický.

V tom odborném časopise Constitutional Political Economy uvedli svou studii, kde studovali všechny švédské vysoké školy a univerzity v letech 2014 až 2019, a zjistili, že pedagogů a výzkumníků během té doby přibylo o osm procent. Ovšem administrativních pracovníků o šedesát dva procent.

Jinými slovy, administrativa rostla na švédských vysokých školách sedmkrát rychleji než pouhý počet švédských profesorů.

Samozřejmě ve Švédsku je zase jiný systém akademických hodností, řekněme švédských akademiků.

Kdo byli ti noví úředníci?

Podle tohoto článku švédských ekonomů to byli pracovníci v oblasti komunikace, pracovníci v oblasti lidských zdrojů a informačních technologií, ale zejména to byli lidé, kteří byli obdařeni vysokými vysokoškolskými tituly a pracovali v těsné blízkosti vedení, managementu, děkanů, rektorů a kteří tím pádem měli dostatek schopnosti k tomu, aby přesvědčili vedení, že je nutné jim přidělit více finančních zdrojů, jak se vzletně říká penězům.

Tohle není příběh jen švédský.

Pojďme se podívat třeba na jednu českou veřejnou vysokou školu, veřejnou univerzitu, která tatáž data dává volně k dispozici.