Petr Sak 2. díl: EU chce poslušné zombie s vymytými mozky, ne pochybující občany

Milí posluchači, vítejte u pořadu Kupředu do minulosti.

Od mikrofonu vás zdraví Martina Kociánová.

Dokonalým otrokem je ten, kdo si myslí, že je svobodný a je ochoten za tuto společnost, která mu dává tuto svobodu položit život, napsal docent Petr Sak.

V předchozí části rozhovoru tím popsal generaci, která uvázla ve fiktivní realitě, v obraze světa, který si nikdo neověřuje.

Mladí prý nepřebírají ověřená fakta, ale to, co nasbírá nejvíce lajků.

Kritické myšlení mizí a s ním i schopnost odlišit pravdu od pouhých řečí.

Taková generace se podle našeho hosta dá snadno ovládat a vést.

Vinu přitom neklade na mladé.

To my jsme je vychovali.

To je naše odpovědnost, připomněl.

Jenže pokud mladé neformuje rodina ani škola, kdo tedy drží v rukou to, čím se utváří jejich pohled na svět?

Milí posluchači, i dnes je mým hostem docent sociologie Petr Sak.

Dlouhá léta se zabývá zkoumáním generací, zkoumáním mládeže a jejich hodnotovou orientací.

Kromě toho působil také na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a také v ústavu Akademie věd, v ústavu pro filozofii a sociologii.

Má na svém kontě mnoho knih. Jen namátkou řeknu: Proměny české mládeže, Mládež na křižovatce a jeho nejnovější kniha Člověk a realita. Společnost, moc a spiritualita v 21. století.

Pane docente, jsem moc ráda, že se vidíme. Dobrý den.

>> Dobrý den. Jsem rád, že se mohu s vámi setkat a mohu také upozornit na svou novou knihu Člověk a realita, která vyšla v nakladatelství Zakázané vzdělání.

Vy jste ve svých výzkumech sledoval faktory, které ovlivňují charakter dané mladé generace. Vy už jste tady zmínil tu vzdělanost, schopnost nejenom číst, ale porozumět také textu a dát si ho třeba do souvislostí. Ale vy jste sledoval třeba faktor kulturní a ve vaší knize Česká společnost na prahu třetího tisíciletí jste podrobně probírali roli vlivu působení kulturních produktů, nejenom tedy knih, ale také třeba filmů na současné generace.

K jakému závěru jste dospěl? Co to dělá s našimi dětmi?

>> Oni to nejsou jenom naše filmy nebo mé výzkumy, ale zvláště v Americe se dlouhodobě a opakovaně dělal výzkum vztahu mezi televizním násilím a agresivitou mládeže a prokázala se jednoznačně silná korelace. A přesto, že se to ví, tak se pořád té mladé generaci implementuje to násilí, že jo.

Když si vezete České televize, tak řekl bych, že většina pořadů jsou detektivky, vraždy, je tam násilí.

>> Je to zvláštní veřejnoprávní služba, musím říct.

[smích]

No a pochopitelně, že ta mladá generace to vnímá. A tu agresivitu vnímá nejenom v té kultuře, ale když si vezmeme třeba politiku, politické debaty, no tak u některých těch politiků, když si odmyslíte tu agresivitu, tak už nic nezbyde.

>> Eh, k politice se teprve dostaneme. To ne, že bych dělala, že jsem to nezaregistrovala, ale za malou chvíli se ještě pořád chci potloukat kolem dětí, protože důležité je, abychom se navzájem chápali.

A já si uvědomuji jedno velké srovnání, které si ještě pamatuji. Pro nás byla naprosto nepřijatelná rodičovská věta: Co by tomu řekli sousedi?

To okamžitě jsme byli nášlapní a vykřikovali jsme: "Je mi to úplně jedno, co si myslí sousedi. Já si oblíknu, co já budu chtít. Já se budu chovat tak, jak já budu chtít."

A když si uvědomím, dnešní generace to má vlastně úplně obráceně, protože mnohdy svoji sebehodnotu odvozují právě od toho, co si o nich myslí takzvaní sousedé na síti.

Co to s nimi dělá?

>> To, že žijí ten život, aby nějak vypadal a aby nějak působili.

No, to je ta konformita, že jo. Být konformní, nevybočit. Já jsem s jednou studentkou, s kterou jsem se dostal víc do kontaktu, tak jsem se dostal do sporu. Ona tvrdila, že koupit si roztrhané džíny, že je to projev nonkonformity.

>> Akorát, že je mají všichni.

[smích]

>> A já jsem říkal, to je projev hlouposti a konformity. Sice to není konformita se seniory, ale je to konformita s tou jejich generací, že jo.

Většinou to bylo tak, že ta nonkonformita, kterou mladí prosazovali, vedla ke generační vzpouře. Takže se děti odklonily od svých rodičů. Měly to období kolem puberty, kdy všichni starší byli nemožní, neschopní, konformní. Mysleli jenom na peníze a ti mladí museli ukázat, jak vypadá skutečná krása a nevázanost života.

Existuje vlastně ještě dnes generační vzpoura?

>> Ono by se dalo říct, že ty poslední generace se chovají opačně, než se chovaly mladé generace dřív. Že jsou konformnější než ta stará generace. Ty, která se spoutají tomu mainstreamu, to je spíš ta stará generace a to by mělo být funkcí té mladé generace.

Mm. Já už jsem tady několikrát opakovala svůj postřeh, že revoluce se v tomto případě dá dělat už jenom s důchodci. [smích] Ale když se tedy bavíme o tom, že mladí mají tendenci se spíše zbíhat do jednoho houfu, tak by mě zajímalo, jestli ta dnešní nastupující generace má vlastně něco, co by chtěla prosazovat ve smyslu společného cíle, společných hodnot pro budoucnost. Existuje jednotící kánon?

>> No a to jste mě nahrála. Eh, na tom já ukazuju, v čem se nejvíc odlišuje ta poslední rozmazaná generace, ale částečně už je ta předchozí, od té generace budovatelské té poválečné.

Ta budovatelská generace chtěla vyřešit svůj život tím, že zlepší společnost. Jo, šlo jí o tu sociálně spravedlivou společnost a v rámci toho, že se změní ta společnost, tak jejich život bude mít nějakou kvalitu.

Ta současná generace se zajímá o ty své individuální zájmy, ale to společné je ukradené.

A dá se vlastně hovořit o generačním směřování, nebo jsou to vždy jen jednotlivci, kteří mohou mít své cíle a vize?

>> Uznávám, že třeba ta budovatelská generace musela být po druhé světové válce skutečně nadšená pro budování. Tam bych viděla, že ta dějinná zkušenost byla tak obrovská, že musela tu generaci svým způsobem sjednotit.

Ale obecně později, jsou to jednotlivci, nebo existuje generační směřování?

>> No, generační směřování existuje. Mohli bychom mluvit o takovém generačním jádru nebo generační elitě a o tom celku generace, ale to generační směřování existuje.

Třeba když si vezmu tu generaci šedesátých let, kterou znám nejlépe, že jo, to je ta reformní generace, tak tu charakterizuje mimořádný kulturní život, mimořádná kulturní orientace, protože ta šedesátá léta byla kulturně výjimečná, vynikající. Většinou se zná ta nová česká filmová vlna, ale to nebyl jenom film, to bylo divadlo, literatura, poezie, balet, opera.

>> To byla výjimečná doba, šedesátá léta byla.

>> To byla výjimečná doba a ta generace do toho byla vnořená do té kultury. A spolu s tou budovatelskou generací, která si uvědomila, že to, co bylo v těch padesátých letech, že to nechtěla, že to byla slepá ulička a chtěla to napravit, tak se shodla ta generace šedesátých let. Ta reformní se shodla s tou budovatelskou.

A proto v těch šedesátých letech.

V těch letech byl v té společnosti tak velký konsenzus.

Ta mladá generace nebojovala s tou předchozí generací, ale měly stejné cíle.

Když bychom se ale zeptali možná typických — ale nechci, aby to ode mě znělo pejorativně — ale typických představitelů mladé generace, tak řeknou, že mají také své hodnotové směřování: zelenou planetu, zakázat auta se spalovacím motorem, pokud možno 15minutová města, sdílené byty.

A mě by zajímalo, jestli se v tomto případě opět nezaměnily hodnoty za jakési ideologické postuláty nebo floskule.

No, to, co jste teď jmenovala, mně to připomnělo. Teď už nevím, kdo psal na internetu, že byl na té manifestaci Milion chvilek a ptal se těch účastníků na ty věci, ale oni o tom neumí mluvit. Oni mají jenom tu frázi a neumí o tom diskutovat.

Já jsem taky náhodou šel jsem do restaurace Adria a zrovna se tam střetli na Jungmannově náměstí ty alternativa pro život a ty proti nim.

Tak jsem tam viděl člověka, kterej tam měl plakát něco o klerofašismu a tak dále.

Tak jsem se tam vmísel a začal jsem s nima diskutovat.

Ale oni nejsou schopni diskutovat.

Oni mají jenom ty fráze — jako když někdo hraje karty a sází ty karty na stůl — tak oni taky jenom kladou vedle sebe ty fráze, ale nejsou schopni to obhájit, nejsou schopni o tom diskutovat.

Ono i ten pojem hodnotová politika — to není hodnotová, všechno je hodnotová politika. Protože když chtějí vyvolat válku kvůli penězům, tak to jsou taky hodnoty, že jo.

Když jsme byli teď na chvíli u zelené planety, tak co vypovídá o společnosti — celkové společnosti — to, že několik let udává trend e myšlení a správného směřování dítě, jako byla Gréta.

Já říkám, byla, ona je, ale ten její dopad se poněkud rozmělnil.

Co si myslíte o tom, že posloucháme dítě, které na nás křičí, že my jsme ti, kvůli kterým hoří? A všichni se tváří vážně, sedí ve svých vládách a neví, jak přizpůsobit své momentální chování tomu, aby se zavděčili.

No, to mě přivádí k mému pojmu kryptokracie.

Já se domnívám, že světu vládne ne ta moc, kterou vidíme — ty vlády a tak dále — ale že světu vládne moc, která je za oponou.

Ta moc taky vyplývá z toho, že my na ní nemůžeme útočit, my ji nemůžeme kritizovat.

Ona nepředkládá žádné programy, čili nemůže nic nesplnit, jo?

No a ta kryptokracie má své nástroje, kterými ovládá ten svět.

A ta Gréta Thunbergová se právě hodila tady proto, že jo. Kdyby se nehodila, tak by nefungovala ani den.

Taky jakmile začala kritizovat Izrael, tak okamžitě zmizela, že jo.

Kryptokracie má své nástroje.

Teď jste řekl, že Greta Thunbergová byla jedním z nich, že se hodila.

Ale řekněte mi, jaké jsou ty další podle vás nástroje, kterými může ovlivňovat dění ve společnostech a hlavně v myslích lidí, kteří nejsou dostatečně pilní, aby neustále veškeré informace, které k nim přicházejí, analyzovali?

Tak já si myslím, že běžný člověk nemá šanci tu kryptokracii prohlédnout. Jo, vesměsty vlády — tak to jsou nástroje té kryptokracie.

Třeba teď, když si vemete poslední volby v Maďarsku, tak ten Maďar, scénář jeho nástupu k moci byl úplně stejný jako scénář nástupu k moci Macrona, že jo.

Macron byl bankéř u Rothschilda. Tam dosedl rovnou jako poradce premiéra. Za dva měsíce se stal ministrem.

A když se ukázalo, že ta politická strana nemá šanci ve volbách, tak mu vytvořili vlastní politickou stranu.

S blížícími se volbami zpravodajské služby zlikvidovali jeho konkurenty a stal se prezidentem.

Tak to jsou ty nástroje.

Ještě máte nějaký příklad takto vzniklého politika?

No, ten Maďar, že jo. No, když si vemete Čaputovou — víceméně všichni ty politici jsou produktem té kryptokracie.

Čaputová, představte si Masarika. Čaputová, že jo. Masarik nemusel mít žádnou volební kampaň. Každý věděl, co dělá, za ním něco bylo.

Ale co bylo za Čaputovou? Tu vytáhli z odpadku — obrazně řečeno — v Pezinoku, že jo. A byla prezidentkou.

Zelenský nikdy nedělal politiku. Hrál muziku na klavír, že jo.

No, a udělali mu seriál, kde hrál prezidenta, aby ty Ukrajinci si na něj zvykli jako na toho prezidenta. A šup a už byl prezidentem. Jo.

A mohli bychom takhle pokračovat.

Ale potřebují také vyrobit dostatek voličů — dostatek voličů, který na ty mechanismy, které jste předestřel, pravděpodobně nasednou.

Myslíte si, že i to je důvodem, proč západ, mnohé země západu tak tlačí na to, aby se snížil věk pro volební právo na 16 let?

No, já si myslím, že to není až tak podstatné, protože mají je zvolit 16letý nebo 18letý, tak je jich víc v každém případě. A ti 16letí mají ještě menší životní zkušenost.

Ale vemte si, že světová média vlastní ta kryptokracie, jo. A ta si s těmi občany voliči udělá, co chce.

To bylo vidět.

Mně to došlo, když byl covid, jo. Tak farmaceutické firmy vlastní stejná kryptokracie jako média, jo. Takže média prosazovaly zájem těch farmaceutických firem.

No a lidi na to naskočili.

Že postupují tady tyto řekněme elity — ať už je nazýváme skryté elity nebo skutečné elity — eh, třeba i tak, aby oslovili případné mladé voliče nebo nakupující, že vytvářejí mnohé třeba studijní programy, studijní pobyty v zahraničních institucích — třeba Erasmus — protože u mnohých, které znám mladých lidí, je poměrně markantní, navzdory tomu, že je to bohaté jazyky a podobně, že z těchto pobytů se nevracejí Češi, ale kosmopolité, případně Evropané.

Je to jeden z nástrojů?

No, já bych řekl, že „Evropané" je ještě eufemismus. Jo, já si myslím, že se vracejí lidé s vymytými mozky, jo.

A všimnul jsem si — zní to sice absurdně — ale všiml jsem si u politiků a podobných lidí, že čím víc mají titulů kolem jména, tím méně jsou schopný myšlení.

To nepochybování je vlastně chápáno dnes jako cnost. Kdy se to stalo?

Dřív jsme potřebovali pořád o všem pochybovat. Pořád, za minulého režimu jsme navíc ničemu, co jsme slyšeli, a priori nevěřili. Kdy jsme začali považovat za zralého člověka toho, který má naprosto jasno.

No, to co jste řekla, to je vlastně počátek moderní Evropy, jo? To je Descartes. Pochybuji, proto jsem. To bylo to pozitivní evropanství.

Ale teď s Evropskou unií se to likviduje, protože oni nechtějí lidi, oni chtějí ty zombí s vymytými mozky.

Vy v mnoha textech formulujete pojem mýtus, pojmenováváte ho.

Ano.

Napsal jste a teď vás budu citovat: „Mýty se ze společenského vědomí systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí. Zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu — něčemu, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru, skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem."

A mě by právě zajímalo, jak funguje ten mechanismus, protože člověk s minimální schopností analýzy a syntézy by přece mohl tyto zkratky odhalit.

Jak funguje ten mechanismus mýtů?

>> Já si myslím, že člověka přeceňujete. Běžný člověk.

Vezměte si, že ta současná mladá střední generace, takže od školních let, tak nejen že není rozvíjeno to kritické myšlení, ale jsou tlačeni k tomu, že mají věřit.

Vezměte si, co se stalo s učitelkou Bednářovou, která k tomu přistoupila jinak a chtěla se žáky diskutovat o různých pohledech. Musela být okamžitě zlikvidována, ani ne tak kvůli ní, ale jako odstrašující příklad pro ostatní, aby nenapadlo jiné učitele také rozvíjet kritické myšlení u dětí.

Vy jste říkal, že běžného člověka přeceňuji.

I já jsem běžný člověk a přesto mám pocit, že – asi se přeceňuji – [smích] – že mi úplně nelze vložit všechno do hlavy, jak golemovi.

>> No tak já především nemůžu souhlasit, že jste běžný člověk. Vy jste naprosto mimořádný člověk, že jo. To je nezpochybnitelné.

Proto jsem si nešla, protože nejen že jste schopna toho analytického kritického myšlení a máte určitou hodnotovou orientaci, která vás vede k tomu hledat tu pravdu, ale vy také to sdělujete do té společnosti bez ohledu na to, že se tím vystavujete riziku, že jo.

Takže neříkejte, že jste běžný člověk. Děkuji.

Dobře.

Pojďme se tedy podívat na zoubek těm mýtům, které nás dnes a denně obklopují a vy je považujete za nejvýraznější a možná nejnebezpečnější. Jak můžeme pomoct našim posluchačům je odhalit?

Tak já nevím, třeba mýtus je, že podle článku 5 Charty NATO musí ostatní státy vojensky pomoct napadenému státu. >> Nikoliv vojensky pomoct, ale nikde nestanovují, jestli to bude vojenská pomoc, nebo jestli nám dodají mléko v prášku a balenou vodu.

Vy to říkáte správně, ale ten mýtus ten vytváří v tom společenském vědomí, že musí vojensky, že jo. My musíme plnit 5 %, protože my musíme bránit a tak dále, že jo.

Tak to je jeden z těch mýtů.

Tady s tím mýtem bojoval – jestli jste znala doktora Paula Rajicha?

>> Ne, ne. >> To byl špičkový zpravodajce, který měl za sebou úžasnou kariéru.

On byl v roce 68 ve Spojených státech, když došlo k okupaci, a napsal pro našeho zástupce projekt, ve kterém odsoudil vstup vojsk.

No, ale mezitím se změnila situace. Přišel telegram od prezidenta Svobody, kde se říkalo, že se nemá to odsoudit, a on ten telegram stopil a ten náš zástupce v té radě bezpečnosti to odsoudil, že jo.

Takže samozřejmě vyloučený ze strany několik let a ani nebyl nijak zaměstnaný. Nikdo ho nezaměstnal.

No, po 89. byl rehabilitovaný [odkašlání] a nechci to rozvádět. Spoustu zajímavých událostí s ním je spojených.

Já jsem ho přesvědčil, aby napsal publikaci Utajená zákulisí. To je bestseller.

Jo.

No a ten právě se tímhletím mýtem zabýval – článek pět – kde vysvětloval, že je na každém státu, jak zareaguje.

Jo, tak to je jeden z těch mýtů.

>> Řekněte mi, mají něco společného, co umožní ho rozeznat, abychom napomohli?

>> Myslíte ty mýty?

Ano.

Ano. Podle čeho se dá třeba nějaký mýtus určit? Protože má v sobě vždycky nějakou rozbušku nebo úplně stejný banální prvek?

>> Tak jako nevím úplně přesně, ale řekl bych, že s těmi mýty je spojeno to, že ten mainstream nemá rád, když se o nich pochybuje, když se o nich chce přemýšlet a tak dále. To je dáno.

Když se o něčem nediskutuje, je to nežádoucí, tak v tu chvíli je potřeba – je podezření, že se vytváří mýtus.

To jsem měl na jednom politologickém kongresu referát, který byl postavený na tom, že dochází – ale to už je asi 25 let – že dochází k axiomatizaci politiky. Že se do té politiky vnášejí axiomy, že se nediskutuje, že se nesmí vést polemika, hledat řešení – axiom. Je to takhle.

Pane docente Petře Saku, děkuji vám velmi za rozhovor. Děkuji vám za odvážný a hluboký ponor do duší našich dětí, ale také do svědomí nás, kteří jsme je vychovávali, nebo v každém případě alespoň ovlivňovali. Díky za to.

No, ty děti a mládež, které jsem zkoumal, tak ty už se proměnily v seniory, které také jsem zkoumal, takže jsem mohl mluvit [hudba] i o těch seniorech.

>> Tak je jasné, že už jsem pod drobnohledem i já.

Děkuji.

>> Milí posluchači, celý třídílný rozhovor s docentem sociologie Petrem Sakem, ve kterém jsme se ponořili do proměn generací, kritického myšlení i mýtů, které ovládají společnost, si můžete [hudba] poslechnout na platformě HeroHero.

Všechny díly najdete také postupně na našem webu Rádio Univerzum, na Facebooku i YouTube, tak jak jste zvyklí.

Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 10349 16/2700, upřímně děkujeme.

I díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní.

Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco proto dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

>> [hudba]