Babiš se změnil. EU je sekta. Jsem zásadně proti bruselským daním, říká L. Vondráček ze Svobodných.

[hudba] [hudba] Milí přátelé, vítejte na platformě, aby bylo jasno.

Vítejte na Veroxu a hlavně vítejte u pořadu Nepohodlné pravdy.

Dnes budeme mluvit o státu a moci Evropské unii, prezidentských pravomocích, služebním zákonu i o tom, jak snadno se mohou politické principy dostat do střetu s politickou realitou.

Kde končí opozice vůči systému a kde začíná spoluzodpovědnost za jeho fungování?

A dokáže politická strana zůstat věrná svým ideálům i ve chvíli, kdy získá vliv na rozhodování?

Mým dnešním hostem je Libor Vondráček.

Nejprve ho představím.

Je to právník, předseda Svobodných, poslanec Poslanecké sněmovny, místopředseda Ústavněprávního výboru a místopředseda výboru pro evropské záležitosti.

Dlouhodobě patří mezi nejvýraznější kritiky přebujelé byrokracie, evropského federalismu, Green Dealu a rostoucí role státu v životě občanů.

Zároveň je dnes součástí politického uskupení, které má reálný vliv na podobu české politiky.

Budeme se proto ptát nejen na Evropskou unii, státní správu nebo prezidentské pravomoci, ale také na to, zda se Svobodným daří naplňovat program, se kterým vstupovali do politiky.

A kde dnes vede hranice mezi principy a politickým kompromisem?

Pane předsedo, vítejte v Nepohodlných pravdách.

Dobrý den.

Dobrý den, děkuju za pozvání.

Pane předsedo, vy jste poslanec zvolený na kandidátce SPD, jste člen klubu SPD a zároveň předseda strany Svobodných.

Když se dnes volič zeptá, koho vlastně ve sněmovně zastupujete?

Svobodné, SPD a nebo vládní většinu Ano, SPD a motoristů.

Co byste na to odpověděl?

Tak v první řadě každý poslanec zastupuje voliče, kteří mu dali hlas, protože náš mandát každý z nás skládá vzhledem ke svému vědomí a svědomí.

Tak to slibujeme a jsou to právě voliči, kteří určují, kdo konkrétně v té sněmovně sedí, takže můžou třeba i zamíchat kartami tím, že preferenčními hlasy dostanou do sněmovny třeba někoho, kdo se nenacházel na volitelném místě.

Tak v mém případě se to tak nějak očekávalo.

My jsme si jako Svobodní s SPD a s dalšími partnery dohodli nějaké pořadí na kandidátce a v jižních Čechách to stvrdili i voliči tím, že mi ty preferenční hlasy dali v dostatečné míře.

Takže zastupuju samozřejmě v první řadě ty jihočeské voliče, ale program, se kterým jsme kandidovali, byl program SPD a těch partnerů, kteří se nacházeli na kandidátce SPD.

Nebyla to koalice, už jsme o tom tady myslím diskutovali velmi.

Takže ten program pochopitelně byl sice blízký Svobodným, ale nebyl to čistokrevně program Svobodných.

A stejně tak v tuto chvíli, když se bavíme o vládních krocích, tak postupujeme na základě vládního programového prohlášení.

A to už je kompromis číslo dva, který museli Svobodní udělat.

Tak jak prvně dělali kompromis ve spolupráci s SPD, tak teď i klub SPD musel vzhledem k tomu, že má 15 mandátů, dělat kompromisy s Ano, které má 80 mandátů, a s motoristy, kteří mají 13 mandátů.

Víte, tento příběh, to je příběh realistické politiky a často ho popisuje jak pan Okamura, tak třeba motoristé a neustále odkazují na to množství hlasů, které získali, a jaký je vlastně poměr uvnitř té Babišovy vládní koalice.

Nicméně, když se podíváme do historie, tak Svobodní opravdu vstupovali do politiky s výrazně jiným programem.

Teď opravdu mluvím jenom o těch Svobodných a vy působíte jako taková umírněná právnická tvář tvrdého politického bloku, který je sice kompromisní, ale přiznejme si, že říká něco zcela jiného v mnoha věcech, než říkají, či říkali Svobodní.

Řekněte mi, vadí vám to, nebo vám to nevadí?

Nevím třeba na co konkrétně teď můžete narážet.

Když uvádíte tvrdého bloku, tak jestli tím myslíte SPD, že je takový tvrdý blok a říká něco jiného než Svobodní.

Ale Svobodní jsou tady téměř 18 let.

V únoru to bude 18 let, co se strana založila.

Máme poprvé svého zástupce v Poslanecké sněmovně, takže až teď máme šanci nějak promlouvat do podoby zákonů, které se tvoří v Poslanecké sněmovně.

Tím, že je to také pozice, řekněme, vládního poslance, tak těch příležitostí je o něco víc.

A pokud se podíváme třeba i do toho programového prohlášení nebo na některé kroky, no tak samozřejmě je tam mnoho věcí, které my říkáme dlouho a třeba i partneři od Ano a od SPD si je průběžně osvojili, protože jsou to mladší politické strany.

A typicky třeba to, že chceme zachovat českou korunu a nezavádět euro, je pro nás důležitá otázka, kterou ještě před mnoha lety Ano nevnímalo tak, jak ji vnímá dneska.

Takže částečně se dá říct, že ten program Svobodných přebírají i ty strany, které dneska spolu s námi vládnou.

A částečně je pravda, že my třeba musíme nebo zvedáme ruce v rámci toho programového prohlášení pro věci, které by určitě Svobodní sami o sobě nenavrhovaly, typicky EET, jako takový bod, který akcentovali Svobodní historicky.

Já jsem měla na mysli vaše ano, onom rozpočtovému rozvolnění, ale k tomu se ještě v rámci rozhovoru dostaneme.

Pojďme nyní k prezidentu republiky.

Vy jste prosazoval omezení některých prezidentských pravomocí a dlouhodobě varujete před extenzivním výkladem role prezidenta.

Teď ale jsme v situaci, kdy prezident Petr Pavel hrozí kompetenční žalobou na vládu kvůli účasti na summitu.

Na to mě zajímalo, je to podle vás legitimní ústavní obrana prezidenta, nebo je to politická eskalace toho sporu mezi prezidentem a vládou?

Je to určitě politická eskalace.

Prezident je politický hráč.

Prezident se stal prezidentem díky podpoře politických stran, protože třeba koalice Spolu podporovala hned tři kandidáty, jedním z nich byl Petr Pavel a on reprezentuje nějakou politickou agendu, která je ale velmi vzdálená tomu, co bych si přál já.

A on pravděpodobně i na tom summitu chce sdělovat svoje politická sdělení.

Proto tak usiluje, aby se ho účastnil.

Kdyby tam přijel říct nějaký prázdný pozdrav a bylo to něco bezobsažného nebo třeba jenom říkal to, co říká vláda, no, tak by o to asi tolik moc nestálo a nedávalo by to smysl ty věci tímto způsobem eskalovat a hovořit dokonce o kompetenční žalobě.

Já si ale upřímně řečeno moc neumím představit, jak by ta kompetenční žaloba měla být formulovaná, protože on se domáhá toho, aby s ním premiér sdílel takzvané sdílené kontrasignované kompetence podle článku 63 odstavce 1 a 2 naší ústavy.

A pokud prostě prezident nemá souhlas premiéra v těchto otázkách, pokud premiér s ním něco nechce sdílet, tak to s ním prostě nesdílí.

Ani Ústavní soud ho asi nemůže donutit.

Buďto tedy udělejme tyto kompetence výlučně do rukou prezidenta, změňme ústavu a nechtějme, ať je to kontrasignované, pak se toho může prezident domáhat, ale jestli je to sdílené, na to sdílení vždycky musí být minimálně dvě strany.

A jestli to skutečně bude podáno, jestli se tím vůbec Ústavní soud bude věcně zabývat, to je taky otázka, na které se ústavní právníci nezhodnou, protože říkají, že tento druh žaloby nebo sporu není typický případ kompetenční žaloby a dost možná by od toho Ústavní soud dal ruce pryč. Můžeme říkat, jestli to je alibistické nebo ne, ale za mě je to primárně politická otázka a pokud by od toho dal Ústavní soud ruce pryč, tak by pouze potvrdil, že to je typicky politická otázka, nikoli jakýkoliv spor ústavněprávní.

Pojďme nyní k reálnému návrhu. Vy, pane předsedo, jste navrhl odebrat prezidentovi pravomoc pověřovat a odvolávat vedoucí stálých misí při NATO či OSN.

Prezident Pavel se tomu brání, tvrdí, že k tomu neexistuje žádný věcný důvod a opět, že jde pouze o politický spor.

Mě by zajímalo, jaký konkrétní problém tato pravomoc za posledních 30 let způsobila, že by podle vás měla být prezidentovi odebrána. A teď se ptám bez ohledu na to, jaký prezident na tom hradě byl.

Žádný velký problém to nezpůsobilo. Není to věc, která by vycházela z historické zkušenosti, ale je to něco, o čem se bavíme právě proto, že vidíme, jak si počíná ten současný prezident v rámci nějakých ne úplně příliš přesně stanovených ustanovení naší ústavy.

A já si nechci představovat, jak by si počínal Petr Pavel, kdyby náhodou měl ještě před sebou druhé volební období. Dnes věřím tomu, že má ještě nějaké zábrany, protože chce být znovu zvolen a tak nejde do takových extrémních věcí naschvál, ale vidíme, že už mnoho naschvál té nové vládě dělá a podle mého názoru, pokud tuto věc neupravuje ústava a můžeme ji upravit zákonem a shodne se na tom většina ve sněmovně, tak můžeme eliminovat potenciální budoucí spory, které by v těchto věcech mohly nastat.

A když si představím, jak třeba prezident vystupoval na summitu OSN, kde hovořil o Green Dealu a o klimatické krizi a o dalších věcech, tak jeho představa politiky na mezinárodní úrovni je značně odlišná oproti tomu, jak třeba v rámci posledního zasedání OSN hlasovalo naše ministerstvo zahraničí, které tam teda vyslalo delegáta a ten se distancoval od těch zelených plánů OSCN.

Takže i třeba v této věci by mohl vzniknout spor, ale zatím žádný takový spor na úrovni těchto delegací nevznikl.

A potom, co jste teď právě řekl, pane předsedo Vondráčku, máte nějaké vysvětlení toho, že vláda chce znovu vyslat prezidenta na valné shromáždění OSN, jestliže tedy tam hovořil v rozporu s vládní politikou?

Tak on tam hovořil v čase, kdy ještě nová vláda nebyla, takže nehovořil v rozporu s tehdejší vládní politikou. Tehdejší vláda tady schvalovala zákazy aut na benzín, naftu a další věci, ale ano, já si umím představit, že pokud bude tato agenda tím tématem, které bude ústředním tématem příštího zasedání OSN, tak by tam mohl říkat věci, se kterými bych musel nesouhlasit a musel se proti nim hrubě ohrazovat.

Ale my dneska neznáme úplně program toho zasedání OSN. Co víme, je, že na jednání NATO, kde se domáhá jeho účasti, se skutečně budou řešit věci, na kterých je zásadní rozpor mezi vládou a prezidentem.

A tam já říkám, že je potřeba tvrdě stát za tím, že bude Českou republiku reprezentovat právě delegace složená z vládních představitelů.

Pojďme k dalšímu problému. Vy jste spolu podepsal sněmovní tisky 76 a 77, které mají nahradit současný služební zákon.

Ten návrh už prošel druhým čtením a teď je ve třetím čtení před závěrečným hlasováním.

Vy tvrdíte, že stát má být pružnější a méně zkosnatělý. Ovšem jsou zde kritici, kteří říkají, že rušíte pojistky, které chránily státní správu před politickými zásahy.

Co je dnes konkrétně na české státní správě tak špatně, že je nutné ten systém tak hluboce měnit? Protože ten systém, když se podíváme do historie, vznikl právě proto, aby úředníci nebyli závislí na momentální politické moci.

Ten současný systém vznikl proto, že to po nás do velké míry požadovala Evropská unie a v té podobě, v jaké vznikl, vznikl proto, že tehdy vládnoucí ČSSD chtěla postavení úředníků dát téměř na roveň postavení uniformovaných zaměstnanců státu, jako jsou policisté, hasiči.

To znamená, říká se tomu také služební zákon, ale máme tady řekněme dva služební poměry. Jeden je ten specifický. Aby se člověk stal hasičem, policistou, musí jít na několikamesíční školení. Má tam různé pohotovosti, má úplně jiný pracovní režim než úředník.

A my jako Svobodní, už v tom roce 2014, když nabíhal nový služební zákon, tak jsme to kritizovali, že se tím zabetonuje, ještě více zpomalí naše úřady, náš státní aparát.

A dneska navrhujeme tu úpravu tak, že se bude postavení úředníků státních úřadů velice podobat postavení úředníka na samosprávách v rámci obcí a krajů.

Myslíme si, že není dobré, když tady jsou dva typy úředníků a třeba konkrétně ty bazénky, do kterých spadá státní úředník, když jeho pozice se ruší nebo když končí v jeho pozici, tak znamenaly to, že třeba tři měsíce on byl v takovém vzduchoprázdnu. A místo toho, aby věděl, co ho čeká, připravoval se buďto na zařizování svoje práce, nebo věděl, že bude pokračovat ve státní službě, tak byl v tomto vzduchoprázdnu.

Málokterý úředník z toho bazénku byl vytažen, aby šel na nějakou jinou úřednickou pozici. Dokonce i sám úředník, když chtěl ukončit ten služební poměr, tak se musel nechat propustit jako někde v dobách státní správy Marie Terezie, kdy tehdy ty úředníci opravdu měli specifické postavení.

Oni neměli statek, oni se nemohli zabezpečovat tak jako většina populace, takže měli speciální výhody, měli třeba důchod, protože ty důchody kdysi byly opravdu jenom pro ty státní úředníky, pro nějaké vojáky, důstojníky a ne pro celou populaci.

Ale teď už žijeme v 21. století. Lidé jsou zvyklí celkem rychle měnit své zaměstnání a pokud je potřeba, i v situacích, kdy je nějaká specifická odbornost, potřeba, aby posílila nějaký úřad, ať už jsou to IT odborníci nebo třeba v čase nějaké mimořádné krizové situace, tak i ten nábor vlastně trvá velice dlouho.

Takže tímto způsobem se zjednoduší ať už zahajování, ukončování z obou dvou stran těch poměrů pracovních a bude to všechno fungovat podle zákoníku práce tak, jak fungují právě úředníci místních samospráv, nebo klasicky zaměstnanci. Ale mají určitě větší ochranu lidé, kteří jsou zaměstnaní na státních úřadech, než klasický zaměstnanec někde v soukromé sféře.

A jenom poslední věc ještě. Dneska, aby se člověk stal státním úředníkem, tak muselo být zahajováno speciální správní řízení. To znamená, že ukončení, přerušení, změna pracovního poměru znamenala zahájení správního řízení.

A bylo jen pár lidí, kteří na jednotlivých úřadech a ministerstvech uměli správně provádět tato správní řízení.

A to je podle mého názoru také věc, která to všechno zdržovala a protahovala až trojnásobně to období, kdy klasicky, když někdo nabírá, propouští, získává zaměstnance, tak prostě nedělá správní řízení, ale to výběrové řízení funguje úplně jinak.

Víte, pane předsedo, svobodní dlouhodobě zdůrazňují odbornost, ale teď jsme svědky takové činnosti na ministerstvu, kdy vy hovoříte o nutnosti správního řízení, ale tam teď byli přijati lidé z prostředí, řekněme, fanoušků nebo influencerů, kteří spolupracovali s motoristy nebo jim velmi fandili, a média velmi kritizují to, že výběrová řízení v řadě těch umístění prostě neproběhla.

Tak jak to tedy je?

>> Eh, bavíme se o těch dvou zmiňovaných, myslím panu Kubáskovi a panu, kteří tam pracují jako odborníci na komunikaci, na mediální komunikaci.

Já úplně neznám detaily jejich smluv a nevím přesně, co je jejich pracovní náplní.

Eh, vnímám, ale každopádně, že pokud v minulosti se nabírali na ministerstva různí političtí fanoušci nebo dokonce stranáci těch stran, které se toho účastnily, tak konkrétně na ministerstvu pro životní eh prostředí, eh, tak tam to znamenalo ještě budoucí velké náklady, protože oni tam lobovali za dotace a za peníze na zelenou energii.

E, tady u těchto pánů, eh, tuším, že jejich agendou skutečně bude nějaká mediální komunikace a tím to skončí, a ty prostředky, které budou dostávat jako odměnu za práci, tak se nebudou násobit tím, že by pro své kamarády z různých neziskovek lobovali za nějaké zelené dotace.

Takže oni určitě ten státní rozpočet nebudou zatěžovat tak moc jako ta předchozí garnitura okolo pana Hladíka nebo okolo předchozí ministryně paní Hubáčkové, která se skutečně obklopovala těmi mladými lidovci ve velké míře.

>> Mhm.

Eh, pojďme k dalšímu problému těchto dnů.

Šéfka úřadu vlády drží levný městský byt v Praze 3, ačkoliv podle médií bydlí jinde, a byt využívají nějaké její příbuzné studentky.

Ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová také čelí kritice kvůli levnému bytu v obecním bytu.

Víte, jak má člověk věřit řečem o snaze vlády zajistit dostupné bydlení, když vysoce postavení lidé u moci sami využívají levné obecní byty jako takového záložního beka třeba pro děti, jak i čteme v těch médiích.

Tak tohleto je myslím evergreen a dlouhodobý folklore, kdy se bavíme o různých takových situacích.

Eh, za mě je potřeba řešit tu příčinu, a tedy, že by tady nemělo být takové množství státních, obecních bytů, eh, které vždycky budou náchylné, e, k tomu, že se nebudou využívat dostatečně efektivně, a dost možná se k nim budou dostávat třeba lidé, kteří úplně nepotřebují takzvané startovací byty nebo něco podobného.

Takže eh já nejsem investigativní novinář, abych znal okolnosti těch konkrétních kauz.

Za mě by bylo nejlepší to řešit systémově a říct si, že ať už v obci nebo v rámci státu, kdo rozděluje a dělá nějaké udělování těch bytů, pokud to nebude někdo, čí je to byt, ale bude to správa toho cizího majetku, tak nikdy se nevyhneme tomu, že bychom měli pocit, že se ty byty e rozdělují spravedlivě.

Třeba eh v Jihlavě nebo v některých dalších městech.

Také si prostě lidé stěžují, že eh se byty dostávají do rukou příbuzných různých úředníků nebo politických představitelů, a tak to zkrátka u těch městských bytů eh bývá, že potom tam takováto podezření vznikají.

Čím méně bude městských bytů, tím méně bude takovýchto kauz, a šel bych tou cestou, abychom to řešili univerzálně, než že bych teďka byl schopen nějak posuzovat konkrétní případy e paní Tichého nebo paní Mrázové.

Eh, pojďme nyní k rozpočtu.

>> Vláda prosadila v poslanecké sněmovně rozvolnění rozpočtových pravidel, výjimky pro obranu, dopravu a energetiku.

Svobodní historicky stály na striktní rozpočtové odpovědnosti.

Eh, mě by zajímalo, proč vy osobně jste pro toto rozvolnění hlasoval.

>> Tak problém těch pravidel je ten, že předchozí vláda, která je schválila, tak vymyslela pravidla přísnější do budoucích let, než kterými se sama řídila.

Vytvořila tady nějaké podmínky pro mandatorní výdaje a eh pro vládu, která dneska nastupuje, eh tak by to vyžadovalo velkou míru odvahy, aby se škrtala skutečně eh dostatečné množství státních výdajů, aby byla schopná ty zákony, tak jak je načrtla ta vláda předchozí, dodržet, co se týče těch procent HDP v rámci schodku.

Ta úprava se dělá proto, aby ty státní rozpočty, které považuje ministerstvo financí za realistické, nebyly v rozporu se zákonem, s psanou literou zákona.

Pro mě osobně je důležité, jak budou ty státní rozpočty reálně vypadat, kolik na konci je to saldo.

Rozumím tomu, že eh třeba už sám pan Staňura, když nachystal rozpočet, který měl na papíře 286 miliard Kč schodek, ale reálně měl minimálně 323 miliard Kč schodek, protože jenom kapitola dopravních staveb 37 miliard k těm 286, která byla absolutně nepokrytá ze státního rozpočtu, tak tímto způsobem to navýšila.

Že oni sami nebyli schopni dodržet pravidla, která si vymysleli.

Nedaří se to ani této vládě.

A tady musím na rovinu říct, že kdyby eh politický směr, který reprezentuji já nebo třeba pan docent Ševčík, kdy hovoříme o Douglasu Maturovi v Novém Zélandě, kdy se bavíme o tom, co navrhuje i prezident Klaus, že by se v těch kapitolách mělo škrtat plošně, prostě by se dalo politické zadání: ušetřete 5 % v každé kapitole, vyjímat třeba té velké kapitoly ministerstva práce a sociálních věcí, tak to by byla ta cesta, kdy by se ty schodky mohly zásadním způsobem snižovat.

Takže eh tohlecto je bohužel věc, na kterou já nejsem nijak příliš hrdý, ale je to realita, která vychází i z těch volebních poměrů.

Takhle demokraticky rozhodli lidé a my musíme s kartami, které rozdali ve volbách, hrát.

>> Pojďme nyní k médiím.

Mám konkrétně na mysli zrušení koncesionářských poplatků a převedení financování veřejnoprávních médií pod státní rozpočet.

Když dovolíte, budu vám nyní citovat slova pana poslance SPD Josefa Nerušila, tedy kolegu z vašeho klubu.

Cituji: "Samozřejmě se chceme v dalším kroku dostat k nějaké širší diskusi a také posílit kontrolní mechanismy, abychom kontrolovali nejen cenovou rovinu, ale i tu obsahovou."

Tak toto řekl pan poslanec Nerušil Českému rozhlasu.

Nenahrál tam tak těm, kteří varují, že veřejnoprávní média budou pod politickým tlakem.

Určitě jim nahrál, když si vytrhneme tu větu takto z toho kontextu, tak z toho vznikají různé histerické titulky nebo histerické eh tweety, které publikuje opozice.

Za mě je zcela logické, že pokud něco platíme, ať už povině z koncesionářských poplatků, kterým se nedá vyhnout, protože je to spíš internetová daň než poplatek, nebo to platíme ze státního rozpočtu, do kterého se skládáme my všichni ze svých daní, tak bychom měli vědět, co za ty peníze dostáváme.

Ta otázka přeci nemůže být jenom o tom, kolik peněz rozfoje Česká televize a Český rozhlas, ale měli bychom také vědět za co.

A je zcela legitimní pokládat si otázku, zda obsahem toho vysílání mají být různé show, předražené show jako Stardance nebo jiné věci.

A jestli opravdu todleto byl záměr zákonodarce, ať už v těch 90. letech, kdy se formovaly zákony o České televizi, Českém rozhlasu, a nebo jestli do budoucna to tedy je záměr zákonodárce, abychom toto všechno platili ze státního rozpočtu.

Jestli tedy zdůvodnění vůbec samotné existence Českého rozhlasu nemá být postavené na trochu jiném obsahu ve vysílání, než je péče celé země a začerněné smlouvy, na základě kterých se poptávají různé licence ze zahraničí a pak se produkují pořady, které prostě nemají žádnou přidanou hodnotu, ale je to čistě přebírání nějakých konceptů zahraničních, často komerčních televizí. Tak za mě to není věc, kterou bych chtěl platit ze svých daní.

Proto úplně – nejlepší by podle mého názoru, ale zase není to názor vlády, ale je to názor třeba právě Svobodných – by bylo, abychom učinili Českou televizi a Český rozhlas zcela svobodnými a zcela nezávislými na penězích ze státního rozpočtu, ale i na povinných poplatcích. Ať si na sebe vydělají sami. Platí za jejich služby ten, kdo jejich služby chce ocenit tou platbou.

Ve Spojených státech také existují veřejnoprávní média a nemají žádné jiné peníze než ty, které jim dobrovolně pošle ten, kdo jejich služby čerpá. Se klidně zakódují ta vysílání. Myslím si, že bychom to zvládli a že by tady třeba dostali větší prostor nějaká jiná média, jiné kanály, ať už přímo v rámci toho televizního vysílání nebo třeba internetové kanály, které už dneska přebírají co do sledovanosti a co do významnosti po České televizi a po těch klasických televizních studiích, přebírají nové publikum. Myslím si, že éra těch televizí prostě končí.

Je to jenom otázka času, kdy budeme tu diskuzi považovat za úplně absurdní, protože většina lidí bude čerpat informace odjinud.

Eh, pane poslanče, pojďme nyní k tématu, kterému vy se dlouhodobě věnujete. Evropská komise připravuje nový víceletý rozpočet Evropské unie a současně se stále častěji diskutuje o nových, takzvaně vlastních příjmech unie, kterým vy dlouhodobě říkáte spolu s dalšími kritiky eurodan. A vy upozorňujete, že nejde jen o peníze, ale i o otázku pravomocí a demokratické kontroly. Můžete vysvětlit, co konkrétně vám na současných návrzích vadí nejvíc?

Tak ta situace nastala poté, co si Evropská unie v roce 2020 půjčila 750 miliard eur v rámci balíčku Next Generation EU a rovnou si řekla – přitom když se schvalovala tato věc, byla první covidová vlna – tak si řekla o to, že by v budoucnu chtěla mít možnost mít vlastní eurodaně.

Tehdy se to schválilo, byla to za mě velká chyba. Schválilo se to ale jednomyslně na Evropské radě. To znamená, všichni tehdejší premiéři proto zvedli ruku, tedy třeba Andrej Babiš nebo Viktor Orbán, kteří tou dobou byli premiéry, ale i Robert Fico – ne, tehdy už byl pan Matovič – ale bylo to těsné, kdy nastoupil do toho svého mandátu.

Ale tohle byla ta věc, která začala připravovat půdu pro aktuální návrh Evropské unie, kdy právě v těchto dnech probíhá Evropská rada, kde se ten budoucí víceletý plán řeší. A ten rozpočet – soudruzi dříve plánovali v pětiletkách, dneska v Bruselu plánují v sedmiletkách.

Ten rozpočet vymýšlí, jak do svého objemu balíku peněz, které se přerozdělují, tak získat i jiné prostředky, než příjmy, které tady byly dosud. Dosud Evropská unie měla zásadní příjmy z těch plateb členských států. To byla ta čistá bilance, kterou se často chlubili zastánci Evropské unie, že dostáváme z eurofondu více peněz, než kolik do Evropské unie posíláme. No, ale byly to také příjmy z cel, příjmy z emisních povolenek a teď už se počítá samozřejmě s příjmy, které jsou z takzvaných uhlíkových cel. Síbam, uhlíková cla.

Ale nově už se začíná otevřeně hovořit i o slovu daně, protože Evropská unie se tomu snažila vyhnout, vnímala, že to je asi velice citlivé téma. Tak je vidět, že v tomhle směru je opovážlivější a že chce třeba do svého rozpočtu – protože byl předložený nějaký negotiation box – obsahuje i plány na zavedení celkem pěti nových vlastních zdrojů Evropské unie.

Mimochodem se tam počítá, že by hazard v rámci celé Evropské unie spadal pod speciální zdanění hazardu a všechny peníze z hazardu v podstatě byly v tom evropském balíčku. Nebo se také počítá s tím, že by významná část spotřebních daní z tabáku šla do evropského rozpočtu.

A co asi je nejzásadnější z hlediska objemu peněz, tak se počítá s tím, že by se odstupňovalo podle velikosti firem, ale u některých by se 1 % obratu posílalo do evropského rozpočtu. A proti tomu protestují naši podnikatelé, proti tomu protestují i mnozí další, protože my vidíme, jak Evropská unie ekonomicky stagnuje, možná i couvá.

Otázka je, jak to budeme měřit a na co se budeme dívat. Ale pokud se díváme třeba na výkon ekonomiky vůči Spojeným státům, tak někdy okolo roku 2007 Evropská unie byla na úrovni 90 % HDP vůči Spojeným státům. Dneska jsme na nějakých 65 % výkonu ekonomiky a zavádění dalších daní spustí to, co se spustí vždycky.

To znamená, buďto od nás budou ty firmy odcházet, a nebo budou mít o to větší problémy s tím, aby prosperovaly, takže my si tu konkurenční schopnost ještě poškodíme.

Takže já jsem zásadně proti tomu a jsem rád, že aspoň třeba u vás a postupně i v dalších médiích se o tomto důležitém tématu začíná mluvit, protože to může evropskou ekonomiku a tedy i českou ekonomiku zásadním způsobem poškodit.

Pokud se nemýlím, tak tyto evropské daně by musela schválit Evropská rada jednomyslně. Říkám to správně nebo ne?

Je to tak.

Je to tak.

Dobře. Eh, to téma je skutečně velmi závažné. Vy jste součástí vládní koalice a já, když jsem se připravovala na tento rozhovor, tak jsem se snažili získat nějaké informace, jak se k tomuto problému staví současná vláda České republiky. Nic jsme nenašli, se přiznám, bez mučení. Jak to tedy podle vás je? Má už vláda k tomu nějakou pozici? Víte nějaké nové informace?

Já jsem zaznamenal jediné mediální vystoupení pana premiéra k této věci, kde říkal, že nové evropské zdroje nemají jeho podporu, ale více rozhovorů na toto téma jsem nezaznamenal. Měli jsme paní Hrdinkovou, která zastupuje Českou republiku často při jednáních s Evropskou unií. Měli jsme ji na minulém výboru pro evropské záležitosti a já jsem se jí právě ptal na okolnosti toho nového plánu, kterým směrem pravděpodobně se bude snažit jít Evropská unie, na co bude tlačit.

Obecně je to tak, že Evropská unie se snaží, aby psychologicky co nejvíc států bylo takzvaně čistými příjemci, aby mohli zdůvodňovat, proč musí zavádět směrnice, nařízení a další věci, které třeba těžko lze vysvětlit občanům. Ale aby k tomu mohly ty vlády dodat – no jo, ale my z té Evropské unie dostáváme více peněz, než kolik tam posíláme.

A to je právě ta finta těch nových evropských zdrojů, kdy třeba konkrétně v případě daně z hazardu nebo spotřební daně jsou to dneska příjmy českého státního rozpočtu.

A pokud začne Evropská unie sahat přímo do kapes podnikatelů nebo občanů, že bude vybírat ty spotřební daně do svého státního rozpočtu, tak potom psychologicky, statisticky ty peníze, které půjdou jako příspěvek z našeho státního rozpočtu do rozpočtu Evropské unie, budou menší, protože my se vyvarujeme těchto zdrojů, tyto zdroje nepůjdou do státního rozpočtu a pak když nám Evropská unie něco pošle zpátky, tak to bude o to větší, protože může brát i z těchto daní, které dříve šly k nám.

Takže o to delší dobu se bude moci používat ten argument, proč máme zůstat v Evropské unii.

A ještě o to delší dobu pravděpodobně Česká republika podle toho aktuálního plánu od roku 2028 do roku 2034 bychom stále neměli být těmi čistými plátci. Měla by být tato matematická bilance pro nás plusová, ale já vždycky mluvím o tom, že ty peníze, které dostáváme z unie, jsou stravenky a my si s nimi rozhodně nemůžeme dělat to, co chceme.