NALEVO s P. Drulákem: BLÍZKÝ VÝCHOD Klíč k Evropě a zrcadlo budoucnosti. Na Verox.cz bez reklam.

[hudba]

Dobrý den, vítejte nalevo.

Dnešní vydání je trochu zvláštní. Prázdninové, je předtáčeno, protože o prázdninách nemohu každé úterý vysílat. A je také zvláštní tím, že se netýká bezprostředních událostí posledních týdnů, ale pokouší se o určitý hlubší vhled, který je pro nás Evropany velmi důležitý.

Je to sousední region, který nás po dlouhá tisíciletí zásadním způsobem ovlivňuje a my Evropané ovlivňujeme i tento region. Jedná se o region Blízkého východu.

No asi na místě začít mapou. Mapa, kterou máte před očima, je mapa blízkého východu v takovém menším pojetí, protože není úplně shoda na tom, co všechno je blízký východ a co není.

Když se podíváme na tu mapu, vidíme, že to je region, který je ohraničen čtyřmi moři. Středozemním mořem, Černým mořem, Kaspickým mořem a z jiho-východu Indickým oceánem.

Když se na to podíváme z hlediska geografie a lidské populace či politické geografie států, vidíme, že je rámován třemi velkými státy. A to není jenom situace v 21. století. To je něco, co platí vlastně po tisíciletí. Akorát jména těch států se mohou měnit.

Na samotném západě je to Egypt. Na severu Turecko, dříve Osmanská říše, předtím Byzanc. Také ta politická geografie začíná chetity – říší chetitů tam kdysi bývalo, tedy Turecko. Na východě je to Írán, kdysi Perská říše.

Tyto tři velké státy, které jsou historicky nositeli poměrně důležitých říší s obrovskou historickou kontinuitou, stále určují, spoluurčují osudy tohoto regionu. A mezi nimi je řada dalších států, kde žijí populace, které můžeme charakterizovat tím, co je spojuje. A to jsou dvě věci: arabské obyvatelstvo – Arabové – a islám. Ale k tomu se dostaneme později.

Toto je tedy základní vymezení regionu Blízkého východu. Někdy se ten blízký východ vymezuje širším způsobem, a to nám ukáže další mapa.

Na této mapě vidíte, že můžeme blízký východ pojmout mnohem velkoryseji, kdy zahrnuje vlastně celou severní Afriku. Tedy nejenom Egypt, ale Saharu až k Maroku. To je na západě. A nekončí Íránem, ale zahrnuje také Afghánistán.

Je to dáno tím, že skutečně ty děje na Blízkém východě a děje v Afghánistánu – politické i společenské – jsou určitým způsobem propojeny. Proto i toto vymezení má svůj smysl.

My se však v dalším výkladu zaměříme skutečně na to menší pojetí, protože i tak to budeme muset vzít velmi stručně. Pokud bychom měli rozebírat ještě Afghánistán či marocko-alžírské vztahy, situaci v Libii, zvláštnosti Tunisu, museli bychom přidat asi další hodinu či dvě našemu pořadu.

Když se podíváme na to, co ten náš region definuje, můžeme mluvit o různých znacích. Jedním ze znaků určitě bude islám, protože větší část toho regionu, řekněme drtivá většina tohoto regionu, obývají muslimové. Ovšem pojem islámu a muslimského obyvatelstva je mnohem širší. My najdeme muslimy jak na jih tohoto regionu, například v africkém Sahelu, tak také dále na východ – Pakistán, Indonésie – a koneckonců nejvíce muslimů žije v Indii. Muslimové jsou samozřejmě ještě v dalších státech světa. Islám je určitým znakem, ale ne znakem výlučným.

Dalším znakem je již zmíněné arabské obyvatelstvo. To je etnické vymezení. Když se na to podíváme, můžeme říci, že všichni Arabové žijí na Blízkém východě. Nicméně Blízký východ není ryze arabský. Protože když se podíváme na to původní vymezení, na ty mocnosti, o nichž jsem mluvil – Turci nejsou Arabové, Iránci nejsou Arabové – a i na Blízkém východě je také jeden stát, který se definuje jinak než arabsky, a to je Izrael, židovský stát.

Tedy i ten znак, řekněme etnický arabského obyvatelstva, je důležitý pro vymezení Blízkého východu, ale vždy tam bude nějaké „ale". Důležitými hráči jsou mimo jiné Peršané, Turci a významnou roli zejména v posledních desetiletích hrají Židé, i když historicky tomu tak vždycky nemuselo být.

Pak je tu další vymezení, které je spíše historické – z hlediska politické geografie, a sice takové, že to je region, který po staletí ovládala Osmanská říše. Podívejme se na rozsah Osmanské říše v době jeho největšího rozmachu.

Tu mapu, kterou vidíte, je Osmanská říše někdy v 16.–17. století. To je vrchol osmanské moci. Červenou barvou jsou vyznačena území, která Osmané ovládali. Jak vidíte, je tam celá severní Afrika, jsou tam obyvatelné části arabského poloostrova a samozřejmě je tam Turecko a další území. Území, která dneska na Blízký východ neřadíme – například Balkán, část střední Evropy. V té době byli Turci v Maďarsku a celé pobřeží Černého moře. Černé moře bylo v té době vnitřním mořem Osmanské říše.

Tedy to byla Osmanská říše v době svého největšího rozmachu. Všimněme si, že větší část Středozemního moře měli pod kontrolou osmanští Turci v 16. a 17. století.

Jediný stát, který vypadává z této osmanské kontroly, vypadává téměř úplně, je perská říše. Peršané si vlastně drželi nezávislost na osmanské říši, takže tady nejsou označeni červenou barvou. Jinak vlastně ta červená barva nám označuje nejenom větší část Blízkého východu, ale i podstatnou část Evropy, kterou tehdy Osmané ovládali.

Já jsem řekl na začátku, že mluvíme o regionu, který Evropu zásadním způsobem ovlivnil. Tak se posuňme možná trochu dál do historie. A co byly ty vlivy?

Já bych řekl, že ty nejvýraznější vlivy, které si neseme dodnes, jsou vlivy duchovní.

Je to obrázek, ilustrace z perského středověkého rukopisu. Když se na něj podíváme bez výkladu, nic moc nám neřekne. Nicméně ti Peršané těmi několika postavami, které zachytili v tom rukopisu, chtěli zobrazit Abraháma, Mojžíše, Ježíše a Mohameda. Všichni jsou na jednom obrázku a z hlediska autorů rukopisu plní roli proroků.

Mohamed je ten poslední prorok, zakladatel islámu. Prorok, který mu předchází – tedy z muslimského hlediska se dá říci prorok, křesťané se na to dívají jinak – je Ježíš, zakladatel křesťanství. A kdo předchází Ježíšovi, je Mojžíš s Abrahámem. Mojžíš s Abrahámem jsou klíčové postavy náboženství, kterému říkáme judaismus.

Máme tedy tady na jednom obrázku nositele tří velmi důležitých náboženství: židovského, křesťanského a muslimského. A všechna tato tři náboženství vznikla na Blízkém východě a dokonce v regionu, který je mnohem, mnohem užší než ten blízký východ, kterého jsme se podívali. Je to poměrně rozsáhlé území.

Území, která jsou místem vzniku těchto náboženství, je jednak oblast Levantiny.

To si za chvilku objasníme, co je to Levanta.

Pro zjednodušení můžeme říci, že jde o východní pobřeží Středozemního moře a pak arabské pobřeží Rudého moře s městy jako Meka a Medína.

To se týká islámu.

Na mapě jsou to vlastně malé flíčky země.

Je to poměrně malé území.

Na něm vznikla tato tři náboženství.

A myslím si, že není nutno vysvětlovat, co ta náboženství obnášejí a proč jsou tak důležitá - proč jsou tak důležitá historicky, ale i pro dnešek.

Ta náboženství, ta tři náboženství, někdy se jim říká abrahámovská, někdy se jim říká monoteistická.

Shodují se na tom, že je jeden Bůh, který stvořil svět a určitým způsobem ten svět dále utváří.

Nicméně na tom Blízkém východě také vzniká důležitá tradice politeistická.

Ta nevzniká jenom tam.

Politeismus samozřejmě znají i jiné regiony, jiné kultury, ale je to důležitá duchovní tradice, která vysvětluje svět jako určitou souhru božských sil - konkrétně často personifikovaných bohů.

My tu mytologii známe asi nejlépe v podobě řecké či římské.

Zeus, jeho žena Héra, Mars, Merkur a další. To jsou vlastně řečtí bohové.

Ale my tady dnes nemluvíme o Řecku, my mluvíme o Blízkém Východě.

A co je důležité, že tato tradice, kterou my známe v řeckém pojetí, má své kořeny také v tom našem regionu.

Konkrétně v Babylonu - řada těch bohů, které známe z řeckého pojetí, už měly své protějšky ve starém Babylonu.

To znamená, mluvíme o době víceméně před 3 000 lety.

Když mluvíme o starém Řecku, mluvíme o nějaké době před dvěma a půl tisíci lety.

Předcházeli tomu Babyloňané, a já bych požádal o další snímek, protože my si sebou v naší kultuře neseme jedno dost důležité babylonské dědictví.

Když se podíváte na toto schéma, jsou tam všechna nebeská tělesa, která Babyloňané brali vážně.

My dnes víme, že těch nebeských těles je hodně - tisíce a tisíce hvězd, planet, planetek, galaxií, komet, čeho všeho.

Nicméně Babyloňané vnímali jako podstatné pouze sedm nebeských těles.

Tady je máte zobrazeny.

Nahoře je to Slunce, pak Venuše, Merkur, Měsíc, Saturn, Jupiter, Mars - tedy planety, které byly tehdy známé od Merkuru v podstatě po Saturn. Co bylo za Saturnem, už neznali.

Uran, Neptun - na ty už nedohlédli, neřešili.

Tedy pět planet a dvě nebeská tělesa, která planetami nejsou, ale jsou nejviditelnější - Slunce a Měsíc.

Babyloňané zakládají určitou tradici, která dodnes přetrvává v podobě astrologie.

Něco podobného založili i Egypťané.

Babyloňané na to nemají patent.

Ale pro nás je zajímavé, že od těch planet a od bohů, které přisuzovali těm planetám - to, co jsem řekl, jsou vlastně jména bohů.

Když jsem mluvil o Jupiteru, Venuši, to jsou jména bohů.

A samozřejmě byl i Bůh Slunce a Měsíce.

Od nich odvodili názvy dnů a těch dnů je sedm.

Víte, to, že máme sedmidenní týden, nad tím nějak nepřemýšlíme.

To bereme jako normální, ale ono by to mohlo být jinak.

Ten týden by mohl mít pět dnů, mohl by mít 12 dnů.

Jsou prostě různé možnosti, jak ten týden stanovit.

Babyloňané vyšli z těch sedmi a každý ten den věnovali jinému bohu.

A když se podíváte do angličtiny - v češtině to není tak vidět, ale v angličtině vidíte, že Sunday je prostě den Slunce, Saturday je den Saturna.

Když se pak podíváme do latinských jazyků, najdeme i názvy těch planet.

Pondělí měsíc, úterý Mars, středa Merkur, čtvrtek Jupiter, pátek Venuše.

To je babylonské dědictví.

My o Babylonu nevíme téměř nic - tedy řekl bych, že lidé kromě těch, kteří se jimi zabývají - ale to, co si bereme, jsou názvy dnů, to, že máme sedmidenní týden.

Babyloňané před 3 000 lety určitým způsobem zakotvili nějakou tradici, kterou bereme dodnes.

Ale vraťme se do 20. století.

Jak vypadala Osmanská říše na začátku 20. století?

Osmanská říše byla samozřejmě říše, která v 16. a 17. století byla klíčovým hráčem, zahrnovala ten region, ale v 19. století již procházela poměrně slušným úpadkem a v předvečer první světové války byla podstatně menší než na té předchozí mapě.

Poprosím tedy o mapu Turecka v roce 1914 bezprostředně před první světovou válkou.

Už tady nevidíte tu červenou barvu, která by obkličovala Černé moře, která by byla na větší části pobřeží Středozemního moře.

Turecko je světle zelené.

To, co je světle zelené, znamená, že vidíme tam vlastně dnešní Turecko, stále ještě východní pobřeží Středozemního moře, tu takzvanou Levantu, a vidíme podstatnou část obyvatelných území arabského poloostrova - Medínu, Mekku a pak také pobřeží Rudého moře.

Ale co tam vidíme dál?

Pak vidíme, co se s tím osmanským dědictvím dělo.

Oni totiž začátkem 20. století už podstatnou část té původní osmanské říše měli pod kontrolou jiní.

Vidíme, že Balkán tam už víceméně nepatřil.

Část Balkánu ano, ale už jenom zbytky.

Balkánské státy se osamostatnily.

V předvečer první světové války už byly samostatné.

Také vidíme, že oblast Kavkazu, oblast Černého moře, už také nepatřila Osmanům - měli ji Rusové.

Ruské impérium Osmany vytlačilo.

A pak je tu ta samotná oblast Blízkého východu, jednak severní Afrika a jednak jižní část arabského poloostrova.

Podívejme se, vidíte, že řada těch území je zabarvena fialovou barvou.

Egypt, Sudán, Omán, území, které dnes patří Spojeným Arabským emirátům, Jemen - ty jsou všechny fialové.

Co to znamená?

Fialová znamená britské impérium.

Britové obsadili tato území - ne nutně, že by je přímo spravovali z Londýna, často tam byly různé vazalské státy, ale byly pod kontrolou Velké Británie.

Když se podíváte do severozápadního rohu severní Afriky - to znamená Maroko, Alžír, Tunisko - je tam taková světle hnědá barva.

To jsou Francouzi.

Francouzi obsadili tuhle část osmanského dědictva v 19. století, dokonce většinou v druhé polovině 19. století.

Pak jsou tam takové modré tečky - Španělé.

To znamená, že si vzali část Maroka.

Růžová je Libye - Italové.

Italové také neváhali - až ve 20. století obsadili Libii.

My vidíme jednak to, že to, co představovala Osmanská říše, z toho zůstávají určité zbytky, a místo Osmanů se o to území dělí evropské koloniální velmoci, mezi nimiž hrají hlavní roli Britové a Francouzi.

Asi bych měl říci, že Britové si obsadili, co potřebovali, a na Francouze zbyla určitá území.

Jenom bych chtěl zmínit ještě jedno důležité strategické území v Egyptě.

To je Suez.

Sueský průplav.

Suezkou síň koncem 19. století prokopali Francouzi. To byl geniální projekt francouzského inženýrství. Ale kdo o něj měl obchodní zájem a strategický zájem, byli Britové, takže ho nakonec od Francouzů koupili. Proto ten Suez je fialový a není světlehnědý.

Tohle je situace v předvečer první světové války.

Co se stalo? Udělám teďka takovou odbočku. Co se vlastně stalo s tím samotným Tureckem? My vidíme, že v roce 1914 už to byl stín pouhé osmanské říše. Po roce 1900, po první světové válce, se Turecko ještě podstatněji zmenší. V podstatě přichází o ty své blízkovýchodní državy, o Levant, o pobřeží Rudého moře, o pobřeží Perského zálivu a zůstává v té takzvané Malé Asii. To čemu se říká Anatolie.

Vzniká konec říše a vzniká republika. Vzniká tam turecká republika. Poprosím o další snímek, který ukazuje, jak to Turecko vypadá po roce 1920, abysme to nekomplikovali. A to jsou hranice, které má dodnes. Jo, to, co dneska vidíme na této mapě, jsou v podstatě hranice Turecka. Je to takové to jádro té někdejší velké turecké říše.

Co je podstatné pro další vývoj? Turecko, toto Turecko, Turecká republika je založena charismatickým vůdcem Mustafa Kemal Pašou, kterému se dostává přídomek Atatürk, otec Turků. Můžeme říct, že pro to moderní Turecko hraje podobnou roli, jako třeba Masaryk hraje pro Československo-českou republiku. Otec, zakladatel.

Atatürk je sekulární modernizátor. Co to znamená sekulární modernizátor? On chce vytvořit moderní stát po evropském západním vzoru. Proč? Protože je zděšen tím, jak Osmanská říše zaostala, jak není schopna soutěžit se západem, jak neobstála v první světové válce, jak si ji imperialisté rozdělili. To všechno ho vede k přesvědčení, že Turecko musí nastoupit radikálně odlišnou cestu.

To bylo tehdy mimo Evropu naprosto běžné. Podobně uvažovali Číňané, podobně uvažovali Peršané. Řada jiných národů, které se dostaly do područí západu, řekli: "My musíme ten západ napodobit, abysme mu mohli být rovnoprávným partnerem či rivalem."

Tedy on zakládá Turecko, to moderní Turecko, jako sekulární nenáboženský stát. On velmi přísně potlačuje různé vnější znaky islámu. V Atatyrkově Turecku je nepředstavitelné, aby se ženy zahalovaly, aby tam imámové či muftí hráli jakoukoliv roli.

Hlavní institucí tohoto tureckého státu je armáda. Sice se tam konají volby, jo, je to formálně demokratický stát, ale ty volby nic moc neznamenají, protože o osudu země rozhoduje armáda. A to platí od 20. let, tedy doby Atatyrkovy, až do 70. let. Sedmdesát let sekulárního Turecka.

A pak dochází ke změně. Nejenom v Turecku, budeme o tom mluvit ještě dál, ale i v dalších státech. Islám se vrací. Islám přestává být vnímán jako ta síla zaostalosti, jako to, co ty země svrhlo do nějakého zaostávání za západem, ale stává se naopak z něj síla, níž se začíná hlásit ta nová elita.

No a v Turecku tenhle obrat představuje vlastně současný prezident Recep Tayyip Erdoğan, který se stává v roce 2003 premiérem. No a od té doby stojí v čele Turecka. Začíná jako premiér, pak se stane prezidentem. Už přes 20 let vládne Turecku a provádí jeho postupnou islamizaci.

Možná jste zachytili, že před nějakými 10 lety došlo v Turecku k pokusu o převrat, o svržení Erdoğana. Abych byl přesný, bylo to v roce v létě 2016. V roce 2016 to byl poslední pokus armády jako sekulární instituce vzdorovat islamismu, který přichází z té politické síly, kterou zastupuje právě prezident Erdoğan.

Tedy Turecko už dneska nemůžeme označit za ryze sekulární stát. Pořád je republikou. Konají se tam volby. Můžeme říct, že mají určitý model řízené demokracie, ale hlásí se k islámu. A sám Erdoğan dává svoji zbožnost najevo a podporuje, to je podstatné zejména pro nás v Evropě, podporuje nejrůznější islamistické, poměrně radikálně islamistické skupiny v zahraničí.

K tomu se ještě dostaneme.

Tedy to je současné Turecko. Mluvíme o něm, protože je důležitým hráčem na Blízkém Východě. Ono je i důležitým hráčem v Evropě. Uvědomme si, že Turecko je členem NATO. Ale to, že by bylo úplně americkým vazalem jako ostatní členové NATO, to se rozhodně nedá říct. Platilo to až do nástupu Erdoğana. Erdoğan vede vlastní politiku.

Turecko je také kandidátskou zemí Evropské unie. Nicméně dneska už je to jenom formální. Erdoğan o členství v Evropské unii nestojí a Evropská unie dala jasně opakovaně najevo, že nestojí o Turecko. Tedy Turecko v Evropské unii nebude. Nestojí o to ani jedna strana.

Turecko půjde svojí cestou. Ještě si o ní něco dneska řekneme.

Teď se vrátíme do toho roku, do toho období první světové války, kdy se začíná ta osmanská říše rozpadat. Já bych poprosil o další mapu, protože to je mapa, která je hodně citovaná. Pokud budete číst dějiny, moderní dějiny Blízkého Východu, tak se setkáte se s termínem dohoda Sykes-Picot či Pikotova dohoda.

Co to bylo? Jsme v roce 1916. V roce 1916 zuří první světová válka. Je zřejmé, že Osmanská říše zvolila špatnou stranu, to znamená stranu, která bude poražena, na straně Centrálních mocností. Jinými slovy, stranu proti níž bojuje Francie a Velká Británie. Francie, Velká Británie bojuje, že jo, proti Německu, Rakousku-Uhersku. Osmanská říše je na jejich straně a francouzští a britští diplomaté se v roce 1916 sejdou a říkají si: "No, my je určitě porazíme, my ty Osmany porazíme, a co s tou říší uděláme? Přece jim nenecháme to území, které mají."

No a tak ten Francouz Piko a Brit francouzský diplomat Piko a britský diplomat Sykes, s pověřením samozřejmě svých vlád, uzavřou dohodu, jak si tu osmanskou říši rozdělí. A tady to vidíte na mapě. Světlehnědá je francouzský mandát, to je světlehnědá oblast, a taková ta světlezelená je britský mandát.

Proč je to důležité? Protože tahle dohoda dodnes určuje hranice na Blízkém Východě, zejména západní hranici Iráku, hranice mezi Irákem a Sýrií a další hranice.

To je jeden důležitý poznatek. Druhý důležitý poznatek, který je potřeba mít na paměti, je ten, že ty hranice byly stanoveny bez jakéhokoliv respektu k lidem, kteří tam žijí. To nebyly hranice, které by respektovaly geografii. To nejsou hranice, které by respektovaly etnické a náboženské rozdíly.

Jo, vezměte si, asi jako kdyby ve střední Evropě vznikl státní útvar, kde by byl Středočeský kraj, Jihočeský kraj, Horní Rakousko, Hradecký kraj, kousek Polska, no a možná ještě kousek Německa, jo. Takový slepenec.

No a mluvím o tom proto, že ty státy, které se pak z těchto mandátů, z toho francouzského mandátu a britského mandátu, vynářejí ve 30. letech a pak především po druhé světové válce, mají charakter takovýchto slepenců.

Když se podíváme na ten britský mandát z hlediska dnešní politické geografie, co je to za státy?

Je to Irák, Jordánsko, Izrael, Palestina. To byl britský mandát.

Francouzský mandát. Tam je to jednodušší. Tím jsem měl začít. Francouzský mandát je v podstatě Sýrie a Libanon. To, co tam vidíte, ještě kus Turecka, protože oni si řekli – oni byli docela k sobě velkorysí – a Turkům se podařilo po první světové válce vybojovat určitá území, která si nárrokovala Francie. Francouzi si je tedy nárrokovali. Takže ten francouzský mandát nakonec byl o něco menší.

Během 30. let došlo k další proměně v tom francouzském mandátu, který zachycuje ta následující mapa.

Ještě možná k této mapě. Když se podíváme na ty britské vlaječky, tak týkají se jednak britského mandátu Egypta. To už jsme viděli, že Britové ten Egypt kontrolovali před první světovou válkou. To není nic nového, ale ty vlaječky jsou také na pobřeží persského zálivu, na pobřeží arabského poloostrova, které přiléhá persskému zálivu. To znamená, Britové si ohlídali tu námořní cestu, která vede Rudým mořem, kde může být i perský záliv. Prostě obsadili to, co měli Turci. Na jihu arabského poloostrova obsadili také Britové. Britové byli silnější, mohli si toho více nárokovat.

Ve 30. letech dochází k jedné změně. Poprosím o další mapu.

Na této mapě uvidíte, že ten francouzský mandát se mění. Na území francouzského mandátu se už před druhou světovou válkou vynořuje nový stát, který se jmenuje Libanon.

Libanon je určitá zvláštnost. Vymysleli ho Francouzi. Základní myšlenka Libanonu je, že tento stát by měl být útočištěm pro křesťany na Blízkém východě. On je na území, kde tradičně žilo hodně křesťanů. My si ten Blízký východ správně spojujeme s islámem, ale to neznamená, že by tam nebyli žádní křesťané. Koneckonců tam to křesťanství vzniklo a po tisíciletí se tam udržují původní křesťanské komunity.

Když v roce 1932 pořádají Francouzi sčítání lidí, tak v tom Libanonu je polovina obyvatel křesťané. Polovina křesťané. Aby to nebylo jednoduché, tak jsou tam hned tři křesťanské církve. Nebudeme rozebírat jaké a nebudeme rozebírat jejich vzájemné vztahy, které vůbec nejsou idylické.

S postupem času se ta demografie mění. Takže v dnešním Libanonu už nedělají žádná sčítání, protože ta sčítání by mohla podpořit různé etnické a náboženské rozbroje. Ale odhaduje se současné složení Libanonu asi takto: třetina obyvatelstva křesťané, třetina šíičtí muslimové, třetina suniští muslimové. Zjednodušuji, jo, protože oni to nejsou úplně třetiny a pak jsou tam ještě další skupiny, které jsem ani nejmenoval, jako například Alavité nebo Druzové, ale do těch se dneska pouštět nebudeme.

Libanon je z tohoto hlediska vlastně nejpestřejší, nejsložitější společností na Blízkém Východě. A není divu, že posledních 50 let ho vlastně ničí občanská válka, která je buď latentní, skrytá, nebo otevřená.

Všichni jste slyšeli jistě o hnutí Hizballáh. Tak Hizballáh je ozbrojená složka šíitské komunity, komunity libanonských šíitů. Také jste možná slyšeli o falangách. Falangy jsou ozbrojená složka křesťanů, kteří se označují jako maronité. Nebudeme dneska úplně vysvětlovat, co jsou maronité. No a pak jsou tam samozřejmě sunité a ty mají také svoje ozbrojené složky, také svoje instituce.

V tomto prostředí se samozřejmě velmi těžko vládne a proto ten Libanon je v takové velmi složité situaci.

Bylo to krátká odbočka k Libanonu. Ukazuje to složitost Blízkého východu. Na minimálním území Libanonu se střetávají všechny možné problémy. Křesťané, islám, různé větve islámu, rozbroje mezi muslimy, rozbroje mezi křesťany. No a pak samozřejmě Libanon také sousedí s Izraelem a jeden z hlavních problémů jsou rozbroje, střety, konflikty mezi Židy a obyvateli Libanonu, ať už tedy křesťanskými nebo muslimskými.

Vraťme se nyní k Blízkému východu jako celku.

To znamená, jsme u té mapy – to je ta mapa menšího Blízkého východu, která nás dneska zajímá – a ona vlastně ukazuje současnou politickou geografii, ty státy, jak se jmenují dnes, jejich hranice a jejich rozlohy.

Když se podíváte tam na tu hranici mezi Irákem, Sýrií, Jordánskem, tak to je přesně ta Sykesova-Pikotova linie.

Po druhé světové válce Britové i Francouzi odcházejí a vznikají tam právě tyto nezávislé státy. V britském mandátu je to tedy Irák, jak už jsem říkal, Irák, Jordánsko, Palestina. Ale aby to tak nebylo jednoduché, tak s tou Palestinou se to komplikuje, protože jak Britové odcházejí, tak ta Palestina se rozděluje. V části Palestiny vzniká židovský stát, Izrael. No a pak je tu druhá část Palestiny, kde má taky vzniknout stát, ale nakonec z nejrůznějších důvodů nevznikne, nebo vzniká komplikovaně. Nebudeme se dneska věnovat izraelsko-palestinskému konfliktu. To je také na separátní výklad.

Jenom si řekněme, že dnes většina států světa uznává palestinský stát. Izrael je zásadně proti, Američané jsou zásadně proti. Proto je ta situace trochu složitější a samozřejmě nějaké izraelsko-palestinské porozumění – tomu jsme dnes možná ještě více vzdáleni než kdykoliv za posledních 70 let.

Co považuji za podstatné pro celý ten region, pro všechny ty státy, jaké teď vidíme na mapě, je, že v tom období vzniku států či upevňování jejich suverenity, když se Egypt sice existoval, ale po druhé světové válce se stává skutečně nezávislým, a když vznikají státy jako Saudská Arábie, Jemen, Omán, Katar, Spojené Arabské emiráty – to se všechno odehrává ve vlně sekulárního nacionalismu. Islám tam nehraje téměř žádnou roli.

Když se podíváte na nejvyšší představitele těch států – Egypta, Sýrie, Turecka, Iráku, Iránu – všechno jsou to modernizátoři typu Atatürka. Tedy lidé, kteří chtějí překonat tu zaostalost, kterou spojují s islámem, chtějí se modernizovat, posílají své děti do amerických, britských, francouzských škol.

Je to paradoxní, protože oni se jakoby zbavují toho koloniálního jha, ale svoji elitu nechávají vystudovat na těchto školách proto, aby byli stejně zdatní a aby dokázali vytvořit úspěšnou moderní společnost.

A tento sekulérní nacionalismus, který má podobu nacionalismu židovského – sionismus 50., 60. let – nemá se synagogou nic společného. Je to židovský nacionalismus podobný evropskému nacionalismu 19. století a je spíše levicový.

Jo, původní sionisté byli spíš doleva, zakládali kibuci, což byly v podstatě komunistické společnosti. Proto koneckonců Sovětský svaz v určité historické fázi Izrael podporoval, protože čekal, že tam vznikne levicový, sovětskému Sovětskému svazu příznivý nebo na Sovětský svaz orientovaný stát.

No, pak ho Izraelci zklamali a to už je zase jiná historická kapitola.

Takže izraelský nacionalismus, arabský nacionalismus, který se projevuje buď tím, že se ti Arabové definují jako Egypťané, Iráčané, Syřané, nebo se dokonce definují panarabsky, jo, jako my v 19. století jsme Češi, Poláci, Srbové nebo jsme Slované.

No a Arabové to mají stejně v těch 50., 60. letech. To znamená, je tam proud národní a je tam proud arabský.

Dokonce v tom období 50., 60. let dochází ke spojení Egypta a Sýrie. Jo, vzniká Arabská spojená republika. To je společný stát Egypťanů a Syřanů. Když se podíváte na mapu, tak si říkáte: „No, jak je to možný? Vždyť oni spolu nesousedí. Je mezi nimi Palestina, Izrael, Jordánsko." No, taky jim to úplně nefungovalo, ale co je podstatné, je, že oni říkali – oni, jejich vůdcové prohlašovali – my představujeme arabský národ a spojujeme dvě důležitá centra arabské tradice: Káhiru na jedné straně a Damašek na straně druhé. Obě dvě města byla velmi důležitá po tisíciletou historii a byla důležitá před Araby, během arabské doby, během řekněme chalifátů a jsou důležitá dodnes.

I když samozřejmě osu Damašku je dnes poměrně smutný. Tedy máme několik desetiletí sekulárních vládců, sekulárních modernizátorů. Kdy se to láme? Eh, v každém státě je to trochu jinak. V Iránu je to koncept 70. let. Někde je to v 80. letech, někde v 90. letech. V Turecku je to nástup Erdogana v roce 2003. V Izraeli to probíhá teď v posledních 10, 15 letech, kde dochází ke střetu mezi potomky evropských emigrantů. To byli ty původní sionisté, spíše levicoví sionisté, a Izraelci, kteří přicházejí ze severní Afriky, z jiných států Blízkého východu. A pro ně je samozřejmě synagoga mnohem důležitější než pro původní sionisty. Tedy dochází k rostoucí roli islámu.

Řekl bych, že tím přelomovým, důležitým přelomovým momentem je rok 2011 pro všechny. Tomu se říká arabské jaro. V tom arabském jaru v několika státech svrhnou ty sekulární diktátory. Můžeme říct především v Tunisku – to je mimo náš region – v Libyi – mimo ten region, jak ho dneska popisujeme. Ale dochází k tomu i v Egyptě, kde padne Husní Mubarak. V Sýrii boj, který se rozuzlí až koncem loňského roku proti sekulární vládě Bašara al-Asada. Dotkne se to dalších zemí.