2026-06-28 - Scott Ritter - Ukrajina a konec NATO

Ukrajina a konec NATO.

Byl jsem pozván, abych vystoupil na konferenci v Istanbulu na téma Světová bezpečnost a konference NATO, kterou pořádá Global Civilizations Initiative Research Center.

Níže uvádím text svého připraveného vystoupení.

Scott Ritter 26. června 2026

V době, kdy konflikt mezi Ruskem a Ukrajinou vstupuje do svého pátého roku, nastal nejvyšší čas, aby státy tvořící organizaci Severoatlantické smlouvy, tedy NATO, zhodnotily současnou situaci a zamyslely se nad tím, co znamená pro budoucnost transatlantické aliance, která existuje již téměř osm desetiletí.

Západní mainstreamová média a jejich ozvěny na sociálních sítích prosazují narativ postavený na představě ruského vyčerpání, ukrajinské odolnosti a neochvějného odhodlání západu. Zároveň s uspokojením zdůrazňují argumenty založené na tvrzení, že Rusko uvízlo ve vleklém konfliktu, který trvá déle než Velká vlastenecká válka v letech 1941 až 1945.

Tento narativ odpovídá oficiálním postojům většiny členských států NATO, což není překvapivé vzhledem k úzkému propojení mezi korporátními médii a vládami, jejichž představitelé se často pohybují mezi veřejnými funkcemi a vedením těchto korporací.

Tento narativ je však záměrně zavádějící. Jeho cílem není odrážet skutečnost založenou na faktech, ale vytvářet fikci, která formuje veřejné mínění tak, aby bylo možné pokračovat v rusko-ukrajinském konfliktu až do dosažení požadovaného cíle – strategické porážky Ruska. Tento cíl představuje oficiální politiku NATO i jeho klíčových členských států a byl opakovaně veřejně deklarován od května 2022.

Celá strategie stojí na třech základních pilířích: ekonomickém kolapsu Ruska způsobeném sankcemi, vojenském vyčerpání Ruska prostřednictvím nekonečné války financované kolektivním západem a rozkladu ruské společnosti vedoucím ke svržení vlády prezidenta Vladimíra Putina.

Existuje však jeden zásadní problém: tento koncept selhává.

Ruská ekonomika neroste směrem ke kolapsu, ale naopak expanduje. Dokázala nalézt rovnováhu mezi potřebami spotřebitelské společnosti a současně dramaticky rozšířit svůj obranný průmysl natolik, že dnes Rusko převyšuje své západní protějšky ve výrobě klíčových zbraňových systémů.

Ruská armáda není slabší, ale silnější. Navzdory snaze kolektivního západu ji vyčerpat prostřednictvím zdánlivě nekonečné zástupné války na Ukrajině na složitém bojišti vítězí.

Navíc vláda prezidenta Vladimíra Putina nadále získává podporu nejen většiny ruského obyvatelstva, čímž maří představy těch, kteří doufají v moskevský Majdan, ale také velké části světa mimo omezený rámec transatlantického společenství.

Pilíře, na nichž měl plán NATO způsobit kolaps Ruska, se ve skutečnosti rozpadají uvnitř samotného NATO.

Energetická krize vyvolaná dobrovolným odstřižením Evropy od ruských energetických zdrojů a dále prohloubená válkou na Blízkém východě přivedla několik klíčových evropských ekonomik na pokraj kolapsu.

Vojenská síla NATO od rozpadu Sovětského svazu výrazně zeslábla. Dnes neexistuje jediný členský stát NATO, který by byl schopen úspěšně vést rozsáhlou pozemní válku v Evropě podobného rozsahu, jaká dnes probíhá mezi Ruskem a Ukrajinou.

Náklady na vybudování ozbrojených sil NATO na úroveň potřebnou k vedení a vítězství v přímém střetu s ruskou armádou jsou navíc natolik vysoké, že představují pro většinu evropských zemí prakticky nedosažitelný cíl vzhledem ke špatnému stavu evropského hospodářství. A konečně politické a ekonomické elity, které si během posledních 30 let udržovaly moc v Evropě, sami ztrácejí své postavení.

Spojené království mělo během čtyř let čtyři premiéry. Německá vláda stojí na pokraji rozpadu, stejně jako vláda Francie.

Stručně řečeno, právě ty cíle, které chtělo NATO vnutit Rusku, jsou dnes, byť neúmyslně, avšak účinně, naplňovány uvnitř samotné aliance.

Nejvíce šokující na současné situaci je skutečnost, že nejde o důsledek krátkodobého omylu, ale o výsledek politik budovaných po desetiletí.

Ještě před oficiálním vznikem NATO Spojené státy a Spojené království společně usilovali o to, aby se území střední Evropy, které dnes tvoří Ukrajinu, stalo jakousi otrávenou pilulkou proti myšlence velkého Ruska. Konference v Jaltě i v Postupimi měly vymezit území oddělené od Ruska, které v roce 2021 tvořilo součást Ukrajiny.

CIA otevřeně spolupracovala s bývalými nacistickými zpravodajskými pracovníky a organizacemi při budování protiruského odbojového hnutí na území Ukrajiny, jehož jádro tvořili nejradikálnější západoukrajinské nacionalistické organizace, včetně těch vedených Stepanem Banderou a Andrejem Melnikem.

I poté, co Sovětský svaz v letech 1954 až 1955 definitivně zlikvidoval poslední zbytky těchto pronacistických sil, Spojené státy a NATO neopustily představu spolupráce se zbytky ukrajinského nacionalistického hnutí. Americké speciální jednotky připravovaly vytváření domácích odbojových struktur na sovětském území, zatímco CIA nadále udržovala ideologii ukrajinského nacionalismu prostřednictvím přímého financování a výcviku. Tato podpora pokračovala bez přerušení až do roku 1990.

Po skončení studené války NATO společně se Spojenými státy pracovalo na destabilizaci Ruska tím, že pomáhalo dosazovat do Kyjeva protiruské a proukrajinské vlády. Rozšiřování NATO probíhalo skrytě, přičemž skutečné motivy byly veřejnosti zatajeny těmi, kteří považovali Rusko za slabé a náchylné uvěřit zavádějícím narativům.

NATO přitom podporovala řada nevládních organizací, které do tohoto projektu směrovaly finanční prostředky a další zdroje v rámci dlouhodobého plánu směřujícího k vytvoření podmínek, za nichž bude válka mezi Ruskem na jedné straně a Evropou spolu s NATO na straně druhé nevyhnutelná.

V roce 1993 George Soros, který dlouhodobě investoval do aktivit zaměřených na změnu režimu v Rusku, publikoval článek, v němž psal o nevyhnutelnosti a nezbytnosti násilného střetu mezi NATO a Ruskem. Současně však otevřeně připustil, že NATO jako instituce není schopno vést konflikt, při němž by se do členských zemí vracely statisíce padlých vojáků v rakví.

Místo toho podle Sorose mělo NATO dodat zbraně a vojenské vybavení některé nečlenské východoevropské zemi, jejíž lidské zdroje by bojovaly proti Rusku jako zástupná armáda NATO. Touto zástupnou silou byla od počátku Ukrajina.

Oranžová revoluce v roce 2004 byla podle autora akcí podporovanou NATO a financovanou Georgem Sorosem, jejímž cílem bylo nahradit proruského Viktora Janukoviče ukrajinskými nacionalisty, jako byl Viktor Juščenko, který se otevřeně hlásil k ideologii Stepana Bandery. Tento plán uspěl.

Po Janukovičově politickém návratu k moci v roce 2010 NATO podle autora podporovalo úsilí Spojených států a Evropské unie o zorganizování násilného převratu v únoru roku 2014, který Janukoviče svrhl a nahradil jej ukrajinskými nacionalisty. Tím měly být podle autora záměrně vytvořeny podmínky, které vedly k zahájení ruské speciální vojenské operace v únoru roku 2022.

Podle autora byla spoluúčast NATO na tomto vývoji zřejmá.

NATO vybudovalo na Ukrajině výcviková střediska, jejichž úkolem bylo vytvořit ukrajinskou armádu schopnou obstát proti ruským ozbrojeným silám.

Autor tvrdí, že právě tím se naplnila Serešova vize z roku 1993 o východoevropské armádě vyzbrojené NATO.

A právě to podle něj představuje podstatu dnešní vojenské situace mezi Ukrajinou a Ruskem, kdy byly obětovány miliony ukrajinských životů a miliardy dolarů ukrajinských zdrojů ve prospěch podle autora nepříliš utajované války NATO proti Rusku.

Války, kterou podle autora NATO jednoznačně prohrává.

Pokračuji.

První generální tajemník NATO, Lord Ismej, kdysi slavně prohlásil, že posláním NATO je udržet Rusy venku, Američany uvnitř a Němce při zemi.

Dnes však podle autora vidíme NATO, z něhož Američané odcházejí.

Německo znovu nabývá síly a Rusko je proti své vůli nuceno připravovat se na přímou konfrontaci s NATO, které podle něj usiluje o válku s Ruskem ještě před koncem tohoto desetiletí.

Autor dále uvádí, že NATO si nemůže dovolit vybudovat armádu potřebnou k vítězství nad Ruskem v přímém konfliktu.

Jakákoli válka mezi NATO a Ruskem by podle něj nevyhnutelně vedla nejen k hospodářské devastaci členských států NATO, ale také k fyzickému zničení společností, které měla aliance původně chránit.

Příští měsíc se podle autora představitelé NATO sejdou v Ankaře, aby rozhodli o dalším směřování organizace, která podle jeho názoru ztratila svou legitimitu rozpadem Sovětského svazu a svou další existenci ospravedlňuje pouze obnovováním obrazu Ruska jako hrozby prostřednictvím zástupné války na Ukrajině.

V současné podobě představuje plánovaná konfrontace NATO s Ruskem podle autora doslova sebevražedný pakt.

Podle něj povede k porážce NATO a pravděpodobně i ke zničení Evropy.

Autor tvrdí, že summit v Ankaře se může stát posledním sumitem, který NATO kdy uspořádá.

Evropa se podle jeho slov dnes chová jako vzteklý pes a jediný způsob, jak se komunita před takovou hrozbou chrání, je tohoto psa zastřelit.

Podle autora se Rusko připravuje právě k tomu, aby evropského psa zastřelilo.

Nejdůležitější prioritou NATO by podle autora měla být prevence války.

To bude podle něj vyžadovat přijetí tvrdé skutečnosti, že ruské vítězství nad Ukrajinou je nevyhnutelné a že jakýkoli pokus na to dosáhnout jiného výsledku dalším stupňováním konfliktu povede pouze k přímé válce s Ruskem.

Takovou válku podle autora NATO nemůže vyhrát a s vysokou pravděpodobností by vyústila v jaderný konflikt, který by navždy ukončil existenci evropské civilizace, jak ji známe.

Autor přirovnává současnou politiku NATO k nebezpečné hře ruské rulety.

V níž jsou nabité všechny komory revolveru a výsledek je předem jistý.

Jedinou možností je podle něj přestat tuto hru hrát.

Volba je podle autora jasná.

Život nebo smrt pro Evropu a transatlantickou alianci.

A toto rozhodnutí bude podle něj učiněno příští měsíc v Ankaře.