PUČ NA HRADĚ? Kateřina Dostálová o útoku na parlamentní demokracii | BEZ REKLAM na www.verox.cz

Hezký večer.

Srdečně vás vítám na nové platformě wox.cz. Vítám vás stejně tak živě na platformě, aby bylo jasno, tak jak jste byli zvyklí, a vysílám živě. Vysíláme pořad napravo a já se jmenuji Kateřina Dostálová.

Hned na úvod se dotknu žhavé aktuality.

Prezident Petr Pavel se ocitl na čekačce do 22. června. My už sledujeme několik měsíců poměrně nedůstojnou storií toho, jak se prezident Pavel dožaduje plnění svých, jak on říká, ústavních nárokových povinností. A on SMS zprávou minulý týden upozornil premiéra, že se dnes účastní vlády. To proběhlo během 15 minut. Prezident Pavel odkráčel, dostavil se pěšky, odkráčel ze Strakovy akademie, ale myslím si, že nebyl neúspěšný.

To, že se bude rozhodovat o summitu až po 22. červnu, je logické, protože nejdřív museli zasednout ještě setkání ministrů obrany členských států NATO, ale prezident Pavel si odnášel svou trofej. On se zúčastní. Vláda odhlasovala a souhlasila, že se zúčastní valného shromáždění OSN a může tam přednést za Českou republiku náš národní projev.

To, jestli se dočkáme kompetenční žaloby, uvidíme. Ale já bych se u té kompetenční žaloby, když mluvím o té horké aktualitě, chci zůstat u tématu. Já bych se u ní chtěla na chviličku zastavit.

Dalo by se říct, že tím, že vláda odsouhlasila Petru Pavlovi cestu a vystoupení na valném shromáždění OSN, tak je to jasná ukázka toho, že kromě toho, že prezident Pavel je velmi poctivý turista a cestuje do zahraničí velmi často, je to jasná ukázka pro Ústavní soud, že nikdo nebrání prezidentu Petru Pavlovi vyjíždět do zahraničí a reprezentovat nás. A proto přemýšlím, o čem by vlastně ten Ústavní soud rozhodoval.

A bude důležité, jak ta kompetenční žaloba bude postavena, protože já si nemyslím, že by Ústavní soud měl určovat hierarchii cest, kterých by se měl Petr Pavel zúčastnit.

Ale řeknu vám ještě jednu zajímavou věc. Řeknu vám to, že mě potěšilo to, co mi dnes ráno připomněl Cyril Svoboda. Připomněl mi takový můj evergreen, s kterým já jsem do politiky šla. Já si totiž myslím, že nikdo není nezávislý. Vždycky sleduj to peníze. A ústavní soudci nejsou nezávislí. Jsou závislí samozřejmě na svých výplatách. A já se vám omlouvám.

Já jsem se aktuálně, když mě upozornil Cyril Svoboda, podívala, kolik je dnes aktuálně plat ústavního soudce. A to je 305 000 Kč měsíčně. A prezident Petr Pavel bude tím, kdo, pokud bude zvolen, bude navrhovat tyto ústavní soudce na dalších pět let fungování. Měsíc co měsíc 305 000 Kč.

Já jsem vás už před třemi lety, hned, když Petr Pavel navrhoval a jmenoval ústavní soudce, upozorňovala na tu větu, která mě tehdy svedla, a to bylo: "Budu navrhovat ústavní soudce a jmenovat ústavní soudce podle aktuálního stavu v naší společnosti." A to se taky stalo, protože já se domnívám, že prezidentu Pavlovi a hlavně jeho okolí jde o jedno, a to je o změnu našeho systému zastupitelské parlamentní demokracie na poloprezidentský systém.

Už se o to pokusil a stalo se, že nejmenoval podle některých ústavních právníků – řekla bych, že je to půl napůl – nejmenoval ministra navrženého premiérem a porušil ústavu. To už je něco, co se nedá vrátit zpátky. A teď jsme svědky dalšího středu.

Takže tolik na začátek k té aktualitě. A teď si řekneme, o čem to dnes večer opravdu bude.

Já se vám omlouvám, snad to bude za chvilku lepší.

První téma jsem si nazvala služebné servisní elity. Vidím tam neozřejmě řadím i prezidenta Pavla, ale myslím si, že vám to velice hezky ten obsah toho pojmenování v ukázce řekne historik a slavista Michal Terra. Jsou to lidé, kteří celou svou dobu, celou svou profesní kariéru založili na našich transatlantických vazbách. A ono to pokračovalo nejenom ten vrchol, který byl v 90. letech, ale pokračuje to prakticky do dneška. A to, čeho jsme dneska svědky – těch sporů hrad versus vláda – tak to souvisí s tím, že tato éra prakticky končí.

My se podíváme konkrétně na některé tyto služebné servisní elity.

Druhé téma jsem si pojmenovala: nelekejte se rozvaliny, které nám tu zůstaly po vládě Petra Fialy. Protože já, když se dívám na to, co se děje ve Strakově akademii, stávka rad neziskovek, a když se podívám na to, jak referují naše média a přitom jim klesá čtenost a sledovanost, tak se budeme zamýšlet nad tím.

Podíváme se na dva pilíře, na kterých stála Fialova vláda, a které se bourí. To je jednak neziskový sektor silně propojený s Bruselem. Já tomu říkám perle Bruselu fialové vlády. Tak se podíváme také na média. Ta mainstreamová média mají stále sestupnou tendenci. A ono to není jenom proto, že nám pořád lžou, ale samozřejmě díky technologiím, na které třeba ta veřejnoprávní vůbec nereflektují. A lidé mají dneska díky internetu možnost si vyhledávat informace sami. A jak já říkám, je to důvod pro totální ztrátu důvěry z velké části veřejnosti. A oni to cítí.

No a to poslední téma. Vy víte, že já se ráda ohlížím zpátky, protože mi to dává vždycky smysl. A ten střed, jak jsem ho uvedla s tou horkou aktualitou – prezident Pavel, ještě nevíme, je na čekačce a tak dále. Ten střed, ta kohož, kterou my sledujeme jako prezident versus vláda, tak ten tu byl právě v té době, kdy ty služebné servisní elity byly na vrcholu. A já vám na závěr chci ukázat úplně čerstvou ukázku rozhovoru s pučistou Ivanem Filipem a s tím, kdo mu u toho asistoval. A to byl Jan Dobrovský. A vy to uslyšíte na závěr.

Podíváme se na to, co vedlo k tomu, že se zvednula ta vlna nevole vůči Václavu Klausovi a byla personifikovaná na jednu silnou osobnost. A já to připomínám proto, že tady dneska máme taky personifikaci na jednu silnou osobnost.

Takže na to si počkejte na závěr.

Ale pojďme na první ukázku.

"Chceme být i nadále odpovědní veřejnosti, nikoli politikům, ať už vládním nebo opozičním. Pokud by různé návrhy ohrožovaly budoucnost a nezávislost veřejnoprávních médií, dalším přirozeným krokem bude stávka."

"Chráníme principy, na kterých média veřejné služby, jeden z pilířů demokracie, stojí už desítky let. Budeme v tom nadále pokračovat. Pro vás, ne pro politiky."

"Jak jsme dospěli do tohoto stavu po 26 letech od té televizní krize? No, protože napříč politickým spektrem – a říkám to ze všech stran – jsme měli zbabělé politiky, kteří se neuměli postavit tomu, že veřejnost si přála zrušit koncesionářské poplatky. Přála si, aby kodex těchto médií nebyl trhací kalendář. A kam jsme dospěli? No, dospěli jsme tam, že tady máme šeškárnu v černém. Vůbec to není o nezávislosti. Jsou to státní zaměstnanci. A já opravdu miluju tu větu, kterou teď slyším z neziskového sektoru, od rad vlád, ale především z České televize: "Proč měnit to, co funguje?" To nefunguje."

Oni totiž absolutně ignorují a přehlíží to, že vláda Andreje Babiše, tato koaliční vláda byla zvolena velkou, velkým dílem, velkou částí a přispěním také díky tomu, že nám slíbila v předvolební kampani, že zruší koncesionářské poplatky, protože je spousta z nás, kteří si za těch 200 Kč měsíčně chtějí zcela svobodně platit to, na co mají chuť. Ty, co umí stát na vlastních nohách a třeba masochům – někteří budou mít apetit na Václava Moravce, tak si ho můžou za ty 200 stokorun nebo víc taky koupit.

Ale proč o tom mluvím?

Takže oni nejsou schopni vůbec pochopit to, že se změnil kompletně technický, digitální svět, ale oni se nezměnili v jedné věci, která tam zůstává. Zůstává tam to, že nejsou nezávislí a stále je to televize jednoho proudu toho služebně elitního, a já vám to teďka chci ukázat.

Oni totiž prakticky – fialová vláda, jak jsem řekla, rozvaliny – zničili pořad Historie CS.

Já jsem z České televize, na kterou se fakt už pět let nedívám, s výjimkou jednoho pořadu – to je Kalendář Jana Sáry Burešové, kterou mám strašně ráda. Dřív jsem se dívala také na historii CS. Na to se za poslední roky nedalo koukat, protože tam vystupovala propagandistka Marie Koldinská, historička. Vystupovali tam válečníci, vystupovali tam propagandisti. Bylo to něco neuvěřitelného.

Foltín, kam se podíváš? Dokonce rodina Foltýna, bratr Foltýna – a udělali z toho jednu velkou propagandu.

A oni nám to teď zase znovu předvedli, protože včera v 9:00 ráno na historii CS běželo: "Co myslíte pomoct prezidentu Pavlovi, aby byl veřejnosti?"

Já jsem si dokonce říkala, že by na základě toho pořadu mohl svolat Mikuláš Minář další nové demonstrace.

Oni vlastně dali prezidentu Pavlovi prostor, aby nám ukázal to jediné, co umí, a to je být voják.

A já jsem vám připravila ukázku. Pojďme si to poslechnout.

>> Já jsem od Rusů mnohokrát slyšel argument expanze, ohrožování. Já jsem jim vždycky říkal – to byl tehdy velvyslanec Gruško – a říkal jsem mu: "Podívejte, zkuste se na to podívat obráceně. My jsme po rozpadu Varšavské smlouvy prostě tady bylo pár menších zemí, které byly v takovém mezipostoru. No a my jsme samozřejmě chtěli to nejlepší pro naši budoucnost."

>> Kdybyste byli atraktivním partnerem, který zajišťuje bezpečnost, spolupráci, no tak jsme se přimkli k vám. Ale vy bohužel nejste tím atraktivním partnerem. Máme paměť.

>> Takže se nedivte, nedivte, že všechny tyhle země daly přednost tomu západu. Stejně tak jako přednost tomu západu dalo Švédsko, Finsko. Stejně tak, jako přednost tomu západu dává Ukrajina. Takže to není o tom, že by se NATO agresivně rozšířilo k vašim hranicím. Ono mnoho lidí v NATO bylo velice, velice opatrných, aby se NATO rozšiřovalo dál, dál na východ.

>> Viděli jste tu nadřazenou povýšenost, bohorovnost a absolutní nerespekt ke geopolitice?

Tak zaprvé – to Švédsko a Finsko přistoupilo až teď, a protože jsou to členské státy Evropské unie, a my vidíme, co umí Ursula von der Leyen a Kaja Kallasová, kdy vám řeknou, že vám stopnou fondy a prostě musíte přistoupit, protože my válčíme s Ruskem – tak to ať tady prezident Pavel vůbec neuvádí.

A to, že by si Ukrajina jenom tak mírně, stýrně chtěla vstoupit do NATO, tak to je úplně stejné, jako kdyby si Sovětský svaz řekl – a už jsme se o tom bavili mockrát a tento příklad je známý – řekl: "No tak my přijmeme do našeho spolku a svazku třeba Kubu u hranic někde Spojených států amerických."

Je to – je to to, co jsem slyšela – je pro mě, já vám říkám, je to můj názor. Zase jsem v té emoci, ale nemůžu nepřestávat. Když tohleto říká Petr Pavel a ví, že ta Ukrajina byla zneužitá a umírají tam statisíce lidí, tak jsem si vzpomněla, že by bylo dobré oživit jeho přednášku z roku 2019, kdy už se ucházel o naše hlasy na Univerzitě Karlově, na Přírodovědecké fakultě, abysme si řekli něco o tom, jak to vlastně bylo. Bylo to o Puči a on to věděl a otevřeně o tom mluvil. To nebylo o tom, že by si Ukrajina mohla jenom tak, jak by chtěla, vstoupit do EU.

Pojďme si to pustit.

Bylo by určitě zakrýváním reality, kdybychom říkali, že ze strany západu nebyl žádný vliv na Ukrajinu směrem k barevné revoluci, směrem k odstranění režimu, který nebyl demokraticky – který Ukrajince svazoval. A samozřejmě rozšíření toho společenství zemí, které jsou založeny na demokratických základech, jsou ochotny spolupracovat a výhledově mohou být členy NATO nebo Evropské unie. Takový vliv samozřejmě byl a v průběhu těch událostí před Majdanem byla četnost návštěv z různých západních zemí, někdy i na vysoké úrovni, samozřejmě mnohem větší.

>> Ano, do NATO. Správně, opravuji se. Ano, do NATO.

On tady zcela otevřeně říká, že v podstatě tam jezdili ze západu vysocí predstavitelé, a my moc dobře víme, že z referent – že Ukrajina NATO nechtěla, tam byl činěn ten nátlak.

Takže to, co vám vykládal včera v 9:00 – a fakt si to počtěte, protože je to zajímavé, protože tam je víc zajímavých momentů – vykládá, že by si Ukrajina jenom tak mohla vstoupit. Prostě to je o nerespektu k geopolitice. A tady vám přiznává to, že v podstatě ten nátlak z toho západu byl.

A jestliže se tady budeme bavit o tom, že každá země má právo na sebeurčení, no prostě nemá. A my si to musíme říct otevřeně a naplno a tyto věci pojmenovávat.

No a tady vám chci říct ještě jednu důležitou věc. Včera vyšel – po tom, co byl Filip Turčka v partii s Hřibem, se šéfem Pirátů – tak se na něho zase strhl mediální linč o tom, že trvá na svých výrocích, které pronesl na Ukrajině, že v podstatě ta válka vznikla díky nátlaku NATO a blížení se k hranicím a všem těm aktivitám, které teď vám v tom roce 2019 Petr Pavel připomněl.

Tak samozřejmě, že Filip Turčka má pravdu. Já jsem dokonce viděla z ČT24 kousek povídání s paní velvyslankyní Filipou, která to potvrzuje taky.

V podstatě tady se nerespektovaly dohody, které byly uzavřeny na začátku 90. let. My jsme vstoupili v 99. a měla to být definitivní, konečná. Proto já jsem vám tady několikrát řekla, že jsem protestovala – respektive ptala jsem se svých kolegů, kteří už byli natěšeni, jak budou jezdit na ty americké mise a co se tam všechno naši vojáci naučí. Prakticky docházelo k likvidaci naší armády, tak jsem protestovala proti tomu, protože vím, jak je po Baltě neuralgetické a tam už začala ta červená čára.

A taky tady Petr Pavel vůbec nemluví o roce 2007. Tuším, že to tam sice jednou zmiňuje, ale ne v té souvislosti, že to bylo opravdu varování Putina už v roce 2007 na Mnichovské bezpečnostní konferenci.

No, ale když vám říkám, že to bylo takové pro-show, aby – když Petr Pavel třeba bude odmítnout nebo přijmout nebo jak se zachová ta vláda – tak se zase do té veřejnosti, z té veřejnoprávní televize vyslal takovej ten vzkaz: "Podívejte se, jakýho máte borce, jak on se baví s těma s těma ruskejma vojákama, jak se baví s těma Amerikánama."

No tak to si ukážeme teďka, jak se baví s těma.

Ale vlastně to proběhlo naprosto přirozenou cestou, kdy jsme se právě spíš jako soupeři, než jako nepřátelé dostali do jednoho týmu.

A já jsem se nikdy nesetkal na západě s tím, že by nám někdo nevyčítal, že jsme byli na druhé straně, že jsme byli jejich nepřátelé, případně by nám někdo vyčítal, že jsme třeba byli někteří v komunistické straně.

Mě jednou jeden americký plukovník na chodbě v DIA chytil kolem ramen a zeptal se mě, odkud jsem. Já jsem říkal Československo a on se mě zeptal: "Are you still comies?" Já jsem mu říkal: "We used to be, ale už ne." A on mi říkal: "To nevadí. Tak dobře." Prostě to přešli úplně stejně, jako to asi přešli mnozí z nás.

Vzpomínka na historii Československa. Jak jsem byl komunistou a už nejsem komunistou.

Ale já si myslím, že tady by bylo dobré říci a teď se budu opírat o rozhovor na ČT24 s Xavierem a s Ladislavem Jaklem z Institutu Václava Klause, kdy nám Ladislav Jakl připomněl, že stejně tak jako komunisty, tak Američané brali do svých řad německé nacisty.

A Petr Pavel nám tady tuto humornou siláckou historku povykládal asi pro své nadšené fanoušky, jak se s tím teda fantasticky srovnal.

Ale ještě bych chtěla říci jednu věc, která mi tam docela vyrazila dech.

Když tam Petr Pavel říká, že když už byl ve svém vojenském důchodu a když dostal otázku od moderátora, jak by on radil v té situaci na přelomu roku 21 a 22, tak když už byl v tom vojenském důchodu, tak by navrhoval, aby NATO vyslalo na Ukrajinu 25 000 vojáků a Rusům oznámilo, že to je regulérní cvičení. A na závěr tam říkal: "No, ale NATO nenašlo odvahu."

A já si myslím, že i když byl v Americe už naprosto dementní prezident Biden, tak aspoň někdo tam měl rozum, kdo by si rozhodně nepřál, aby se rozboutala jaderná válka.

Eh, to jenom jako perličku, ale pusťte si to.

A já se teďka dostanu k tomu, když jsem vám Petra Pavla zařadila mezi ty servisní služebné elity a teďka, protože vlastně končí ta éra a taky jsme zvědaví, jak dopadne ten summit NATO, tak dneska jsou to ty vazby servisní směrem k tomu Bruselu.

A proto bych vám velice ráda pustila ukázku s docentem, historikem, slavistou Michalem Térou.

Pojďme na to.

Tady byly nějaké plány. Ta střední a jihovýchodní Evropa se stala v podstatě prostorem mocensky vyklizeným, do kterého vstoupila vlastně ty západní mocenská centra, která si tady našla svoje elity, bychom mohli říci, které jsou služebné, servisní elity.

Byla tady ta velmi výrazná postava Václava Havla, který vlastně z toho hradu a z toho okruhu lidí kolem sebe vytvořil skutečně překvapivě, ale skutečně se mu podařilo vytvořit další mocenské centrum, které tyhlety ideje vlastně přenášelo dál.

Nepochybně tady prostě působili lidé v nejrůznějších diplomatických službách.

Vzpomeňte, že třeba v 90. letech už v diplomatických službách třeba pracoval Petr Kolář.

>> Takže tihleti lidé, domnívám se, že část těch lidí v tom nespatřovala, nebyla o tom jenom převzaté přesvědčena, ale měla z toho konkrétní prospěch, dělala to na konkrétní zadání, že prostě mohli pracovat i s nějakými službami.

A tihleti lidé byli to lidé, kteří se různým způsobem setkávali, potkávali právě v těchletěch jednotlivých oblastech nebo v těch, řekněme, společenstvích.

Byl tam jmenován Petr Kolář a jak jsem vám řekla, víme, že Petr Kolář má blízko k veřejnoprávním médiím, má blízko k České televizi.

Taky jsme si tady jednou ukázali, kdy v jeden den během 12 hodin vystoupil otec Kolář vpodvečer a syn Kolář večer.

A proto já se vás chci zeptat: zamyslíme se spolu, když je teďka prezident Pavel na čekačce. Co připraví během těch 14 dnů Česká televize za další PR?

Slíbila jsem vám, že si ukážeme ty služebné, servisní elity a já si myslím, že začneme od Václava Havla a jeho blízkosti k George Sorošovi.

Ano, vždycky k sobě měli blízko. Teď k jeho synovi Pavlu jako Havel. Teď s jeho synem úzce komunikuje George Soros mladší, přijímá ho Pavel na Pražském hradě ve španělském sálu.

Ty obrázky si ukazujeme poměrně často, ale já bych se teď chtěla dotknout dalšího a dalších dvou, respektive všech těchto elit, které vždycky pojila ta atlantická vazba a obrovská nenávist vůči Rusku.

Jsou dva, o kterých se tady bavíme a jsou to asi nejsrozumitelnější příklady a to jsou Alexandr Vondra a Tomáš Pojar.

To si musíte vzpomenout.

Mockrát jsem vám tady ukázala, když nám říkali, že sankce, každá sankce, co se uvalovala, je úžasně prospěšná, protože zastaví Rusko, které už nám pomalu ty tanky máme na hranicích, nebo Slováci je mají na hranici. Naposledy to Alexandr Vondra tvrdil Juditě Lašákové ve slovenské televizi. To bylo něco neuvěřitelného, ale víte, občas se stane něco takového zázračného, že se dozvíte, že třeba se Alexandr Vondra dostal do střetu zájmu.

My se podíváme na dva obrázky.

Tady vidíte, Politiko nám oznámilo, že a tady do té mladé fronty Vondra nepřiznal roli toho thinktanku a vlastně Evropský parlament bude projednávat jeho střet zájmu.

Ten thinktank se jmenuje Centrum transatlantických vztahů a je to centrum, které bohatě dotuje CSG a Michal Strnat.

Michal Strnat, největší sborář, nejvíc bohatý za tuto válku na Ukrajině.

A proč jsem vám tady dala ten obrázek?

No, ano, samozřejmě, protože jak řekl správně Michal Téra, tak vždycky to bylo za nějaký bonus pro tyto lidi.

A abych neztratila nic od toho Václava Havla a Soreše, tak samozřejmě, že Alexandr Vondra byl zahraniční poradce Václava Havla.

Také byl velvyslanec v Americe, takže to tu souvislost má.

A teď se dostanu k tomu dalšímu, k Tomáši Pojarovi.

Tomáš Pojar zase byl od roku 97, já jsem si to tady napsala, abych vám to řekla přesně, až do roku 2005 člověkem v tísni, jehož činností je, bych řekla, promile a krytí takové tě bohu činnosti.

Ale hlavně jednou z hlavních součástí člověka v tísni je pořádání těch barevných revolucí a že se na té Ukrajině teda člověk v tísni snažil.

Tak to samozřejmě víme.

Taky byl Tomáš Pojar velvyslancem v Izraeli, ale ještě předtím byl náměstkem ministra zahraničních věcí.

Takže to, že když nastupoval do vlády Petra Fialy jako bezpečnostní zmocněnec, tak přicházel z útropářů.

Taky jsme si tady řekli, že spolupracoval s nějakou izraelskou firmou, která dodala zázračné drony, které nás stály řádově pár desítek milionů Kč, které nikdy neuvidíme.

Takže se vždycky pohyboval kolem toho zbrojařského byznysu.

A tady bych se chtěla dostat k monitorovací iniciativě, protože já to nemám potvrzeno, ale jeden z největších obhájců byl Tomáš Pojar a já si myslím, že je jedním z těch, kde mohl být schopen dojet přes tu monitorovací iniciativu.

Tady jsem si řekla, že vám pustím kratičké video, abysme si připomněli, jak to celé vzniklo.

V tom, že to byla česká iniciativa, protože v roce 22 vyhlásili i Britové, že mají. Prostě říkala se tomu Kodaňská, protože se na tom dohodli ministři obrany v Kodani v srpnu 22, a že Britové to budou spravovat a oni prostě nedokázali ten systém spustit, ale všichni se nafixovali na to, že Britové to teda zvládnou, protože je to ta Velká Británie.

My jsme celou dobu až do toho roku 24 a do těch mediálních článků, do té pozornosti vlastně bojovali především s předsudky vůči tomu, že nějaká přesně východoevropská postkomunistická země by něco takovéhle zvládla, když Velká Británie a Německo a Francie by to nezvládly.

Jak je to možné? Proč by měli prostě tito daňoví daňoví daňoví občané těchto velkých civilizací posílat svoje peníze tady do nějakého Česka, které ani neví, jak se chce jmenovat oficiálně?

No, ono je to úplně naopak. Francie, Anglie a další samozřejmě nechtěli porušovat zákon.

Proč by ta periférie, ten okraj, ten východ se toho neujmul s tím rizikem, jaké ponese, jak nám řekl Jakub Landovský?

Já jsem o tom mluvila minulý týden a jsem velice ráda, že se toho tématu chytil také Petr Drulák. Ujmul se a velice precizně ze své pozice a znalosti, kterou já nemám, popsal celou tu situaci, jak porušujeme zákon.

Velmi dobře o tom se mnou v pátek mluvil můj kolega Jan Schneider.

A já bych vás — teď vám ukážu obrázek — protože Jan Schneider o muniční iniciativě a o tom, čeho se dopouštíme, napsal skvělý článek.

Když si zadáte do Googlu Jan Schneider — není Landovský jako Landovský — tak vám ten článek vyběhl a já vás na to chci upozornit.

My neseme riziko a já se ptám: za jakou cenu? Za obrovský byznys Michala Strnada, za CSG, za to, co bude teďka popotahovaný Alexander Vondra.

A já to považuju za nepřijatelné, neomluvitelné.

CSG je také sponzorem stanu.

Teďka na světlo vyplouvá další skandál. Tentokrát Víta Rakušana ze stanu. Čtěte Thomase Pauknera.

Tam se dozvíte víc a jde o předražené vrtulníky a jedná se o 660 milionů Kč.

Ale to si můžete přečíst.

K tomu se dostaneme třeba někdy příště.

Já bych za tímto tématem chtěla udělat tečku tím, že vám chci pustit ukázku prezidenta Václava Klause, jak reagoval na další nehoráznost prezidenta Pavla, kterou proneslo.

On totiž stojí a padá s tou válkou. Jak Fialova vláda stála na té válce, tak kariéra a existence Petra Pavla je opřená o válku.

A on navštívil na jižní Moravě školu, základní školu v Kunovicích, a prohlásil tam: Rusko bude v hybridní válce pokračovat i po skončení války na Ukrajině. Měli bychom být připraveni tomu čelit.

A já si — já bych — já si — já jsem vám připravila tu ukázku, protože si myslím, že pan prezident Klaus to pojmenoval přesně tak, jak to cítím a vidím.

>> Já jsem si to všimnul. Takhle to píplo na internetu a na mobilu to píplo.

Česká tisková kancelář vydala víceméně tohle. To zní: Nemám, nemám k tomu co říct.

To je války chtivý výrok, prostě který někdo chce pořád udržovat atmosféru války proto, aby se tohoto nebezpečí nezbavili.

A je to nepředstavitelné.

A teď je druhá míra nepředstavitelnosti. Já bych řekl nepředstavitelné na druhou — aby to prezident říkal ve škole.

To je úplně — prostě, kdyby to říkal při nějaké hádce s odpůrcem v televizi, se svým oponentem, tak bych s tím jen polemizoval.

Ale říct si to školákům — to je pro mě — pro toho školáka prezident je obrovská autorita, čili ten školáček tomu může klidně věřit něčemu takovému.

>> Hm. Říkáte velmi správně. To — to říkat dětem — ještě horší — ale já se ptám na to, jestli by právě prezident neměl být ten, kdo by ty věci měl uklidňovat.

To by — to by — musel prezident mít zájem o uklidnění této země. Ale prezident má zájem vést obrovský souboj s dnešní vládou ve prospěch minulé vlády, tak on nepotřebuje uklidňování.

On bohužel hraje přesně opačnou kartu.

>> Já jsem schválně potřebovala, abyste slyšeli tu poslední větu, protože to je to, o čem je dneska celý ten stream — ta nesmířitelnost s tím, vlastně hradu a okolí hradu s tím, že volby vyhrál Andrej Babiš.

Silná osobnost, jako tehdy Václav Klaus byl silná osobnost.

A víte, kdo je nejvíc napadaný, nejvíc ostrakizovaný, na koho se neustále valí vlna obrovské emoce a prostě špinění a všeho možného? No, tak samozřejmě, že je to nejslabší koaliční strana — jsou to motoristi.

A pan prezident tady velmi dobře popsal, že jde tady o snahu rozbít vládu přes motoristy.

Na čem stála vláda Petra Fialy?

A já říkám, že my se teďka díváme na ty rozvaliny, respektive na to, co všecko jsme museli platit, co tam posílalo, všecko to špatné, co ve Strakově akademii posílalo.

Tak řekla jsem, že ty pilíře jsou dva.

Samozřejmě jsou to ty rady vlády, kterých je snad 20.

Dokonce si vzpomínáte, jak jsem vám ukazovala paměťovou agendu?

Víte, ty lidi nejsou za to placení, ale oni rozdělují ty granty, ty naše peníze, ty dotace.

Oni to rozdělují a jak už jsme si tady řekli minule, rozdělují to do neziskovek, které buď sami působí a nebo tam mají své rodiny, příslušníky, příbuzné, známé a tak dále.

A proto říkám, že jeden ten pilíř je ten neziskový sektor a Brusel a ten druhý jsou ta média.

A my teďka zůstaneme u toho neziskového.

Já vám ukážu obrázek.

To je Monika Šimunková.

Monika Šimunková byla zástupkyní ombudsmana Stanislava Křečka a bylo to velké utrpení pro nás všechny. Ale hlavně já jsem obdivovala ombudsmana pana doktora Křečka za to, že to byl schopen vydržet.

Já jsem ji poznala v roce 2011, kdy se ucházela o post zmocněnkyně pro lidská práva ve Strakově akademii.

A kdo přivedl tuto osobu, která dnes není zaměstnankyní, ale ona tam dochází vlastně jaksi organizovat a mluvit za ty zaměstnance ve Strakově akademii? Kdo jí přivedl tehdy za Petra Nečase do Strakovy akademie, tuto aktivistku?

Marek Benda, nejdéle sloužící poslanec.

Nevím, jaký kšeft na tom Marek Benda udělal, ale takové věci se dějí.

Jako si ještě pak později řekneme, že třeba na ministerstvu životního prostředí je spousta zaměstnanců, jejichž jedinou kvalifikací je to, že jste mladý lidovec.

Ale já jsem vám pro ten sektor, o kterém se teďka bavíme, připravila materiál od zmíněného Tomáše Pauknera.

Thomas Paukner se jmenuje a doporučuju vám ho opravdu číst.

Je to zajímavý člověk. Provádí investigaci, která nám chybí. Kromě Markéty Dobiášové a pár lidí ji nedělá prakticky nikdo.

Já jsem vám z jeho textu připravila a já jsem si prověřila, že jsou ty informace v pořádku. Připravila jsem o jedné neziskovce malou jakoby rešerši, co je zač.

A tato neziskovka se jmenuje Nesehnutí a je to nezávislé sociálně ekologické hnutí.

A ten obrázek, který budete vidět jako masku toho, co uslyšíte, tak to je jediná osoba, kterou veřejně známe a dá se najít na internetu.

A já nevím, jestli je to ta, která v tom textu uslyšíte, že vede Nesehnutí.

Pojďme na to.

Jen v letech 2022 až 2024 získala organizace Nesehnutí granty a dotace.

Jen v letech 2022 až 2024 získala organizace Nesehnutí granty a dotace:

Cesta k angažované společnosti v hodnotě 4,8 milionů.

Cesta pro Ukrajinu v hodnotě 4,1 milionů.

Nezávislá média a angažovaná společnost v jižním Kavkazu za 6,8 milionů, participativní cesta k rozvoji regionu v Arménii za 6,3 milionů a posílání občanské společnosti a médií v Gruzii za 6,8 milionů.

Bylo toho více. Jen v údajných letech organizací protéklo na grantech 36 milionů.

Další desítky milionů přispělo v nenárokových dotacích ministerstvo zahraničí, ministerstvo školství, ministerstvo zemědělství a množství evropských institucí po boku norských fondů, Open Society Foundation a institucí navázaných na zahraniční politické strany.

Nesehnutí zastupuje v radě vlády pro rovnost žen a mužů Nika Mazáníková, absolventka genderových studií na univerzitě Karlově v Praze. Zabývá se podle vlastních slov propojováním psychologie s feministickou perspektivou.

Celkové mzdové náklady v roce 2024, cestovné, školení zaměstnanců a náklady na odborné služby stály neziskovou organizaci celkem 18 milionů Kč z celkového rozpočtu 26 milionů.