NALEVO s Petrem Drulákem

Komunisté mají nového předsedu, ale má česká levice ještě vůbec budoucnost?

Zatímco se KSČM přela o vlastní identitu, česká vláda udělala několik překvapivě rozumných kroků a zároveň otevřela dveře novým rizikům.

Od klimatických rezolucí OSN přes českou muniční iniciativu a k dalším krokům. Budeme také mluvit o nápadech, které mohou změnit Česko na dlouhá desetiletí: o prodeji strategických zbraní, o zapojení českého průmyslu do amerického zbrojního komplexu a o návrhu, který může zásadně oslabit autonomii našich univerzit.

A nakonec válka na Ukrajině. Dron, který dopadl v Rumunsku, rostoucí napětí mezi NATO a Ruskem, záporožská jaderná elektrárna a také spor mezi Polskem a Ukrajinou o odkaz Stěpana Bandery.

I o tom bude dnešní Nalevo.

>> Dobrý den, vítejte v Nalevo.

Komunisté si po rezignaci Kateřiny Konečné zvolili nové vedení. Co to znamená pro budoucnost České levice?

Delegáti 12. sjezdu komunistické strany Čech a Moravy dnes zvolili novým předsedou strany Romana Rouna.

Do volby předsedy nakonec zasáhli čtyři kandidáti. V prvním kole získal Petr Bureš šest hlasů, Leo Luzar 22 hlasů, Milan Krajča 72 hlasů a Roman Roun 82 hlasů.

Do druhého kola tak postoupili právě Roun a Krajča. Oba kandidáti nabídli delegátům odlišný pohled na další směřování KSČM.

Milan Krajča ve svém projevu zdůrazňoval především ideovou pevnost strany, obranu socialismu a odpor proti sílícímu antikomunismu. Hovořil o nutnosti zachovat jasnou komunistickou identitu, pokračovat v protiválečné politice a posílit spolupráci s levicovými a občanskými iniciativami.

Roman Roun naopak vsadil na výrazně pragmatičtější tón. Otevřeně přiznal, že KSČM se nachází v hluboké krizi a část veřejnosti straně přestává rozumět. Mluvil o potřebě modernější komunikace, návratu mezi pracující lidi, efektivnějšího vedení i organizačních změn uvnitř strany.

Roun získal 94 delegáckých hlasů. Krajča jich obdržel 82.

>> KSČM má nového předsedu Romana Rouna.

Roun je nepochybně rozumný člověk. Mezi kandidáty patřil k výraznějším a jistě představuje v komunistické straně ty, kteří jsou si vědomi toho, že pokud má mít strana nějakou budoucnost, musí se zásadně transformovat včetně názvu.

Přesto by bylo pro budoucnost České levice prospěšnější a možná i pro budoucnost těch lidí, kteří jsou kolem KSČM, prospěšnější, kdyby vyhrál Krajča.

Proč? On navrhoval radikální program. V případě, že by s tímto radikálním programem oslovil a nastolil radikální vedení, tak by ta rozumnější část lidí z KSČM odešla jinam, do nějakého jiného subjektu.

Základní problém totiž spočívá v tom, že KSČM v prosinci odmítla transformaci. Kateřina Konečná jim tehdy nabídla možnost transformovat, změnit název a vykročit novým směrem. To na svém sjezdu v prosinci komunisté odmítli.

Trvají na značce, komunistické značce, ale s touto značkou neumí téměř nikoho oslovit. To znamená, mění se na jakýsi klub nostalgiků, kteří sami sebe utvrzují v tom, že na socialismu nebylo všechno špatné a že spousta dobrých věcí se tu odehrála, že je na co navazovat, ale nikoho to vlastně nezajímá.

Když se podíváme na výsledek toho sjezdu, tak nejdůležitější věc, která se mi vybavuje, je, že KSČM odmítla vykročit jasným směrem. Roman Roun získal 94 delegáckých hlasů a jeho protikandidát Milan Krajča 82. To je v podstatě téměř fifty-fifty.

Navíc Milan Krajča se stává místopředsedou Romana Rouna. Není to tedy tak, že by radikálové prohráli a odešli z KSČM? Odešli by od pragmatického vedení, ale zůstávají. Tedy pokud se Roman Roun pokusí dělat nějaké rozumné kroky a začne se dohadovat na nějaké spolupráci s dalšími, tak ty radikálové to všechno rozbijí.

Otázka je, co to znamená. Znamená to, že KSČM je zablokovaná a tím i česká levice zablokovaná, protože její předseda bude budit dojem, že přece jenom v KSČM jsou rozumní lidé a že je možné s nimi něco dělat, a zbytek té strany každý rozumný krok rozbije.

Tedy je to velmi špatná zpráva pro českou levici, co se odehrálo na víkendovém sjezdu.

Jak si představuje Roman Roun další postup?

Poprosím o snímek.

>> KSČM zůstane podle Rouna samostatnou stranou. O volební spolupráci ale bude jednat s dalšími levicovými a vlasteneckými subjekty.

V nejbližších dnech se chci sejít s předsedy či zástupci většiny levicových a vlasteneckých stran v této zemi, kde je možnost volební spolupráce. My už s nimi komunikujeme v rámci přípravy komunálních voleb a samozřejmě se to týká i hnutí Stačilo.

No, hnutí Stačilo, to je zase otázka sama pro sebe. Hnutí Stačilo v podstatě dneska představuje co do členů hrstku lidí, kteří se podíleli na té kampani, kteří odvedli velkou práci, kteří čekají na předsedu nebo předsedkyni.

Hnutí Stačilo mělo před dvěma měsíci sjezd a navolili tam tři místopředsedy s tím, že místo předsedy či předsedkyně zůstalo neobsazené.

Proč? Protože čekají na Kateřinu Konečnou.

Ale Kateřina Konečná, která rezignovala na předsedkyni KSČM, zůstává členkou KSČM. Pokud je členkou KSČM, nemůže být členkou Stačilo a nemůže být předsedkyní Stačilo.

Takže Stačilo si teďka musí položit otázku, jak dál, jakým způsobem budovat nový politický subjekt, jestli vůbec budovat politický subjekt a jak dlouho čekat na Kateřinu Konečnou.

Pokud se nerozhodnou dostatečně rychle, tak se hnutí Stačilo možná bude začít přezdívat čekárna na Konečné. To by nebylo dobře.

Jinak samozřejmě, pokud Roman Roun mluví o spolupráci KSČM s vlasteneckou levicí, se vlasteneckými stranami, pokud mluví o budování vlastenecké levice, programově je to fajn.

Ale je otázka, jestli KSČM na to má, jestli má na to kádry, jestli má na to programově a jestli její radikálové to opět nerozbijí.

Tak jako rozbíjeli Stačilo během předvolební kampaně, kdy zdůrazňovali radikální komunistické slogany a kdy do programu propašovali věci, s nimiž kandidáti Stačilo vůbec nesouhlasili.

Takže vlastenecká levice určitě je budoucností české levice. Ale ne v této podobě. V této podobě zatím česká levice žádnou budoucnost nemá.

Co se děje v české zahraniční politice?

Je nutno říct, že v posledních týdnech a měsících jsme zaznamenali pár rozumných kroků.

Začněme zdravou skepsi ke klimatickému šílení.

Poprosím o snímek.

>> Česká republika jako jediný stát EU nesouhlasila s rezolucí valného shromáždění OSN o ochraně klimatu. Při středečním hlasování se členský stát zdržela, uvádí OSN.

Rezoluce podpořila loňské stanovisko Mezinárodního soudního dvora, podle kterého jsou státy právně zodpovědné v případě porušování svých klimatických závazků.

Soud se domnívá, že za některých okolností by státy poškozené klimatickými změnami mohly žádat o odškodnění.

Stanovisko soudu není závazné. Experti a ekologové ho však označují za přelomové.

Státy před podporou rezoluce letos podle médií důrazně varovali američtí diplomaté.

>> Vymáhat škody, vymáhat odškodnění za klimatické škody je holý nesmysl.

Samozřejmě, že zásadní problém je vůbec zjistit kauzalitu – co je způsobeno počasím, co je způsobeno klimatickými změnami – a pak samozřejmě, kdo by to měl platit.

Chápu, že ta rezoluce, kterou chtělo nebo kterou schválilo valné shromáždění OSN, je symbolická, ale zahraniční politika je také hodně o symbolech. Je dobře, že Česká republika se v tomto hlasování oddělila, odtrhla od ostatních států Evropské unie a hlasovala proti této nesmyslné rezoluci. Symboly jsou důležité.

Co mě na tom celém trochu ruší, je, že to hlasování možná nebylo ani tak vedeno českými zájmy, ale tím, že před rezolucí důrazně varovali američtí diplomaté. Když uvážíme, jakým způsobem se dnešní česká zahraniční politika lísá k Trumpovi, tak se trochu obávám, že tohle jinak rozumné hlasování bylo motivováno nikoliv českými zájmy, ale snahou zavděčit se Američanům.

Další dobrá zpráva se týká Strnada a penězovodu, kterému se taky oficiálně říká česká muniční iniciativa.

Poprosím o snímek.

>> Počet zemí účastnících se české iniciativy zajišťující koordinovaný nákup munice pro Ukrajinu se snížil na polovinu od loňského prosince.

Od doby, kdy nový premiér Andrej Babiš slíbil, že z českého rozpočtu se na zbraně pro Kjev přispívat nebude.

Řekl to prezident Petr Pavel v rozhovoru s britským prestižním listem The Financial Times s tím, že přispívajících zemí je nyní jen devět oproti původním 18.

Iniciativa stále funguje, ale novým problémem je, že finančně přispívá už jen asi devět členských států, řekl Pavel. Otázka budoucnosti iniciativy by podle něj měla patřit mezi témata projednávaná na červencovém sumitu v Ankaře.

Pavel ani jeho kancelář zatím nezveřejnili, které země z iniciativy v poslední době odstoupily.

Jeden západní vojenský představitel nicméně podle FT uvedl, že mezi platícími účastníky nadále zůstávají Německo a některé severské země, ale že některé státy nyní považují za zvláštní platit za něco, co ani není řádně podporováno vládními politiky vedoucí země.

Ten poslední argument je trochu výmluva.

Když půlka zemí odchází z české muniční iniciativy proto, že Česká republika přestává platit, i když je připravena to nadále organizovat, tak to by neměl být asi pro ně zásadní důvod, protože přece hlavním motivem nebyla Česká republika. Hlavním důvodem měla být pomoc Ukrajině. To, že Česká republika proměňuje svoji roli a nepřispívá, ale pouze všechno organizuje, to by asi neměl být důvod, aby odcházeli z tak prospěšné iniciativy.

No, těch devět zemí z 18 odešlo proto, že tu iniciativu nepovažují za prospěšnou, považují naopak za nesmyslnou, škodlivou, a ty peníze chtějí dát asi svým vlastním občanům.

Ale samozřejmě to, že Česká republika vzala trochu distanci, trochu ochladnul její vztah k té iniciativě, je pro ně dobrá záminka.

Je celkem zábavné pozorovat ty nářky našeho prezidenta, protože náš prezident se považuje za autora, architekta a patrona muniční iniciativy a nyní vidí, jak se celá ta muniční iniciativa rozpadá vinou Andreje Babiše.

No, já myslím, že Andrej Babiš skutečně slouží jako zámínka.

Hlavní problém je, že Evropa začíná mít už toho všeho dost.

A ty prezidentovy nářky nám potom samozřejmě dávají i určitý kontext pro to, proč chce jet do té Ankary.

Jen si to představte. Přijede tam prezident Pavel, premiér Babiš – a premiér Babiš bude říkat, že ho ta muniční iniciativa moc nezajímá, a prezident bude říkat, muniční iniciativa je to nejdůležitější, co máme.

Asi by nebylo dobře, aby Česká republika tímto způsobem v Ankaře mluvila.

Ale když mluvíme o té muniční iniciativě a ten zásah premiéra Babiše je v pořádku, tak musím říct, že v této chvíli trochu koriguji svoji kritiku premiéra Babiše ohledně jmenování zvláštního zmocněnce Jakuba Landovského.

On ho nějaké dva měsíce jmenoval do role zvláštního zmocněnce, který má za úkol zabezpečovat naše plnění závazků v NATO.

Tehdy jsem říkal, že to je další zbytečný úředník a nechápu, proč něco takového má dělat.

Ale když jsem se podíval na jeho nedávné video, tak jsem pochopil, že zatím vlastně mohl být i určitý hlubší záměr.

Poslechněme si to video.

>> Dáme do ní know a dáme do níriclo, protože vystavovat certifikáty konečného uživatele o té munici, že skončí v České republice, a pak zajistit, že se objeví na Ukrajině, je nějaké riziko.

>> On řekl něco, co je naprosto zásadní.

On nám totiž dovolil nahlédnout do vnitřní konstrukce české muniční iniciativy.

Za fialové vlády jsme do ní dávali i peníze. Teď Landovský říká: „Peníze už do ní dávat nebudeme. Změnila se vláda, ale budeme pokračovat v tom, co jsme dělali."

Co to znamená, co jsme dělali?

On pronesl slovo certifikát konečného uživatele.

Certifikát konečného uživatele je naprosto klíčová věc v každém obchodu se zbraněmi.

Když prodáváte někomu zbraně, tak ten, kdo nakupuje, vám vydá certifikát konečného uživatele, v němž garantuje, že ty zbraně bude používat on sám a nikomu jinému je je nedá.

Na tom stojí všechny režimy obchodu se zbraněmi, kterých je Česká republika členem.

To znamená, máme tu nějaký mezinárodněprávní rámec a certifikát konečného uživatele je takový stavební kámen, základní pilíř toho rámce.

A Jakub Landovský jen tak pro nic za nic, jen tak mimochodem říká: No, my budeme pokračovat v tom falšování certifikátu konečného uživatele.

To znamená, co my děláme v té muniční iniciativě?

My těm zemím, které nám dodávají munici, vystavujeme certifikát konečného uživatele, kde garantujeme, že ta munice je výhradně pro potřeby České republiky.

V zápětí tenhle certifikát porušíme a přeposíláme munici na Ukrajinu, což je porušení českých zákonů, ale i zákonů mezinárodních.

Tedy významný vládní úředník nám jen tak mimochodem říká, že Česká republika zásadním způsobem porušuje jednak své vlastní zákony, ale také mezinárodní právo.

Já si myslím, že v tom je vlastně obrovský přínos Jakuba Landovského.

On nám ten systém rozkládá zevnitř.

Tedy premiér Babiš a SPD si vymínili, že už nepůjde ani koruna na zbraně.

To byla jedna část.

Ale s tím, že řekli, že jsou ochotni tolerovat ten systém.

Teďkon přichází Jakub Landovský a říká: „Podívejte se, jak ten systém funguje" a vysvětluje nám, že Česká republika se dopouští jednoho velkého podvodu.

Já se domnívám, že v této chvíli už je celý ten systém neudržitelný.

Pokud tady máme nějaké fungující státní zastupitelství, které pronásleduje také něco jiného než myšlenkové a politické zločiny, tak očekávám, že státní zástupce na základě tohoto tvrzení vysokého státního úředníka zahájí vyšetřování, protože tohle je skutečně mimořádně podstatná věc.

Jakub Landovský je někdo, kdo ten systém rozkládá zevnitř.

Myslím si, že to je zajímavá role.

Možná, že v této role i působil v Aspenu, protože on, když skončil jako velvyslanec v NATO, tak nastoupil jako šéf Aspenu a několik měsíců tam působil.

A je možné, že americké struktury a zpravodajské služby jsou bdělejší než ty naše a odhalily Jakuba Landovského jako někoho, kdo rozkládá jejich systém zevnitř, takže se ho rychle zbavily.

No a když měl tedy volno, tak ho najel premiér Babiš patrně s velmi podobným posláním.

Takže bravo, Jakube.

Jinak samozřejmě k té zahraniční politice: premiér a ministr zahraničí udělali pár dobrých kroků. Premiér v té otázce muniční iniciativy, ministr zahraničí v těch instrukcích na hlasování valného shromáždění OSN ke klimatickým změnám.

Pak máme samozřejmě prezidenta, který to ruší.

Ano.

A pak tu máme ještě předsedu senátu Miloše Vystrčila, který pokračuje ve své naprosto nekoordinované zahraniční politice další cestou na Tajwan.

Poprosím o snímek.

"Sami rozhodujeme o tom, s kým budeme přátelé," řekl Vystrčil nad Havanu.

Předseda senátu přiletěl na mezinárodní letiště Juan v neděli po dvaadvacáté místního času. Na tiskové konferenci uvedl, že jak Taiwan, tak Česká republika jsou svobodné a demokratické země, které se nenechávají řídit jinými státy.

Vystrčil tak reagoval na prohlášení čínského velvyslanectví v Praze. Vystrčil nerespektoval postoj české vlády ani převládající veřejné mínění a z důvodu zájmů trvá na tom, že opětovně navštíví taiwanský region Číny, čímž závažně zasáhl do vnitřních záležitostí Číny, závažně narušil státní svrchovanost a územní celistvost Číny, závažně porušil základní normy mezinárodních vztahů a politický závazek České republiky vůči principu jedné Číny.

"Ve zkratce, co je to politika jedné Číny?

Politika jedné Číny znamená mít všestranné vztahy s Čínskou lidovou republikou, s její vládou v Pekingu – politické, ekonomické, kulturní na všech úrovních – a možnost udržovat ekonomické a kulturní vztahy s Taiwanem, nikoliv politické, protože Tajwan není uznáván jako samostatný stát. Taiwan je uznáván jako entita, s níž se spolupracuje.

Toto jsou základy politiky jedné Číny, na nichž se dohodla Čínská lidová republika a Spojené státy v 70. letech. V 70. letech se Američané s Číňany na něčem takovém dohodli a všechny státy, které chtějí mít s Čínou oficiální vztahy, tuto politiku uznávají.

Dnes Spojené státy americké, když chtějí Čínu nějak pozlobit, tak se pokusí otestovat hranice té politiky jedné Číny. Třeba vyšlou na Taiwan nějakou návštěvu senátorů, poslanců, protože to už je politická návštěva, nebo motivují nějakého svého spojence, aby udělal politický krok. To je přesně to, co dělá předseda Vystrčil.

Předseda senátu Vystrčil je politický představitel a svou návštěvou Taiwanu navazuje politické vztahy, což je v rozporu s politikou jedné Číny, k níž se hlásí naše vláda. A proto mu to také vláda rozmlouvala, proto mu to vláda nedoporučila.

Není obvyklé, aby předseda parlamentu nebo parlamentní komory jednal takto v rozporu s vládou. Dokonce je to tak, že Miloš Vystrčil je první v historii České republiky, kdo něco takového dělá. Předsedové parlamentu se často účastní mezinárodní politiky, jezdí na různé mise, ale vždy koordinují s vládou, s ministerstvem zahraničí, s premiérem. Tedy Miloš Vystrčil je první, kdo to dělá.

Otázka je, do jaké míry je motivován nějakým svým vnitřním přesvědčením a do jaké míry ty výlety začaly jako americký projekt, jako něco, co mělo trochu poškodit Číňany – co Američané sami nechtěli udělat, ale mohl to udělat nějaký užitečný idiot ze střední Evropy.

Proč tam vlastně Miloš Vystrčil na ten Taiwan jel?

Poprosím o snímek.

"Cílem návštěvy je rozšíření spolupráce prostřednictvím obchodních jednání, podpisu memorand o porozumění a intenzivnější spolupráce v oblasti vzdělávání a kultury. Vystrčila doprovází padesátičlenná delegace složená z podnikatelů či zástupců univerzit.

Na programu pracovní návštěvy je setkání s tamejšími politickými špičkami, odhalení lavičky Václava Havla, konference u příležitosti nedožitých devadesátých narozenin někdejšího disidenta a prvního českého prezidenta a vystoupení na prestižní univerzitě Cheng Chchi.

Jedu dělat na Taiwanu hodnotovou pragmatickou politiku," řekl novinářům před odletem.

Ostrov poprvé navštívil v srpnu 2020. Vláda už v dubnu rozhodla o tom, že neposkytne pro tuto cestu armádní letadlo. Premiér nesouhlas odůvodnil odlišnou vládní zahraniční politikou ve vztahu k Číně. "Zahraniční politiku dělá vláda a my zkrátka máme jinou zahraniční politiku než senát," řekl tehdy.

Předseda Vystrčil se vydal dělat na Taiwanu hodnotovou pragmatickou politiku. Tedy jeho politika je hodnotová a pragmatická. Já si jenom kladu otázku, jestli si vzal taky do letadla s sebou svého oblíbeného kočkopsa, kočkopsa, který mu bude radit v té hodnotové pragmatické politice.

Každopádně to, co tam jde dělat, by se obešlo i bez něj. Není vůbec problém v rámci politiky jedné Číny pěstovat obchodní vztahy. Není problém univerzitní spolupráce, není problém kulturní spolupráce, společné výstavy, návštěvy kulturních souborů. To jsou věci, které patří k etablované praxi a které nijak neruší politiku jedné Číny.

Nicméně tady nejde o tuhle praktickou spolupráci, tady jde o velké politické gesto, které je samozřejmě zaštítěno téměř transcendentální autoritou Václava Havla. A toto gesto samozřejmě přinese České republice problémy v politice vůči Číně.

Já jsem rád, že česká vláda se od toho trvale a celkem radikálně distancovala, ale přesto samozřejmě česko-čínským vztahům takovéto věci neprospějí.

Pojďme na otázky.

Tak existuje ještě hnutí Přísaha. Na mainstreamových volebních průzkumech se už nevyskytuje. Naopak jsou tam komunisté a ČSSD samostatně. Děkuji vám za hlasy.

Já myslím, že hnutí Přísaha v těch následujících týdnech bude muset o sobě dát nějak vědět. Bude muset ujasnit, kdo jsou, kde jsou, kdo je vede a co chtějí. Takže ano, ta vaše otázka je legitimní a je to výzva pro představitele hnutí Přísaha.

Mohl by se stát Jindřich Rajchl nositelem změny v naší republice, nebo někdo jiný, nebo se ještě nikdo neobjevil?

Podívejte, já myslím, že ten titul nositele změny není něco, co se dá takhle udělovat. Prostě je tu řada lidí, kteří se pokouší o nějakou změnu, a historický vývoj ukáže, kdo z nich uspěje. Nedokážu v této chvíli někoho pasovat jako nositele změny, iniciátora změny. Je tu nějaký širší okruh těch, kteří se o změnu pokoušejí.

Velkou Británii nedávno otřásl případ vraždy osmnáctiletého studenta, kterého smrtelně pobodal Ind. Policie však po příjezdu na místo zatčená několika vraha, ale pobodaného studenta, který na následky svých zranění zemřel. Co se z Británie stalo?

Ano, máte pravdu. Popsal jste to, Mirku, úplně přesně, protože tam došlo skutečně k té potyčce a když přijela policie, tak tam byla skupina Indů a ti Indové řekli, že je rasisticky urážel.

Ten kluk tam někde ležel zhroucený na lavičce a Indové řekli: „Tenhleten chlap nás urážel." A první věc, co policie udělala, je, že mu nasadila pouta.

Až pak si všimli, že má probodený hrudník a že mu krev zaplnila plíce a že se duch sí.

Tohle je současná Velká Británie.

Velká Británie se vrátila k rasismu. Velká Británie byla velmi rasistickou společností. Byla rasistickou společností, která byla samozřejmě rasistická v mnoha ohledech — v takovém tom úzkém pohledu, to znamená bílý, nebílý, ale i rasistická z hlediska třídního.

Ty nejvyšší třídy považovaly ty nižší třídy za úplně jiný lidský druh a podle toho s nimi tak nakládaly.

Třídní rasová společnost, to byla Velká Británie.

A ona vlastně je pořád třídní rasovou společností. Akorát že ten bílý rasismus, který definoval 19. začátek 20. století, se dneska proměnil na protibílý rasismus.

Je to protibílý rasismus.

Takže když policie někam přijede a jedná se o rasový spor, tak předpokládá, automaticky předpokládá, že viníkem je někdo bílý. To znamená — je tam předpoklad oběti, která bílá není, a pachatele, který bílý je.

A bohužel tady ty tragické předpoklady potom vedou k tomu, že ubodaný mladík místo první pomoci dostal pouta.

A není to jen Velká Británie. Touhle cestou jde celá západní Evropa.

Když vyhrál v Polsku Donald Tusk a v Maďarsku Péter Maďar, mohli oba politici udělat prakticky cokoliv a Evropská komise jim vše schválila.

Opravdu má EU dvojí právo. Nemá úplně dvojí právo, ale má dvojí standard interpretace toho práva.

Takže ano, Donald Tusk dělal skutečně velmi radikální věci. On prostě zrušil v podstatě veřejnoprávní televizi na nějakou dobu, pak ji znova postavil.

No a co dělá dneska Peter Maďar? Peter Maďar říká, že chce zrušit prezidenta, že prezident má odstoupit, ačkoliv prezident byl legitimně zvolen.

Kdyby někdo, řekněme v uvozovkách populistický premiér, něco takového udělal, tak by samozřejmě v Bruselu varovali před narušováním demokracie a už by mrazili fondy.

Petrovi Maďárovi je naopak rozmrazili. Petrovi Maďárovi teď ty peníze hrnou a patrně, když se zbaví toho prezidenta, který byl zvolen za podpory strany Fidesz, tak ještě dostane asi nějakou zvláštní bruselskou prémii.

Ano, takhle funguje dnešní Evropská unie.

---

Dobrý večer, děkuji za vaši práci, rád vás posloucháme. Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste byl velvyslancem ve Francii?

Mám ty nejlepší vzpomínky. To, jak jsem mohl a měl možnost poznat současnou Francii v tom dobrém i v tom špatném, bylo tři roky naprosto neocenitelné zkušenosti. Takže já skutečně jsem rád za ty tři roky a obrovským způsobem mě to obohatilo a osobně posunulo.

Jak bylo možné propašovat tam věci, o kterých vedení nevědělo?

Tak to je asi vaše bezprostřední otázka na program, kde skutečně se objevily věci, o nichž kandidáti, lídři nevěděli.

No, kolem přípravy toho programu byl dost nepořádek. Byl velmi zmatený. Byla v tom určitá chaotičnost a prostě musím říct, že vlastně konečná podoba programu se vyvíjela ještě několik měsíců po tom, co bylo ohlášeno, že programová práce skončila.

Takže se tam objevovaly věci, které vlastně nikdo nečekal.

Bylo to určitá chaotičnost v těch přípravách.

Můj názor je, že Kateřina rezignovala především ze zdravotních důvodů. Trpí roztroušenou sklerózou a mně připadá, že se to na ní začíná projevovat. Moje žena měla RS taky, takže si toho všímám.

Já tohle nemůžu komentovat. To není otázka pro mě, to je otázka o osobním zdravotním stavu. To nechávám stranou.

Co, prosím vás, říkáte na úvahy prezidenta Beneše v exilu v Londýně na nějakou formu československo-polské konfederace? A má to nějaký reálný základ i dnes či v budoucnu?

No, ono nešlo úplně o konfederaci, ono šlo dokonce o federaci — československo-polskou federaci.

Nebyl to úplně Benešův nápad, ne?

Ta myšlenka se líbila Polákům. Líbilo se to některým anglosaským spojencům. Angličani si říkali, že v těchto Evropě, ve střední Evropě je příliš moc států, že by bylo dobré, kdyby se to nějak začalo sjednocovat.

Ale já si něco takového nedokážu představit. Já si nedokážu představit státní útvar, který by fungoval tímto způsobem. Zejména také z hlediska geopolitického nastavení Polska.

Polsko je sice bratrský slovanský národ, ale své postavení ve světě vidí způsobem, který je těžko slučitelný s nějakou úzkou středoevropskou spoluprací.

Takže to byl nápad, který byl utopií. Jeho život byl utopií a myslím si, že každý nápad, který bude takto formulován, je asi utopií.

Polsko obývá jiný prostor. Polsko není středoevropský stát. Je to spíše východoevropský stát.

A snaží se hrát velmocenskou hru s Francií, Německem. A když hraje tu velmocenskou hru, tak ji hraje s polskými zájmy, ne se zájmy svých sousedů nebo by zastupoval ostatní. Někdy to tak říká — my jsme zastupujeme střední Evropu. Ale zastupují sami sebe a nemyslím si, že je možno budovat aspoň v současné konstelaci nějakou hlubokou spolupráci s Polskem.

---

Dobrý večer z Mostu u Jablunkova. Jak velké šance má Pavlov protikandidát?

No, tak bude hodně záležet na tom, kdo tím protikandidátem bude, ale uvědomme si, že Petr Pavel má poměrně silné postavení mezi svými příznivci. On bude silným kandidátem.

Jakkoliv, samozřejmě myslím si, že pro diváky nalevo je to těžko pochopitelné, těžko přijatelné, ale je to tak.

Naše společnost je rozdělená a výrazná část české společnosti bude stát za Petrem Pavlem.

To, kolik nakonec, jak to nakonec dopadne, samozřejmě bude záviset na protikandidátovi, kterého si vybere druhá strana.

Máme prostor pro poslední otázku.

SPD — myslím, že to byl dobrý projekt. Bohužel měl proti sobě nejen mainstream, ale také potenciální koaliční partnery.

SPD se nechalo vnutit proti ní církevní nálepku a omlouvalo se.

No, já s vámi souhlasím. SPD byl výborný projekt. Myslím si, že to byl opravdu dobrý projekt, a proto se proti němu také zvedla taková vlna odporu.

Na nikoho jiného se tak neútočilo, než na SPD, protože SPD skutečně mělo potenciál něco s touto zemí udělat.

Nevyšlo to. Voliči nakonec tu důvěru nedali. Ty důvody jsou komplexní. Mohli bychom o tom mluvit dlouho.

A za těch devět měsíců, které uběhly od voleb, jsme ze strany SPD neslyšeli a neviděli skoro nic.

Takže já si kladu otázku — do jaké míry tento projekt ještě má nějakou budoucnost?

A pokud nějakou má mít, tak v následujícím týdnu, dvou musí přijít nějaké rozhodné kroky. Jinak žádnou budoucnost nemá.

Pojďme na další blok.

Před otázkami jsem zmínil, že Babišova vláda je schopna určitých racionálních kroků, ale tím to bohužel nekončí.

Pouští se také do věcí pošetilých a nebezpečných, jako se za více než 30 let tohoto režimu nedokázali použít. Nedokázali poučit.

Pojďme s úvahami premiéra Babiše o prodeji Explozie.

Poprosím o snímek.

>> Úvahy premiéra Andreje Babiše o prodeji státní akciové společnosti Explozia, strategického výrobce výbušnin a střelivin, jsou v evropském kontextu zcela ojedinělé a s ohledem na takzvanou bezpečnost dodávek stěží pochopitelné.

Vzhledem k mezinárodnímu napětí a zvýšené poptávce po munici si Německo, Francie, Finsko, Polsko a další země vlastní továrny na tyto klíčové látky doslova hřiště a v posledních letech je výrazně rozšiřují.

To je také důvod, proč je cena explozie mimořádně vysoká.

Jejím prodejem by Babišův kabinet mohl jednorázově vydělat až desítky miliard Kč.

Kdo a jakým způsobem by však českým producentům granátů, raket a nábojů, tedy společnostem CSG, STV Group a Colcz Group, zajistil střelný prach v případě krize, zatím předseda vlády neprozradil.

Spoléhat pouze na zlatou akci, kterou by si stát v Explozii údajně ponechal, by mohlo být krátkozraké.