Americký pohled na Janu Bobošíkovou. TV KRIZE 2000 (část 6.)

Vítejte u závěrečného dílu speciálu Může za to.

Už několik dní se společně vracíme k televizní krizi. Události, která dodnes ovlivňuje pohled na Českou televizi, média i politiku.

V předchozích dílech jsme si připomněli mocenské střety, zákulisní jednání, osobní konflikty i otázky hospodaření. Dnes se dostáváme k samotnému závěru.

Podíváme se na to, jak tehdejší krize skončila, jaká politická rozhodnutí byla přijata a jaké důsledky pro Českou televizi i pro českou společnost měla.

Otevřela jsem naposledy svou knihu Nebudu mlčet. Pojďme uzavřít příběh, jehož důsledky pociťujeme dodnes.

V rámci televizní krize na mě bylo podáno mnoho trestních oznámení. Hodně času jsem strávila na policii České republiky vysvětlováním. Kniha Nebudu mlčet obsahuje také policejní protokoly a vyjádření právníka. Veselé čtení to není, ale zajímavé ano.

Takže z protokolu o podání vysvětlení policii ČR leden 2001. Cituji:

23. prosince 2000 mě oslovil generální ředitel České televize pan Hodač a nabídl mi spolupráci v oblasti zpravodajství a publicistiky, konkrétně funkci ředitelky zpravodajství. Dne 24. prosince jsem byla do funkce jmenována.

Když jsem 25. prosince přišla ke své kanceláři, nemohla jsem ji odemknout, protože do zámku nešel vsunout klíč. Při volání opravářům mi sdělili, že zámek byl ucpán.

Na 9 hodin jsem přišla do Velína. Redaktoři odmítli uvolnit Stanislavu Kněnickému místo vedoucího vydání, na němž seděl redaktor Karel Novák. Když jsem se ho zeptala, zda s ním mohu hovořit o situaci a projednat ji s ním, zakřičel, že na mě nemá čas ani vteřinu a vystrčil směrem k mému obličeji růžové chrochtající plyšové prase.

Tak jsem přítomné vyzvala, aby ti, kteří se mnou chtějí spolupracovat, přišli do mé kanceláře. Nabídku nepřijal nikdo, kromě odboráře Duby, místopředsedy nezávislé odborové organizace, který se mě snažil přesvědčit, abych okamžitě opustila své místo a z televize odešla. Jinak prý bude zle.

Po poradě s generálním ředitelem Jiřím Hodačem a právníky jsem se rozhodla osoby přítomné ve Velíně, kteří byli zaměstnanci České televize – podotýkám, že v té době tam totiž začínaly přicházet známé osobnosti a političtí, kteří tam rozhodně nepracovali – snažila jsem se převést na jinou práci.

Celkem šlo o 19 osob, kterým jsem hodlala navrhnout, aby odjeli domů a zpracovali analýzu vysílání ČT. Za asistence právníků a ochranky jsem začala u Karla Nováka, zástupce šéfredaktora redakce zpravodajství, který opět vytasil chrochtající plyšové prase. Pokyny odmítl převzít, tak jsem mu je přečetla nahlas. Stejně jsem postupovala u dalších 18 osob.

Mezitím se ve Velíně shromáždilo množství lidí, kteří vykřikovali, skandovali, nadávali, takže bylo velmi obtížné skrz hlubu každému zvlášť pokyn k převedení na jinou práci přečíst. Nicméně zákon to vyžaduje. Přesto jsem to přečetla všem.

Marcele Augustové, Jolaně Voldánové, Josefu Maršálovi, Jiřímu Janečkovi, Barboře Šámalové, Petru Buchtovi, Ibetě Toušlové, Marku Vítkovi, Liboru Dvořákovi, Tereze Engelové, Romanu Bradáčovi, Petru Semeckému, Haně Vítkové, Karlu Rožánkovi, Marku Wolnerovi a Kateřině Blechové.

Redaktor Petr Kopecký mi listinu vyškubl z ruky, takže se přetrhla. Otakar Svoboda mě zase při čtení urážel. Patrik Kaiser dokonce přede mnou utíkal. Přesto se mi podařilo sezaním davem prodrat a pokyny mu přečíst.

V tu dobu začal ve Velíně masivně vzrůstat počet osob, které nebyly zaměstnanci ČT. Navíc se tam začaly shromažďovat kartony s vodou, spací pytle, prádlo, obuv, krabice s jídlem a podobně. Neustále tam bylo několik kamer s logem České televize, které zaznamenávaly každý můj krok, včetně odchodu na WC.

26. prosince jsem vyzvala zaměstnance, aby se vrátili ke své práci, přestali vodit do Velína cizí osoby a respektovali nové vedení. Dále jsem je upozornila, že k šíření svých vlastních názorů používají majetek České televize – a to nejen kamery a veřejnoprávní obrazovku, ale také telefony, počítače a podobně.

Ovšem jejich urážky a tlak na mou osobu se stupňovaly. Výjimkou nebylo strčení, bouchání dveřmi, dokonce i plívání.

Jelikož se situace rozhodně nevyvíjela k tomu, aby bylo nové vedení televize respektováno, přikročila jsem 30. prosince k předání dalších výpovědí. Tentokrát z důvodu hrubého porušování pracovní kázně s dvouměsíční výpovědní lhůtou.

Se dvěma právníky a čtyřmi členy své vlastní ochranky jsem se vydala do Velína. Byl zavřený zevnitř a asi po 10 minutovém klepání se dveře otevřely. Uvnitř stáli v půlkruhu nastoupení redaktoři společně s lidmi, kteří rozhodně nebyli zaměstnanci televize.

Například jsem tam zaregistrovala Jana Rumla, Zuzanu Rojtovou, Michaela Žantovského, Jana Urbana, Moniku Pajerovou a další. Vykřikovaly různá hesla, jako třeba: hanba, vypadněte, už si ani neškrtnete. Seš mrtvá, seš odepsaná.

Po celou dobu se prostřednictvím obrazovky České televize neustále svolávaly demonstrace před sídlo televize a na další místa. Vstupy z těchto demonstrací se pak objevovaly v nejrůznějších televizních pořadech, například v předpovědi počasí, v Brankách, Bodech, Vteřinách nebo v pořadu Sama doma – tedy v pořadech, které rozhodně nejsou určeny k informování o dění na mediální scéně.

Tuto nezvládnutelnou situaci sledovala i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která zahájila v souvislosti s porušováním zákona o České televizi správní řízení. Proto jsme přikročili k pokusu zajistit vyvážené zpravodajství v jiných prostorách a odbavit ho z jiného místa, než je sídlo České televize na Kavčích horách, kde nám to umožněno nebylo.

Nyní vzpomíná můj advokát:

To, co se dělo kolem takzvané televizní krize, nebylo řešeno právními prostředky, ale prostředky politickými, navíc výrazně podpořenými davovým šílenstvím.

Česká televize byla vždy považována za pravdivý, takřka posvátný zdroj. Když se tedy hovořilo o svobodě slova, o vysokých morálních hodnotách, lidé tomu uvěřili, byť skutečnost byla zcela jiná. O nic takového nešlo.

Za všemi těmi posvátnými slovy byl prachobyčejný strach o výhody, které ze zaměstnání v České televizi vyplývají. Vysoké platy – například Daniela Drtinová a její kolegové pobírali v té době kolem 50 000 měsíčně. Služební mobily s neomezenými možnostmi volání, služební auta, stravování v televizních restauračních zařízeních za lidové ceny a tak dále. A lidé zvyklí na slávu a obdiv nechtějí nechat tyto výhody vzít.

Jana Bobošíková vzala místo ředitelky zpravodajství s tím, že ví, jak usměrňovat toky peněz, které televizí běží. Chtěla udělat zpravodajství moderní, osekat všechno, co k tomu nepatří. Vše směřovala k tomu, aby informace zprostředkované lidem nestály zbytečně moc peněz. Je to erudovaná ekonomka. Věděla přesně, o co jí jde a jak toho dosáhnout.

Advokát dále vzpomíná: "V tomto státě došlo k něčemu, co se stát nemělo. Rána nebyla ošetřená, aby byla vyléčená, a tak dál mokví a jednoho dne se zhoršuje. Právní a politické prostředí se vzájemně ovlivňují."

Nemůže být dobrá politika bez dobrého práva.

A naopak u nás nejsou oblíbení lidé, kteří mají vlastní názor, kteří provedou analýzu situace, vyhodnotí ji a pak navrhnou řešení.

Takový člověk je podezřelý, je potřeba ho sejmout.

Na rozdíl od jiných národů, které takové iniciativní jedince podpoří.

Televizní krize zasela kruté semě do všech lidí kolem.

Všechny nepravosti, které se dnes dějí, jsou dětmi a vnoučaty té situace.

Všichni lidé v této zemi dostali špatný příklad.

Dneska si každý může říct: proč bych neměl krást, proč bych neměl šidit?

Vždyť je to jedno a dělají to všichni.

Každý si dnes může říct, je zajímavé.

Ti lidé odmítli plnit své povinnosti.

A ne, že se jim nic nestalo, ale zastane se jich i vláda a parlament.

Přátelé, dnes jsme společně uzavřeli příběh televizní krize na přelomu let 2000 a 2001.

Příběh, který nebyl jen sporem o jednu instituci, byl tvrdým střetem o moc, vliv, pravidla a podobu veřejné debaty v České republice.

Mnozí z jeho tehdejších aktérů už odešli z veřejného života.

Mnohé okolnosti překryl čas.

Jedna věc však zůstává.

Každá generace si znovu klade stejnou otázku: kdo má kontrolovat média a kdo má kontrolovat ty, kteří informují veřejnost?

Právě proto se i po 25 letech znovu vrací debaty o nezávislosti, odpovědnosti a důvěře.

Svět se ale změnil.

Na přelomu tisíciletí měla Česká televize mimořádné postavení, ale dnes už žádné médium nemá monopol na informace ani na výklad reality.

O důvěru veřejnosti musí usilovat každý den.

No a právě proto jsme s Hanou Lipovskou vytvořili Verox.

Prostor, kde mohou lidé porovnávat informace, hledat souvislosti, diskutovat a vytvářet si vlastní názor.

Protože svoboda médií nezačíná v budově veřejnoprávní televize, kterou povinně platíme.

Ta začíná u svobodného člověka.

Milí přátelé, já vám děkuji, že jste tento seriál sledovali až do konce.

Děkuji za všechny vaše reakce, připomínky i za vaše vlastní vzpomínky na tehdejší události.

Sledujte, aby bylo jasno.

Sledujte Verox a budu se na vás těšit u dalších témat.

Na shledanou.