EURODŽUNGLE s Ondřejem Dostálem

[hudba] Dámy a pánové, zdravím vás u Eurojungle s Ondřejem Dostálem.

Dneska u Eurojungle předtáčené. Eh, tentokrát ne z důvodu na mojí straně a na straně studia, neboť celá příprava, aby bylo jasno, je poměrně náročná záležitost technicky, a ve středu budou oba naši kolegové, kteří se starají v pražském studiu o to, abychom vysílali, mít jiné povinnosti.

Eh, což mě ale umožňuje podívat se s vámi dnes – je pondělí – tady v Bruselu, pozdě večer – na některé detaily z mezinárodní i domácí politiky a také si říct některé věci k podcastům, které nyní nepřítomná Hanka vysílala v posledních čtyřech týdnech.

Já jsem jel nejdřív ze Štrasburku do Bruselu z toho důvodu, že jsem se zde setkal s pakistánským ministrem životního prostředí, a pak jsem ujížděl zpátky do České republiky, kde jsem měl některá setkání na právnické fakultě.

Měl jsem tedy dost času poslechnout si svobodný trh, což vám doporučuji. E tímto na něj dělám reklamu a budu z něj citovat.

Nicméně, proč jsem se minulý týden setkal jako český europoslanec s pakistánským ministrem životního prostředí? Je to z toho důvodu, že v regionu, který je pro svět velmi důležitý – to znamená mezi Indií, Pakistánem, Čínou, Bangladéšem – tam, kde je Bangladeš, tak teď vypouká obrovská válka, nebo skoro válka.

Naštěstí zatím se ještě horká válka nerozpoutala, zatím jen hrozby o vodu. Záležitost, která by nám možná přišla nepodstatná – my jsme zvyklí, že řeky tečou, e, že i když je velmi sucho, tak konec konců vždycky si zahrádku něčím zalejeme, něčím pokropíme – i když v poslední době i to začalo být problém.

Ale toto je mnohem větší problém ve světě. A jestli se bojíme migračních vln či velkých, skutečně velkých válek, tak toto bychom neměli úplně ignorovat.

E, kdybyste měli před sebou podobný globus, který já mám za sebou, a nebo pokud si to pamatujete ze zeměpisu – který já jsem měl jako maturitní předmět na střední škole – tak si představíte, jak vypadá asijský subkontinent.

Eh, jedna z řek eh teče, řekněme, nalevo od Indie. Eh, tam vidíme řeku Indus, eh, která má několik přítoků z hor, které jsou jakoby nad Indií a nad Pakistánem.

A druhá významná řeka je Brahma Putra, která se stáčí z Číny do Indie a pak dolů do Bangladéše.

A u obou řek teď vzniká veliký problém s přehradami. Protože když postavíte přes řeku přehradu a odvedete tu vodu někam jinam, tak ti, kteří na ní dosud byli závislí, tak mají obrovský problém.

A Indie se teď dostala do velkého sporu s Pakistánem, protože to vypadá, že přestali úplně respektovat smlouvu o řece Indus z roku 1960, která říkala, že řekněme tři přítoky a Indus sám patří eh Pakistánu, pakistánským zemědělcům, pakistánské hydroenergetice a ty zbylé tři patří Indii.

Nicméně, Indie, která je nahoře po proudu, eh, si tam postavila v podstatě přehradu, která by odklonila eh tu vodu někam jinam a to je v podstatě do těch svých krajů, e, což by způsobilo obrovskou katastrofu, okamžitý hladomor a patrně migrační vlnu.

Takže to je něco, proč se musíme i o řešení těchto konfliktů zajímat.

Ale protože samozřejmě každý má nad sebou ještě někoho dalšího, tak Indie sama má nad sebou Tibet, Čínu, která tam ten zákřiv Brahma Putry – respektive respektive těch jejich zdrojů – chce přehradit obrovskou přehradou, přehradou, která by dala Číně energie v rozsahu zhruba 30 Temelínů.

Obrovský výkon eh vodní elektrárny. Bylo by to největší vodní dílo na světě, ale patrně by to utlumilo ten tok, na kterém je závislá, řekněme, na mapě napravo ta východní část Indie a posléze možná i Bangladeš.

Čili je důležité, aby ty velké státy se mezi sebou nějak dohodly, protože ve chvíli, kdy ten nahoře zastaví vodu tomu, kdo je dole, e, tak tím může vytvořit obrovskou katastrofu humanitární, včetně tedy války a migrační vlny, a taky obrovských ekologických katastrof, protože když teď přestane téct voda eh z shora ta sladká, tak zespoda do delty – do té doby úrodné – vteče voda mořská, e, a jakmile to tam zasolí, tak už tam nic nevyroste.

Čili záležitosti, které zná možná ze suchých let každý zahrádkář a občas na ně třeba trochu nadává, že by mohlo zapršet, tak pro miliardy lidí v Asii jsou záležitostí života a smrti.

My se tady taháme o to, jestli na Donbase povede hranice jako tímhle nebo tamtím okresem, ale toto jsou skutečně záležitosti, které mohou mít na světovou populaci mnohem horší dopad, než třeba i středně velká válka.

Takže to jsem byl dělat v Bruselu.

Eh, nicméně e říkal jsem vám to proto, že jsem měl dostatek času poslechnout si svobodný trh.

Eh, a tam jsme se mimo jiné doslechli spoustu zajímavých věcí o regulaci, e, o tom, e, zda prosperita je něco, k čemu se dá proregulovat.

A k tomu jsem měl projev minulý týden ve Štrasburku.

Poprosím o první otázku, o první obrázek.

Eh, neboť jsem citoval známý film Pomáda. Eh, možná ho znáte ze, eh, jo, krásný, krásný muzikál. To je původně ze Spojených států.

Proč jsem ho citoval? Protože v jeden moment tam ty kluci kolem toho Travolty e seženou nějaký vrak auta a dají ho do kupy a je kolem toho ten krásný e ta krásná písnička, Lightning.

A my v Evropském parlamentu jsme teď projednávali direktivu nebo regulaci, která se jmenuje eh Circularity of Vehicles, která má za smysl, aby se auta více opravovala a méně vyhazovala, aby bylo méně odpadu.

Ale bohužel to udělali úplně hloupě. Eh to znamená, že auta se budou opravovat spíše méně.

Jak je možné, že se to stalo?

Evropská unie má obrovský problém s tím, že když si koupíte auto, e, tak byste se ho potom mohli nějakým způsobem nelegálně zbavit, jo, třeba ten vrak vyvézt, nebo to auto, které už prostě u nás provozovat někdo nechce, tak ho vyvést do nějakých třetích zemí, jo.

A oni si tady jako říkali, tohle je strašný problém, my se je tady snažíme ekologicky likvidovat, nutit průmysl, aby platil za to, že se ta auta budou eh draze likvidovat.

Ale ono by se to obcházelo tím, že se ta auta vyvezou, když už budou mrtvá, prostě do nějaké země, třeba někam na Balkán nebo na Ukrajinu nebo podobně.

A aby se tomu zabránilo, tak se vytvořil obrovský sledovací systém, který dopadne na každého motoristu, zvlášť když má starší auto.

Protože pokud úřad prohlásí to auto za vrak, eh, za end of life vehicle, eh, tak ho nepůjde ani dost dobře prodat na díly, ani ho nechat někam odvízt, jo.

Prostě se s ním bude muset naložit velice byrokratickým způsobem.

To znamená, že to, co do nedávna fungovalo — člověk prostě potřeboval starší díl na svoje ojeté auto, tak prostě navštívil vrakoviště, kde se to dalo rozebrat z nějakých jiných aut — a bylo možno dát do kupy to vozidlo podobně jako to dávali do kupy ti kluci v té Pomádě, kde koupili prostě za pár dolarů prostě nějakou voje­tiny a pak to sešili čím to šlo, a udělali z toho celkem pěkné auto, se kterým pak vyhrál ten Travolta ten závod. A jako i mimo jiné díky tomu se do něj zamilovala ta holka, ne ne kvůli tomu, ale prostě byly tam ty vztahy mezi těma muži a ženami. Protože ty holky, když viděly, že to ty kluci umí spravit, tak je měli radši. Kdo neměl auto, tak byl totální loser, což bylo dobře, protože ty kluci dělali něco užitečného.

Neflákali jako dnešní mládež mobily, ale učili se v té garáži prostě dávat do kupy věci. A díky tomu se z nich později třeba stali vynálezci nebo inženýři — aspoň z některých z nich. Ale z některých z nich, jak pracovali s tou jednoduchou technikou, tak pak začali vynalézat složitější věci, protože když umíte to jednoduché, tak přirozeně máte nápady.

Kdežto když si tyhle věci nezkusíte, nedostanete se k tomu, že si budete stavět z vraku něco, co aspoň trošku pojede, tak je mnohem menší pravděpodobnost, že se k té technice dostanete.

Takže proto jsem přednesl ve Štrasburku tenhleten projev.

Pojďme si ho pustit.

>> Dobrý den, navážu na kolegu. Pamatujete na film Pomáda s Travoltou, jak tam kluci dávali dohromady to auto? Tak přesně tohle už podle vašeho nařízení nepůjde. Z toho vraku, co tam opravují, se nestane napomádovaný blesk, ale End of Life Vehicle — vozidlo na konci životnosti — a bude muset být zlikvidováno na náklady firmy Ford. Sandy dá Denemu kopačky a ti kluci, kteří by se třeba improvizací v dílně naučili technice a stali se jednou vynálezci nebo inženýry, se nenaučí nic a budou muset jít pracovat na Evropskou komisi.

Nařízení o cirkularitě je typický produkt Evropské unie. Mysleli jste to dobře a dopadlo to jako vždycky. Díly ze starých aut se budou používat méně, ne více. Bude s tím tolik papírování, že se na to každý vykašle. Kvůli posedlosti chybějícími auty uvalíte na motoristy i na firmy tolik povinností, že vás proklejí a z lidí od aut naděláte euroskeptiky.

Poučení: Pokroku se nejde proregulovat. Proto budu hlasovat proti a apeluji na vás: Jestli chcete, aby se více opravovalo a méně vyhazovalo, omezete stávající regulaci na minimum — skutečně nezbytné k bezpečnému provozu.

Děkuji.

>> Dámy a pánové, tomu nařízení o cirkularitě vozidel se budeme ještě věnovat, protože skutečně z toho bude hodně bolesti.

Vypadly z toho alespoň některé největší kraviny. Do nedávna se spekulovalo o tom, že by opravdu stará auta — a my máme průměr stáří aut 16 let v České republice — by musela dvakrát čistěji na technické kontroly, což by byl obrovský problém jak pro motoristy, tak i vlastně pro ten personál, protože prostě na to nejsou lidi. To je strašné aut, které by si museli zkontrolovat. Tak tenhle nápad naštěstí dočasně padl, ale je tam spousta dalších, které vytvoří obrovské množství byrokracie.

A toto je problém, protože to nejsou věci, které by se státům promítly přímo v jejich rozpočtech. To jsou peníze, které se přenesou na lidi. A tohle je problém, protože to jsou skryté daně, které činí náš život méně příjemným, dražším. Věci, které jsme předtím mohli dělat bez problémů, nyní musíme prostě platit za to, že můžeme pomalu dýchat, nebo žít za to, že si uděláme věc předtím jednoduchou. Na každou blbost prostě musí být papír, a toto právě Evropu zabíjí.

Je to tisíckrát nic, které se pak promítá v té nízké schopnosti konkurovat s třeba zeměmi, kde tyhle věci nejsou. A tady se dostáváme k tomu, co jsme měli — volný trh, kde byl regulace jako jed.

Poprosím jenom o ten obrázek, abychom se podívali, jak který z nich to byl. Týkalo se to i umělé inteligence. Já si vám dovolím vám to doporučit si pustit.

Nicméně si tady zapolemizuji s jednou věcí. Podívejte, jsou zase situace, kdy mohou vést tržní síly — respektive pokřivené tržní síly — k tomu, že se vytvoří něco velmi škodlivého. A to jsou zrovna situace, které by se mohly stát u neregulované umělé inteligence, protože za předpokladu, že ji kupují armády, kupují ji vojáci, tak jak správně varoval papež Lev 14., mohlo by snadno vést ke zneužití té technologie. Třeba k programování robotů nebo dronů, kteří by v prvním kroku nahradili vojáky, ale v druhém případě by už byli schopni v podstatě likvidovat kohokoliv, kdo se vzepře těm, kteří je vyrobili a kteří jsou jejich páni. A časem bychom se dostali od totalitní společnosti do něčeho, co popisoval Karel Čapek v RUR — něco, co bychom nechtěli.

To znamená, že některé nápady je potřeba hlídat, aby se neděly. A zrovna zneužití umělé inteligence je něco, v čem jsem velmi na straně toho, co píše papež Leo v té encyklice Magnifica Humanitas — krásná lidskost. A je to něco, co musíme chtít zachovat.

Je ještě jedna věc, která je možná spíš selháním trhu nebo selháním ekonomiky. Beru to a dávám to do diskuse jako polemickou záležitost.

Současná západní společnost je řízena obrovskými korporacemi. Za nimi ale nestojí nějaký ďábel, za kterými stojí hromada manažerů, kteří mají na konci dne až po ty nejvyšší motivaci, aby v daném kvartále nebo v daném půlroce udělali co největší zisk pro sebe, pro akcionáře. Respektive když vytvoří zisk pro akcionáře, tak v takovém případě oni dostanou největší bonusy. Co bude za 10, za 20, 30 let s tou firmou nebo se společností jako celkem? To je za nula bodů pro ně. To je nezajímá.

A pokud vytvoříme motivace těm, kteří řídí ty obrovské korporace — těžko říct, jestli vůbec lze mluvit o podnikatelích — aby je zajímalo jenom to, jak se rychle vyspekuluje za čtvrt nebo půl roku, ale nezajímá je, co ta firma bude dělat za 10 let nebo co bude dělat společnost, tak v takovém případě nebudete mít podniky baťovského střihu. V takovém případě budete mít naprosto bezcitné, škodlivé podniky, které budou obrovskému mocné a nepůjde je zastavit.

Ale bohužel to se právě teďka stalo na západě. A právě nedostatek zájmu, nedostatek nějakého korektivu ze strany občanů — co ta ekonomika dělá a co dělají ti velcí hráči — vedlo k podobnému efektu, který se stal. Jestli jste četli Malého prince, tak tam majitel toho malinkého asteroi­du si tam nechal předůst ty baobaby, včas je neplel, a oni mu ten jeho asteroid roztrhali. Možná znáte ten příběh.

A stejně tak, když se nechají přerůst některé korporace nad moc samotných států, tak potom řídí tu společnost, ale způsobem, který se zájmy lidí nemá nic společného.

A já jsem přesvědčený, že určitou kontrolu je ta společnost, kterou tvoříme my všichni jako lidé, kmen Čechů, případně i jiných národů. Ta kontrola té společnosti, tedy nás nad tím, co se děje, by měla být zachována.

A to je důvod, proč možná jsem trošičku víc levičák než jiní kolegové. Aby bylo jasno, protože jsem přesvědčený, že důležitý je prospěch lidstva jako celku a jednotlivých národů, aby si udrželi kontrolu nad vším, co se děje nad jejich územím. A tomu za určitých okolností musí ustoupit i ten, řekněme, neregulovaný trh.

Ale dávám to jako takový bod do debaty.

V tomtéž svobodném trhu byl citovaný jakýsi mladý chlapec, který má jet studovat na Oxford. Těžko říct, jestli tam dostane nejlepší vzdělání teďka nebo spíš se z něj stane OK. A on říkal, že ekonomie prostě vlastně ho neinspiruje, protože nemůže dost pomáhat skrz ekonomii lidem, a že mezinárodní vztahy, že diplomacie prostě mu nedává dost svobody a že chce studovat lidská práva.

No, jako hodně štěstí, protože lidská práva na mezinárodní úrovni na konci dne stojí a padají právě mezinárodní ekonomikou a právě s diplomací nebo s politikou, protože to, jestli nějaká práva, lidská práva, třeba azylové zákony budou nebo nebudou platit, případně do jaké míry, na konci dne záleží na dohodě státu.

Neexistuje žádný světový policajt, který by mohl přinutit stát, aby neodstoupil od smlouvy, kterou uzavřel se státy. Nikdo nemůže zabránit České republice, aby odstoupila od smlouvy o migraci, od mezinárodních smluv o migraci, o azylu. Nikdo nemůže zabránit České republice, aby vystoupila z libovolné aliance nebo unie.

A proto na konci dne i celý ten koncept, řekněme, práv, ať už nadnárodních, lidských, jakýchkoliv jiných, tak stojí a padá s tím, na čem se státy dohodnou. A to na konci dne stojí a padá s tím, co je výhodné pro ty jednotlivé státy ekonomicky.

Jsou zde několik přístupů, co si o tom myslet.

Jeden říká, že toto je přístup velmi cynický a že vlastně jsou nějaká práva, která tak nějak jsou daná bohem nebo nějakou jinou nadpřirozenou entitou a že vlastně nikdo s nima nemůže nic udělat, že prostě jsou axiom, něco, od čeho se ustoupit nedá.

Bohužel, možná díky bohu, není to pravda.

Proč? Protože kdyby to bylo tak, že si někdo vymyslí, že určitá práva platí a nemůže je změnit ani vůlí všeho lidstva, a nebyla to zrovna dobře vymyšlená práva, tak by to asi nebylo dobře, jo?

A společnost se mění a to, co platilo před dvěma nebo třemi sty lety, nemusí ve všem platit dnes.

A právě proto je důležité, aby určitá změna, určitý pokrok byl možný a aby jednotlivé státy si mohly zkoušet, co jejich dané civilizaci vyhovuje a co ne.

A k tomu se váže ten druhý přístup, který říká, že ta státní svrchovanost, možnost rozhodovat o tom, co se děje na daném území těmi lidmi, kteří tam bydlí, že je správná.

A možná se tím můžeme vrátit k tomu tržnímu, k té tržní debatě, protože i tak vzniká vlastně soutěž mezi jednotlivými státy, kdy jedny to dělají tak, jedny onak, a pak se jedna cesta ukáže lepší a druhá horší.

A ti, kteří se dají na tu lepší cestu, tak jsou inspirací pro ty, kteří jdou tou horší cestou, a ti, kteří si vybrali tu horší, tak se pomalu přizpůsobují té lepší.

Kdežto kdyby byla jedna nadiktovaná v celém světě, tak by to vedlo k všeobecné degeneraci.

Proč je to důležité pro nás? I my se musíme učit od, řekněme, jiných civilizací a dívat se, co tam funguje, a naopak jim nabízet to, co funguje u nás. Ne, aby to nutně převzali, ne nutně jim to nutit silou, ale aby se podívali, že to třeba není úplně špatný nápad.

A toto nejlíp ze všeho vede právě k míru a největší možné prosperitě v rámci světa.

A protože na konci dne je vždycky dohoda levnější než válka, tak i proto na konci dne to mezinárodní právo má smysl. Na konci má smysl, aby se Čína, Indie, Bangladéš a Pakistán férově rozdělili o tu vodu, která jim tam teče z toho ledovce.

Ale k tomu nestačí jenom právo, nestačí jenom někoho zažalovat, aby to udělal, ale je k tomu důležitá i diplomacie, aby se lidé dohodli, a je k tomu důležité i porozumění ekonomii, aby věděli, že pokud se dohodnou, tak to na konci dne pro všechny bude lepší.

A toto si myslím, že by mělo být základem těchto našich oborů.

Nicméně dále ještě k dalšímu sdílu, který byl v Svobodném trhu, kde se mluvilo o zlatě a možná jste tuto kauzu zaznamenali také. České zlato se nenachází v českém sklepě, ale v londýnském sklepě.

Jsou možná dobré důvody, proč tomu tak má být, ale jsou i dobré důvody, aby to tak nebylo.

Já bych k tomu jako právník měl jednu glosu. Prosím o ten obrázek.

Já nejsem úplně přesvědčený, že by jakékoliv zlato, které má sloužit jako rezerva, mělo být plně v zahraničí.

Proč? Kvůli starému právnímu učení, starému právnímu principu, že držba je 90 % vlastnictví.

Pokud nad něčím nemáte fyzickou kontrolu, tak si nemůžete být jistí, že za určitých okolností o to nepřijdete.

Bylo citováno i ve Svobodném trhu to, že důl nejde ukrást. Ono i důl jde ukrást, ale ještě mnohem snadněji než důl. Jde ukrást či si přivlastnit či znárodnit zlato nebo drahé kovy, které se nacházejí na území jiného státu.

Pokud máte to zlato u sebe, tak by vás museli dobít a fyzicky vám ho sebrat. Pokud ho máte někde jinde, může se vám stát to, co se stalo například Rusku, které mělo své hodnoty v Euroclearu v Belgii.

Jo, a jednoho dne prostě Evropská unie řekla: „Ty je máte zmrazené," a jednoho dne třeba řekne: „Tak už je nemáte."

A podobně může říct i Velká Británie: „Podívejte, my už se s vámi nekamarádíme, a proto vaše zlato je od zítřka naše zlato. Případně vaše zlato nepatří vaší řádně zvolené vládě, ale nějakým učistům, které jsme prohlásili za morálnější a lepší, a kterým by to zlato mělo patřit, protože vlastně reprezentují zájmy toho vašeho národa."

Čili všechny tyhle věci jsou možné.

Samozřejmě jsou porušením práva, ale je otázka, jestli to právo někdo vymůže.

A v takovém případě je dobré vrátit se k tomu starému pravidlu získanému zkušeností, že je dobré nejenom vlastnit, právně vlastnit, ale je také dobré fyzicky držet.

Takže já bych se přimlouval za to, aby nějaká ta, řekněme aspoň základní rezerva toho zlata byla na území České republiky se všemi nevýhodami, které s tím, jak bylo správně řečeno, jsou spojeny, protože zlato je ta základní zásoba. A já se přiznám, že i my jako rodina držíme určitý určité penzum zlatých ne slitků, jako nejsme banka, ale pár mincí, aby, kdyby člověk prostě musel běžet, nebo se nastala zombie apokalypsa, tak prostě abychom měli něco, za co si pořídíte prostě základní věci přímo u sebe. Protože to, že to máte v nějaké bance, to je hezké, jo, ale prostě na konci dne víme, jak to bylo v nejrůznějších částech, časech naší historie.

Takže tolik ke zlatu a ještě si dovolím jednu referenci v rámci naší tady delší vysílací doby k svobodnému trhu.

Poprosíme o další obrázek.

Další rána pro důchodce.

Konec televizních a rozhlasových poplatků se nemusí dočkat všichni.

Správně bylo ekonomicky popisováno, jak je to s tím, když sice staří lidé budou mít odpuštěni rozhlasové poplatky, ale aby se tak stalo, tak se musí jít někam odhlásit.

A když to jít se někam odhlásit bude složité, tak ti lidé starší 75 let se vlastně na konci dne neodhlásí.

Jo, to znamená, že nadále ty poplatky budou platit.

Uvědomme si, že mnozí z těch lidí mohou být nemobilní, neschopní používat počítač a tak dále.

Čili toto jsou záležitosti, jak vlastně nesplnit ten vládní slib, že se lidem nad určitý věk ty poplatky odpustí.

Stejně tak se stále patrně, pokud by bylo potom, jak to říká teď hnutí, ano, takže vlastně nebudou odpuštěny ty poplatky rozhlasové a televizní domácnostem, kde nejsou na těch 75 let všichni.

To znamená, že když tam bude dvojice seniorů osmdesátiletých, ale s nimi bude sdílet domácnost třeba dvacetiletá vnučka, tak v takovém případě nesplní podmínky pro odpuštění.

Nebo když bude jeden senior, kterému bude 70 let a druhému 76, tak prostě nesplní ty podmínky.

To znamená, že ve skutečnosti ta vláda nám něco slíbila a teď se z toho snaží vycouvat.

A víte, mezi námi právníky se říkalo, měli jsme na to i takový komik, jo, kde hlavní hrdina říká: tady smrdí krysa.

Jo, a přesně. Jako když někdo nemá odvahu říct prostě tu českou televizi necháme, aby si ji těch poplatků užívala dál. Ale řekne, my tady plníme ten slib, že vlastně ty poplatky zrušíme, ale uděláme to tak, aby vlastně zůstaly pro naprostou většinu lidí zachované a u těch dalších lidí se zbavit té poplatkové povinnosti bude administrativně tak těžké, že to na konci udělá asi tak jako deset občanů v celé České republice, jo?

Tak to je nesplnění volebního slibu.

A to bychom se zase jako právníci měli umět říct, protože transakční náklady jsou důležitá záležitost. Když ty transakční náklady jsou tak vysoké pro toho člověka, že prostě neprovede tu transakci, jo, tak v takovém případě prostě bude platit dál.

A to bylo krásně v tom původním trhu popsáno.

To si vám dovoluju dát k úvaze a shlédnutí, byť třeba zpětně.

Ale teď už se pojďme podívat na záležitosti trošičku aktuálnější a to je ještě jedna právnická, jak se právně válčí, ale jak je skutečné právo důležité.

Z Macinkova vydírání není ani přestupek.

Kauza sporu s prezidentem splaskla.

Byla zpráva, že Macinka skrz SMS vydíral prezidenta republiky Petra Pavla, dal na to trestní oznámení, které bylo policií odloženo, dostal to úřad, řešil to aspoň jako přestupek a i ten úřad to odložil.

To znamená, že když se právnicky podíváme na to, o čem ta kauza byla, tak byla úplně o ničem.

To znamená, že pan prezident nebo lidé kolem něho si vymysleli rádoby právní kauzu, která ale žádnou skutečnou kauzou nebyla.

Byl to jenom mediální trik, velice sprostý.

A proto je důležité, aby dobří a důvěryhodní právníci říkali, když se něco takového stane: je to reálné nebo je to fake?

Skutečně se dopouští někdo trestného činu vůči prezidentovi? Nebo tady prezident brečí, že mu někdo napsal škaredou SMS a dělá z toho vědu, ale ve skutečnosti to žádný trestný čin ani přestupek není, ale je to normální součást politického boje a vzájemného nesouhlasu.

Toto je důležité.

Je to stejně důležité i ve volebním soudnictví.

Pamatujete, jak říkali, že stačilo a SPD budou zrušeny Ústavním soudem, protože jsou to nepřiznané koalice?

Ne, nic takového se nestalo.

Žádné nepřiznané koalice nelegální to nebyly.

Ústavní soud to řekl, ale bohužel novináři touto křivou rétorikou připravili jak kolegy ze SPD, tak bohužel i Starosty, možná o nemalou část voličských hlasů, kteří to radši hodili třeba na ANO, protože se báli, že ty jejich hlasy by mohly být zrušeny Ústavním soudem.

Čili toto jsou fauly a i lidé, kteří jako právníci mluví do médií, by měli sloužit tomu, že bez ohledu na sympatie nebo antipatie vykládají to právo rovně a ne křivě.

A pokud se seknou, tak příště už bude televize vědět: toto je velmi omylný právník.

On říkal, že něco je trestný čin a že toho člověka zavřou a oni ho pak osvobodili. A on říkal, že to Ústavní soud zruší a pak to žádný Ústavní soud nezrušil.

Jo, tak takový člověk by měl automaticky ztratit pozici experta.

Ale bohužel je tomu právě naopak a toto velmi vyčítám České televizi a českému rozhlasu, že tahali křivé experty, respektive lidi, kteří ani experty nebyli.

Byli to takoví právníci, kteří žádnou pověst nemají.

To znamená, že ani nemají co ztratit.

A proto říkali do televize ty nesmysly, jakože Macinka se dopustil trestného činu vydírání, nebo že Starosty a SPD zruší Ústavní soud.

To jsou lidé, kterým zjevně na jejich pověsti vůbec nezáleží, protože jako právníci prostě jakosi ještě žádné renomé nevydobyli.

Kdežto skuteční experti, lidé jako třeba pan profesor Gerloch nebo můj kolega Marek Antoš, který je na opačné straně názorového spektra, ale právně to říkal přesně a pravdivě, tak ti si toto dovolit nemohou.

Ti nemohou jít naproti svému politickému oblíbenci, protože by za sebe udělali voly.

A ta jejich kariéra právnická, dlouhodobá, na které pracovali, je pro ně příliš cenná, než aby ji obětovali momentálnímu mediálnímu výstřelu ve prospěch jejich spojence.

A toto jsou lidé, kterých si lze vážit.

Kdežto lidé, kteří sice tvrdí, že mají právnický titul, ale říkají nějakou blbost jenom proto, aby prostě nasadili, jo, jako někoho poškodili nebo mu pomohli, tak to jsou doslova právní prostitutky a těm se obor práva musí bránit a vyhýbat.

Tak takže tolik k tomu, proč je důležité mít dobré experty a veřejnoprávní média, která neberou prostitutky, ale lidi rozumné, kteří si jsou vědomi své odpovědnosti, když něco do té televize říkají.

Pojďme dále.

Vypadá to, že na evropské úrovni a na úrovni jednotlivých významných států, které nás táhnou do války, se dějí velké změny.

Dnes to zabalil Keir Starmer, ministerský předseda Velké Británie.

Ursula von der Leyenová říká, jak byl skvělý a jak vlastně jako přineslo spoustu důležitých hodnot.

Ale realita je úplně jiná.

Keir Starmer vyhrál volby proti naprosté zoufalému Borisi Johnsonovi, který uvrhil Ukrajinu v roce 2022 do té války.

Tenhleten tehdy opoziční labourista Starmer vyhrál s obrovskou, s obrovskou většinou jednou z největších v historii jenom proto, aby dva roky poté totálně ztratil důvěru svých občanů a aby ho teď odhodili v podstatě jako někoho nepotřebného a škodlivého.

Jak je to možné?

Je to velmi prosté.

Ministerský předseda, který svému národu slíbí mír a prosperitu, ale místo toho mu dá zhoršující se kvalitu veřejných služeb, veřejné zadlužení, úpadek a bubnování do války, tak prostě půjde.

A stejně jako se předtím znemožnila ta středová pravice kolem Borise Johnsona, tak teď se znemožnili i labouristé, takže prostě vytvoří na britské půdě prostor v příštích volbách pro někoho nového.

A to je dobře.

Tak to má demokracie fungovat.

Proto ale dobře poslouchejme nejenom to, co nám ti lídři těch jednotlivých zemí říkají, ale také jaké mají výsledky doma a jaká je šance, že tady budou ještě za rok.

Pojďme se podívat na následující obrázek.

Tady máme čtveřici těch našich hrdinů demokratických: Starmer, Macron, Merz a Zelenský, kde vidíme, že podpora Starmera byla jenom 27 %.

U Merze je to 19 % a u Macrona dokonce jenom 18 %.

Takoví lidé dnes řídí Evropu, ale jediný, kdo se z nich nemusí bát voleb, je ten Zelenský, který tam stojí, protože ten už měl dávno volbami projít v roce 2024, ale nějak si řekl, že volby prostě nejsou potřeba a proto se na Ukrajině žádné konat nebudou.

Ale ti ostatní se musí bát.

Macron končí v příštím roce, za rok touhletou dobou už bude ve Francii vládnout Bardella nebo Mélenchon.

To znamená takzvaná krajní pravice nebo takzvaná krajní levice, která velmi změní chování Francie.

Merz má sice volby až formálně v roce 2029, asi tuším před těmi našimi, ale jeho podpora klesla do historicky nízkých míst.

A když se podíváme na to, jak roste AfD a jak klesá Merzova CDU, tak je možné, že se ho vlastní strana zbaví mnohem dříve.

Takže co tito lidé říkají, není podstatné, protože jejich schopnost vést vlastní zem je tak nízká, že nemůžou vést ani nic jiného.