Mýtus o ztracené pozornosti. Proč soustředění nevyrůstá z disciplíny

[hudba]

Moc vás zdravím. Jmenuji se Tereza Matějčková. Tohle je můj filozofický podcast.

Jak vlastně poznáme, že jsme ztratili pozornost a jak zjistíme, že jsme ji kdy měli?

Pozornost se stalo jedno z témat, které je velmi v centru našeho mediálního veřejného světa. Velmi často se hovoří o tom, že zkrátka pozornost ztrácíme, že o ní postupně přicházíme, což je problém, protože pozornost přirozeně souvisí s schopností myslet. Člověk by řekl, že schopnost myslet souvisí s tím, jak je člověk svobodný, a nakonec to, jakým je občanem demokratické společnosti. To znamená, že vlastně tato jako epistemologická nebo kognitivní funkce má i nějaké politické důsledky.

Ale mě bude vlastně dneska zajímat něco trošku jiného. Chtěla bych se podívat na jinou otázku v souvislosti s pozorností a to, jestli není součástí problému to, jakým způsobem o pozornosti hovoříme. Znamená to, jestli jsme vlastně také nezvedli nároky na to, co za pozornost považujeme, protože je nápadné, že v té debatě na veřejnosti se taky velmi často směsují různé pojmy pozornosti, které ať už filozofové, ať už psychologové, jinak poměrně jasně rozlišují.

A navíc je také nápadné, že v nějakém ohledu velmi záhy, v momentě, kdy se vlastně zdůrazňuje, že všichni jsme nepozorní a říkáme, že je to nějaký problém, tak zároveň vlastně implikujeme v nějakém ohledu to, že norma je být pozorný. Jenomže zase vidíme, že filozofové zdůrazňovali už od antiky to, že norma pro člověka je být nepozorný a být pozorný je v nějakém ohledu velký duchovní výkon.

Jenomže my, když si to nastavíme tu normu jako být pozorný a tu nepozornost v nějakém ohledu patologizujeme, medikalizujeme. ADHD je obrovské veřejné téma, a nejenom téma lékařů, ale i marketérů. Protože mi nedávno doporučoval nějaký člověk nějaký nápoj, který působí podobně nebo zdůrazňoval, že působí podobně jako ritalin, to znamená lék, kterým se léčí ADHD.

A až se mi zdá, že se z toho stává takový kulturní mýtus, který jakoby říkal: kromě toho, co už jsem zmínila, to znamená kromě toho, že říká, normální je se soustředit a jestli se neumíte soustředit, tak jste nemocný, tak také jakoby implikoval, že dříve se tedy lidé lépe soustředili, víc se soustředili a prý to má také plynout z velmi robustních studií. Na to se chci také podívat.

Ale když se podíváme jenom teď letem světem, tak samozřejmě neschopnost soustředit se je něco, čeho si všímali zkrátka myslitelé i na sobě samých od antiky. Seneka ve svých spisech si stěžuje na vlastní roztěkanost. Blaise Pascal má takový jeden z nejslavnějších citátů z jeho díla. Zní: „Největší problém člověka je, že nedokáže sedět v klidu v pokoji." A Michel de Montaigne si také soustavně stěžuje na svoji nesoustředěnost.

William James, psycholog a filozof 19. století, píše, že pozornost je vůbec vzácná vlastnost. A ostatně on taky formuluje pojem proud vědomí, The Stream of Consciousness, který právě ukazuje, že podstatou mysli je nebýt soustředěná. A vlastně naopak se ptá, co je to za zázrak ta soustředěnost, jo? Protože proud vědomí znamená, že zkrátka vědomí plyne a vědomí má v sobě nějakou rozbíhavost.

Jinými slovy, když se na to podíváme takto, tak stížnost na neschopnost soustředit se zdá být něco, co přirozeně doprovází lidstvo, což ovšem neznamená a nechci to tady popírat, že by se v nějakém ohledu ledacos nezměnilo. My samozřejmě žijeme v jiných podmínkách než antický člověk, ale právě i ty podmínky bychom myslím měli zvážit v situaci, kdy my říkáme, člověk už se dneska nemůže soustředit nebo neumí soustředit.

Protože svět, ten digitální ekosystém, je skutečně takový, že člověka dost často vyrušuje, jo. Dřív visel jeden telefon na stěně nebo stál na stole a byl klid. Byť zase samozřejmě v mnoha domácnostech šla třeba nonstop televize také, ale zkrátka ten digitální svět je zdrojem mnohých notifikací, zpráv, upozornění a to samozřejmě rozptyluje, ale to ještě neznamená, že bychom byli neschopni se soustředit. Může to také znamenat, že svět, v kterém žijeme, je opravdu v tomhle ohledu náročnější.

A jo, je to jako kdybychom dali někomu batoh kamenů na záda a řekli mu: „Běž!" A pak bychom ho srovnávali s člověkem, který ten batoh na zádech nemá a tvrdili bychom, že ten člověk, který má batoh na zádech, neumí běžet, jo? Ne, on umí běžet, ale jenom se hůře adaptuje nebo v tom výkonu se zrcadlí to, že má podstatně horší podmínky.

A když jsem mluvila o tom digitálním ekosystému, je také nápadné, že máme sklon v těch veřejných debatách pozornost velmi psychologizovat a intelektualizovat. To znamená říkat, že je to vlastně výkon nějakým ohledem duševní nebo intelektuální, který velmi často nespojujeme s lidským tělem, jo. Je to skutečně v nějakém ohledu intelektuální výkon.

A samozřejmě v situaci, kdy se potom promění svět a vy najednou musíte pracovat celý den u stolu, u počítače, u knih, celý den máte sedět, tak pozornost je skutečně velmi náročná disciplína. A tehdy sice pozornost je náročnější, ale není to tím, že bychom se přestali soustředit, ale tím, že na tu pozornost je kladen podstatně větší nárok.

Stejně tak, když děti musí sedět celý den ve škole, tak je podstatně větší nárok kladen na pozornost, než v dobách, kdy běhaly venku nebo pracovaly na poli. A tím netvrdím, že mají jít spát. To netvrdím, ale zkrátka jenom říkám, že velmi málo reflektujeme ty proměněné situace a potom si myslím, že tomu problému nemůžeme ani porozumět.

A také si můžeme všimnout toho, že z nepozornosti se stávala takový nový typ obezity, kdy obezitu máme sklon často moralizovat. To znamená říkat, že je to slabá vůle nebo nějaký skutečně problém toho člověka, že není schopen se hýbat. Podobně mám dojem, že podobným směrem jdeme aktuálně na pozornost, kdy byť samozřejmě obezitu už také zdůrazňujeme, že je to velmi často biologický nebo zdravotní problém, tak stejně tak jdeme vlastně na tu pozornost způsobem, že výkon podává jenom soustředěný člověk.

A když teďka odhledím od toho, že samo o sobě je možná ta moralizace problém, tak si zároveň je třeba taky říct, že mnozí filozofové zdůrazňovali, že to ale není vůbec pravda, že jaksi ať už romantici, a nebo potom i Sigmund Freud, připomínali, že mnoho těch nejdůležitějších věcí člověka napadá právě tehdy, když jako nepracuje, usilovně se nesnaží přinutit se soustředit, jako ono znásilí na sobě samém.

To znamená, že když se teďka budu soustředit, abych se soustředila, tak z toho pravděpodobně také nic moc dobrého, nebo se chemicky ještě nějak opracuju. Z toho možná taky nic moc dobrého nevznikne. Ale zkrátka, že jo, Nietzsche říká, všechny moje knihy jsou vychozené.

Peripatetici chodili jaksi při debatách soustavně a aby tím jaksi aktivovali svoje tělo a tím aktivovali také svoji mysl. A to jsou ještě dvě důležitý věci, jo?

Jedna věc je, že skutečně nás něco může napadnout, to podstatné právě tehdy, když nejsme plně soustředěni na něco přijít. Často záměr prostě plaší myšlenky.

Takže to jsou takový ty momenty, že při běhání vás něco napadne, ve sprše vás něco napadne, nebo taky na hranici spánku a bdění. To je jedna věc.

A pak ta druhá věc s tím pohybem. To je také zajímavá věc, že dokud samozřejmě člověk pracoval primárně fyzicky, a nebo ne primárně, ale dokud ještě fyzická práce byla běžnou součástí života, tak ten problém s pozorností taky nebyl tak velký, ne?

Možná proto, že jsme nepotřebovali pozornost, ale spíše možná, když řežete dřevo cirkulárkou nebo motorovou pilou, nebo jenom když sečete trávu, tak potřebujete mít pozornost, protože byste si jinak ublížili. Takže možná, že ta pozornost zase je v nějakém ohledu větší. Ale to mnozí filozofové zdůrazňují, že zkrátka právě to, co jsem už zmiňovala, pozornost není jenom intelektuální záležitost, ale když si nepomůžeme tělem, tak vlastně nemůžeme být soustředění. Právě v těch fyzických výkonech se ta soustředěnost váže na tělo a na to, že nějakým způsobem obýváme prostor, který s kterým také musíme spolupracovat.

A k tomu se právě chci dostat. V závěru se chci dostat v podcastu, nebo ne úplně v závěru, v nějaké polovině, k velmi pozoruhodnému mysliteli, který vystudoval fyziku, potom vystudoval politickou filozofii. Jmenuje se Matthew Crawford. Zároveň ale vždycky ho zajímaly motorky, které si sám opravoval, renovoval. V určité fázi se odloučil od svého akademického zaměstnání a odešel, vlastně založil si vlastní opravárnu motorek. A k tomu napsal opravdu krásnou knihu o tom, co to vlastně znamená pozornost. Pozornost nezačíná tehdy, když si sednete ke stolu a vnitřně se tak sfackujete a řeknete si, že teďka budete hodinu psát a neklikneš na nic jiného. Ale zkrátka pozornost vzniká tehdy, když se ocitáme ve světě, který nás přesahuje nějakým zájmem, kterým když jsme taženi do toho světa, který chceme utvářet.

A možná právě tento svět, v digitálním světě, který je nám nějakým způsobem stále po ruce, máme ho snáze po ruce, snáze ho vypínáme, tak vlastně tento svět nám klade menší odpor a my jsme právě proto méně pozorní.

A skončím u takového krásného pojmu, kdy on zdůrazňuje, že pozornost není o disciplíně. Pozornost není záležitostí vůle, ale pozornost je záležitostí erotiky.

Tak se na to pojďme podívat. Ale začnu ještě výzkumy pozornosti.

Ty výzkumy pozornosti, když se na to podíváte tak nějak z dálky nebo schématičtěji, je můžeme rozdělit do dvou takových základních okruhů nebo dvou typů.

Na jedné straně jsou myslitelé nebo badatelé, jako třeba Gloria Mark, která ve velmi slavné studii ukazuje to, jakým způsobem se mění naše pozornost. Ale důraz je na to měnění, ne, že by jako zanikala. Mění se naše pozornost tehdy, když multitaskujeme. A multitasking je skutečně něco, co náš svět pravděpodobně proměnilo.

Byť zase vím, že existovaly, u nás to teda nikdy tak nebylo, ale už v mém dětství existovaly domácnosti, kdy televize opravdu jela od rána do večera jako nějaká kulisa, při níž se všechno další odvíjelo, což dobře, to možná není úplně multitasking, ale je to nějakým způsobem permanentní rozptylování, které ale dneska se mi zdá, že systematicky včloňujeme do svého života, když při různých aktivitách, ať už je to řízení, ať už je to nějaký typ práce, ať už jsou to domácí práce, zkrátka třeba posloucháme ty podcasty a tím se nám může tříštit pozornost. Tříštění pozornosti je důležitý pojem.

Tak a potom samozřejmě někteří badatelé ukazují, že takto roztříštěná pozornost je méně výkonná. Ale dobře, zase se na to můžeme podívat. To je zase otevřené k interpretaci, protože já třeba multitaskuju taky. Zcela typicky se aktuálně učím španělsky a vždycky dělám to, že když si dělám nějaká gramatická cvičení, která píšu rukou, tak si k tomu pouštím podcasty, nebo si vypisuju slovíčka a pouštím si k tomu podcasty.

Ti badatelé by mi mohli říct, dobře, to není tak účinné, jak by to mohlo být. Buď si poslouchejte samotný podcast, nebo si dělejte jenom tu španělštinu.

A teďka kdyby měřili skutečně můj výkon při poslouchání podcastu při španělštině, nebo zvlášť jenom samotnou španělštinu, tak by možná skutečně zjistili, že jenom když dělám španělštinu, tak je můj výkon větší. Jenomže mě to takhle víc baví. A protože mě to takhle víc baví s tím podcastem, tak to možná dělám častěji, než kdybych dělala jenom tu španělštinu.

A to znamená, že v dlouhodobém horizontu si myslím, že je můj přístup efektivnější, než když bych to takhle oddělila. A možná já bych si ten podcast nepustila, že jo, jen tak. Možná bych si sednula, koukata do zdi a poslouchala podcast. A takže možná bez toho, kdybyste si zakázali multitasking, tak byste zase spoustu věcí vůbec nedělali. Bez ohledu na to, si myslím, že i toto není tak jasné, jak se na první pohled jeví. Že když multitaskuju, tak je to vždycky horší. Z dlouhodobého hlediska nemusí být. A aspoň já takovou zkušenost nemám.

A potom Gloria Mark může ukázat něco, co mnohé studie vlastně ukázat nemohly, nebo co je v nějakém ohledu podstatný argument pro neurovědce nebo psychology. Gloria Mark se mohla zaměřit na data z toho, jakým způsobem užíváme počítač. A tam se dalo ukázat, že před 20 lety lidé trávili více času na jednom digitálním úkolu, než dneska.

To znamená typicky – když si dneska otevřu, nevím, Word a začnu psát nějakou esej – tak dnešní člověk e rychleji odběhne do mailu nebo rychleji odběhne na sociální sítě, než zkrátka člověk před 20 lety.

A to skutečně může snížit efektivitu, ale k tomu se dostanu později.

Myslím si, že klíčová otázka je, jestli má ten člověk tu schopnost vrátit se.

Jestliže má člověk schopnost rychle se vrátit a zase se do toho ponořit, tak si myslím, že to nemusí vadit.

Problém mají potom lidé, kteří skutečně nemají kontrolu nad svou pozorností v tom smyslu, že by byli schopni se vrátit.

To je jeden typ výzkumů – takzvané tříštění pozornosti.

A druhý typ výzkumu vlastně monitoruje ten digitální ekosystém. Ty nejsou, zdá se mi, až tak věda v uvozovkách, protože se zkrátka řekne, že v tom digitálním prostředí je mnoho vyrušujících elementů a vyrušování vyrušuje, a když jste vyrušení, tak potom podáváte horší výkon.

A to je právě přesně to, o čem jsem hovořila.

Z toho samo o sobě neplyne, že máme horší schopnost pozornosti, ale že máme více překážek, které zasahují naši pozornost.

To jsou základní směry, v kterých se hledá a ještě se budou hledat odpovědi, pokud se týče těch výzkumů.

Ale už jsem několikrát řekla slovo pozornost a vůbec není jasné, o co se jedná.

Ani vlastně často v těch studiích není jasné, co se teda vlastně označuje jako pozornost.

Je to taková sokratovská otázka. My víme, dokud se nás nikdo nezeptá, co to je pozornost, tak víme, co je to pozornost. Jakmile se nás někdo zeptá, tak začneme koktat.

V každém případě můžeme z hlediska psychologického říci, že rozhodně neexistuje nějaká jedna veličina pozornosti.

Já bych chtěla rozlišit tady tři typy základní. Myslím si, že mám tři typy. Uvidíme. Ne, čtyři typy.

Nejprve je to selektivní pozornost.

Selektivní pozornost je schopnost vybrat si jeden podnět a ostatní ignorovat. Selektivní pozornost je klíčová pro naše přežití, ale i pro schopnost formulovat nějaké koherentní já.

Když to řekneme fenomenologicky, tak selektivní pozornost znamená: když na ulici poznám známého, bavíme se, tak já odfiltrovávám všechno ostatní. Kdybych toho nebyla schopna odfiltrovávat všechny ty hluky a zaposlouchávala se do cizích rozhovorů, tak bych se s druhým nemohla bavit.

Kdybych nebyla schopna odfiltrovávat leccos i déledobě, tak bych nedala dohromady ani nějaké koherentní já, třeba ani autobiografickou paměť.

V tomto ohledu psychologové zdůrazňují, že selektivní pozornost vzniká někdy kolem druhého, třetího roku, když se dítě učí mluvit, začíná zacházet s jazykem a tím také získává větší odstup od přítomnosti, od empirické skutečnosti. S tímto odstupem vzniká možnost selektivní pozornosti a také formulace toho, kým jsem vlastně já.

To je typicky ale něco, co ty studie samozřejmě neměří, ne? Todle není primární pozornost, kterou bychom my měli na mysli, když říkáme, že pozornost klesá. Byť i tato selektivní pozornost se může proměňovat napříč věkem.

Samozřejmě o selektivní pozornosti, protože je tak důležitá pro konstituci lidského já, píšou filozofové pomalu od antiky.

V nějakém ohledu můžeme říci, že i schopnost stoické apatie je selektivní pozornost. Musíme vybrat to, co je v naší moci, a na to se zaměřit, a to, co není v naší moci, to odfiltrovávat a netrápit se tím.

Nebo třeba i s emocemi – s jakou emocí nemůžeme nic dělat, ale nemusíme být vůči ní citliví.

Samozřejmě s tělesnými procesy – my se musíme trošku odpoutat od toho, že neustále nám není dokonale dobře, skoro nikdy. Vždycky je nám trošku zima, trošku blbě, trošku jsme unavení. I todle musíme odfiltrovávat.

Když jsem zmiňovala, že na selektivní pozornost mohou být kladeny různé nároky, tak krásným příkladem je Georg Simmel, sociolog a filozof, který na počátku 20. století formuloval pojem blazeovanosti pro městského člověka.

Člověk začíná žít ve velkých městech, v moderních velkých městech, a za jeden den potká tolik lidí, co jindy, jako vesničan za celý život. Aby se ne jen nezbláznil, ale vůbec byl schopen něco vnímat, tak se musí hodně uzavřít, protože zkrátka to uzavření je podmínkou otevřenosti. Kdybychom vnímali všechno, nakonec bychom nevnímali nic, protože bychom se rozpuštili v tom velkoměstě.

V tomto smyslu říká, blazeovanost je vzdělaná lhostejnost pro člověka, který chce zůstat při vědomí ještě i v tom ruchu velkoměsta.

U selektivní pozornosti je ještě možná jedna zajímavá věc, kterou krásně ukázal Nassim Taleb ve své knize Antifragility. Ukazoval tam, jakým způsobem některým lidem vyloženě dělá dobře, když pracují v rušných místech nebo v kavárnách.

Teď se badatelé zaměřili na to, jestli je to třeba klam – prostě nechtějí být sami a myslí si, že tam udělají víc práce, ale ve skutečnosti je to třeba nějaká psychologická úzkost.

Ale překvapivě se ukázalo, že nejenom to, že někteří lidé to skutečně vyžadují, ale že zkrátka lidem pomáhají neideální podmínky pro to, aby se soustředili, protože je aktivují.

V momentě, kdybyste měli ideální podmínky – všude ticho, klid, ideální počasí, teplotu – tak vlastně pozornost nemá, jakým způsobem se aktivovat. Zatímco když máte drobný neklid, drobné nepohodlí, drobný ruch kolem, tak je to něco, na co se ta pozornost zarazí a kde se stimuluje.

A to je myslím docela zajímavé, protože tam Nassim Taleb říká, že byly dělány výzkumy toho, jakým způsobem vnímáme mluvčího nebo přednášejícího.

Říkal, že lidé u mimořádných přednášejících, kteří opravdu jsou dokonalí – nemají chybičku, krásně vyslovují, jsou skutečně jak televizní moderátoři – si pamatují méně z jejich projevů než od lidí, jejichž projev není špatný, ale není dokonalý. Je tam něco, co trošku vadí a co vlastně drží tu pozornost.

A tady jsme už u strašně důležitého bodu, ke kterému já se neustále budu vracet, že my jsme nesmírně subjektivizovali tu pozornost a jakoby jsme jí odpoutali od toho vnějšku, jakoby na něm nezáleželo, jako bychme chtěli po lidech, aby se prostě osm hodin byli schopni soustředit tu na daňové přiznání, tu na filozofický text, tu na seriál, ale zkrátka tímto způsobem to nefunguje.

Vždycky se musíme ptát: proč? Jestli ten objekt, na který se ti lidi mají dívat, možná taky za něco stojí nebo ne.

Jo a co vlastně oslovuje tu pozornost, což neznamená, jako že ty lidi bavit, protože to taky může být docela velmi velmi ubíjející, ale k tomu se ještě dostanu.

Tak to je první pozornost – ta selektivní pozornost.

Pak máme tu trvalou pozornost, nebo sustained attention. To je ta sustained attention, která se typicky měří v digitálním věku a o níž se hovoří, že se zkracuje.

Eh je to tedy schopnost udržet pozornost u daňového přiznání, filozofického textu, filmu, složitějšího argumentu.

A tady v této souvislosti se jako říká, že ta pozornost upadá. Lidé nejsou schopni číst knihy, nejsou schopni se dívat na film, neposlouchají si navzájem.

Eh problém je, že zase my můžeme říct, že ta pozornost není kdoví jak jaká v digitálním světě, ale už nemáme srovnání s minulostí.

Třeba otázka je, kdy by to mělo být, kdy ty lidi opravdu hodně četli ty knihy a všichni byli začteni odpoledne do třiadvacáté hodiny do nějakých knih – já nevím, třeba v padesátých letech, ale my zkrátka toto srovnání nemáme, nebo šedesátých, osmdesátých. My toto srovnání nemáme, museli bychom mít nějaké stejné podobné společnosti, ale právě nám se tak proměňoval svět, proměňovala se média, že vlastně toto srovnání vůbec nedává smysl.

Jednak je třeba říct, že dříve, jo, velmi často ta neschopnost přečíst knihu, vlastně je takový varovný signál lidstva, které se přestává soustředit.

>> Děkujeme, že posloucháte podcast Pravda neexistuje. Celé znění epizody najdete v rámci předplatného na echo24.cz. Pokud nejste předplatiteli Echa, můžete si podcast předplácet samostatně na platformě forendors.cz. Děkujeme.