Proč nám vládnou „blázni“? Ondřej Dostál o krizi stranictví a drahých energiích

Dámy a pánové, zdravím vás z Eurojungle s Ondřejem Dostálem a to Eurojungle jubilejní.

Neboť dnes je 10. június a je přesně dva roky poté, co se konaly eurovolby, ve kterých jste mimo jiné i mě vyslali do Evropského parlamentu.

Plnou oslavu uděláme k 16. 17., což bude za týden ve Štrasburku, protože to byl první Štrasburk, ve kterém jsem byl.

Já děkuji všem, kteří nás podporují, kteří nás sledují, a máme pro vás i malý dárek. Ten má ABJ, které nám právě přeje k výročí europoslancování, protože obě dámy pro nás připravily úžasný nástroj, který se jmenuje Verox.

A prosím teď o fotečku.

Tento nástroj pro digitální detox od mainstreamů umožňuje sledovat i tento díl Právní jungl s Ondřejem Dostálem a rovnou tam i komentovat.

Takže prosím, pokud tento nástroj dosud neznáte, tak ho poznejte, jak se říkalo ve Švejkovi.

A podívejte se, jestli tam můžete komentovat, jestli tam chcete psát své názory, protože budu velmi rád.

Už jsou tam i některé moje články, které tam přehazujeme z Facebooku. Když i tuto platformu pořádně rozjedeme a stane se takovou naší vlastní.

Stejně jako mainstream má českou televizi nebo Seznam, tak my budeme mít Verox.

Já jsem tomu velmi rád. Je to něco, co mělo vzniknout už dávno.

Teď to tady je.

A tam právě uvidíte nejenom mě, nejenom ABJ, naše komentátory, jako je Petr Drulák nebo pan Schneider či samozřejmě Hanka, ale jsou to i další, kteří jsou z jiných platforem, řekněme toho alternativního nebo toho rozumnějšího proudu.

A můžete si to tam pouštět i tak, že když se náhodou překrýváme s nějakým kolegou, tak si nás prostě pustíte po pořadě.

Když už máme to výročí, je několik věcí, které bych s vámi rád probral a uděláme to příště.

A budu právě rád, když na Veroxu, na vox.cz mi napíšete svoje názory, protože teď proběhly poslední důležité volby stran.

V koalici stačilo. Komunisté volili předsedu, zvolili Romana Rouna, což je člověk rozumný, zdatný mediálně a myslím si, že bude dobrým předsedou.

Také socialisté mají už řekněme uklizeno ve své straně.

Měl jsem možnost mluvit s panem předsedou Nedvědem a zapůsobil na mě velmi dobře.

A je otázkou, co si budete přát, abychom v těch dalších třech letech dělali a jak se připravili na další volby.

Je totiž několik možností, které i nás tady čekají. Vysvětlím proč.

My tady v Evropském parlamentu máme takzvané frakce, do kterých se můžeme zařadit, z čehož jsou samozřejmě některé výhody a některé nevýhody.

Ty nevýhody jsou, že v té frakci musíte poslouchat, co vám tam říkají. To znamená, že kdybych se dal třeba jako levicový poslanec k Left nebo k SND, k socialistům, tak oni jsou to samí, samí greendealisti a většinou jsou i prováleční.

To znamená, že tady by to zatím asi naráželo.

Na druhou stranu je možné se dát například k suverenistům, kde je kolega Ivan David.

No jo, jenže suverenisté jsou ještě za horším kordonem sanité, za ještě ještě horší požární zdi než my.

Takže bychom tam sice byli v příjemné společnosti, ale těžko říct, jestli bychom si pomohli.

Každopádně na české scéně tomu odpovídá v podstatě jedna ze dvou možností. Těžko říct, jestli si můžeme dovolit obě najednou.

My jsme byli v evropských volbách vlastenecká levicová koalice, kde se podařilo nějakým způsobem a pak ještě v krajských udržet dohromady najednou na jedné straně lidi silně levicové, na druhé straně lidi konzervativní.

Mohli jsme mít třeba vedle sebe komunisty z Komunistické strany, mohli jsme mít Alenu Dernerovou, mojí kolegyni z SDSN, mohli jsme mít pana Klusáčka. Podpořil nás Petr Drulák.

Bohužel pak už to na sebe začalo trošku narážet a je otázka, jestli je možné buď postavit dostatečně silnou levicovou koalici, která si poradí, řekněme, i bez pravicových kolegů, kteří jsou v tento moment ve vládě, jako jsou například kolegové od Stačilo, od SPD, od Svobodných či Jindra Reichl od Pro.

Anebo zda je tou správnou cestou zapomenout na pravo-levo a vydat se cestou vlastenecké koalice a pokusit se přesvědčit na jednu stranu Svobodné a pana docenta Šefčíka, člověka velmi pravicového, a na druhé straně třeba kolegy od Komunistů nebo Socialistů aby zvládli jednu kandidátku.

To by mělo obrovskou výhodu, protože samozřejmě čím větší ten subjekt je, tím víc nepoměrně víc dostává potom i třeba míst v Poslanecké sněmovně.

25% strany naráží na riziko a mají poslanců méně než 1% strana.

Do určité míry to platí i v těch evropských volbách, ale zejména pak v těch důležitých parlamentních sněmovních.

Takže tady mě bude zajímat i váš názor, jakou cestou se vydat, jakým způsobem komunikovat i s ostatními kolegy, s ostatními politiky, abychom to v tom roce 2029 zvládli.

Ono je to totiž důležité, protože na konci dne smyslem politických stran je jediná věc — vyhrát volby.

Politická strana, která nevyhrává volby a nesnaží se o to, se může přejmenovat na okrašlovací spolek, protože skutečně politika je o volbách.

Takže i toto mě bude zajímat a na to pak bude navazovat, jestli se vydáme tady v Evropském parlamentu jednou ze tří cest.

To znamená, buď se dáme ke kolegům desátilu v ESN za ceny, že prostě jako na tom budeme možná z hlediska vyjednávacích možností ještě hůře, nebo zůstaneme nezařazeni jako teď, což má svoje nevýhody, ale i výhody — že se nemusíme nikomu z ničeho spovídat.

Anebo jestli se pustíme do některé ze stran, které jsou řekněme v tom mainstreamu a mají možnost třeba ve zdravotnictví něco skutečně udělat nebo mít nějaké předsednictví výboru a taky někde něco říkat.

Píše tady Eliška Fialková: „Pane Dostále, vlastenecká koalice, prosím."

Já bych za to byl také velmi rád.

Pokud můžete apelovat třeba i prostřednictvím naší teď už společné platformy Verox nebo jiných Facebooků a podobně na kolegy, aby takto uvažovali, tak já s tím nemám sebemenší problém, protože si myslím, že vládnutí je na konci dne věc schopností.

To, jestli jsme více levicoví nebo pravicoví, o tom se rozumní lidé mohou domluvit, ale musí najít dostatek kompetentních lidí na obsazení ministerstev a musí najít dostatek hlasů, aby se na ta ministerstva primárně dostali.

Jinak je to celé k ničemu.

A z Veroxu už nám píše pan Antonín: „Zatím je v každé ulici generální tajemník. Zda dokážou překousnout vlastní ego?"

Ano, to je velice důležité.

Jestli jste sledovali teď volby v Arménii, tak to je přesná ukázka, jak to nedělat.

Jo, tam bylo 19 stran, ale protože mají 5procent uzavírací klauzule, tak prošly jenom tři.

To znamená, že nějakých 17 % hlasů, které by byly třeba i proti tomu současnému směrování toho současného vedení, tak prostě ty zmizely nikde.

To znamená, že takhle se to opravdu nedělá a nám se to několikrát ne úplně povedlo.

Vždycky nějaké hlasy propadly a ve vlastenecké koalici by nepropadly žádné.

Pojďme ale už do práce, kterou zde máme, respektive k několika příjemným věcem, kterými začnu.

E, poprosím o další snímeček.

Eh, kde jsem na velmi jaksi místě hodném úcty — e, přímo ve Vatikánu.

E, a měl jsem tu čest podat si ruku, krátce promluvit s papežem — e, s papežem Lenem.

Eh, mimochodem, pán, který stojí vedle mě — e, takový tělnatější, blíž ke kameře — toho možná poznáváte, to je Kristian Terhes. Eh, velký bojovník proti covidovým restrikcím, který tam byl se mnou. Rumunský europoslanec.

Možná pamatujete — kdo sleduje náš pořad déle, ještě z těch let dvacet tři — tak Christian Terhes se velmi zasazoval o to, aby ty restrikce nebyly takové, a také se hodně zajímal o to, co dělá Uršula ve věcech nákupů vakcín.

E, takže tady vidíte příklad, jak mohou i zcela jako pravolevě nestejní lidé se potkat. Kolega Terhes je extrémní pravičák, on vyrostl v Kalifornii. Eh, reprezentuje takový ten podnikatelský byznysový přístup e k politice.

E, ale pokud jde o otázky — e, řekněme tradice Evropanů, proto jsme byli ve Vatikánu — ale i eh pravidla, která se mají dodržovat vis-à-vis to, co dělal za covidu, a co já jsem také dělal — tak tam se shodnout umíme.

E, takže e, tolik k návštěvě. Ale myslím si, že by bylo dobré zmínit alespoň krátce to, o čem mluvila Hanka ve své džungli, kterou vám ve svém svobodném trhu — který vám doporučuju.

A to je encyklika — eh, pana papeže Lea — a to je encyklika Magnifica Humanitas. Eh, která se vztahuje k umělé inteligenci, ale zdaleka ne jen k umělé inteligenci. Vztahuje se k otázkám sociálním a k otázkám mírovým.

Způsobem, e, se kterým velmi, velmi souhlasím.

Eh, Magnifica Humanitas — eh, eh, e — krásná lidskost nebo skvělá lidskost, by se to dalo říci. To, co je podstatné, je člověk, ne stroj, který může být dokonalý, který nám může pomáhat jako AI. Ale skutečně, to důležité jsou lidé.

A takto musíme i přistupovat k využívání umělé inteligence — zejména tak, aby nebyla zneužita ve válkách a k dehumanizovanému zabíjení. Ale také, aby když připraví nějaké lidi o práci, tak abychom se o ně postarali a nalezli pro ně v ekonomice důstojné místo, které zatím — a možná vždycky — bude moci dělat jenom člověk.

Já jsem velice rád, že tato encyklika vyšla, protože jsem asi jeden z mála lidí, kteří dokážou v jednom týdnu navštívit současně vysoké funkcionáře komunistické Číny a současně vysoké — nejvyšší e — ve Vatikánu.

E, ale skutečně, e, to propojení tradic, toho dobrého, co je v obou tradicích — jak té východní, tak té naší křesťanské — e, to se právě promítá do toho, co je napsáno v encyklice Magnifica Humanitas.

A myslím si, že když budeme mluvit s nefanatickými, s rozumnými, umírněnými budhisty — eh — nebo muslimy — tak tam podobné principy lidskosti a spolupráce najdeme taky.

E, tohle je hrozně důležité, protože my se potřebujeme ve světě, v novém multilaterálním světě, shodnout na nějakých zásadách, na nějakých společných pravidlech.

A to je právě něco, na čem bych chtěl v příštích třech letech pracovat.

Možná je to něco, co mně nepřinese obrovské množství hlasů v České republice, protože skutečně v České republice se nás média pořád tady dusí kvůli tomu, kolik pošleme peněz do NATO a zbraní na Ukrajinu, a neptají se po těch hlubších otázkách.

E, ale je to něco, co by mělo být učiněno.

Pojďme dále.

E, teď už trošičku k praktičtějším věcem z denního života. Eh, které — který tady vedeme.

Měli jsme velice zajímavý seminář o — e — a pracujeme na otázkách směrnice o odpovědnosti za vadné výrobky — product liability directive.

Budu trošku nudný, ale je to hrozně důležitá věc, dobrá pro spotřebitele. Ale otázka je, co udělá se našimi podniky.

Eh, říká, že v podstatě kdokoliv uvede vadný výrobek nebo výrobek, který způsobí škodu, tak za ní pak nese odpovědnost. A pro toho, kdo tu škodu utrpí, bude výrazně jednodušší to pak žalovat.

E, tato směrnice zahrnuje nejenom výrobky, na které si jde sáhnout, ale třeba i software nebo umělou inteligenci, nebo třeba mapové podklady. Když třeba jedete autem a chytá — tím pádem — nejen výrobce, ale i poskytovatele softwarů, dovozce ze zahraničí či případně online tržiště — třeba nějaký Amazon nebo nějakou Alzu, nebo někoho takového — pokud není nikdo jiný, kdo by za ten výrobek odpovídal, a to velmi silně.

Pro spotřebitele se zjednodušuje dokazování. Často se přenáší to důkazní břemeno — že to bylo v pořádku — na toho, kdo vám to prodal.

Týká se to nejenom škody na majetku — čiže zdraví — ale i ztráty dat.

To znamená, když si třeba pořídíte nějaké zařízení, u kterého je garantováno, že si na něm můžete uložit svoje fotky — jo — to zařízení je vadné, o ty fotky přijdete — nejde jo, nejde je obnovit — tak bude možno eh žádat náhrady škody.

A to ve třech letech od momentu, kdy jste se to dozvěděli, nebo v deseti od momentu, kdy se to stalo.

Eh, není to ale všechno tak jednoduché, protože — eh — ono to, co je dobré pro spotřebitele, nemusí být úplně super pro ty, kdo jsou třeba menší firma — e — a kdo si s těmito právními náklady budou muset poradit.

Já jsem — ono to platí od devátého prosince dva tisíce dvacet šest — takže když budete něco kupovat po tomto datu, tak budete více chráněni.

E, ale na druhou stranu je tady obrovský strach. Protože když může něco snadno žalovat spotřebitel — a typicky škody, které se stanou — ne jednomu — ne jednomu člověku, ale třeba deseti tisícům — každý utrpí malinkou škodu, třeba za pět set korun — jo — ale je jich deset tisíc — jo — tak to už jsou eh citlivé peníze.

A jak jsou právníci podnikaví, tak se podnikatelé už na tom semináři začali bát, že budou vznikat firmy, které investují do právníků, aby žalovali za ty skupiny těch spotřebitelů, a tahali z těch podniků peníze, nebo tím aspoň vyhrožovali.

Jo, pak je vždycky otázka, co s tím ten podnik má dělat.

Když povede spoustu sporů — e — tak ho to zruinuje. Eh, třeba i na platech vlastních právníků. Nebo může zaplatit výpalné těm, kteří přijdou s takovými — e — žalobami. Ale to jenom potom víc a víc zase motivuje ty — e — kteří investují do toho soudičství — aby přicházeli s dalšími a dalšími stále méně racionálními požadavky.

Takže tohle je věc, na kterou se musíme zaměřit i v rámci České republiky.

To budeme provádět do zákonů s panem ministrem Tejcem, kterýž to je rozumný — e — člověk na ministerstvu spravedlnosti. A taktéž s advokátní komorou.

Já si tady zavzpomínám — stejně jako na tom semináři jsem si zavzpomínal — e — protože jsem kdysi ještě jako — e — skoro student — e — napsal článek, který se jmenoval Pactum de quota litis v českém právu.

Pactum de quota litis.

To je takové — když nemáte na právníka a utrpěli jste třeba škodu — jo — v řízení proti nemocnici, třeba — jo — ale nemáte peníze na znalce a tak dále — tak řeknete tomu právníkovi: „Dobře, zastupuj mě, třeba za třicet procent z toho, co nakonec vysoudíš."

To znamená — ty zaplatíš všechny ty procesní náklady — jo? — a pak, když vyhrajeme deset milionů, tak si z toho vezmeš třicet procent — to znamená třeba tři miliony — jo?

A bavili jsme se tehdy v tom — v tom — dostal jsem za to dokonce nějakou cenu. Bylo to hrozně zajímavé.

Eh, tak jsme řešili, jestli to nevytváří špatnou motivaci na straně těch advokátů, jo, protože na jednu stranu se můžou pouštět do sporů, které jsou jo, kde se tak říkajíc vystřelí na opičku a když to dopadne, tak budou mít spoustu peněz a když ne, tak se vlastně jako tolik neděje, přijdou jenom o málo peněz za vlastní práci.

Ale to tolik nevadí.

Větší problém je, že když ta druhá strana nabídne, že vám dobrovolně dá ne 10 milionů, ale třeba milion, tak ten právník se rozhoduje: „Hele, budu mít 300 000 — jo, 30 procent — jako za nic, jo, jenom za to, že jsem prostě napsal kus papíru, poslal jsem dopis a oni řekli: ‚Jo, tak vám to zaplatíme, když se nebudete soudit.'" A nebo má riskovat, že půjde do toho sporu těch plných 10 milionů, ale prostě třeba to prohraje a bude toho sám muset investovat.

Čili spousta etických otázek, které nás čekají a na kterých budeme pracovat i s kolegy z resortu spravedlnosti.

A pak je druhá věc, kterou jsem měl hrozně rád, která se mně tehdy hrozně líbila. Taky jsem s tím jezdil po konferencích s tím článkem.

Bohužel se to u nás nestalo. Když jsme to navrhovali tehdejšímu ministerstvu, bylo to, aby ve zdravotnictví primárně nežalovali jednotlivé lidi, protože když se ta škoda stane, tak stejně na zdraví, tak stejně to dopadne buď na systém sociálního zabezpečení, který se o toho postižného musí postarat, a nebo na rodinu, která se o něj musí postarat.

Čili ten náklad tam vždycky je.

To znamená, stát by měl těmto lidem pomoci, ale potom sledovat, proč se ty chyby dějí. A když se třeba kvůli nějakému léku — neříkám teďko o covidových vakcínách, jo, ale kvůli nějakému léku — těch škod bude moc, tak jít potom výrobci a hromadně, už správním zázemím, si dojít pro ty škody, které ten produkt těm členům té skupiny způsobil.

To je podle mě mnohem jednodušší a praktičtější a levnější — nutno říct — než nechat na těch jednotlivých lidech, na těch jednotlivých poškozených, aby se prostě domáhali toho práva, protože, jak jsem říkal i kolegům, krásný citát z Ameriky: individuální soudní žaloby jsou ten nejdražší a nejpomalejší způsob, jak zjistit, co se stalo a co se s tím bude dělat.

Jo, skutečně mnohem rychlejší je řešit to cestou nějakých mimosoudních dohod nebo nějakých mimosoudních nástrojů.

A tady by právě veřejná sféra, zejména ve zdravotnictví, které je dneska u nás skoro ze celé veřejné sféry, tak by to mohlo jít hodně naproti.

Takže tolik k produktové odpovědnosti.

Pokud jsou nějaké dotazy k tomuto, ať už přes platformu verox.cz nebo přes jinou, tak prosím s nimi, protože máme takovou pracovní část.

Terez Vráželová píše na Veroxu: Co takhle směrnice zodpovědnosti za vadné politiky?

Eh, to není směrnice, to je přímo ústava, která popisuje volby. A aby vadní politici byli odstraňováni, tak se musíme angažovat, musíme se snažit.

Hele, mimochodem, jedna věc, kterou jsem k velkému údivu přednášel na těch čínských špičkových univerzitách, když se mě přesně ptali, proč nám vládnou takoví blázni, jo, lidi, kteří přece musí vědět, že ty aktivistické věci, které dělají, nikomu neprospějí.

A já jsem odpověděl: Podívejte, to je problém stranictví. My tady říkáme, jak je Čína strašná, jo, a jak to bylo strašně nedemokratické za Československa, ale za Československa jsme měli 15 milionů obyvatel a před revolucí jsme měli 1,5 milionu členů komunistické strany.

To znamená, že z celé populace, včetně kojenců, každý desátý byl angažovaný nějakým způsobem v politice.

Můžu se bavit o tom, že tam spousta lidí byla z prospěchářství nebo protože tam šli jako celý pracovní kolektiv, jo, ale prostě aspoň nějakým způsobem četli noviny, zajímali se, teoreticky mohli hlasovat, co ta strana bude dělat.

To znamená, že v té, řekněme, zpětné vazbě — nelíbí se mně, co se děje — tak se angažovalo poměrně dost lidí.

V Číně dnes je 100 milionů členů komunistické strany na 1,4 miliardy lidí. To nepočítám kandidáty, to nepočítám svazáky, ale prostě každý čtrnáctý Číňan je členem komunistické strany a může dávat nějakým způsobem zpětnou vazbu, volit místní politiky.

Místní politici pak vysílají do nějakých shromáždění ty vyšší politiky. Takhle to tam mají zorganizované.

Čili každý čtrnáctý — poměrně hodně procent lidí. V podstatě každý, kdo se o politiku zajímá, lidí, kteří se zajímají o politiku, je v populaci málo, jo, tak je nějakým způsobem zainteresován.

Ne, tak u nás.

Eh, největší strany u nás mají 15, 20 tisíc lidí. Tak jestli třeba 3 tisíc celkově stranníků všech stran v České republice roztříštěných do asi 50 stran, nějakých 50 tisíc. Jo, to znamená, že každý z 10 milionů Čechů se zajímá o politiku? Půl procenta. Strašně málo lidí se zajímá o politiku, jo.

Spousta lidí nadává, ale prostě v těch stranách není.

Jasně, já tomu rozumím, jo. Člověk má spoustu starostí s domácností, s prací, s hypotékami, leasingama, nevím čím vším, jo.

Ale prostě, pokud se lidé u nás angažují 10krát méně v tom stranictví — to znamená v tom nástroji, který ústava vyrobila k tomu, aby politici fungovali — tak pak budeme mít 10krát horší výsledky, 10krát horší politiky, když to řeknu takto brutálně, než ty zdánlivé totality, které ale dokázaly zapojit do toho rozhodování o zemi v podstatě každého desátého nebo každého čtrnáctého.

Tohle je hrozně důležité a není to jenom u nás, jo. Celkově nejlepší země v Evropě mají třeba nějakou 2 procenta angažovanost, jo, ale některé jsou na tom stejně špatně jako my.

Jinými slovy, v politice nikdo není. To znamená, kdo ty politiky řídí?

Eh, média, lobisti nebo šaškou na sociálních sítích. Jo.

To znamená, že politik nemá motivaci, aby byl zvolen a pracovat pro lid, který k němu vlastně nemá žádnou vazbu a není v jeho straně.

Má motivaci buď dělat pro nějakého pracháče, který mu pak zaplatí televizi, jo, nebo ho, jak ten diamant — neotesaný — otesá jako našeho pana prezidenta a udělá z něj, provede ho těmi médiemi a volbami a neziskovkami, nebo se rozhodne, že bude šaškovat na sociálních sítích a získá si lidi, kteří mu ten hlas dají prostě proto, že je baví, jo.

Ale to samozřejmě ve většině — naštěstí ne 100 procent, ale ve většině — to vytváří příšernou politiku, kterou dnes tady u nás zažíváme.

Tak děkuju za připomínku.

Takže vadné politiky opravíme přes ústavní procesy. Ono to nejde dost dobře jinak.

Eh, pojďme se podívat ještě na jednu věc, kterou jsme tady řešili. Jestli jestli můžeme — eh, jestli ten můžu pod ten druhý červený snímek ještě, abychom chvilku pracovali.

Omlouvám se, že je večer.

Ale měli jsme tady a máme akt o kritických léčivech, který nám vytvoří seznam kriticky důležitých léčiv, kde se bude podporovat evropská výroba.

Konečně to znamená, konečně budou prachy na to, aby se u nás zase obnovily ty penicílinky, které jsme v těch starších časech samozřejmě mívali.

Je to samozřejmě něco, co nebude potom muset brát z Číny nebo z Indie.

Je to legrační, mimochodem, protože s Indií jsme podepsali FTA dohodu o svobodném obchodu, ale protože si tady chceme budovat ten vlastní průmysl, tak se o lécích s nimi nikdo nebaví.

Oni tam bylo pravidlo, že každého půl roku bude Evropská unie a Indie si povídat. Indové jsou smutní, že si s nimi nikdo nepovídá.

A když jsem se teď byl ptát na tady Evropské komisi, proč si nepovídáte s Indií, když jste jim to slíbili?

Oni říkali: „Hele, my si chceme ten farmaceutický průmysl vyrobit vlastní."

To znamená, my si nechceme povídat s Indií, jak budeme dovážet ty léky, to bychom si ho nikdy nevybudovali.

Takto tady to řízení vypadá.

Takže musíme být v tomto trochu spolehlivější partneři. Když něco nechceme, tak to nemáme slibovat.

Nicméně mají být sdílené zásoby léčiv a informace o tom, kolik jich je, společné nákupy a veřejné zakázky, což samozřejmě každému, kdo zažil covid, antivirotika, covidové vakcíny, musí cinknout.

Protože u nás je otázka, kdo to bude kupovat.

Oni se to taky představují třeba ve Švédsku, v Dánsku nebo v Portugalsku, kde stát má jednotný systém zdravotnictví a nakupuje léky.

Dobře. Stát vysoutěží léky, upřednostní ty, které se vyrábí ve fabrikách na evropské úrovni. Bezva, to jde.

No, jenže u nás stát žádné léky nekupuje. U nás léky kupují lékárny. Lékárny jsou skoro všechny privátní, kromě velkých nemocničních. I tam, kde to kupují státní nemocnice přes veřejné zakázky, tak že by mohli třeba zvýhodnit tu evropskou výrobu, tak tam to neproplácí, tam to proplácí zdravotní pojišťovny. Zdravotní pojišťovna řekne: „Podívejte, my tady nejsme od toho, abychom podporovali evropskou výrobu. My jsme tady od toho, abychom propláceli co nejlevnější léky. To znamená, že to proplatíme těm, kteří levněji nakoupili."

Takže tohle budeme muset učesat.

A mimochodem je to důvod, proč jsem opět vstoupil do kontaktu s českým parlamentem. Teď častěji jezdím do centra Prahy, do paláců České sněmovny, abychom toto vyřešili dřív, než to začne platit s našimi ministerstvy a s našimi poslanci.

Jaké to má správné řešení?

Obnovit to, co jsme kdysi měli — obnovit zdravotnické zásobování. Zdravotnické zásobování byl státní podnik, který dokázal nakoupit právě léky tak, aby byly v zásobách rozneseny rovnoměrně do lékáren. Ne tak, že prostě jeden řetězec a máte ty léky jenom v jednom řetězci a v ostatních lékárnách to není.

Čili zdravotnické zásobování znova potřebujeme. Je to obrovská věc, která by nám hrozně pomohla.

Já jsem to napsal do programu, stačilo, ale samozřejmě naši hejtí novináři řešili úplné nesmysly a tuhletu super důležitou věc nikdo nezaznamenal. Hrozná škoda, ke které se vrátíme zase v té naší politické práci, když se budeme připravovat na příští volby.

Šlo by to udělat i na úrovni kraje. Kraje jsou dost velké na to, mají dost velké nemocniční systémy, aby si ten krajský nákup společný udělali.

Jo, privátní řetěz špitálů to mají, tak proč nejsou i ty krajské tak šikovné, aby to měly.

Má to hromadu výhod, skoro žádné nevýhody, kromě toho, že pár chytráků přijde o byznys. Ale to tak bývá.

Tak, konec práce na červených čtverečcích mých právních tezí, abyste viděli, že tady nejezdíme jenom do Číny a Vatikánu, což je náročné a zábavné, ale přece jenom ta naše hlavní práce je legislativní.

Takže tady vidíte, na čem tady třeba pracujeme.

Chápu, že je to náročné při večeru, ale pokud nebudete vysloveně protestovat třeba přes platformu Verox nebo přes dotazy, tak vždycky na začátek mého vysílání, když nejsme unavení, tak tam dva takové nebo tři snímečky zařadím.

A teď už pojďme k zábavnějším věcem.

Pojďme se podívat na to, jak nám to nejde.

Všichni hejtují Čínu. Německým automobilkám teče do bot. Za všechno může Čína. Čína zabíjí evropský chemický průmysl. Brusel se snaží intervenovat.

No, jenže ten problém je, že máme drahé energie.

Já jsem to opakovaně říkal. Farský na mě kvůli tomu křičel: „Podívejte, my jsme část světa, která je stavěná na to, aby měla plyn a ropu v trubkách. Trubka vede z Asie, z Ruska. Trubka nevede přes moře. Když budeme mít plyn přes moře, který musíme vytáhnout ze země, nacpat do zásobníku na lodi, převézt, rozpustit do trubky, dopustit k nám, pak to bude drahé — 30 % ztráty. Prostě nedává to smysl. Nebudeme konkurenceschopní, zkrachujeme."

Když si zavřeme uhlí, úhelnou energetiku, kterou teď ještě nějaký čas potřebujeme, protože pořád ještě ty obnovitelné zdroje nejsou tak bezvadné, nemáme ještě ty pokročilé jaderné reaktory, zkrachujeme.

Proč zkrachujeme?

Protože jiné země — Spojené státy, Čína, Indie — to nedělají. Ti mají uhelnou energetiku velmi dokonalou, která zdaleka není tak špinavá, jak si pamatujete vy, kteří jste staršího věku, jak to vypadalo v severních Čechách. Nebylo to super, ale jak u nás, tak ještě za dalších 20 let v těch asijských zemích se to podařilo vyčistit ty provozy tak, že to v zásadě neškodí.

Čili tohle je něco, co nám může pomoci, protože jak chemický průmysl, tak automobilový průmysl, tak mnoho dalších prostě stojí a padají s levnými energiemi. A jestli to tak nebude, tak nám odejdou ty naše továrny prostě do zahraničí a my tam budeme co dodávat prostě zemědělské produkty, které si dotujeme, dokud budeme mít na dotace. Těžko říct, zkrachujeme.

A to je práce politika — nad těmi věcmi se zamýšlet.

A teď už pojďme k další části našeho vysílání.

Pojďte se podívat. Poprosím o další snímek.

Co se stalo u prezidenta?

Prezident shání vládní letenky do Turecka. Už je z toho trapas.

Znáte knoflíkáře, jak tam říká tomu manželovi ta manželka? Ty jsi nic nedokázal a nikam jsi mě nevzal.

Tak já jsem úplně věděl, jak ten Pavel vyčítá tomu Babišovi: „Nikam jsi mě nevzal, nic neřeš, nepřepínej."

Hrozně krásná vzpomínka na filmy z mládí.

Já jsem si ale dovolil komentovat, co je zapotřebí, aby prezident udělal místo kecání o kompetenční žalobě. Je to podání kompetenční žaloby.

Poslechněte si, proč.

Děkuji.

Já nejprve krátce zareaguji.

Souhlasím s panem kolegou ohledně kompetenční žaloby. Pokud by ji pan prezident podal již dávno, tak by byla Ústavním soudem rozhodnuta. Já si osobně myslím, že by to pan prezident prohrál u Ústavního soudu, ale samozřejmě to je na Ústavním soudu. Čím dříve přestane pan prezident pouze mluvit o kompetenční žalobě, ale skutečně jí podá, tím dříve to bude pro nyní nynější situaci i pro budoucno rozhodnuto.

Pokud jde o ty názory na vojenské výdaje, tak vláda Andreje Babiše je odpovědná za rozpočet, tedy i za zdravotnictví, penze a další věci.

A pokud se rozhodne, že nebude dávat na obranu více než třeba 2 %, tak je to její politické rozhodnutí a pan prezident na tom nemá co měnit.

To znamená, pokud by tam říkali, že budeme dávat 3 nebo 5 %, tak bude pouze mást naše spojence a zahraniční partnery.

Vláda Andreje Babiše se také může rozhodnout, že ty peníze, ty investice do obrany dá do obrany České republiky, ne do nějakých zahraničních akcí NATO.

Ale já tady nejsem od toho zase, abych hájil pozice vlády Andreje Babiše. Já v ní nesedím, ale zjevně je tomu tak, že má nestejné představy o mezinárodní spolupráci s panem prezidentem a proto si to teď musí hrát vláda Andreje Babiše.

Dámy a pánové, když je tady kompetenční spor, je nejlepší podat k Ústavnímu soudu. Za dva měsíce to bude hotovo. A už se o tom nebudeme muset trapně bavit.

Víte, proč to nedá pan prezident? Protože všichni vědí, že by to prohrál.