SEDMIČKA PLUS s Janou Bobošíkovou | BEZ REKLAM www.verox.cz

Kdo dnes píše příběhy, kterým mají občané věřit?

Byla jsem ředitelkou zpravodajství České televize a byla jsem přímo uprostřed těch událostí.

>> Mezi dopisy byly kresby šibenic, byly tam fotografie s dokreslenými oprádkami kolem hlavy, byly tam pohlednice s černými kříži přes obličej.

Byla tam přání nemocí, neštěstí a smrti.

My jsme se rozhodli dnes představit naše tváře, které jsou nové tváře v politice.

>> Nenechme se mýlit.

Motoristická kandidátka na primátorku Prahy není žádná nová tvář.

>> Klára Sovová to je přece osobnost, která do toho senátu patří.

Má tam být a bude přínosem pro to, aby Horní komora plnila svoje poslání.

>> I ukrajinský ministr zahraničí mě kritizoval za to, že já kritizuji Banderovce.

A nebudou to žádné legendy, nebudou to žádné mýty, ale dokumenty, fakta, souvislosti a zkušenost člověka, který stál přímo uprostřed dění.

[hudba]

Vítejte u sedmičky plus.

Dnes si ukážeme, jak rychle se v české politice a médiích mění role značky i pravdy.

Budeme mluvit o České televizi, kde se po 25 letech znovu chystá stávka a znovu slyšíme známá slova o obraně demokracie a svobody médií.

Podíváme se na kandidátku motoristů na primátorku Prahy, která je představována jako úplně nová tvář politiky, přestože její politický příběh začal dávno před vstupem k motoristům.

A uslyšíte také bývalého prezidenta Miloše Zemana o Benešovi, o sudeckých Němcích, Ukrajině i o tom, proč podle něj některé historické spory neskončily ani 80 let po druhé světové válce.

Ta jednotlivá témata jsou zdánlivě nesouvisející, ale spojuje je jedna otázka.

Kdo dnes píše příběhy, kterým mají občané věřit?

V České televizi se znovu mluví o stávce.

Znovu slyšíme slova o ohrožení nezávislosti, svobody médií a demokracie.

A znovu se připomíná televizní krize před 25 lety.

Před několika dny zveřejnil novinář České televize Jan Moláček fotografii protestního trička z roku 2000.

Pro mnohé jen archivní kuriozita, pro pamětníky ale symbol jedné z nejvyhrocenějších mediálních a politických krizí po listopadové éře.

Přátelé, já jsem tehdy nestála mezi diváky.

Byla jsem ředitelkou zpravodajství České televize a byla jsem přímo uprostřed těch událostí.

No a když jsem se na tu fotografii podívala, tak se mi nevybavily televizní rady, politická jednání ani zákulisní dohody.

Vybavily se mi dopisy, stovky dopisů. Protože právě ony možná nejlépe vypovídají o atmosféře tehdejší doby.

Víte, ty dopisy nebyly plné argumentů, nebyly plné snahy přesvědčit, byly plné nenávisti.

A protože se dnes tak často mluví o nenávisti ve veřejném prostoru, rozhodla jsem se po 25 letech některé z těchto dopisů znovu otevřít.

Možná totiž vypovídají o tehdejší době víc než všechny transparenty, prohlášení a televizní projevy dohromady.

No a co v těch dopisech stálo?

>> Nechceme číst vulgarity.

Nechceme opakovat hrubé nadávky, které tehdy přicházely poštou každý den.

Ale některé věci nelze zamlčet.

Mezi dopisy byly kresby šibenic.

Byly tam fotografie s dokreslenými oprádkami kolem hlavy.

Byly tam pohlednice s černými kříži přes obličej.

Byla tam přání nemocí, neštěstí a smrti.

A byly tam i velmi drsné a adresné výhrůšky nejen vůči ředitelce Bobošíkové.

V jednom z dopisů autor napsal, že Janu Bobošíkovou čeká krutý trest.

V jiném popisoval násilí vůči její rodině a jeden z nejotřesnějších dopisů obsahoval výhrůžku smrtí dceři.

Když se po 25 letech vracíme k televizní krizi, neměli bychom si pamatovat jen fotografie protestujících, symbolická trička a příběhy o boji za správnou věc.

Měli bychom si pamatovat také cenu, kterou tehdy platili konkrétní lidé.

Atmosféru, ve které politický spor přestal být sporem a změnil se v čirou nenávist.

Atmosféru, ve které se místo argumentů posílaly šibenice, místo diskuze přání smrti a místo věcných námitek výhrůšky dětem.

To je také součást historie televizní krize a možná právě ta část, na kterou se dnes nejraději zapomíná, protože tu nenávist někdo rozdmíchával.

Ty dopisy ale nevypovídají jen o svých autorech.

Vypovídají o době, o tom, jak snadno mohou lidé uvěřit, že bojují za správnou věc a přitom překročit hranice, které by nikdy překročit neměly.

Nenávist totiž málokdy přichází sama za sebe.

Téměř vždy přichází ve jménu dobra, spravedlnosti, svobody nebo demokracie.

A právě tehdy bývá nejnebezpečnější, protože ve chvíli, kdy přestaneme vidět člověka a začneme vidět nepřítele, přestávají platit pravidla, která drží společnost pohromadě.

No a možná právě proto stojí za to tyto dopisy připomenout i dnes.

>> Dnes často slýcháme, že veřejný prostor je plný nenávisti, že je třeba chránit politiky, novináře i veřejně činné osoby před urážkami a útoky.

Položme si otázku.

Jak by asi společnost reagovala dnes, kdyby žena ve veřejné funkci dostávala desítky dopisů se šibenicemi, oprádkami, přáním smrti a výhrůškami vůči svým dětem?

Kolik mimořádných pořadů by vzniklo?

Kolik politiků by vystoupilo na její obranu?

Kolik komentátorů by psalo o nepřijatelném násilí ve veřejném prostoru?

A kolik trestních oznámení by skončilo na stole policie?

Víte, když dnes sleduji některé soudní spory kvůli urážlivým výrokům na sociálních sítích, nemohu se ubránit srovnání.

Ne proto, že by urážky byly v pořádku, ale proto, že bychom měli měřit všem stejným metrem.

Protože princip právního státu není v tom, že chrání jen ty správné naše lidi.

Princip právního státu je v tom, že chrání každého občana stejně, i tehdy, když je zrovna nepopulární, i tehdy, když sám stojí proti davu.

No a možná právě to je po 25 letech jedno z největších ponaučení z oné slavné televizní krize.

Pojďme teď k motoristům.

Strana, která se ráda prezentuje jako nová politická síla a alternativa k zavedeným stranám, představila svou kandidátku na primátorku Prahy.

Předseda motoristů Macinka ji tento týden představil jako úspěšnou podnikatelku, advokátku a novou tvář pražské politiky.

Jenže je Klára Sovová skutečně novou tváří?

Nebo jde o političku, jejíž cesta českou politikou začala už dávno před vstupem k motoristům.

No uvidíme.

Teď se podívejte, jak ji veřejnosti představil Petr Macinka.

>> My jsme se rozhodli dnes představit naše tváře, které jsou nové tváře v politice.

Ona je advokátkou, je podnikatelkou, byla naší podporovatelkou, už je i motoristkou, dokonce kandidovala ve volbách do poslanecké sněmovny za motoristy a nyní povede kandidátku motoristů v hlavním městě v Praze.

>> Nenechme se mýlit.

Motoristická kandidátka na primátorku Prahy není žádná nová tvář.

Jméno Kláry Sovové se v celostátní politice poprvé výrazně objevilo před 20 lety v souvislosti s financováním ODS.

V roce 2006 patřila rodina Sovových mezi největší sponzory občanských demokratů.

Miroslav věnoval ODS 5 milionů Kč.

Další milion poskytla babička Františka Řezníčková.

Celkový šestimilionový dar tehdy patřil mezi největší příspěvky volební kampaně ODS a vyvolal značnou mediální pozornost.

Nešlo však pouze o finanční podporu.

Klára Sovová postupně přešla od role podnikatelky k aktivní politice.

Takže v roce 2018 kandidovala v doplňovacích volbách do Senátu na Trutnovsku jako kandidátka nezávislé iniciativy.

Po svém vyřazení podpořila ve druhém kole kandidáta STAN Jana Sobotku proti kandidátovi hnutí ANO Jiřímu Hlavatému.

Ovšem zásadní posun přišel o dva roky později.

V roce 2020 vstoupila do ODS Trutnov a kandidovala v dresu ODS do Senátu v obvodu Trutnov.

ODS jich tehdy prezentovala jako jednu ze svých tváří.

Předseda ODS Fiala ji veřejně podporoval jako kandidátku ODS do Senátu.

Klára Sovová je člověk, který má právnické vzdělání, právnické zkušenosti, úspěšná podnikatelka. Tak to je přece osobnost, která do toho Senátu patří, má tam být a bude přínosem pro to, aby Horní komora plnila své poslání.

>> Tuším, co by ten region potřeboval, aby se ty podnikatelé zase dostali vlastně do takové pohody.

My na ruční boudě máme malý pivovarc, což znamená, že jsme tedy placeni spotřební daně.

To je prakticky na objednavení každý měsíc.

>> A jestli vám teď můžu nabídnout tedy pivo.

>> Děkuju.

Nechaj, ať se daří.

>> Děkuju.

>> No a dnes kandiduje Klára Sovová za motoristy a bývá představována jako nová politická tvář.

Fakta však ukazují podstatně delší příběh.

Příběh, který vede přes ODS, přes podporu kandidáta STAN až k dnešní kandidatuře za motoristy.

Jestli jde o proměnu politického přesvědčení nebo jen o změnu politické značky, to musí posoudit voliči sami.

Jedno je však naprosto jisté.

Politická cesta Klárčiny nezačala u motoristů a právě kontinuita této cesty je důležitější než logo, které je dnes na volebním plakátu.

Voliči si proto mohou položit jednoduchou otázku.

Je Klára Sovová skutečně novou tváří politiky?

Nebo jde o politiku, která během let pouze střídá politické značky, zatímco její dlouholeté vazby, spojenci a politické prostředí zůstávají v zásadě stejné?

To už musí posoudit každý volič sám.

Ve veřejném prostoru dnes znovu probíhá spor o naši historii, o Benešovi, o sudetských Němcích, o Ukrajinu i o to, kdo je vlastně na té správné straně dějin.

Do této debaty vstoupil i bývalý prezident Miloš Zeman.

No a jak bývá jeho zvykem, stoupil ostře.

Hovořila jsem s ním o sudetoněmeckém sjezdu v Brně, o Edwardu Benešovi, o válce na Ukrajině, o prezidentu Pavlovi i o současné vládě.

Posuďte sami, nakolik se s jeho pohledem ztotožníte.

Tady je náš rozhovor.

Pane prezidente, začněme věcí, která vám možná udělala radost, alespoň podle vašich sociálních sítí.

Mám na mysli to, že vás poslanecká sněmovna navrhla na státní vyznamenání a vy jste za to poslanecké sněmovně na svých sociálních sítích poděkoval.

Co to pro vás znamená?

>> No tak, já jsem řekl, že toho vážím.

Na druhé straně člověk má posuzovat činy druhých podle sebe.

Takže když jsem byl prezidentem, tak jsem sám zařadil do seznamu vyznamenaných na Bílém hradě svého předchůdce Václava Klause.

Tehdy tam ani návrh poslanecké sněmovny neexistoval.

A myslím si, že to bylo v pořádku, protože to bylo jakési gesto úcty vůči mému předchůdci.

Kromě toho Václava Klause skutečně vážím, takže zdaleka nešlo jen o svůsrostný akt.

Pokud jde o hlasování sněmovny, samozřejmě se to víceméně rozdělilo podle vlády a opozice.

No a co se týče opozice, tak si myslím, že má svaté právo. Vyjádří se proti, ale její síla je poněkud menší než v minulosti a tak se její úsilí, které se dokonce projevilo dvojím zpochybňováním toho hlasování, nezdařilo.

Eh, pane prezidente, vy jste sám teď zmínil, že jste vyznamenal svého předchůdce, aniž by vám to navrhoval parlament, udělal jste to z vlastní vůle.

Co očekáváte od svého nástupce, prezidenta republiky Petra Pavla?

Domníváte se, že vám to vyznamenání dá?

>> Ve své dlouhé politické historii jsem se prakticky vždy vyjadřoval při kritice.

To není žádná novinka.

Za druhé, jak se prezident rozhodne, je samozřejmě jeho věcí a nebylo by správné ho nějak ovlivňovat.

A pokud jde o ty, kteří se na demonstraci projevili, tak herec Ivan Vyskočil na brněnské demonstraci přečetl seznam těch, kdo podepsali takzvaný zvací dopis, ve skutečnosti tedy podporu sudetoněmeckému sjezdu.

No a já sám pokládám za kolaboranty ty, kdo podporují tento sjezd.

Důvody jsem už několikrát říkal, takže se nechci opakovat.

Eh, přesto to slovo kolaborant je vnímáno alespoň v českém historickém kontextu velmi příkře a znamená to nejen činnost pro cizí moc, ale znamená to také velmi často aktivní přesvědčování tuzemských občanů o tom, že ta cizí moc je správná, že ta cizí moc je nějakým způsobem blahodárná a že by je měli bez jakéhokoliv odporu přijmout.

Když se podíváte na naše nejvyšší ústavní činitele, vidíte u nich tyto řekněme symptomy nebo příznaky?

Já bych vycházel z jednoznačného kritéria.

Kolaborace přeloženo do české řeči je spolupráce, tak to je ovšem velmi laskavý překlad.

K tomu sudetoněmeckému sjezdu jsem na vaší konkurenční televizi říkal, že kdyby mě někdo v minulosti řekl, že bude v Brně sudetoněmecký sjezd, tak bych mu řekl, že se zbláznil, že by se to mohlo stát pouze v případě, kdyby Hitler vyhrál druhou světovou válku.

Mýlil jsem se a stalo se to i když Hitler byl poražen, ale my oslavujeme v Brně jeho spojence nebo potomky těchto spojenců.

Takže v tom je jádro pudla.

Pane prezidente, kde se podle vás vzalo ve společnosti to, že přestala rozlišovat mezi Němci sudetoněmecké komunity, mezi těmi Němci, kteří třeba byli antifašisté, a že se v podstatě česko-německá otázka stala nebo zůstala vztažená pouze na tento problém sudetoněmecké komunity, která se do té politiky vkradla tak, že v podstatě přepisuje historii bez ohledu na to, jak byla vykládána od druhé světové války?

>> Tak zaprvé si musíme uvědomit, že Benešovy dekrety obsahují výjimku pro antifašisty.

To se často zapomíná.

Za druhé, česko-německé vyrovnání bylo vyjádřeno v deklaraci z roku 1997, kterou jsem mimochodem jako tehdejší předseda sněmovny a předseda sociální demokracie veřejně podpořil.

Takže jediné, co zbylo, jsou právě sudetští Němci.

A řekl jsem, že bych nechci říci vítaný, ale že by mě nevadilo, kdyby si v Bavorsku dělali svoje nostalgické vzpomínky a vzpomínali na svoji bývalou vlast a nepovažoval bych za nutné nějak komentovat.

Problém je, že to přenesli na české území a důvod jsem vám řekl použitím často citovaného Adolfa Hitlera.

Ten člověk se nám hodí téměř ke všemu.

>> Vy jste zmínil dekrety prezidenta Edvarda Beneše a my jsme v současné době svědky obrovských útoků na Edvarda Beneše.

V minulosti historička Jitka Gruntová prosadila v poslanecké sněmovně zákon, že Edward Beneš se zasloužil pozitivně.

Byl to stručný, krátký, jednovětý zákon.

Nicméně v těchto dnech čteme od Petra Piťhy, že by bylo třeba k Benešovi dávat nějaké vysvětlující poznámky.

Čteme v knize Pavla Kosatíka, že Beneš vzal československou demokracii.

Někteří politici se vyjadřují v tom smyslu, že Beneš je zrůda.

Jak vy vnímáte odkaz Edwarda Beneše a jeho politiku?

Ten poslední, kohož nejmenoval a jmenovala, se jmenuje Lobkovic. Ten prohlásili, že Beneš a Žiška jsou z Růdy a já a Václav Klaus jsme Bourani. No, tak podívejte se, kdo dnes ví, co je to nebo kdo je to Lobkovic.

Kdo dnes ví, co nebo kdo je to Pithard?

Jde v podstatě o neúspěšné lidi a neúspěšní lidi, paní Jano, mají jednu vlastnost.

Už Karel Kryl říkal, že Česko je země závisti a měl pravdu.

Ano, ale ta závist přece není jedinou odpovědí na veškeré kroky, které teďkon novodobá historie nebo její část na Edwardu Benešovi kritizuje.

Jak vy se třeba díváte na mnichovskou dohodu, jak vy se díváte na jeho cestu v roce 1943 do Moskvy?

Jak vy se díváte na jeho úlohu v letech 45 až 48, protože spousta lidí to vidí velmi, velmi kriticky?

Neexistují politici, kteří v životě neudělali jedinou chybu a to platí i u velkého vzoru Winstona Churchilla.

Vzpomeňte si na neúspěšnou vojenskou operaci na Galipoli. Znáte ten případ? V Turecku v první světové válce.

A tam britská armáda, expediční sbor, téměř vykrvácela a Čerčila za to pronásledovali téměř po celou jeho politickou kariéru.

No, takže z tohoto hlediska – v Mnichově, abych vám odpověděl kompletně – v Mnichově, když byla obnažena naše jižní hranice, bohužel nebylo možné vojensky hájet tehdejší Československo.

Bohužel to, že tady byla zrada spojenců, je evidentní, ale kdyby ten systém pevností byl doplněn i o jižní hranici, myslím si, že stálo za úvahu, zdaž jsme tehdy neměli bojovat.

Daleko horší je situace v roce 48.

Tam už jsem přesvědčen a přitom mám Benešovi velkou úctu, že udělal chybu, že měl alespoň bojovat.

To znamená měl odmítnout přijmout demisi demokratických ministrů i za cenu, že by pak byl třeba ozbrojený převrat.

Alespoň by Klement Gottwald nemohl tvrdit, že rok 48, únor 48 proběhl, jak říkal, ústavně a demokraticky.

Když se podíváme zpět právě na ten duel Masaryk – Beneš, co vy byste s odstupem času považoval za jejich největší úspěch a s odstupem času třeba i za velmi sporný krok, kromě toho roku 48?

Tak největší úspěch, jak Masaryka, tak Beneše, je prosazení nezávislého státu v situaci, kdy Velmoci zpočátku uvažovaly udržení Rakouska-Uherska za můžem.

A vzpomeňte si, jak Masaryk sám řekl: bez Beneše bychom republiku neměli.

Takže přičtěme jim tuto základní zásluhu oběma.

Pokud jde o jejich působení v době první republiky, myslím si, že Beneš byl dobrý ministr zahraničí a v jednom setkání s mítinku na vědeckotechnické společnosti jsem citoval opět Adolfa Hitlera.

Ten člověk se mi neustále vrací na jazyk, který v září, začátkem nebo koncem srpna 38 prohlásil, cituji: "Zde stojí Beneš a zde stojím já a mezi námi se musí rozhodnout."

To znamená, Beneš byl i v Hitlerových očích symbolem antinacistického postoje a považoval ho za významného, ne-li nejvýznamnějšího protivníka.

Nakolik podle vás ovlivňují dnešní evropskou politiku a válku na Ukrajině dosud neuzavřené spory o vztah některých národů k nacismu za druhé světové války?

No, podívejte se, úplně jednoduše.

Potomci neonacistů nebo v některých případech staří neonacisté se občas vyskytují i v demokratických zemích, jako je například Belgie.

Tam byl vůdce tehdejších kolaborantů Leon de Greelle, po němž Hitler řekl, že by si ho přál jako svého syna.

Takže byl to neonacista na kvadrát, abych tak řekl.

Stejně tak v Holandsku – nezapomeňte, že Holanďané bojovali v divizích SS.

No a přesto nebudete tvrdit, že Holandsko je nacistické země.

Mimochodem ty cizinecké divize SS byly složeny z asi 10 nebo 15 národností v celé Evropě.

No a koneckonců i ve Spojených státech byla nějaká neonacistická skupina.

Takže něco jiného je, když oslavujeme nacisty.

A tady se dostáváme k mé dávné kritice Ukrajiny za oslavování Bandery, že?

A něco jiného je, když jde o okrajový jev, kterým ostatní společnost víceméně stigmatizuje.

Vy jste zmínil Ukrajinu, Banderou.

Já, když dovolíte, tak zmíním dvě aktuality z té Ukrajiny.

Jak už jsem říkal, tak Volodimír Zelenský se osobně zúčastnil slavnostního pohřbu Andreje Melnika a také současně nechal bojenskou jednotku pojmenovat po ukrajinské povstalecké armádě.

Ovšem tuto armádu Polsko spojuje s masakrou asi 100 000 Poláků a polský prezident navrhuje odebrat Zelenskému nejvyšší polské vyznamenání.

Mě by zajímalo jednak váš komentář k tomu Polsku a jednak, když toto vidíte – vy si tak jistý nebo stojíte si za vyznamenáním Zelenského nebo byste mu ho také vzal?

Tomu musím oprávně odpovědět stejným způsobem.

Nehodnotím Zelenského za jeho pozdější činy, jako byl tento. Respektive hodnotím a odsuzuji.

Ale v době, kdy jsem Zelenskému udělil honorární vyznamenání, tak to byl člověk, který neutekl z bojující země, kterou by tím zradil, ale postavil se do čela odporu na rozdíl od nás, kteří jsme se v roce 68 nebránili.

A tento konkrétní čin jsem ocenil a stojím si zatím i nadále.

A když teď vidíte, že pojmenovává vojenskou jednotku po ukrajinské povstalecké armádě, kterou třeba Poláci viní z masakru tisíců Poláků, když vidíte, že adoruje člověka, který spolupracoval s nacistickým režimem – tak byste mu ho nechal?

Ale já to samozřejmě odsuzuji, což jsem tam asi před dvěma minutami řekl a nějli to odsuzuji teď. Ale vzpomínám si, jak bývalý nebo možná současný ukrajinský ministr zahraničí mě kritizoval za to, že já kritizuji Banderovce.

Čili to je velmi vzdálená historie a můj názor trvá. Nehledě na to, že banderovci samozřejmě vraždili i české vojáky, což se často zapomíná. Dám proti tomu jeden příklad, který mě trochu mrzí.

My máme celkem dobré vztahy s Chorvatskem, že ano, ale Chorvati v některých případech oslavují ustaše.

Vy jistě víte, co to byli ustašovci.

To bylo něco velmi podobného jako ukrajinská povstalecká armáda.

Jo, dokonce.

Ale to už si nevzpomínám, to mělo i nějakou podobnou značku, ale to je celkem jedno.

Obecně se jim říkalo ustaši a ti stejně jako banderovci vraždili Židy, vraždili podporovatele chorvatského krále a tak dále a tak dále.

No, on nebyl chorvatský král, on byl jugoslávský král Petr.

No, takže jinými slovy, ta spolupráce s nacisty a to by nás mělo znepokojovat, se bohužel netýká pouze Ukrajiny.

Týká se i dalších zemí.

A my jsme někdy tak zahroceni, že na to zapomínáme, že neříkáme Holanďanům, kolik Holanďanů bojovalo v divizi SS a měli bychom jim to říkat.

Pane prezidente, několik aktuálních věcí.

Mě by zajímal váš komentář k tomu, že se sešel ministr české vlády pan Žuna s německým ministrem Pistoriem a velmi přivítal, že Německo znovu vstupuje do muniční iniciativy a že do ní vkládá tuším dalších 300 milionů eur.

Co tomu říkáte?

No a tady vás překvapím, ale vy znáte moje názory, takže vás asi moc nepřekvapím.

Překvapím možná naše posluchače, že to podporuji.

Já jsem veřejně mnohokrát podpořil Ukrajinu včetně dodávek zbraní a když je dodávají Němci, tím lépe.

Ukrajina je obětí a nemusíme souhlasit a já nesouhlasím s podporou Bandarovců, ale to nic nemění na tom, že Ukrajina byla přepadena a že je třeba jí pomáhat.

Jak se díváte, pane prezidente, na výkon současné vlády?

Máme tady na jedné straně nesplněné sliby typu zrušíme mních iniciativu, nebudeme dál po některých podporách pokračovat, zrušíme poplatky České televize.

Na druhé straně tady máme státní rozpočet, který se sice odkazuje na minulé vlády, ale je více schodkový, než byly rozpočty předchozí a dokonce už nyní paní ministryně Schillerová avizuje na příští rok ještě větší deficit.

Jak vy to vnímáte celé?

Tak já bych hodnotil vládu podle konkrétních činů.

Co se týče činu, který jste nezmínila, tak to je regulace cen pohonných hmot a tam si myslím, že se to líbí a konkrétně paní Šendrové se podařilo. Žádné benzínové pumpy nekrachují, nejsou žádné výrazné protesty proti tomuto uspořádání a je faktem, že se podařilo zabránit skokovému růstu těchto cen a naopak je docela výrazně snížit.

Co se týče muniční iniciativy, tam byl jakýsi kompromis, který spočíval v tom, že už na to nebudeme dávat peníze. To znamená, peníze budou dávat ti druzí a my to budeme jako koordinovat. Proč ne?

A co se týče poplatků, tak jak víte, neustále trvá vládní záměr zrušit tyto poplatky. Uživatelé těchto poplatků, včetně chytrých telefonů, by se asi měli přesunout a nahradit je výdajem státního rozpočtu, což je mimochodem většinová praxe v Evropské unii.

A pokud jde o to zadlužování, to je velký problém.

Já už jsem o tom několikrát mluvil a rád to zopakuji.

Existuje jednoduchá cesta, jak snížit deficit státního rozpočtu: zrušit to předchozí rozhodnutí o takzvané superhrubé mzdě.

Konkrétně to bylo tehdy populistické snížení daně z příjmu fyzických osob, pro který hlasovalo ODS a SPD, taková podivná koalice, že prostě protože se to líbilo, snížíme daně, kdo by neradoval.

Jenomže toto populistické snížení zvýšilo deficit státního rozpočtu o 120 miliard Kč, čili třetinu existujícího deficitu.

To je tedy první věc, kterou by bylo třeba udělat, aby deficit začal klesat.

Dokud tato vláda nepochopí – a všimněte si, že to jí říkají prakticky všichni ekonomové – že tohle je cesta. Stan to má ve svém programu právě zrušení superhrubé mzdy, ale ten to dělal spíš z důvodů volebních než věcných. To je celkem jedno.

Takže tady máte naprosto jednoduchou cestu, jak snížit deficit státního rozpočtu.

Pane prezidente, poslední otázka. Je před námi léto. Mohu se zeptat, jak budete trávit? Plánujete nějakou dovolenost?

Obvykle jako obvykle sebe milované v přírodě.

Já vám děkuji za rozhovor.

Bylo mi potěšení. Jen tak dále, přátelé.

A na závěr ještě jedna informace.

Když jsme dnes mluvili o České televizi, o televizní krizi, o svobodě slova a o tom, jak se za posledních 25 let proměnilo české mediální prostředí, uvědomila jsem si jednu věc.

Dnes už vůbec nejsme odkázáni na několik málo velkých médií. Dnes existují desítky nezávislých autorů, pořadů a projektů, které mohou oslovovat veřejnost přímo.

A právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili platformu verox.cz – mainstreamový detox.

Verox.cz je místo, kde najdete na jednom místě pořady, analýzy, komentáře, rozhovory i názory autorů, kteří se na veřejné dění dívají z různých úhlů pohledu. Najdete tam stále více tématických kanálů a autorů. Neustále přibývá nový obsah a nově také možnost komentářů a větší interakce mezi uživateli.

Verox je naším společným mainstreamovým detoxem, prostorem, kde nejste odkázáni na algoritmy velkých sociálních sítí ani na výběr několika málo dominantních médií. A co je důležité, Verox je bez reklam, zdarma a přehledně na jednom místě.

Naším cílem není lidem říkat, co si mají myslet. Naším cílem je nabídnout informace, které si každý může porovnat, ověřit a vyhodnotit sám.

A protože dnešní téma televizní krize vyvolává mimořádný zájem, rozhodla jsem se otevřít svůj osobní archiv.

Na Kavčích horách je zase dusno. Zaměstnanci České televize vyhlásili výstražnou stávku. Znovu slyšíme slova o nezávislosti, demokracii a svobodě médií. Znovu se připomíná televizní krize let 2000 a 2001.

Jenže já u těch událostí nebyla jako komentátorka. Byla jsem ředitelkou zpravodajství České televize a proto jsem znovu otevřela svou knihu Nebudu mlčet i dokumenty z té doby.

Příští týden proto každý den od 19:00 zveřejníme na Aby bylo jasno a na Veroxu speciální šestidílnou sérii o televizní krizi.

A nebudou to žádné legendy, nebudou to žádné mýty, ale dokumenty, fakta, souvislosti a zkušenost člověka, který stál přímo uprostřed dění.

Budu mluvit o zákulisních hrách, politických tlacích, auditech, výhrkách i o událostech, které se do dnešních vzpomínek nevejdou, protože se nehodí.

Pokud vás zajímá, jak televizní krize skutečně vypadala zevnitř, sledujte příští týden každý den od 19 hodin Aby bylo jasno a Verox.

My se příští neděli uvidíme v Sedmačtyřicítce plus.

Na shledanou.